Jací byli "muži 28. října" v osobním životě? Lze nahlédnout do jejich každodenního či rodinného života? Byli stejně autoritami otcovskými jako společenskými a politickými? Jaký byl hodnotový systém prarodičů dnešní nejstarší generace, kteří rok 1918 prožili ve svých nejlepších letech?

V roce 1937 vydalo nakladatelství Československý čtenář edici dopisů prvého československého ministra financí, advokáta a politika Aloise Rašína (1867-1923) Listy z vězení. "V československé literatuře jest opravdu málo tak silných a krásných knih, jako je tento soubor listů, který právě proto, že byly psány bez jakýchkoli literárních záměrů a pouze jako projevy srdce srdcím, působí tím hlouběji a mohutněji. Rašínovy Listy z vězení jsou nadto nepochybně jedním z nejúčinnějších a nejvýmluvnějších svědectví o statečnosti českých lidí za světové války a touto stránkou svého obsahu dosahují významu celonárodního. Jsou četbou nabádavou a nad jiné příkladnou především pro generaci mladší, jež se z nich naučí víře v sílu lidského ducha i lidského charakteru, odpovědné lásce k rodině a pravému vlastenectví, které se v Rašínovi jako členu nepočetného národa ztotožňuje s příkazem největší možné dokonalosti," čteme v textu na obálce publikace.

Dopisy Aloise Rašína z vězení byly psány v letech 1915-1917 Rašínově choti Karle Rašínové, synům Ladislavovi (1900-1945) a Miroslavovi (1904-1964) Rašínovým a v roce 1915 čtrnáctileté dceři Ludmile Rašínové. V uvedeném období Alois Rašín zprvu čekal ve vazbě v garnizonním vězení ve Vídni na Hernalser Gürtel na proces před c. k. zeměbraneckým divisijním soudem a následně byl odsouzen rozsudkem prvé instance ze dne 3. června 1916 ve spojení s rozsudkem odvolacího c. k. nejvyššího zeměbraneckého soudního dvora ze dne 26. listopadu 1916 pro údajnou velezradu a za zločin proti válečné moci státu k trestu smrti provazem. Dne 5. ledna 1917 byl uložený trest císařskou milostí změněn na trest těžkého žaláře v trvání 10 let, v únoru 1917 pak byl Rašín převezen do vojenské trestnice v Möllersdorfu, kde se dočkal 2. července 1917 všeobecné amnestie udělené císařem Karlem pro politické delikty a byl dne 11. července 1917 propuštěn na svobodu.

Necelé dva týdny poté, kdy vyslechl rozsudek odsuzující jej k trestu smrti, napsal týden před jeho šestnáctými narozeninami synu Ladislavovi:

"Vstupuješ do jinošských let v době velikých dějinných událostí, jež můžeš pozorovati z blízka, vidíš na příkladu svého otce, nač každý český muž musí býti připraven, znáš již historii svého národa a jednu její část právě prožíváš. Přeji Tobě a Tvým všem drahým, abys vyrůstal v celého muže, pevného charakteru, neoblomného, který dovedl by se dívati každému nebezpečí přímo v tvář, dovedl zápasit, dovedl ale také milovat krásu a dobro, nepodlezl nikde nikdy nikomu, ctil jen velké muže, opovrhoval šplhaly a jongleury a charlatány v kterékoli formě, v kterémkoli povolání, v jakékoli masce. Je těžko dosíci této mužné dokonalosti, budeš nenáviděn, pronásledován, poněvač licoměrníků je více a oblíbenější jsou vždy lichotní u ješitných mocných, milejší jsou ochotné nástroje mocným, ale jedno si pamatuj, že úcty k nim nemají ani ti, kterým slouží, a že ani sami k sobě v každé těžší chvíli nemají úcty a že žijou stále ve strachu, kdy padne Shakespearovo slovo o mouřenínu, který vykonal svou povinnost a může jít.

Pamatuj, že úcta může být jen k muži a že jen skutečný muž může sebe sama míti v úctě. Jen svědomí vlastní Ti vždy bude nejlepším soudcem, nejspravedlivějším, znajícím Tvoje hlubiny každému jinému tajné a neproniknutelné. Ani sláva, ani odměna, ani postup, ani obliba u jiných nesmí býti vykoupeny obtížením vlastního svědomí, chceš-li býti opravdu šťasten dnes i v budoucnosti, nechceš-li jednou trpět pod výčitkami svědomí."

Ladislav Rašín se držel otcovské rady i v okamžicích nejtěžších. Po zatčení za odbojovou činnost v roce 1939 stanul v roce 1941 před soudem v Berlíně, kde se vyznal v rámci své obhajoby k věrnosti národu. Byl odsouzen k trestu smrti, trest byl následně změněn na patnáctiletý těžký žalář. Ve věznicích těžce onemocněl a zemřel tam necelé dva měsíce před koncem války. Posmrtného uznání se mu dostalo až po pádu komunistického režimu. V roce 1995 mu byl prezidentem Václavem Havlem in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka I. třídy.

Kromě apelu na zachování čistého svědomí vychovával Alois Rašín ve svých dětech i vlastence. Vlastenectví spatřoval v mladém věku především v kladném vztahu ke vzdělávání. Ladislav se ve třetím čtvrtletí zhoršil v prospěchu a otec dne 13. dubna 1916 reagoval slovy:

"Můj drahý hochu, uvažuj trochu. V čem myslíš, že spočívá vlastenectví u příslušníků malého národa. Myslíš, že v tom, bijí-li se do prsou a volají "já jsem Čech a kdo je víc"? Myslíš, že v tom, že jsou nadšeni nad slavnou minulostí svého národa? Myslíš, že v tom, když hledají slabiny, chyby a nedostatky jiných národů?

Ne, můj drahý hochu. Jen tehdá, jestliže usilovně pracují, vzdělávají se, připravují se, aby každý z nich vydal za dva lidi velkého národa, aby svojí zvýšenou jakkostí, svojí vnitřní potencí nahradili v malém národě nedostatek mnohosti a budoucnost národa udělali slavnou. V 60milionovém národě polovička lidí může lenošiti, žíti rozmařile, býti hloupá a jakostně horší, zbude k práci přece 30 milionů. V šestimilionovém národě, lehne-li si polovička a dívá se na nebe nebo pase hříbata, zbudou jen 3 miliony k práci, pouhá desetina velkého národa. Ne počet rozhoduje, ale jakkost, intensivnost práce, intensita snažení, vůle. My nemůžeme lenošit, my nesmíme se spokojit s prostředností, chceme-li skutečně konati povinnost k sobě, k svému národu a chceme-li dokázati, že, ač jsme malým národem, máme právo k místu na slunci poskytujíce svojí celou snahou, schopnostmi, energií a vnitřní silou záruku, že vykonáme dílo ku pokroku lidstva."

Obdobně, v době po podání odvolání a zmateční stížnosti proti prvoinstančnímu rozsudku, psal Alois Rašín dne 7. července 1916 dceři s radostí nad "krásným vysvědčením":

"Musíme vždycky myslet, že budeme odkázáni na svoje vlastní síly, a proto se musíme připravovat na svoji budoucnost vlastní prací. To vše tím více, že Jsi dcerou malého národa, který může býti veliký jen tehdá, když k a ž d ý jeho člen bude všecky svoje schopnosti a síly věnovati jeho cílům."

Třetí vlastností, kterou Alois Rašín vštěpoval svým dětem, byla skromnost. Dopis synu Ladislavovi z 24. září 1916 nechává nahlédnout i do tíživé rodinné finanční situace:

"Jedno mne velmi mrzí: že nejsi rozumný, že nechápeš, jak je malicherné chtíti smoking a od kusa hadru činit závislým chození do divadla. Je mi přímo nepochopitelno, že bys Ty, jinak bystrý a logicky soudící mladík, mohl být, odpusť, hloupý, že bys neviděl, jak je naprosto nutno všecky potřeby zmenšiti, býti skromný a v odříkání viděti charakterovou sílu. Vždyť i dvorní ceremoniel byl změněn a může se jíti k audienci v černém kabátě, a nikoliv ve fraku. A Ládíček Rašínů je tak malicherný, že myslí, že musí míti do divadla smoking! Nechoď do divadla, nebo jdi se postavit do parterru nebo na první galerii. Byl jsem již doktorem a chodil jsem do parteru, ani mne nenapadlo, že bych směl tolik utratit a chodil jsem raději často a lacino, poněvač jsem tam chodil pro svoje vzdělávání, ne ukazovat kabát ... Až se naučíš být skromnější, až pochopíš, že [rodiče] jsou ve skutečnosti ožebračení, že jsi synem chudého advokáta, který bude musit v padesáti letech začínat znova, až pochopíš, že důsledky toho také Ty musíš nésti, že musíš si mnoho odepřít a s radostí odepřít, chceš-li býti vážný muž, budeme mluvit dále."

Zbývá jen dodat, že otcovské rady Aloise Rašína jsou dnes moudrostmi nejen pro teenagery. Není tomu tak, bohužel, poprvé. V úvodním slově k Listům z vězení napsal dne 18. března 1937, nedlouho před počátkem časů stinných, moralista Josef Otto Novotný (1894-1971), sám autor knihy Brána svědomí (1944), že Rašínovy dopisy "představují v myšlenkové a mravní rozbředlosti dneška četbu nad jiné nabádavou a povznášející. Místem a dobou vzniku je to kniha opravdu hrdinská".

Související