Jak moc novela daňového řádu společně se zamítnutým pozměňovacím návrhem pirátů rozšiřovala evropskou směrnici?

Směrnice DAC 5 je velice stručná a říká jen to, že finanční správy jednotlivých států a státy samotné mají zahraničním finančním správám dát k dispozici podklady, které uchovávají na základě předpisů o praní špinavých peněz. Ministerstvo financí si směrnici vykládá tak, že ukládá členským státům zajistit možnost, aby zahraniční daňová správa mohla prostřednictvím tuzemské finanční správy vyžadovat informace a podklady přímo od povinných osob ve smyslu předpisů proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, tedy i od advokátů.

O jaké informace by přesně šlo?

Podle tzv. AML předpisů (anti money laundering: praní špinavých peněz, pozn. red.) musí povinné osoby provést kontrolu a identifikaci klienta. Jde o informace o zamýšleném obchodu, zjišťování vlastnické a řídicí struktury klienta, sledování obchodního vztahu, přezkoumání finančních zdrojů atd. Ačkoliv piráti svůj návrh vysvětlovali tak, že nepůjde o informace z právního poradenství, plnit povinnosti podle AML předpisů musí advokát vždy, pokud je klientem zmocněn k právním službám při založení společnosti, koupi nemovitosti nebo správě majetku. Advokáti tak musí vždy ověřit, zdali klient, který zde investuje, kupuje nemovitost, disponuje vlastními finanční prostředky, jakou strukturu má určitá společnost, kdo je jejím skutečným vlastníkem, a k těmto údajům musí mít i příslušné podklady a dokumenty. A vlastně tohle všechno bychom měli dát na výzvu zahraničnímu správci daně.

A tuzemské správě ne?

Už vloni v původním návrhu ministerstva financí bylo uvedeno, že budeme poskytovat informace i tuzemské správě. Na základě výtky, že jde o exces ze směrnice, ministerstvo ustoupilo a odsouhlasilo, že se poskytování informací bude vztahovat jen na mezinárodní správu daní. Letos to byl pan poslanec Michálek, který předložil svůj pozměňovací návrh, podle něho měla být povinnost poskytnout informace a podklady rozšířena i na tuzemskou finanční správu.

Jak?

Návrh pana poslance Michálka byl poměrně neurčitý. Zjednodušeně řečeno chtěl, aby advokáti a ostatní osoby, které jsou vázané profesní povinností mlčenlivosti, spolupracovali s tuzemskou finanční správou minimálně tím, že jí budou předkládat všechny zmíněné podklady, pokud by zde byly skutečnosti nasvědčující, že nebyla nebo nebude odvedena daň. Jednalo by se o úniky nad půl milionu korun.

Co se na tom advokátům nelíbilo?

Ta neurčitost a nejednoznačnost. Nebylo jasné, kdo by měl posoudit, že v budoucnu nebude odvedena daň - zde bychom si mohli vytvořit stejně nejasnou situaci, jaká umožnila zneužití zajišťovacích příkazů. Primárním úkolem advokátů přece není, aby hlásili daňové úniky svých klientů. Každý, kdo je určitou legální součástí nějakého procesu, ať jím má být dosažena spravedlnost nebo výběr daní, má v tomto procesu svůj úkol, své povinnosti. Na jedné straně stojí stát, který má zabezpečit výběr daní, a na druhé straně advokát nebo daňový poradce, který má zabezpečit práva svého klienta. Proto nemůže být nucen státem, aby se postavil proti svému klientovi. V každém procesu advokát nevystupuje sám za sebe, ale za klienta.

Nebylo možné dojít ke kompromisu mezi návrhem a Českou advokátní komorou?

Paní profesorka Válková se snažila zmírnit protichůdné názory svým pozměňovacím návrhem a připojila, že o příslušné informace může žádat pouze Generální finanční ředitelství a u advokátů jen prostřednictvím České advokátní komory. Tím by se mělo zabezpečit to, že novelizované ustanovení nebude zneužíváno pro běžnou správu daní, se kterou opravdu nesouvisí. Ale pořád jde o něco, co se do našeho právního řádu dostává nad rámec směrnice, a proto Česká advokátní komora, byť vítá snahu paní profesorky Válkové najít nějaké kompromisní řešení, by byla samozřejmě daleko radši, kdyby hranice směrnice překračovány nebyly.

Mlčenlivost je ale prolomena v souvislosti s předpisy o praní špinavých peněz, proč je to takový problém u daňových předpisů?

Advokátům v zásadě AML předpisy nevadí. Nikdo z advokátů nechce prát špinavé peníze, nikdo se nechce zúčastnit financování terorismu. Jde o prolomení povinnosti mlčenlivosti, ale jde o nutné zlo. Skutečně se jedná o tak celospolečensky škodlivý jev, že se nebráníme tomu, abychom ve chvíli, kdy sami máme podezření, že dochází k nějakému závadnému jednání v této oblasti, předepsaným způsobem informovali Českou advokátní komoru, ta zase Finanční analytický úřad.

U daní by to tak nefungovalo?

Pokud jde o daně, skutečně si myslím, že výběr daní je úkolem státu. A jak jsem v různých článcích protestovala proti institutu ručení za DPH a možnosti vybrat daně od subjektu, který státu nic nedluží, jen proto, že stát si není schopen od poplatníka zajistit výběr sám, tak úplně stejně nesouhlasím s tím, aby advokáti nesli nějakou informační povinnost ve vztahu k finanční správě. Ale nesouhlasím ani s tím, aby takovou povinnost nesly banky či kdokoliv další.

Stát by se tedy měl více zaměřit na systém výběru daní?

Monika Novotná

Expertka na daňové právo a členka představenstva České advokátní komory Monika Novotná

Ekvity partnerka advokátní kanceláře Rödl & Partner působí v advokacii od ukončení svého studia v roce 1989. Od začátku v 90. letech se aktivně věnuje problematice daňového práva v teoretické i praktické rovině. Vedle své advokátní činnosti totiž působí i jako externí vyučující na katedře finančního práva a finanční vědy Právnické fakulty UK a věnuje se široce i další přednáškové činnosti. Letos v únoru získala ocenění Právník roku v kategorii Finanční právo.

Měl by začít tím, že daňové předpisy budou jednoduché, jednoznačné, že nebude možný dvojí či trojí výklad. Ale jestliže se dnes teprve od Nejvyššího správního soudu nebo od Ústavního soudu, tedy po několika letech, dozvíme, jak se měl vykládat daňový předpis, tak je to špatně.

Dá se říct, že je výběr systému daní nedokonalý?

To si nemyslím. Piráti přišli s tím, že daňové úniky v České republice činí 50 miliard korun ročně. Když jsem o tom s panem Michálkem diskutovala, tak jsem úplně nepochopila, zdali tím myslí skutečně nelegální daňové úniky, nebo myslí případy, kdy korporace naprosto legální cestou vyvádějí zisky do zahraničí a v České republice je nedaní, protože je danit nemusí. Pokud jde o druhý případ, s tím se bojovat nedá. Tak je nastavena směrnice o systému zdanění mateřských a dceřiných společností. Tomu nezabrání ani zvláštní informace od advokátů.

Co je pravdy na argumentu, že se advokáti občas za mlčenlivost schovávají?

Podle pirátů se advokáti schovávají za mlčenlivost tam, kde jsou místo klientů v čele společností a působí tam jako jednatelé nebo členové představenstva. Na takové případy ale povinnost mlčenlivosti nedopadá. To, co vědí o korporaci z pozice statutárního orgánu nebo člena představenstva, samozřejmě finanční správě sdělit musí. Povinnost mlčenlivosti je skutečně jen na ochranu klienta a týká se veškerého právního poradenství. Chtěla bych zdůraznit, že Česká advokátní komora nemá žádný signál o tom, že by se nepodařilo vybrat nějakou daň kvůli tomu, že se advokát odvolal na povinnost mlčenlivosti.

Argumentem na straně pirátů také bylo, že podle směrnice se mají informace vyměňovat mezistátně a je nesmyslné nečinit tak v rámci státu. Proč to není dostatečný argument?

Dejme tomu, že se italský finanční úřad zeptá nějakého tuzemského poplatníka, dostane informace třeba o skutečném vlastníkovi a konkrétní transakci, zhodnotí je a řekne "pro naše účely to je zbytečné, ale v Čechách by to mohlo pomoct české správě daní". Ty samé informace pak pošle příslušnému českému finančnímu úřadu. Paní ministryně Schillerová na rozpočtovém výboru potvrdila, že takový postup možný bude. Takže bychom se tímto způsobem stejně mohli dostat do tuzemské správy.

Proč je tedy v pořádku, když jsou informace poskytovány do zahraničí, ale ne uvnitř státu?

Není nejmenší důvod, proč omezovat povinnost mlčenlivosti advokáta. Správou daní je i podle terminologie daňového řádu třeba také výběr místních poplatků. Takže bychom si mohli představit případ, kdy by někdo v rámci takové správy vyžadoval od banky informace o majetkových poměrech klienta, od advokáta o majetkovém vypořádání po rozvodu, kde třeba dělal úschovu, a podobně.

To se při mezinárodní spolupráci nestane?

Věřím, že v rámci mezinárodní spolupráce při správě daní, i s ohledem na předpokládanou zahraniční předepsanou proceduru, se vyžadování informací bude využívat opravdu pro skutečné podezření z daňových úniků nebo třeba v případě nutnosti objasnit pozadí určité transakce, její účastníky...

Lze pozorovat tlaky na povinnost mlčenlivosti advokátů i v zahraničí?

Určitě ano. I evropská advokacie jako celek se brání proti snaze - ať už z prostředí finančních správ, nebo z prostředí Evropské unie. Koneckonců i CCBE má ve své chartě a etickém kodexu pasáž věnovanou povinnosti mlčenlivosti, která je podstatou vztahu mezi advokátem a klientem a základem důvěry klienta v advokáta.

Jak vnímáte snahu České republiky o zefektivnění výběru daní například kontrolním hlášením a elektronickou evidencí tržeb?

Nemohu říct, že by EET nebo kontrolní hlášení vadilo klientům naší kanceláře. Nevím, jak dalece jde o institut, který napomůže správě daní, netroufám si odhadnout, zda konkrétně kontrolní hlášení zamezí daňovým únikům. U elektronické evidence tržeb si to představit umím. Tam, kde se nepřiznávaly příjmy, může EET být užitečná.

Je dobré jít cestou zatěžování daňových poplatníků a kladení dalších povinností pro výběr daní?

Poplatník by měl být zatěžován tolik, kolik je rozumná míra. Francouzský ministr Colbert říkal, že výběr daní je jako oškubat husu tak, abychom měli co nejvíc peří a ona co nejméně syčela. Proto veškerá administrativní opatření, která vedou k lepšímu výběru daní, nesmí být tak zatěžující, že odradí daňového poplatníka od podnikatelské činnosti. V důsledku by totiž stát měl možná méně neplatičů, ale určitě méně poplatníků.

Související