Karel Šimka, soudce Nejvyššího správního soudu.
Karel Šimka, soudce Nejvyššího správního soudu.
autor: HN – Tomáš Tesař

Nejvyšší správní soud rozhodl ve prospěch firmy Vyrtych, která se soudila s daňovou správou o uznání odpočtu daně z přidané hodnoty. Daňová správa odmítala nárok firmy na odpočet DPH mezi lety 2010 a 2011. Podle ní se totiž společnost vyrábějící svítidla zapojila do podvodného řetězceSoud však v rozsudku zkritizoval postup finanční správy, která se zaměřila na subjekt, u něhož je vymahatelnost daně nejjednodušší. Dosud se jednalo o běžný postup berních úředníků, kteří formou takzvaných zajišťovacích příkazů firmám následně zabavovali majetek. Tyto kroky přivedly několik firem k bankrotu. Podle odborníků může jít nyní o zásadní rozsudek pro další spory v daňové oblasti. Soudce Nejvyššího správního soudu Karel Šimka je však v rozhovoru pro HN opatrnější. 

Hovoří se o průlomovém rozsudku. Může změnit další spory podnikatelů s finanční správou?

Jak říkám, není to vlastně vůbec žádná revoluce. Je to něco, co byste slyšel ode mě nebo od jiných lidí, kteří se tím zabývají v nějaké systematické podobě, už dva tři roky zpátky, možná i dříve. Je to pouze aplikace jednotlivých judikátů Soudního dvora na konkrétní případ. Zajímavé je to, že se skutečně jednalo o společnost, která si kupovala nějakou docela složitou technologii, kterou zcela reálně potřebovala. Kupovala ji za běžných obchodních podmínek, byla jí nepochybně dodána, byla normálně zaplacena, byla dodána někým, kdo sám neporušil žádné daňové povinnosti.

Přesto se dostal do podezření z účasti na podvodu.

Ano, za situace, že někde dál, řekněme v řetězci subdodavatelů, vznikl problém, že ta jedna společnost neodvedla DPH. Tady je podstatné to, že je docela dobře možné, že se v celém řetězci objektivně jednalo o podvod na DPH. Možná ho dokonce páchala ta společnost, nebo někdo, kdo za ní stál. Podstatné je to, že u firmy Vyrtych a. s., nebylo žádným způsobem zjištěno, že by ona sama věděla, že někdo dál nakonec provede ten podvod.

Všechny dílčí okolnosti, které zmiňovaly finanční úřady a které původně jasně posvětil Městský soud v Praze, vůbec nebyly, což znamená, že ta společnost nemohla v okamžiku, kdy obchod uzavírala, zjistit, že jsou dodavatelé a společnosti okolo nějak personálně propojené. V té době to ještě nebylo zjistitelné. Všechny ostatní další věci, které tam zmiňují, probíhaly za běžných okolností, které se při dodávkách tohoto typu dějí. To znamená, že se postupně přijímaly jednotlivé technologie nebo dílčí prvky dodávky, pan Vyrtych se učil, jak s nimi nakládat. To, co se tam dělo, odpovídalo tomu, jak by se choval normální podnikatel, kdyby si takovou technologii kupoval. Cena byla OK.

Co bylo podstatné a hrozně důležité, bylo to, že zaprvé: Samotný pan Vyrtych musel prokázat, že technologii odebral a zaplatil, což udělal. Pak bylo na finanční správě, aby prokázala jemu, že on sám mohl vědět, že je to nějaká habaďůra. Správce daně svou důkazní povinnost neustál, neprokázal, že by o tom ten člověk věděl, tím pádem mu nemůže odepřít nárok na odpočet. Je to učebnicový příklad toho, jak to finanční správa nemá dělat.

Jak je tedy možné, že tento spor trval v právním státě sedm let, když se jednalo o učebnicový příklad selhání finanční správy?

Ty daňové povinnosti jsou z přelomu let 2010 a 2011. Daňová správa na to má zásadně tři roky, ale fakticky víc, protože když zahájí nějakou kontrolu, tak se přerušují lhůty. Já bych řekl, že je to tak nějak standardní časový rámec.

Já jsem to myslel tak, jestli to není zároveň zpochybnění soudu nižší instance, v tomto případě Městského soudu, jestliže on už před lety dal za pravdu finanční správě v případu, který vidíme jako čítankový příklad toho, jak se finanční správa nemá chovat.

Myslím si, že zrovna Městský soud v Praze byl celkem dlouze zkritizován právem. Rozhodl 30. 1. 2017, což znamená přibližně před rokem. To si nemyslím, že je na poměry Městského soudu příliš dlouho, protože rozhodl zhruba rok a půl po podání žaloby. To je spíše už lepší případ Městského soudu, protože jsou opravdu přetížení a oni za to nemůžou. Mají zhruba dva až tři roky časový skluz. Z hlediska časového bych nevyčítal nic. Spíš bych jim vyčítal právní názor, protože se v zásadě ztotožnili s názorem správce daně. Tady si myslím, že pochybili. Na druhou stranu, toto nejsou černobílé případy. Městský soud to hodnotil podle mě nesprávně přísně, ale viděl to, měl pro to nějaké důvody, argumenty, takže mu nelze vyčítat, že si myslel něco jiného.

Vyčítá se mu to, že jak on, tak finanční správa do sporu zavedli presumpci viny. Vlastně říkají: "Nevíme jestli se podvod udál a protože to nevíme, tak bylo na něm, ať nám to dokáže,". Přenesli důkazní břemeno na podnikatele.

To je samozřejmě velmi správný postřeh. Jak říkám, judikatura soudního dvora i NSS v zásadě v té obecné rovině nemá pochyb o tom, jak je důkazní břemeno rozděleno. Daňový subjekt musí prokázat, že zdanitelné plnění přijal a že ho zaplatil. Pokud toto nastalo a nebylo o tom pochyb, tak musí daňová správa prokázat, že se domluvil s ostatními na podvodu. Nebo sice o ničem nevěděl, ale byl neobezřetný a nerozpoznal, že to může být podvod.

Podstatné je to, že městský soud a finanční správa si situaci ulehčily v tom smyslu, že snesly soubor dílčích faktů, z podstatné části nesedících, protože řekli zpětně "dívejte, z toho obchodního rejstříku plyne, že ty firmy byly propojené". Neuvědomily si při tom jednu důležitou věc: Podstatné je to, co ten člověk věděl nebo mohl a měl vědět v okamžiku, kdy ten tu transakci udělal. Pak soud i finanční správa kumulovaly jednotlivé dílčí úvahy, které byly příliš přísné vůči daňovému subjektu. Nestačilo výběrové řízení, velmi přísně posuzovali to, jak tu technologii přebíral a tak dále. Je to taková šedá zóna, kde to někdo vidí tak a někdo zase jinak. Navíc vzhledem k tomu, že městští soudci nic podobného jako podnikání neprovozují, je otázka, jak to dokážou posoudit.

Vy jste na začátku uvedl, že rozsudek není žádná revoluce. Nedají se přesto očekávat žaloby dalších firem, které se do té doby neodvažovaly bránit?

To je vždycky otázka. Pro mě to nic nového samozřejmě není, protože se v tom pohybuji, jsem v tom dlouhodobě ponořený. Samozřejmě ale nejsem schopný říct, do jaké míry toto predikuje nárůst žalob. Myslím si, že to obrat není, ale pokud budou případy podobného typu, tak to jistě, protože se o tom i veřejně píše, ponouká lidi k tomu, aby se bránili. Opět zdůrazňuji, toto je jeden případ, který ukazuje, že jsou tu i poctivé firmy, které se dostanou do situace, kdy nic špatného neudělaly, ale objektivně se kolem nich tato věc stala. Což vůbec neznamená, že dalších pět nemusí být v jiné situaci, třeba že naopak o podvodu věděly.

Nemůže to být zpochybnění principu, na kterém stojí zajišťovací příkazy? Nemůže to být další hřebíček do rakve zastánců zajišťovacích příkazů, které byly probírány mediálně i na půdě sněmovny a zavládlo proti nim velké tažení.

Já si myslím, že principiálně ne. Zase je to o tom, aby "finančáci" přesně postupovali podle toho, co už je roky jasné. Když si přečtete rozsudek NSS, tak tam oni zcela správě citují, jak přibývaly judikáty soudního dvora s běžícím časem od roku 2006 až do současnosti.

Z těch judikátů vychází pár základních principů. Zaprvé: Prokaž, že jste zboží či službu dostal a finanční úřad vám musí prokázat, že v době, kdy jste tu transakci realizoval, jste buď věděl, nebo mohl a měl vědět, že směřuje k podvodnému jednání. Pokud se zajišťovací příkaz týká DPH v souvislosti s domnělým podvodem, tak je to zase úplně stejná situace. Finanční úřad musí být schopen říci, že někde hrozí doměření daně, třeba proto, podnikatel dobře ví, že se kolem něj odehrává podvod na DPH.

Nebo zadruhé, že je daň tak veliká, že ti ty peníze musí daňová správa zajistit teď, protože by na to podnikatel později neměl prostředky. Naše judikatura dva tři roky naprosto jasně říká, že toto musí ten finanční úřad říct, skutkově doložit a být schopen to argumentačně ustát. Principy jsou úplně jasné a jde jenom o to, aby se vše dělalo správně.

Autoři: Martin Ťopek