Jako začínající advokátní konci­pient před dvaceti lety jsem soudci na jednání předkládal vyjádření a doprovodil jsem to slovy, že si jako pomocník spravedlnosti dovoluji předestřít konkurenční názor k názoru soudce. Soudce se na mě podíval, nejprve si myslel, že jsem nevzdělaný a nepoznám soudce od strany sporu, pak mě ohodnotil jako vtipálka a nakonec mě počastoval otcovskou radou, abych už se za pomocníka spravedlnosti neoznačoval. Rady jsem uposlechl a postupem času jsem na poslání advokáta jako pomocníka spravedlnosti ve víru povinností, úkolů, termínů a závazků zapomněl.

Ani zapomnění mě ovšem nevysvobodilo z otázek, co je to spravedlnost a jak jí dosáhnout. Spravedlnost je totiž veřejný statek par exellence. A jeho nedostatek pociťují lidé útrpněji než špatné silnice. Nečasova vláda nepadla kvůli hospodářské situaci ve státě a opatřením, která prosazovala. Padla kvůli nahromaděné nespravedlnosti, kvůli pocitu, že v tomto státě už je možné všechno a nikdo nikdy nebude za nic potrestán a ukradené peníze vráceny. Kolik odposlechů, které rozhodně nepomáhají obviněným, jsme četli pod záminkou veřejného zájmu, že když obviněné neodsoudí, tak budou mít aspoň ostudu? Kolik rozčarování z amnestie prezidenta Klause se objevilo ve veřejném prostoru? Vzpomeneme si na bizarní vyšetřování, kdo vlastně to "zapomínací" ustanovení do amnestie napsal? A co ta veřejná nadrženost na to, seknout ty "nahoře" − za úplatky, za korupci, za cokoliv. Ta frustrace z nespravedlnosti byla obrovská.

A proto "TO" pak přišlo − Bárta, Rath, Parkanová, Pekárek, Svoboda s Hudečkem v Praze, Thoma v Budějovicích, Kittner a potom Půta v Liberci, Dalík, exposlanci, exsenátoři, primátoři, starostové, zastupitelé a mnoho dalších. A jako třešnička na dortu stovky kilogramů zlata, 400 policistů zasahujících celý den a Bezpečnostní rada státu.

Aby bylo jasno, ta frustrace z nedostatku spravedlnosti (tj. ne­spravedlnosti) se netýkala jenom politiků a veřejného práva. Kolik příběhů o rozhodčích nálezech ve spotřebitelských věcech a následných exekucích jsme slyšeli? Kdo si pamatuje na žluté pajduláky na černém podkladu z Rekonstrukce státu, kteří rušili tak výsostně obchodní věc, jako jsou listinné akcie na majitele? Kolik otců bojovalo o své děti do střídavé péče tak dlouho, až jejich děti dospěly bez kontaktu s otci? A pokud se vás nedotklo nic jiného, tak o filmu Šmejdi jste určitě něco slyšeli, ne?

Stát se "TO" muselo. Už jenom proto, abychom všichni věděli, že trestněprávní represe není řešením. Výsledkem zásahu na Úřadu vlády v roce 2013 určitě není přehrávání sexu po telefonu v soudní síni a nezdaněné kabelky. Všichni si jej pamatují jako důvod pádu vlády. Ale jak dospějeme k pádu vlády příště? Nestačilo by k pádu vlády Čapí hnízdo a korunové dluhopisy? Ne, po zásahu z roku 2013 už nevadí ani trestní stíhání premiéra. Frustrace (tentokrát jiné části občanů) z nespravedlnosti trvá. "Orgány činné" má demokratická společnost používat jako atomovou bombu, jako vypuštěného Krakena, jako záchrannou brzdu, a to nejlépe "na pozadí", za oponou, nikoliv v přímém přenosu. Koneckonců, při vší úctě k paní Bradáčové, která si tu roli nevybrala, v demokratickém právním státu by žebříčku nejmocnějších či nejvlivnějších žen měla vévodit jiná profese než státní zástupce. Ale jak jinak? Myslím, že jediné řešení je návrat k institucím a jejich budování. K institucím limitovaným svými pravomocemi. K institucím omezovaným, regulovaným a kontrolovaným. K institucím, které nejsou šity na míru konkrétním sebelepším lidem. K institucím, které jsou z podstaty věci nepopulární, avšak respektované.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?