Rozpad reprezentativní demokracie

Zdá se, že reprezentativní demokracie je v ohrožení. Pilíře, na kterých je postavena, se rozpadají. Jedním z nich je existence politických stran coby zprostředkovatelů mezi občanem-voličem a státem. Dlouho se mlčky předpokládalo, že politické strany ztělesňují určité vidění světa, o jehož prosazení chtějí usilovat, a to dlouhodobě. V dnešní době vidíme, že automaticky předpokládané principy nemusí být vůbec naplňovány.

Existují politické strany, které vlastní program nemají a nebrání jim to dosahovat úspěchů ve volbách. Nemáte-li konkrétní program, anebo mají-li všichni stejný program, jak může volič v nových volbách ocenit, zda byl, nebo nebyl program naplněn?

Posledních osm let jsme svědky také toho, že některé politické strany jsou zakládány jako subjekty na jedno použití. Podle teorie by měla politická strana ručit také svým jménem a usilovat o znovuzvolení. Jestliže je ale založena s tím, že existuje nejvýše na čtyři roky, co si na ní volič vezme? Stejné to je v případě jednotlivých politiků. Jakým způsobem jim může volič vystavit účet, jestliže již znova nekandidují?

Vše je ještě umocněno tím, že volič politikem pohrdá a přeje si, aby nesetrval ve funkci déle než jedno volební období. Protože ideálem je politik, který se nejenom živí, ale dokonce se na plný úvazek věnuje něčemu úplně jinému a nejlépe se politikou vůbec nezabývá.

Další rozpad potkal média coby zprostředkovatele informací a garanta jejich kvality. Sdělovací prostředky, které by plnily tuto úlohu, už u nás nejsou. Každý si může najít svou pravdu.

Obsah reprezentativní demokracie pro tuhle chvíli vyvanul, její základy erodují, zbývá fasáda. Ta může stát dlouho. Forma poněkud vítězí nad obsahem. Příkladem mohou být i letošní prezidentské volby. Vrcholně politická funkce je obsazována bez účasti politických stran kandidáty, kteří se většinou označují za nepolitiky a slibují všechno možné, jen ne konkrétní politický program.

Autoři: Jan Kudrna