jarvis_5c06a377498e6a73a0b42c24.jpeg
Ľudmila Babjaková
autor: HN - Lukáš Bíba

Před devíti lety se postavila tehdy nejmocnějšímu muži slovenské justice − ministru spravedlnosti Štefanu Harabinovi. Varovala před koncentrací moci nad soudy v jeho rukou. Ľudmila Babjaková poukazovala na to, že drží soudcovský stav ve strachu a zbavuje se nepohodlných kolegů. Ovládnutí slovenské justice jediným mužem se nakonec podařilo zabránit. "Strach a nezájem o poměry ale mezi soudci zůstal," říká v rozhovoru pro Hospodářské noviny Babjaková.

Na špatné poměry bývalá soudkyně upozornila poprvé v únoru 2009. V článku pro časopis Týždeň kritizovala disciplinární stíhání soudců z vykonstruovaných důvodů a pro maličkosti. Upozorňovala, že soudcovská samospráva nedbá o nezávislost slovenského soudnictví.

Spolu s dalšími nespokojenými soudci potom Babjaková založila iniciativu Spravodlivosť otvára brány, z níž později vniklo sdružení soudců Za otvorenú justíciu.

HN: Co přesně se na přelomu let 2008 a 2009 dělo?

Už od revoluce probíhal na Slovensku souboj o nastavení justice. V roce 2009 se vyhrotil. Postřehla jsem opravdovou hrozbu, že ministr Harabin chce přejít do soudnictví a že si připravuje půdu, aby tam neměl oponenty. V únoru předložil zákon, díky němuž by se svými lidmi úplně převzal moc nad justicí. A už v červnu byl nachystaný, že odejde z ministerského postu, stane se předsedou Soudní rady a předsedou Nejvyššího soudu. Chtěl, aby všechny pravomoci ministra, které měl do té doby v kapitole justice, přešly bez ladu a skladu na předsedu Nejvyššího soudu a předsedu Soudní rady, což by byl on v jedné osobě. Tady se ­chystal únos justice do rukou jediného muže a to bylo velmi nebezpečné.

Ľudmila Babjaková

Bývalá soudkyně občanskoprávního úseku Krajského soudu v Košicích získala za své aktivity směřující ke zprůhlednění justice několik ocenění, například cenu Bílá vrána od organizace Via Iuris.

HN: Spolu s vámi na to upozornila jen hrstka soudců. Ostatní mlčeli. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Rozběhla se disciplinární řízení − například proti soudkyni, která způsobila Harabinovým kamarádům problém. Bylo pět šest takových disciplinárních návrhů, které nebyly podány náhodou.

HN: Jak je možné, že prošly?

Soudci měli klapky přes uši, na očích a nezajímali se o nic z dění okolo. Harabin k tomu přispěl tím, že při svých častých "spanilých jízdách" po soudech neustále zdůrazňoval, jak se stará, aby soudcům bylo dobře. A po platové a sociální stránce se skutečně měli celkem dobře.

HN: Jakým způsobem se nakonec podařilo zabránit plánovanému "únosu justice"?

Zřejmě si premiér Robet Fico včas uvědomil, že kdyby ho podpořil, justice by fungovala podle Harabina. Ten by všude měl svoje lidi a na soudy by neexistovaly žádné páky. Harabin dobře věděl, proč to chce − kdo ovládne justici, ten může likvidovat a ovládat všechno, včetně výkonné moci.

HN: Štefan Harabin v roce 2009 nakonec odešel z ministerského postu a v roce 2014 i z funkce předsedy Nejvyššího soudu a Soudní rady. Co se tím změnilo ve slovenském soudnictví?

Byl velký úspěch, že se to podařilo. Kdyby to bývalo záleželo jen na soudcích, zůstal tam. I tehdy zasáhl Fico − vládním zákonem se oddělila funkce předsedy Nejvyššího soudu od funkce předsedy Soudní rady. Díky tomu už nehrozí ovládnutí zevnitř. Nezájem soudců o poměry v justici ale na Slovensku už bohužel zůstal.

HN: Co to pro justici znamená?

Já sama už bych dnes asi nechtěla pracovat v justici. Poměry v ní už nepřejí tvůrčí práci. Dneska se běžně kopírují rozsudky. V občanskoprávní agendě, kde jsem dříve pracovala, se velké věci, které je potřeba nastudovat, odročují ze dne na den. Například když se potvrzuje rozsudek, může to soudce udělat i bez projednávání, a tak si mnozí říkají: na co budeme nařizovat jednání a rozsudek odůvodňovat. Potvrdí to bez nařízení jednání a hotovo. Je to dost bída.

HN: V Česku je velkým tématem soudcovská samospráva. Jak se vyhnout tomu, co se dělo na Slovensku?

Model, který máme na Slovensku, tedy že členy do Soudní rady nominují nejen soudci, ale i prezident, vláda a parlament, považuji za dobrý. Špatné je u nás především to, jak rada funguje. To vypovídá o lidech, ne o institucích. Problém je i v tom, že soudcům se nechce do funkcí v radě ani v disciplinárních senátech. Výsledkem je, že disciplinární soudy, Soudní rada, soudcovské rady na krajských soudech, které by měly kontrolovat předsedy, jsou v režii úzkého okruhu lidí. Na to si musí dát Češi při nastavování svého systému pozor.

HN: Co by se podle vás mělo ve fungování rady zlepšit?

O jmenování nových soudců, o přeložení, pozastavení výkonu funkce rozhoduje Soudní rada deseti hlasy, neodůvodňuje je. Sdružení Za otvorenú justíciu se snažilo prosadit, aby se to změnilo, ale nepodařilo se nám to.

HN: Máte i nějaká doporučení pro justici jako celek?

Neměla by stát na systému soudních čekatelů, protože ty si soudci vychovávají k obrazu svému. Lepší by bylo, kdyby do justice přicházeli právní odborníci zvenku − alespoň v určitém poměru.

HN: Když s odstupem téměř deseti let vidíte, kam vaše iniciativa vedla, šla byste do toho znovu?

Šla. Já bych to jednoduše nevydržela, ubíjelo by mě to stejně jako před lety. Takto to sice bylo také ubíjející, ale teď mám alespoň pocit, že to nebylo úplně marné. Nepodařilo se sice změnit vše, ale alespoň jsme zabránili nejhoršímu ohrožení slovenské justice.