Události pražského jara letos výročního roku 1968 i pro mě otevřely do té doby nepředstavitelné možnosti cestování do dosud nedostupné takzvané kapitalistické ciziny. Během krátkého období do počátků normalizace jsem tak měl dvouletou příležitost poznat mezi svým jedenáctým a třináctým rokem rozdílnost života v socialistickém Československu na jedné straně hranice a v demokratické Francii, Belgii, Nizozemsku a Itálii na druhé. Na letní prázdniny roku 1969 pak rodiče naplánovali cestu na tehdejší poměry zcela mimořádnou. Rozhodli se navštívit a procestovat Španělsko, s nímž tehdejší Československo neudržovalo diplomatické styky a v němž panovala diktatura Franciska Franka. Díky tomu jsem poprvé měl možnost praktického srovnání dvou zdánlivě protichůdných totalitních režimů. Aniž bych si to hned přímo uvědomoval, nabyl jsem zkušenosti, která se stala mým trvalým argumentem ve prospěch evropské integrace v demokratickém pojetí.

Můj odjezd byl, aniž bych o tom byl informován, již na samotném začátku vážně ohrožen. Maminka si totiž k výjezdní doložce ve svém pasu připsala podle vzoru z předchozí výjezdní doložky poznámku "+ jedno dítě". Při pasové kontrole to bylo jednoduše odhaleno, přípis totiž nebyl učiněn příslušným úředním inkoustem, což pohraničník na první pohled rozpoznal. Maminka zdatně zapírala a sváděla chybu na mladou úřednici na pasovce, jeden z členů hraniční kontroly by nás nejraději nepustil, jeho starší kolega však kamsi zatelefonoval a posléze napsal kýžené: "úředně opraveno: + jedno dítě". Vystrašená a vděčná maminka poděkovala se slovy "já už to víckrát neudělám", což se pak stalo oblíbeným rodinným sloganem.

Na španělském konzulátu v Toulouse úředník otřel prach z knihy, do níž měla být zapisována víza udělená občanům ze států sovětského bloku, a dal tatínkovi vízum číslo 1, mně s maminkou pak společné vízum číslo 2.

Plán cesty jsme měli promyšlen podle Výletu do Španěl Karla Čapka, turistický průvodce Španělskem v Československu nebyl k dispozici, zeleného, francouzsky psaného Michelina jsme koupili až v Toulouse.

Francisco Franco
Francisco Franco

Francisco Franco Bahamonde, známý především jako generál Franco, byl autoritativní politik a nejvyšší představitel Španělska, který byl označován jako "Caudillo de Espaì-a por la gracia de Dios" (Vůdce Španělska z Boží milosti). Jeho odkaz je dodnes nejednoznačný. Španělští poslanci přesto v roce 2007 schválili zákon, který vůbec poprvé oficiálně odsoudil převrat, jímž se v roce 1926 Franco zmocnil vlády, i následující diktátorský režim sužující zemi téměř čtyři desítky let.

Zdroj: Biblioteca Virtual de Defensa: RETRATO DEL GRAL. FRANCISCO FRANCO BAHAMONDE (MUE-120973)

Hned na hranici v Irunu se poprvé ukázalo, že od časů Čapkových se moc nezměnilo. Španělská železnice měla jiný rozchod kolejnic, takže jsme museli přesednout do jiného vlaku. Předtím tatínek koupil u nás tehdy neznámou jízdenku - kilometrickou banku (carnet kilométrico). První překvapení však nastalo, když nám do ní v pokladně odmítli potvrdit trasu do baskického San Sebastianu, takže jsme museli jet přímo do Madridu. Do kupé si k nám na noční přejezd přisedl pán v obleku, který celou cestu zpovídal tatínka, proč a kam jedeme a co tam chceme vidět.

V madridském Pradu jsme podle Čapkových instrukcí prošli obrazárnou, do paměti se mi vryl Goya a jeho černé malby: "Jsou to skoro jen černé a bílé malby horečně vržené na plátno; je to jako peklo ozářené silným bleskem. Čarodějnice, mrzáci a obludy: člověk ve svém tmářství a bestialitě. Řekl bych, tady Goya obrací člověka na ruby, dívá se do jeho nosních dírek a rozezleného chřtánu, studuje v křivém zrcadle jeho znetvořenou ohavnost. Je to jako noční můra, jako skřek hrůzy a protestu. Nemyslím, že se tím Goya bavil, spíš se něčemu vztekle bránil. Měl jsem tísnivý pocit, že z toho hysterického inferna čouhají rohy katolického ďábla a kapuce inkvizitorů. Tehdy byla ve Španělích zrušena konstituce a obnoveno Svaté Officium; z křečí domácích válek a za pomoci zfanatizované luzy byla instalována černá a krvavá reakce despotismu," napsal Karel Čapek. Chápal jsem potom, jak o tomto období španělských dějin mluvili večer v hotelu rodiče, rok po sovětské okupaci nám bylo blízké, že "Goyova komnata hrůzy je nenávistný řev odporu a nenávisti".

Přímou konfrontaci frankistického a komunistického režimu z období občanské války mi v toledském Alcázaru přiblížil i do ruštiny přeložený rozhovor mezi fašistickým velitelem obleženého Alcázaru a velitelem interbrigadistů. Ten vyzval obléhaného, aby se vzdal, jinak bude zastřelen jeho zajatý syn. Dal pak syna k telefonu. Syn vyzval otce, aby Alcázar nevydal a řekl mu svoje sbohem, potom již byl prý v telefonu slyšet jenom výstřel...

V Toledu jsme nevynechali ani El Grecův Pohřeb hraběte z Orgazu, ve vlaku cestou do Andalusie si pak prozpěvovali Werichovu, Voskovcovu a Ježkovu O Španělsku si zpívám: "Cádiz, Toledo, Granada, Malaga, Aranjuez. Rozpomenu se stěží, kde tato města leží, vím však, že to tam krásný je."

Z dobré nálady nás málem vyvedly události na nádraží ve městě Bobadilla. Tam je železniční uzel, obdobný jako v České Třebové. V roce 1969 bylo nádraží přeplněno strážemi v rozličných uniformách, vojáky, policisty, celníky, milicionáři a dalšími. Jet přímo například z Malagy do Córdoby nebylo možné. V Bobadille bylo nutno nejen přestoupit z vlaku do vlaku, ale i nechat si zapsat a potvrdit trasu z Bobadilly do Córdoby. Dosáhnout v Malaze přímého zápisu až do Córdoby předpisy nedovolovaly. Nervózně jsme přešlapovali ve frontě u jediné otevřené přepážky, když do výborné akustiky nádražní budovy rozezlený německý turista vykřikl: "Das ist zur Erschießung!" Měl pravdu a já jsem si ve frankistickém Španělsku rozšířil pasivní německou slovní zásobu.

Počátkem 90. let se mě kdosi ptal, jaké je to v Torremolinos. Nadšeně jsem mu popsal, jak pojede městským autobusem z Malagy až na konečnou zastávku. Malebná vesnička, prázdná pláž, pár rybářů, ochutnávka čerstvě ulovené ryby, připravené na pánvičce na ohni. Netušil jsem, a v předlistopadové izolaci jsem snad ani neměl možnost vědět, jak se Torremolinos změnilo na panelákové letovisko, jímž zůstává dodnes...

Nebydleli jsme právě v nejkomfortnějších hotelích. Tatínek měl něco našetřeno ze stipendia na toulouské Université Le Mirail, maminka si směla proměnit československé koruny za maximálních padesát dolarů, a tak jsme často přejížděli z místa na místo v nočních vlacích, snažili se co nejvíce vidět a řídili se heslem: Nespi, spát můžeš doma, nejez, stojí to peníze. Jako nejmladší člen výpravy jsem měl větší dávky jídla, o mamince po návratu děd Karel prohlásil, že je hubená jako luňák.

V Seville jsme podle plánu přespávali v hotelu. Tatínek se recepčního zeptal, zda mluví francouzsky, a ten mu otráveně odvětil: "Nemluvím ani francouzsky, ani turecky, ani československy."

Byl srpen, španělské noviny byly plné zpráv o událostech v Praze, recepční poté, co mu rodiče dali československé pasy, roztál a projevil sympatie. Italsky, čemuž Španěl rozuměl, mu nato tatínek podrobně vysvětloval, co se u nás odehrává.

Barcelonská Sagrada Familia byla rozestavěna a působila dojmem, že zůstane navždy torzem. Věže průčelí La fachada del Nacimiento zato byly v roce 1969 přístupné. Zábradlí na mostku mezi středními věžemi bylo do výše k mým kolenům. Měl jsem závrať, přesto jsme se nevrátili po stejném schodišti. I zde, jako po celé cestě, jsme vše chtěli prožít naplno s vědomím, že již nebude příště. Během putování se rodiče definitivně rozhodli, že se do Československa vrátíme. Zůstat by znamenalo nevidět více stárnoucí rodiče mých rodičů a moje prarodiče, být vytrženi z kořenů.

Poslední vzpomínka se váže k La Ramble. Seděli jsme tam na lavičce a náhle si všimli, že kolemjdoucí paní má stejné šaty, jaké si maminka koupila před odjezdem do Španěl v Toulouse. Již tehdy nebylo ve Španělsku obvyklé, že by dvě ženy byly oblečeny stejně. Konfekční oblečení bylo "originálním" důsledkem socialistického centrálního plánování, a tak jsme si "logicky" domysleli, že nám nejspíš byl vykraden hotelový pokoj. Přestože tomu tak nebylo, Barrio Gotico jsem si cestou do hotelu plně nevychutnal, i když to měla být tečka za naší cestou.

Nedivím se vůbec, že si vše takto i téměř po půl století pamatuji. Po návratu se naplnily naše obavy, že je po cestování. Zbyla jen nostalgie a touha. Takový smutek bych již nikomu nepřál, což je ostatně onen argument, který jsem předeslal na počátku...

Autoři: Stanislav Balík