Narodila jste se v Rumunsku do vesnické rodiny. Své dětství jste prožila v dobách komunismu. Ovlivnilo vás to v něčem?

Život v Rumunsku mě rozhodně ovlivnil hodně. A řekla bych, že v dobrém slova smyslu. Dalo mi to správnou pracovní morálku a také jsem poznala, jaké to je, když máte opravdu málo. Takže si pak mnohem víc ceníte toho, když máte víc. Naučilo mě to i odolnosti a vděčnosti. A díky svému dětství jsem se naučila velice brzy, že je důležité tvrdě pracovat, oceňovat vzdělání a být na každou příležitost připravená.

Ve svých šestnácti letech po střední škole jste se chopila jedné velké příležitosti, a to jít studovat do Británie. Jak se vám povedlo, že jste se tam dostala?

Rovnou po střední škole jsem šla pracovat jako novinářka v místních novinách ve větším městě vedle naší vesnice. Tam jsem měla veliké štěstí, že jsem potkala šéfa rumunské kanceláře Reuters. Bavila jsem s ním a na základě jeho nabídky jsem se rozhodla, že půjdu na studijní pobyt do Londýna. Chtěla jsem se tam naučit, jak být lepší novinářkou. Říkala jsem si, že by bylo úžasné, kdybych se stala žurnalistkou, která bude psát anglicky a bude ve světových médiích. Pro mě to v podstatě byla první příležitost prorazit i mimo Rumunsko.

A vaším snem byl život mimo rodnou zemi?

To bych asi neřekla. Poprvé jsem opustila Rumunsko, když mi bylo 14 let. Neměla jsem zkušenosti s okolním světem a v podstatě ani se životem v Rumunsku. Nežili jsme ve velkém městě a moji rodiče ani moc necestovali, ani nebyli moc vzdělání. Takže jsem neměla velké ambice a sny. Myslím si, že abyste je měli, tak vám musí někdo pomoct a říct vám, jak je můžete mít.

Dana Denis-Smithová
jarvis_5c093735498e6a73a0ce3015.jpeg

Bývalá novinářka a právnička původem z Rumunska. Pracovala jako žurnalistka ve zpravodajské agentuře Reuters, poté jako právnička v britské advokátní kanceláři Linklaters. Je zakladatelkou a výkonnou ředitelkou společnosti Obelisk Support. Také založila projekt First100years, který má připomínat stoleté výročí zákona z roku 1919, který ženám v Británii umožnil pracovat jako právničky. Za svou práci získala několik prestižních ocenění, jako je například cena Innovative Lawyer od deníku Financial Times. Před několika lety se zařadila mezi 35 nejvlivnějších žen pod 35 let v Británii podle žebříčku magazínu Management Today.

Když jste se rozhodla jít do Londýna, uměla jste anglicky?

Ne, začala jsem se učit anglicky až v té době, takže přibližně v 16 letech. Neměla jsem možnost angličtinu studovat ve škole.

Naučila jste se něco z povolání novináře, co vám pak pomohlo v budoucnosti?

Profese novináře mi hodně pomohla. Hlavně z ní těžím v tom smyslu, že jsem schopná si sepsat své myšlenky na papír. A to je podle mě hodně užitečné. Dodneška si dělám na papír poznámky o tom, co se mi honí hlavou. Mám to strašně ráda a hodně mi to pomáhá. Psaní je zkrátka moje médium, jakým se prezentuju a prostřednictvím něhož nejradši komunikuju. Také jsem se ale naučila hodně o lidech samotných a také o tom, jak jim naslouchat. Bavilo mě se zajímat o jejich životy a myslím si, že právě to mi pak pomohlo i v mém dalším podnikání. Myslím, že moje chuť slyšet příběhy druhých a opravdu jim chtít rozumět je v podstatě důvodem, proč jsem si pak zvolila pracovní právo.

Váš manžel je také právník. Inspirovala vás právě jeho kariéra k tomu, že jste se pak taky stala právničkou?

To bych neřekla. Ale bylo vtipné, když na naší svatbě manželovi všichni gratulovali, že si nevzal právničku. Protože většinou si v naší komunitě berou právníci právničky. Tak mu říkali, jak je to super. A on všem odpovídal, že je taky pyšný, protože si bere právě novinářku. Ale rok potom jsem mu řekla, že se chci stát právničkou.

A proč jste se jí tedy stala?

Na novinařině jsem neměla ráda, že tu a tam jsem neměla k nějakému případu potřebné odborné znalosti. Pořád jsem tak pobíhala a pokrývala spoustu témat. U toho jsem ale cítila, že ke svému životu potřebuju něco hlubšího a trochu víc vědění jako takového. Tak jsem si řekla, že taky půjdu do právničiny.

A co vás na ní hlavně lákalo?

Říkala jsem si, že hodně práce, kterou právníci dělají, je také o slovech, jazyku a psaní. Myslela jsem si, že je to v tom podobné novinařině. Ale nakonec úplně nebylo.

Co se vám na práci právničky nelíbilo?

Bylo to hodně odlišné. Když jsem byla novinář, tak jsem sice pro někoho pracovala, ale často jsem měla svobodu si zvolit příběhy a témata, kterým jsem se chtěla věnovat. Vždycky jsem vyrazila do terénu a koukala jsem, kde sehnat zajímavé věci. Byla jsem volná. Když jsem ale přišla do právnické společnosti, tak jsem se rozhodně volná necítila. Byl to pro mě docela šok.

A proč?

Nelíbila se mi celá atmosféra. Nebylo to lidské. A já mám lidi ráda. Zajímají mě jejich příběhy. Pokaždé, když jsem přišla do kanceláře, opravdoví lidé zmizeli. Kolegové o sobě nemluvili a byli úplně jiní oproti tomu, jak se chovali v civilu. Taky se mi nelíbilo, že k tomu, abyste něco dokázali, musíte čekat, než přijde váš čas a budete mít například dostatečný věk nebo na nějaký případ dostatek zkušeností. Já jsem byla žena, která nikdy neposedí a je nedočkavá.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?