V rámci tradiční konference Insolvence 2018 vystoupili místopředseda ostravského krajského soudu Rostislav Krhut, advokát Tomáš Richter, David Jakub Hošek z Ministerstva spravedlnosti ČR, ústavní soudce David Uhlíř, předseda rady expertů Asociace insolvenčních správců Michal Žižlavský a předsedkyně Unie spolků insolvenčních správců Eva Hepperová. Jejich vystoupení si vyslechla více než stovka odborníků na problematiku insolvencí a oddlužení.

Organizátoři zároveň uspořádali mezi účastníky konference průzkum, který mimo jiné ukázal na jejich nejednotnost v klíčové otázce nulového oddlužení. Z ankety realizované mezi odbornou veřejností, která se na konferenci sešla a kterou tvořili převážně insolvenční správci, vyplývá, že podobně jako advokáti či notáři by i insolvenční správci chtěli mít svou zákonem zřízenou profesní komoru a že by jejich práce i nadále měla podléhat standardní sazbě DPH ve výši 21 %, jak tomu v současnosti je. Téměř stoprocentní shoda panovala také v tom, že by činnost insolvenčního správce neměli vykonávat exekutoři.

Naproti tomu neshoda a názorová nejednotnost se ukázala v otázce nulového oddlužení. Za nesprávný krok jej považuje polovina dotázaných. Argumentuje tím, že není dobrou cestou přiznávat osvobození každému, a také poukazuje na to, že dlužníky vůbec nemotivuje. Kromě toho, že je institut z jejich pohledu nespravedlivý vůči řádně splácejícím, se také bojí jeho zneužívání a ztížení rozhodování soudců, kteří budou muset znát jednotlivé případy velmi detailně. Naproti tomu druhá polovina dotázaných nulové oddlužení podporuje a vidí jej jako cestu jakéhosi restartu, který dává dlužníkům nové naděje do budoucnosti a hlavně omezí černou ekonomiku. Také bude důležitým aspektem pro věřitele a jejich další činnost. Každopádně však bude potřeba přesně stanovit podmínky a nepřiznávat toto dluhové osvobození každému.

Jasná shoda dále zazněla v oblasti odměn insolvenčních správců za plnění splátkového kalendáře, kde se tarify za posledních deset let nezměnily, přestože kumulovaná inflace je v tomto období 18 % a mzdové i jiné náklady vyrostly až o 40 %. Většina dotázaných proto považuje za nutné měsíční odměnu správce za případ navýšit. Další názorová shoda zazněla v otázce osob, které by měly mít možnost profesi insolvenčního správce vykonávat. Podle většiny je současný stav v tomto ohledu v pořádku a neměl by být nijak měněn.

Třech hostů konference, Davida Jakuba Hoška z Ministerstva spravedlnosti ČR, Martina Pavliše z Unie spolků insolvenčních správců a Tomáše Valáška ze společnosti Insolvence 2008, jsme se zeptali, co podle nich aktuálně hýbe českými insolvencemi.

Tomáš Valášek
výkonný ředitel Insolvence 2008

Insolvenční řízení, tedy zejména proces oddlužení, se ocitá na rozcestí. Důvodem je fakt, že ani mezi jednotlivými insolvenčními správci není jednota v zásadní otázce, zda se mají těm, kdo vyhlašují osobní bankrot, všechny dluhy odpouštět. I takový závěr přinesla nedávná konference Insolvence 2018. Pro nulové oddlužení mluví třeba fakt, že se pro dlužníka jedná o možnost restartu a druhé šance. Proti tomu stojí názor, že by každý měl být za své dluhy zodpovědný. A že by věřitel neměl být tím, kdo tahá za kratší konec pomyslného provazu. Navíc je nulové oddlužení vnímáno jako snadná cesta zbavení se dluhů, a tedy jako demotivační. A to i pro možnou nápravu finančního chování dlužníka. Řešení tak nabízí kompromis, kdy proces pomůže dlužníkům, kteří situaci řešit chtějí, ale neznevýhodní věřitele. Na pokračování debaty o nulovém oddlužení si ale budeme muset počkat do podzimu, kdy by se mělo pokračovat ve druhém čtení novely insolvenčního zákona.

Změní vyhláška pravidla?

Ministr Pelikán končí, přesto stihl podepsat vyhlášku o personálním a materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčních správců. Ta totiž bude mít na proces oddlužení zásadní vliv. Její problém je v tom, že neakceptuje insolvenční správce jako podnikatele, ale že jim nastavuje podmínky a limity, jako kdyby byli státem placení úředníci. Zásadní problém pak ministerstvo spatřuje ve sdílení administrativního personálu. Ten řeší v provozovně pár hodin v týdnu rutinní agendu. Zaměstnání na plný úvazek není rentabilní a vyhláška jej ani neumožňuje. Přitom náplň práce asistenta je dána a proces oddlužení smí řídit jen správce. Nehrozí tedy, že by byl sdílením personálu dlužník jakkoliv znevýhodněn či poškozen. Překvapivé je, že Pelikán jde proti v současné době poměrně rozšířenému trendu sdílení, tedy podpoře hospodárného chování. A to v situaci, kdy se za uplynulých deset let odměny správců nenavýšily ani o inflaci. Dalším problémem je, že tato pravidla jsou zakotvena ve vyhlášce, která ukládá správcům více povinností než samotný zákon. V připomínkovém řízení proto některá ministerstva a zastupitelské organizace insolvenčních správců namítaly překročení zákonného zmocnění. V neposlední řadě je potřeba zmínit platný nález Ústavního soudu ČR, ve kterém se uvádí, že insolvenční správce podnikatelem je.

eISIR bude!

Potěšující zprávou naproti tomu je, že se dočkáme elektronické verze insolvenčního rejstříku. Ten bude i díky evropským penězům konečně odpovídat soudobým standardům. Původní systém ISIR byl vytvořen s vizí, kterou se nepodařilo naplnit, a realita je taková, že po našich soudech stále obíhají papírové dokumenty. Nový eISIR by měl přinést tu pravou digitalizaci a soudům nejen usnadnit a zrychlit jejich práci, ale také jim ulevit od náročné a nákladné administrativy.

David Jakub Hošek
koordinátor insolvenční legislativy, Ministerstvo spravedlnosti ČR

Nemůže být pochyb o tom, že v poslední době jsou největším tématem insolvencí excesivní zadluženost, dluhové pasti - zkrátka oddlužení.

Z veřejné debaty by člověk až získal pocit, že otázka nastavení parametrů pro přístupnost institutu oddlužení a pro osvobození od nesplacených dluhů je otázkou bytí a nebytí. Přitom neřešíme nic nového.

Existence dluhů je spojena s rozvojem ekonomiky, se samostatným hospodařením, s podnikáním. Tam, kde existují dluhy, objeví se dříve či později případy nezvládnutí dluhové zátěže. Přinášejí s sebou negativní konsekvence, nejprve ekonomické, následně i sociální - pnutí a bouře spojené s bídou obyvatelstva se opakovaly od starověku po novověk. Historie proto zná mnoho způsobů, jak se s narůstajícím zadlužením vypořádat: nejedná se pochopitelně jen o dobře známé starozákonní milostivé léto. V Mitannské říši v polovině druhého tisíciletí př. Kr. existovalo centrálně řízené částečné odpouštění dluhů; justiniánské právo znalo také prvky oddlužení umožňující dlužníku dosáhnout snížení dluhu na částku, kterou je v jeho silách splatit. Křesťanský středověk se většímu zadlužování bránil zákazem lichvy (a průvodním jevem pogromů bylo rovněž snížení souhrnné výše existujících dluhů)...

Myslím, že je třeba pochopit, že státem upravené snižování dluhů je nezbytností.

Stav, v němž existují desítky a stovky tisíc lidí pod břemenem dluhů, které jsou pro ně kvůli své výši a dynamice nárůstu nesplatitelné, není udržitelný. O mnoho udržitelnější není ani stav, za něhož jen část těchto lidí, kteří se do jednoho nacházejí ve faktickém úpadku, dosáhne na sanační řešení. Všichni ostatní marně hledají východisko ze své situace - zbývá jim jen platit a platit, nebo se před svými věřiteli skrývat, případně skrývat aspoň svůj majetek a své příjmy. Vytlačení až 5 % (možná i 10 %) populace (a to mluvíme o přímých dlužnících, nikoliv o jejich manželkách, manželích a dětech) mimo relevantní ekonomiku je rizikem a nákladem pro celou společnost: existuje řada výzkumů o negativních důsledcích chudoby a sociálního vyloučení na život i zdraví lidí...

Přitom nemůže platit premisa, že by si všichni dlužníci za svou situaci mohli sami. Samozřejmě, u většiny z nich hrála roli jejich lehkomyslnost.

Uvažme ale také, že část dluhů těchto osob tvoří dluhy "virtuální", dluhy bez opravdové kauzy - jedná se např. o smluvní úrok u zesplatněných úvěrů (úrok představuje cenu poskytnutí peněz v čase - u zesplatněných úvěrů je však součástí dluhu i úrok za dobu, která nikdy neproběhla). Právě příslušenství původních pohledávek a jeho neustálý nárůst je častým důvodem, proč dlužníci nedokážou své dluhy zaplatit "v plné výši". Mnohokrát zazněla slova o lidech, kteří původní jistiny splatili již dvakrát nebo třikrát. Známe i případ dlužníka, který poctivým splácením během let zvýšil celkovou splacenou částku o 760 % (takřka 800 tisíc Kč), celková výše zbývajícího (!) dluhu však přesto v téže době vzrostla o více než 55 %.

Jistěže musí i nadále platit stará římská zásada, že dluhy se mají plnit. Mají tím být ale myšleny všechny dluhy - tedy i ty zjevně nepřiměřené? Nemá být brán zřetel na případy, v nichž dlužník svoje dluhy nemůže splatit do konce života, ať by dělal co by dělal?

Soudím, že poctivému dlužníku, který se s věřiteli chce vyrovnat podle svých možností, by neměla být upírána možnost dojít onoho světla na konci tunelu a začít znovu. Dohlížejme tedy na to, že na konečné dobrodiní osvobození od placení zbývajících dluhů dosáhnou jen ti poctiví, nebraňme ale dlužníkům, aby svůj poctivý přístup k vyrovnání dluhů a svou maximální snahu mohli ukázat pod ochranou insolvenčního řízení. (A v neposlední řadě: nezapomínejme, že je Česká republika posledním státem v Evropské unii, který neumožňuje dlužníkům oddlužit se bez kvalifikované míry splacení pohledávek věřitelů, a to zpravidla v době nejvýše 5 let. Kolaps bankovního systému a kaskáda úpadků věřitelů přitom nikde nenastaly; ani na nám blízkém Slovensku.)

Martin Pavliš
člen výboru SVIS Unie spolků insolvenčních správců

Nulové oddlužení"Pane doktore, bude už ta dluhová amnestie?" ptá se leckterý dlužník. Ano, tzv. nulové oddlužení zajisté pomůže těm, kteří se dostali do neřešitelné situace a neprojdou sítem současného oddlužení, motivuje je zařadit se zpět mezi ekonomicky činnou populaci a konečně prospěje nejen ekonomice, ale i sociálnímu prostředí.

Na druhé straně extrémní varianta, tj. tzv. nulové oddlužení může být dobrým sluhou, ale i velmi zlým pánem. Kdo ze správců se už nyní nesetkal s přinejmenším podezřelými dlužníky, kteří oddlužení zneužívají pro účelový útěk před svými povinnostmi?

"Dluhovou amnestii" tak určitě ano, ale...

A zase ta vyhláška...

Konečně (?) nám nabyla účinnosti vyhláška o personálním a materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčního správce. Oprostíme-li se od toho, že její zrod provázely rozsáhlé diskuse odborné veřejnosti s jejími autory, leč s absencí respektu autorů k věcným připomínkám praktikujících správců, máme zde nový obecně závazný předpis, se kterým se každý správce musí sžít a respektovat jej. Ačkoliv podle názorů mnohých byla vydána na samé hraně ústavnosti, i tak bude pro správce po dobu platnosti její obsah denním chlebem. Musíme se tak připravit na nové povinnosti. Kupříkladu na průběžné přepočítávání zaměstnanců na počet dlužníků, kontroly důstojnosti kanceláří správců nebo vedení spisů o obsahu insolvenčních spisů. Preference osobního jednání správce s dlužníkem je pak přímo časovanou bombou...

Perličkou je i povinnost průzkumu trhu práce v místě bydliště dlužníka, zdali tento náhodou dobrovolně nepracuje za nižší mzdu. Jakým způsobem by to měl správce činit a jaká kritéria včetně pracovního kolektivu či benefitů mají být hodnoceny, už zákonodárce neříká.

Nutno však dodat, že pro vzrůstající administrativní zátěž pak nezbude správci čas na to, proč vlastně byl do funkce ustanoven - aby se na jedné straně bil za co nejvyšší uspokojení věřitelů a na straně druhé aby byl nárazníkem protichůdných zájmů jak věřitelů mezi sebou, tak i jich s dlužníkem, a to především po odborné stránce. Pro samou administrativu a osobní výkon lecčeho však na odbornou práci, pro kterou je správce nejvíce ceněn, zbude času pramálo...

Drahý, či levný správce?

"Vy jste můj správce, já si vás platím, tak pro mě něco dělejte!" Tuhle větu slyšel snad každý správce. Ale chyba lávky. Správce tu totiž není jen pro dlužníka, ale podle § 36 odst. 1 především pro věřitele. A navíc není placen dlužníkem, ale právě věřiteli z jejich peněz, sic zabavených dlužníkovi. To jen tak na okraj...

V kontextu zmíněné nové vyhlášky vyvstalo nové téma. Je současná výše odměny správce v oddlužení ještě vůbec přiměřená náročnosti této profese? Možná se zdá 750 měsíčně a 150 na režii dost na to, že správce přece "jen" rozešle peníze... Ale tato částka nepokrývá jen prosté rozesílání. Správce z ní musí pokrýt vše - od elektřiny na svícení, mezd odborně zdatných (!) zaměstnanců, softwaru pro zpracování povinných (!) formulářů, vybavení důstojné (!) kanceláře, výdajů za dopravu na osobní (!) jednání s dlužníkem, pátrání po majetku až po nákladů na papír, na kterém dlužníkovi předá přehled plnění jeho oddlužení, když tento není schopen nebo ochoten najít si jej na internetu...

Vzhledem k tomu, že odměny v oddlužení byly nastavovány v roce 2007 na tehdejší cenovou úroveň a penzum činností správců, zaslouží si tato otázka přinejmenším zamyšlení:

Za oněch 11 let kumulovaná inflace činí cca 20 %, nehledě na raketový růst mezd zaměstnanců v posledních letech. A to nejlepší na konec - povinnosti správců od té doby narostly nesčetněkrát -, jen namátkou ze začátků účinnosti insolvenčního zákona: splátkový kalendář plnil sám dlužník a správce jej jen kontroloval, přihlášky včetně kompletních příloh zasílal správci soud, přezkumná jednání a přípravu splátkového kalendáře prováděl soud, neexistovaly provozovny, formuláře a našli bychom další a další příklady zvyšující se zátěže na správce. Ve světle těchto argumentů si téma zvýšení odměny správců v oddlužení rozhodně žádá otevřít.

Autoři: Jaroslav Kramer