K dané problematice Unie spolků insolvenčních správců zaujala stanovisko, které zaslala ministerstvu spravedlnosti. Vyvrací jeho názor prostřednictvím řady argumentů a upozorňuje, že ministerstvo nepostupuje při kontrolách provozoven správně a překračuje své pravomoci.

Uvádí především, že insolvenční zákon nikde nezakazuje, aby se insolvenční správce nechal zastoupit jinou osobou než svým zaměstnancem, jak zákon vykládá ministerstvo. K tomu je nutno odkázat např. na § 37 odst. 2 IZ (kdy zákon mluví o použití "osob" k plnění úkolů správce - není řečeno, že explicitně zaměstnanců správce), z čehož je zřejmé, že insolvenční zákon přímo předpokládá, že bude užíváno i jiných osob než jen zaměstnanců.

Stejně tak je zcela běžné a judikaturou aprobované, že insolvenční správce se může nechat zastoupit advokátem v incidenčních sporech, kde je přímým účastníkem. Zákon výslovně hovoří o možnosti nechat se na přezkumném jednání zastoupit jiným insolvenčním správcem.

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá - a potvrzuje to i judikatura Ústavního soudu (srov. rozhodnutí sp. zn. PL. ÚS 17/15), Nejvyššího správního soudu (srov. rozhodnutí sp. zn. 2 Afs 86/2013) i Vrchního soudu v Olomouci (srov. rozhodnutí sp. zn. KSOS 33 INS 26277/2013, 1 VSOL 357/2014), že správce může k jednotlivým činnostem (u nichž se nevyžaduje osobní výkon, jako např. v současné platné právní úpravě přezkum přihlášek) pověřit nejen svého zaměstnance, ale i jakoukoliv jinou třetí osobu. Odpovědnost za tyto osoby nese nadále správce.

Nutno doplnit, že insolvenční zákon ani zákon o insolvenčních správcích nemají žádné ustanovení, které by říkalo, že veškeré úkony insolvenčního řízení, nestanoví-li zákon jinak, může činit jen insolvenční správce.

K tomu je na místě též dodat (což podle nás ministerstvo chybně zcela přehlíží a slučuje), že insolvenční správce má dvojí postavení - na straně jedné je procesním subjektem v konkrétním soudním (insolvenčním) řízení s procesními právy a povinnostmi, na straně druhé pak samostatným subjektem - profesí (soukromou osobou oprávněnou vykonávat činnost), tj. tzv. latentním správcem či správcem v širším slova smyslu s právy a povinnostmi zakotvenými obecnými právními předpisy a zákonem č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích. Tato dvě postavení správce je pak nutné rozlišovat.

V obou případech je však insolvenční správce vázán toliko zákonem a omezením zákonem výslovně stanovenými, nikoliv pouhou interpretací ministerstva, neboť se jedná o soukromoprávní subjekt (není orgánem veřejné moci), tedy v souladu s čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod "může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá", když současně ministerstvo jako orgán státní moci může tuto svou moc "uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví".

Pokud jde o další tvrzení ministerstva, že při zastoupení jiným správcem by mohlo dojít ke střetu zájmů a že správce není oprávněn umožnit třetím osobám přístup k interním informacím a spisu správce, tak zákon sám počítá s tím, že se správce nechá dokonce i v rámci insolvenčního řízení zastoupit, to znamená, že umožní třetím osobám přístup k informacím ze spisu. Zvlášť zjevné to je právě u § 190 odst. 2 Insolvenčního zákona, kde se může nechat zastoupit i jiným správcem. Pokud by tedy mělo jít o střet zájmů (který mimochodem vůbec insolvenční zákon neřeší), nemohl by se správce nechat zastoupit u přezkumného jednání. Tedy zákon tuto možnost výslovně umožňuje. V kontextu toho, že insolvenční řízení je vedeno veřejně, transparentně na veřejně přístupném Insolvenčním rejstříku, je požadavek ministerstva nedůvodný.

Argumentem a maiori ad minus pak nelze dospět k jinému závěru, než pokud je zcela legálně přípustné, aby se v rámci insolvenčního řízení správce nechal zastoupit při svém nejdůležitějším úkonu (přezkumném jednání) jinou osobou zapsanou v seznamu insolvenčních správců, pak při ostatních úkonech bezesporu také - nadto nejedná-li se o procesní úkon v řízení, ale jen obecný výkon profese správce.

V současné době již ustálená judikatura jak obecných insolvenčních soudů, tak i soudu ústavního totiž jednoznačně dospěla k tomu, že insolvenční správce se může nechat při své činnosti zastoupit nejen svým zaměstnancem, ale i jinou osobou, přičemž odpovědnost za řádný výkon činnosti nadále nese správce. Úkony insolvenčního správce v insolvenčním řízení (natož pak úkony v rámci obecné realizace této profese - tzv. latentního správce) však nemusí provádět jen správce nebo jen jeho zaměstnanec, neboť toto insolvenční zákon a ani zákon o insolvenčních správcích neukládá. Současná výkladová praxe používaná ministerstvem spravedlnosti tak nemá oporu v žádném právním předpisu ani judikatuře soudů.

Celé Stanovisko Unie spolků insolvenčních správců je dostupné na webových stránkách unie (www.uniespravcu.cz) v sekci Novinky.

Ráda bych v této souvislosti poukázala na to, že "spor o zastupování" se jeví spíše jen nástrojem k nastavení podmínek pro subjekty tohoto segmentu. Je naprosto běžné a žádoucí, aby správce v rámci své činnosti využíval jak zaměstnance, tak jiné osoby, jen musí striktně rozlišovat, kterou činnost může takto delegovat a kterou musí vykonávat skutečně osobně. Postoj ministerstva tak plně vyhovuje byznysplánu jen velmi úzké skupiny správců (necelé 1 procento) a velmi ztěžuje činnost všem ostatním.

Při takto nastavených parametrech a čistě ekonomickém pohledu na činnost správce musí každý dospět k závěru, že maximálního ekonomického efektu bude dosaženo v případě, že správce bude vykonávat svou činnost jako v.o.s., která bude mít osm ohlášených společníků a obsadí všechny kraje, tedy kromě svého sídla bude mít také sedm provozoven. Těchto parametrů k dnešnímu dni dosahují pouze dva správci ze současných 505 insolvenčních správců. Tito pochopitelně zastávají názor shodný s ministerstvem, který byl prezentován v Právním rádci v prosinci v článku Spor o zastupování insolvenčních správců. Na jednoho takového ohlášeného společníka jednoho z těchto dvou správců tak připadá agenda cca 700 řízení, což však rozhodně nelze obsáhnout osobně, ale desítkami dalších osob, které neprošly zkouškami. Z tohoto pohledu je pak nepodstatné, zda jde o zaměstnance, či jiné osoby, protože v obou případech nepůjde o osobní výkon osoby, která složila zkoušky. Naproti tomu správce, který svou činnost vykonává jako fyzická osoba, má takových řízení cca 250, což je množství, u kterého lze objektivně hodnotit, že je lze vykonávat skutečně osobně, tedy osobou, která byla prověřena náročnou zkouškou.

V praxi tedy postoj ministerstva vlastně ve svém důsledku podporuje outsourcing činnosti ohlášeného společníka v.o.s., tedy osoby prověřené zkouškou na desítky jiných osob, o jejichž kvalifikaci nemá žádný z účastníků řízení informace, stačí, když bude "zaměstnancem" - tedy formálně bude vystupovat za v.o.s. Takováto v.o.s., která bude na provozovně obhospodařovat cca 700 řízení, pak může naplňovat znaky hromadné provozovny, proti které ministerstvo brojí. Naproti tomu unie prosazuje osobní výkon činnosti insolvenčního správce, při sdílení administrativních činností, v souladu se zákony a judikaturou soudů, což rozhodně není postoj, který je unii podsouván.

-----

Unie stále aktivně prosazuje osobní přístup k výkonu profese insolvenčního správce, ale také požaduje rovné podmínky v insolvenčním segmentu pro všechny správce, bez ohledu na to, jakou právní formu pro svůj výkon zvolí, pokud činnost bude naplňovat kvalitativní požadavky kladené na ni zákonodárcem, soudy i věřiteli. Také například proto, aby konečný výsledek nemohl navozovat dojem výběrového řízení pro předem vybrané zájemce či jiného zvýhodnění určité skupiny. Pokud by postoj ministerstva byl v budoucnu přijat jako jediný možný a správný, tak by bylo 99 procent správců postaveno před rozhodnutí, zda budou dále pokračovat ve výše popsaném byznysmodelu, nebo skončí v tomto oboru.

Článek je reakcí na text zveřejněný v Právním rádci 12/2017 "Insolvenční správci vs. ministerstvo spravedlnosti: Spor o zastupování insolvenčních správců"

Autoři: Eva Hepperová