Maxim Tomoszek
Maxim Tomoszek
autor: Izabela Grundová

Jaký je rozdíl mezi profesní etikou a morálkou?

Studentům říkám, že morálka je normativní systém vytvořený společností k tomu, abychom si řekli, co je a co už není akceptovatelné. Nemusí vždy korespondovat s etikou, což je spíše filozofická disciplína, a nemusí nutně korespondovat s právní nebo profesní etikou. Když vyjdeme z toho, že Kant říkal, že právo je minimum morálky, jedná se o věc, která je dnes už dávno překonaná.

To znamená?

Spousta právních pravidel tím, jak právní řád bobtná, nemá vůbec žádný morální obsah. To, že jezdíme vpravo nebo vlevo, nemá morální obsah. Takových technických pravidel je moc. Morálka je to, co drží pohromadě mezilidské vztahy, a není sankcionována. Myslím si, že morálka má v právu určitý význam, když se na ni právo výslovně odvolá, když například občanský zákoník mluví o dobrých mravech.

A jaký je rozdíl mezi právní etikou a profesní etikou?

Podle mě jde v právní etice o to, zda jsou právní normy v souladu s etikou, nebo ne. Například z hlediska bioetiky při diskusi o eutanazii, když se budeme bavit o potratech, ale zahrnuje i spoustu etických otázek. Třeba zda je právo a jeho tresty morální a fér... Profesní etika je ale něco jiného. Jde o soubor pravidel, která dopadají na konkrétní profese a týkají se zpravidla profesí, které přijdou do kontaktu s lidmi a kde nastává řada emočně vypjatých situací.

Proč zrovna u nich?

Lidé za takovými profesemi přichází řešit velmi citlivé problémy. To je jeden důvod, proč tam musí etická pravidla být. Opravář kopírek je nepotřebuje, ale právník pracuje s lidmi a pravidla mít musí. Zároveň jde o odborné profese, kde jsou pravidla zapotřebí, protože si k takovým lidem chodí ostatní pro radu, ať už je to lékař, právník, psycholog. Klient si jde pro radu, protože sám věci nerozumí. Je tedy ve značné informační nevýhodě oproti profesionálovi a pro klienta laika je složité posoudit, jestli rady, které dostane, jsou v pořádku. Pak se řeší otázky, zdali kvalita práce odpovídá penězům, které jsem zaplatil, nebo zdali odborník odpověděl dobře a dostatečně.

Kdo takové prohřešky posuzuje?

Není to nikdo jiný než další právník, lékař, psycholog, který posoudí správnost rad. A proto se zde vyskytují profesní standardy a profesní sdružení je nějakým způsobem vyhodnocují. A za cíl si kladou hlavně ochranu klienta.

A co profesní etika a internet?

Jedna rovina jsou otázky týkající se moderních technologií, jako například cloudová úložiště, komunikace e-mailem, elektronické spisy a podobně, které přináší mnoho problematických situací ve vztahu k důvěrnosti informací a advokátní mlčenlivosti. Další rovina je elektronické poskytování právního poradenství..

Narážíte na internetové poradenské portály...

S nimi je to zajímavé. Je nutné rozlišovat, zdali na nich radí advokát zapsaný v advokátní komoře, nebo zdali jde o profesionála, který je zavázán nějakými pravidly, nebo jestli jde o komerční nebo nekomerční osobu, která radí mimo regulovanou oblast. Profesně-etická pravidla přitom platí pouze pro členy sdružení, nejvyšší sankcí za porušení etických pravidel bývá vyloučení z komory, někdy samozřejmě přecházející k právním sankcím. Rady mimo tuto regulovanou oblast mohou být i nebezpečné.

Jak by tedy takové internetové poradenství mělo vypadat?

Dnes je velmi důležité, aby kdokoliv, kdo dělá poradenskou činnost na jakékoliv úrovni, nějaká etická pravidla dodržoval. A jsou dvě varianty. Buď se jedinec zaváže vstupem do profesní komory, která pravidla nastavuje, kontroluje a sankcionuje, nebo si taková pravidla nastaví daný subjekt sám ve svých vnitřních regulích. Třeba v naší právní klinice na právnické fakultě máme vlastní vnitřní etický kodex. Tam na pravidla dohlíží sama fakulta. Je to i jakýsi vnitřní mechanismus nastavení kvality práce. U samoregulace je ale ten problém, že pokud lidem radí soukromé subjekty, ze strany státu může být složité docílit toho, aby si systém etických pravidel samy nastavily.

Takže je složité takové rady z internetu vymýtit?

Myslím si, že se trh vyselektuje sám. Když někdo poradí špatně, rozšíří se to a noví klienti se pro rady nebudou vracet, naopak možná potenciální klienty odradí. Kvalitně poskytnutá služba je nejlepší reklamou, protože lidé, kteří s ní byli spokojeni, pošlou informaci dál. A to přivede další zájemce.

VÝUKA PROFESNÍ ETIKY

Měla by se profesní etika právníků na vysokých školách vyučovat?

Profil absolventa dnes nastavuje poměrně přísně nařízení vlády, které do něj řadí i základní profesně etické zásady výkonu právních profesí. Právnické fakulty by tak profesní etiku v nějaké podobě vyučovat měly. Dává smysl, aby se s ní setkal každý student. Po pětiletém magisterském programu Právo má být absolvent připraven na výkon právních profesí, tedy zejména těch regulovaných, v podobě profesní přípravy, a proto si už po absolvování musí uvědomovat profesně-etické souvislosti a jak profese fungují. Například v trestním právu jsou podle mého velmi důležité, protože řada profesně-etických pravidel pak do jisté míry ovlivňuje, jakým způsobem advokát, státní zástupce nebo soudce vystupuje v trestním řízení.

V čem je největší slabina české výuky profesní etiky právníků?

Když se podíváme po světě, tak třeba ve Spojených státech je profesní etika povinná a vyučuje se na každé právnické fakultě, protože je to součást advokátních zkoušek, které studenti skládají půl roku po tom, co vystudují. Je tedy součástí přípravy na zkoušky. U nás profesní etiku také najdeme na advokátních zkouškách, ale na právnických fakultách se povinně nevyučuje. Příčinu přesně neznám, slyšel jsem názory, že je to určitá nechuť s ohledem na špatné zkušenosti s tím, jak se za komunismu vyučoval marxismus-leninismus, že absolventům stačí se tomu věnovat v rámci profesních školení nebo také, že učit studenty na vysoké škole etiku je pozdě, že s tím mají na právnickou školu už přijít, a pokud tomu tak není, již to nenapravíme.

A není to tak?

Myslím si, že ne. Jde do určité míry o hodnotové věci, ale v mnoha ohledech i o důležitá pravidla pro každodenní fungování právníka. Stejně jako je pro každého důležité pracovní právo, protože někde bude pracovat, tak je pro právníka důležitá profesní etika, protože to jsou pravidla, která upravují přímo výkon jeho profese. Po absolvování jdete někam pracovat a nemůžete čekat, že hned první den dostanete komplexní školení na profesní etiku.

Jakým způsobem se v současné době profesní etika na právnických fakultách vyučuje?

Pokud vím, tak její výuka probíhá na všech fakultách jako volitelný předmět. Jak jsem už zmínil, bylo by dobré, kdyby se učila jako předmět povinný. S tím ale souvisí i požadavky, které musí být naplněny pro efektivní fungování výuky takového povinného předmětu. V České republice například dosud neexistovala kniha, která by mohla sloužit jako z učebnice, teď snad díky novému překladu učebnice profesora Jamese Moliterna "Globální problémy profesní etiky právníků" máme první vlaštovku.

Jak by tedy měla výuka právní etiky podle vás vypadat?

Profesní etiku nemá v prvé řadě smysl učit přednáškovým způsobem. Pasivní přijímání a vštěpování myslím není způsob, jak se člověk může někam profesně, eticky a hodnotově rozvinout. Daleko důležitější je, aby studenti přemýšleli nad tím, jak by se v určité situaci zachovali, diskutovali o tom a aby pochopili důsledky svých rozhodnutí. Je tedy nutné, aby řešili konkrétní praktické situace, které je při výkonu profese mohou potkat.

A není jedním z důvodů, proč se etika nevyučuje, právě rigidnost českého školství?

Právnické fakulty by rozhodně měly přemýšlet nad tím, jak moc jsou potřebné přednášky. Přednáška je v určitých situacích velmi dobrá výuková metoda. Bohužel se dnes často setkáváme s tím, že vyučující přijde na přednášku a opakuje zákon nebo učebnici. To podle mě pro studenty dnes nemá smysl. Navíc je to umocněné tím, že studenti jsou úplně jiná generace, míra jejich pozornosti v průběhu přednášky velmi kolísá, preferují práci s videem, protože si ho mohou přetočit, vrátit se, k čemu chtějí, dohledat si související materiály na internetu a podobně.

Takže byste doporučoval přednášky zrušit?

Přednášky jsou podle mě dnes v systému zařazeny v daleko větší míře, než je užitečné. U profesní etiky se velmi dobře ukazuje, že bez diskuse její výuka nemůže fungovat. Je to diskurz. A pokud nechceme, aby studenti a následně advokáti něco pasivně přijímali a pouze reprodukovali, musíme diskusi zavést i do výuky.

Jak se vyučuje profesní etika v zahraničí?

Fascinovalo mě, když jsme se byli podívat na výuku profesní etiky profesora Philipa Gentyho na University of Columbia v New Yorku. Studenti si měli načíst tři různé a diametrálně odlišné názorové texty, které se týkaly stejné otázky. Konkrétně jak moc právník může do komunikace s klientem vnášet svou morálku. Zajímavé bylo, že každý ze studentů byl na té škále mezi prosazováním morálky ve vztahu s klientem a tím, že ji nesmí do kontaktu s klientem vůbec zahrnovat, někde jinde. Ale zase s velmi legitimním zdůvodněním. 20 lidí říkalo něco jiného, ale všichni měli pravdu. Díky tomu si uvědomili, že existuje mnoho legitimně odlišných názorů, že na všech z nich něco je. Na přednáškách pro stovky studentů pro takový typ diskuse bohužel není prostor.

Nebyla by ale profesní etika dalším předmětem, který by studenti absolvovali a nepromítl se do jiných předmětů?

To se nazývá takzvaně "skryté kurikulum profesní etiky" a spočívá v tom, že když studenti odejdou z profesní etiky a začnou studovat jiné předměty, tak se etika buď zcela ignoruje, považuje se za nedůležitou, nebo je studentům prezentována ve zjednodušené, či dokonce pokroucené verzi. To by bylo třeba v trestním právu, kdybychom se vůbec nevěnovali limitům obhajoby a sledování zájmu klienta, nebo dokonce studenty učili, že se pro klienta musí udělat všechno. Tím bychom vlastně přínos výuky profesní etiky negovali.

Diskutuje se na akademické půdě o povinné výuce profesní etiky?

Maxim Tomoszek
Maxim Tomoszek

Maxim Tomoszek absolvoval v roce 2002 Právnickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde od roku 2004 působí na katedře ústavního práva. Vyučuje předměty Ústavní právo, Ústavní srovnávací právo a Základní práva a věnuje se výzkumu zejména v oblasti ústavního srovnávacího práva a základních práv. Od roku 2008 do roku 2016 byl taktéž vedoucím Centra pro klinické právní vzdělávání PF UP, kde bylo jeho hlavním cílem zavádění a rozvíjení interaktivních metod výuky práva zaměřených na rozvoj dovedností, zejména právních klinik. V této oblasti vyučuje například předměty Kurz právnických dovedností, Lidskoprávní klinika nebo Profesní etika.

V okruhu lidí, kteří se tématu věnují, se debata vede v podstatě kontinuálně. Ale jen omezeně, protože to není zrovna top téma, které by bylo právě teď na programu dne. A myslím si, že v současné době je situace taková, že na výuku etiky jako povinného předmětu nejsme připraveni a nemáme na to ani učitelské kapacity.

A nemohla by se tedy vyučovat v rámci jiných předmětů?

Je otázka, zdali musí být vyučována jako samostatný předmět. Pokud se budeme bavit o tom, co právník pro klienta může udělat, je pro výuku etiky podle mě skvělé místo v rámci trestního práva. V jeho rámci jsou dilemata možná nejtěžší a dají se dobře ilustrovat reálné situace, kde vznikají. Ale podle toho, co vím, tak se tento způsob příliš nevyužívá. Na Univerzitě Palackého jsme nakonec dilema vyřešili tak, že máme předmět s názvem "Kurz právnických dovedností", který se věnuje například komunikaci mezi klientem a právníkem. Z pozice advokáta jsou profesně-etické zásady v takové komunikaci důležité, tak jsme profesní etiku posílili tam.

Co vše studenty v rámci předmětu naučíte?

Základní principy, ať je to způsob komunikace, mlčenlivost, zákaz střetu zájmů. Je to předmět povinný, máme v něm pro etiku místo a dává ve výuce smysl.

PROBLÉMY PRÁVNÍKŮ

Jak má poznat advokát, který už vykonává praxi, že jedná správně?

Myslím si, že etický kodex České advokátní komory i zákon o advokacii nastavují limity dobře. Existuje také docela dost různých výkladových stanovisek nebo kárná rozhodnutí ČAK, třeba i soudní rozhodnutí, která rozhodnutí ČAK dále řeší.

Takže advokátům stačí řídit se těmito předpisy?

Je důležité zmínit, že v mnoha situacích je těžké posoudit, kam a jak daleko by měl právník zajít. A je nutné myslet na to, že český přístup není jediný možný. Když se podíváme do angloamerických zemí, kde je advokát do jisté míry úředníkem soudu, tudíž jeho odpovědnost se neváže jen ke klientovi, tak může být prostor pro advokáta v kauzách omezenější než u nás. Český systém není černobílý a právník má určitý manévrovací prostor, takže se nemusí nechat vmanipulovat do něčeho, co sám nechce.

S jakými problémy se v českém prostředí profesní etika právníků potýká nejvíce?

Občas nevíme, jak v řadě otázek ustanovení etického kodexu ČAK nebo zákona o soudech a soudcích interpretovat. Vyskytují se první vlaštovky interpretace díky kárným senátům na Nejvyšším správním soudu, máme komentář k zákonu o advokacii, ale pořád si myslím, že univerzální shoda na sporných případech neexistuje a ani se k tomu nevede odborná debata.

Je zrovna kárný postih soudců dostatečnou zbraní proti etickým prohřeškům způsobeným soudci?

U soudců je to hodně komplikované, protože mají velmi silnou ochranu soudcovské nezávislosti. Jakýkoliv zásah, i kárný postih, musí vyplývat ze zákona. Podle mě bylo super, když Soudcovská unie vytvořila etický kodex, protože pro spoustu soudců může být návodný, ale v podstatě jen upřesňuje to, co už máme v obecných rysech v zákoně. Podle mě je však úprava dostatečná, i když by se vyplatilo zvážit, zdali by se zákon neměl vyjadřovat například k činnosti soudců v politických stranách. Jinak kárné senáty Nejvyššího správního soudu podle mě citlivě interpretují zákonná ustanovení.

Takže je kárné řízení nastaveno dobře?

Myslím si, že ano, i když se vyskytují i názory, že jsou příliš mírné. I o tom by bylo cenné vést hlubší debatu. Je ale rozhodně třeba se vyhnout tomu, co se stalo na Slovensku. Slovákům se podařilo nastavit kárný postih tak, že v podstatě každý soudce kdykoliv mohl být kárně napadnutelný z poměrně malicherných důvodů. Tím se ale vytváří bič na veškeré soudce a jde o zásah do nezávislosti.

Takže soudci příliš etické standardy neporušují?

Pokud se najdou mezi soudci excesy, jsou to spíše individuální věci, není to systémové selhání.

Máte nějaký příklad?

Jeden z příkladů, který podle mého nebyl zcela dobře zvládnutý, byla situace, kdy řidič tramvaje v Olomouci maloval politikům tykadla. Kauzu soudila manželka jednoho z politiků. I když se mohla stokrát cítit, že je nezávislá, je zapotřebí si uvědomit, že legitimita soudního rozhodování je jen tak velká, jako autorita soudů. Pokud lidé soudům věří, budou respektovat jejich rozhodnutí. I pokud si budu myslet, že jsem ve vztahu k věci nezávislý, tak ve chvíli, kdy mi neuvěří veřejnost, což bylo podle mého v tomto případě zřejmé, je lepší, aby věc rozsoudil někdo jiný, a autorita soudu zůstala zachována. Jak se říká v anglosaských zemích, nejen je třeba dělat spravedlnost, ale musí být také vidět, že je činěno po právu. A podle mého se stránka důvěry podceňuje.

Jak lze něco takového vyřešit?

Schopnost lidí vyhodnotit vůči své osobě, nakolik jsme nezávislí, je podle posledních výzkumů poměrně slabá. Nelze se tedy spoléhat na tvrzení, že je člověk nezávislý. Možná by měla být nastavena objektivní kritéria nebo by soudci měl nějaký kolizní senát říct, že v podobné situaci už není dobré soudit, a případu by se měl ujmout někdo jiný. Je tu ale zase střet s právem na zákonného soudce.

Myslíte si, že advokáti se prohřešků vůči etice dopouštějí častěji, protože pro to mají v řízení větší prostor, nebo i kvůli tomu, že z důvodu mlčenlivosti prohřešky nevyvstanou na povrch?

Nemáme k dispozici statistiky. Výsledky rozhodovací činnosti kárné komise ČAK nejsou veřejně dostupné. To je podle mě nedostatek, v anonymizované podobě by tyto informace mohly být užitečné a nevím, proč by se měly tajit. Nicméně dnes vidíme, že mnoho advokátů rozhodnutí kárného senátu napadá soudně a díky tomu se třeba zjistí, že rozhodnutí nemělo dobré odůvodnění. Je neoddiskutovatelné, že kárných věcí u ČAK se řeší více než u NSS, ale to je dáno i tím, že advokátů je asi třikrát až čtyřikrát více než soudců. Také situací, kdy to může advokáta svádět k tomu, aby se neřídil striktně pravidly, může být více než u soudce.

Proč tomu tak je?

Advokátů je hodně, morální a osobnostní předpoklady se nezkoumají tak podrobně jako u soudců. Pak se do advokacie dostanou osoby, které jsou morálně pochybné. Proti advokátům jsou pak vedena i trestní stíhání.

Máte nějaký příklad porušení profesní etiky ze strany advokáta?

Velmi zajímavý příklad byl, když advokát na žádost klientky, která byla souzena tuším pro rasově motivovaný trestný čin, podal námitku podjatosti vůči soudnímu znalci, kterou zdůvodnil tím, že znalec je podle jména židovského původu, a tudíž v těchto otázkách nemůže být nezaujatý. A soudce ta námitka podjatosti tak zvedla ze židle, že podal návrh na zahájení kárného řízení se zdůvodněním, že etnický původ nemůže být kritériem pro hodnocení podjatosti. ČAK se k tomu postavila poměrně přísně a dala advokátovi v první instanci trest pozastavení výkonu advokacie na 12 měsíců, který po odvolání snížila na pokutu 100 tisíc korun. Rozhodnutí ale později soud zrušil. Zde se obnažila ta otázka, co vše musí advokát pro klienta udělat.

Vytvořil případ tedy jakýsi precedent?

Vedla se k tomu po určitou dobu debata, ale ta utichla bez nějakého jasného výsledku. Představoval bych si, že k tématu vyjdou nějaké odborné články, uspořádá se třeba sympozium, kde se situace vyjasní. Bohužel do dnešního dne nic vyřešeno není. A takových otázek je poměrně dost.

A které otázky jsou z hlediska profesní etiky již vyřešené?

Třeba to, jestli se jako advokát mohu setkat se svědkem, kterého klient navrhuje. Aby advokát svědka koučoval, to samozřejmě nejde. Ale zjistit, co bude říkat, aby klientovi neuškodil, když bude předvolán, je naprosto legitimní a v tomto směru komora jasně řekla, jak v obdobné situaci postupovat.

V zahraničí řeší etické otázky také advokátní komory?

Vím, že v zahraničí navíc existují i jakési poradenské panely či komise. Když si advokát nebo soudce není jistý, jak by měl postupovat v souladu s pravidly profesní etiky, zašle komisi dotaz.

Byl by takový systém vhodný i pro náš právní systém?

Ano. Bylo by skvělé, kdyby se soudci mohli zeptat třeba ve chvíli, když budou chtít působit v nějaké nevládní organizaci. Dnes jsou soudci, kteří působit do nevládních organizací raději nejdou. Kdyby věděli, že mohou, možná by se rozhodovali jinak.

Existují v zahraniční instituty spojené s právní etikou, kterými by se mohla Česká republika inspirovat?

Zajímavou úpravu mají třeba v USA, kdy advokát musí komoře nahlásit, když se dozví, že jiný advokát nejednal po právu. Posiluje to tlak na dodržování a vynucování etických pravidel. Ale nevím, nakolik by to bylo v Čechách užitečné, i v Americe to má negativní dopady. Když mám problematickou situaci, o které si nejsem jistý, zdali je problematická, tak se ani nemohu s někým jít poradit. Pokud totiž zjistí, že jsem něco provedl, už mě musí nahlásit, jinak se sám vystavuje kárnému postihu, což není zcela v pořádku. Co se týká České republiky a inspirace ze zahraničí, určitě lze zmínit míru omezení advokátů, co se týká plnění přání klienta. Dnes je stanoveno, že advokát nesmí porušovat zákon, což je vágní formulace. Možná by to bylo vhodné upřesnit. Není asi dobré měnit pravidla, ale měl by existovat nějaký ustálený výklad kárných senátů nebo rozhodovacích orgánů.

Profesor Moliterno ve své knize mluví o takzvané "globální etice", která vzniká střetem právních kultur. Jak si to přesně představit?

Je to případ, kdy třeba americká a německá firma uzavírají obchod. Sejdou se ve Španělsku a budou vyjednávat. Globální etika se zabývá tím, jaká profesně-etická pravidla se mají uplatňovat. Etické kodexy komor advokátů jsou vnitrostátní záležitostí, ale do jisté míry mohou dopadat i na advokáty zahraniční, kteří v dané zemi praktikují. Problém je v tom, že pravidla dvou právních kultur jsou někdy neslučitelná. Advokát z Londýna úřadující v Praze by se měl řídit nejen pravidly britskými, ale zároveň i českými. Pak ale mohou vznikat konflikty. Zrovna kniha profesora Moliterna je úžasná díky tomu, že umožňuje zamyslit se nad tím, kde a kdy k těmto sporům opravdu dochází. Ale je třeba říct, že v mnoha případech se právní kultury shodují.

A to například?

Mlčenlivost jako základní zásada se ve všech státech chápe hodně podobně, protože je to základ vztahu mezi právníkem a klientem. Naopak třeba problematika sledování zájmů klienta se docela dost liší v tom, že v zemích Common law je právník zároveň "officer of the court", má povinnosti nejen vůči klientovi, ale i vůči soudu.

Vytváří se profesní etika i na mezinárodní nebo evropské úrovni?

Ano, do profesní etiky vstupují různé mezinárodní smlouvy i evropské právo. Evropa má CCBE, což je evropská asociace advokátních komor, která vytvořila etický kodex. A řeší hodně i otázky přeshraničních prvků. Jde o konglomerát, který hledá střední cestu. Co se týká různých právních kultur ve světě, tvoří určité "rodiny" a lze říct, že se pravidla pro výkon právních profesí významně odvíjí od povahy právního řádu. Země s angloamerickým právním systémem jsou si blízké, Česká republika spadá pod germánskou právní tradici, i když rozdíly se v kulturách samozřejmě najdou.

Autoři: Lukáš Šikel