Konkurence nutí firmy prodlužovat splatnost faktur. Jistotu zaplacení jim to ale nedává. (ilustrační foto)
Konkurence nutí firmy prodlužovat splatnost faktur. Jistotu zaplacení jim to ale nedává. (ilustrační foto)
autor: archiv

Splatnost faktur daleko za hranou toho, co je ještě ekonomicky přijatelné, musí běžně akceptovat české firmy. Místo 55 dní, na něž jsou ještě bez problémů ochotné kývnout, běžně kvůli tvrdému konkurenčnímu boji umožňují svým zákazníkům zaplatit až za 75 dní. Výjimkou ale nejsou ani případy, kdy si podnikatelé dohodnou splatnost faktur v rozmezí 90 až 180 dní. Ukázal to průzkum společnosti Intrum Justitia a Komory certifikovaných účetních.

Tak dlouhé doby splatnosti jsou ale výrazně za limitem toho, co umožňuje zákon. Podle občanského zákoníku, který tuto oblast upravuje, nesmí splatnost ujednaná mezi firmami ve smlouvě přesáhnout 60 dnů. Delší splatnost si mohou podnikatelé dohodnout pouze v případě, že to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé.

"Za hrubou nespravedlivost jsou považované zejména případy, kdy věřitel je slabší stranou, ekonomicky závislou na smluvním partnerovi, který může situace zneužívat a diktovat si podmínky, například právě lhůtu splatnosti," popisuje prezident České asociace věřitelů Pavel Staněk. Při posuzování toho, jestli je dohodnutá splatnost hrubě nespravedlivá, se v praxi posuzuje, zda ujednání nevybočuje z toho, co je v daném odvětví běžné. Například při dodávkách zboží a služeb do zdravotnictví tak například nepřekvapí splatnost přesahující 100 dní. V tradičně platebně ukázněném automobilovém průmyslu by ale tak dlouhá splatnost byla na pováženou.

Roli hrají také okolnosti konkrétního obchodního vztahu, jako je finanční situace věřitele nebo závislost jeho podnikání na obchodním vztahu s dlužníkem. "Hrubě nespravedlivá může být například doba splatnosti v řádech několika měsíců u drobného podnikatele, pro jehož podnikání je klíčový obchodní vztah s dlužníkem," uvádí typický příklad advokát PwC Legal Miloš Sochor. Pomoc v takových případech může hledat podnikatel u soudu. Ten může prohlásit původní ujednání za neplatné. Novou dobu splatnosti pak soudce zpravidla stanoví na 30 dnů.

Až na 75 dní firmy dobrovolně posouvají splatnost faktur. Ekonomicky únosná lhůta je ale o 20 dní kratší.

Toho ale podnikatelé příliš nevyužívají. Delší splatnost, stejně jako pozdní platby mlčky trpí. Více než třetina firem to v průzkumu Intrum Justitia vysvětlila obavami z možného poškození reputace a zhoršení obchodních vztahů. 52 procent oslovených podnikatelů si myslí, že pokud by dlouhou splatnost nebo pozdní úhrady neakceptovali, odešli by jejich zákazníci ke konkurenci.

Podnikatelé ale podceňují i prevenci. Každý druhý respondent si vůbec neprověřuje své obchodní partnery. Na moderní metody, jako je credit check, credit scoring nebo ratingy firem, pak sází méně než desetina českých podnikatelů. V tom Česko výrazně zaostává za průměrem Evropské unie, kde po těchto způsobech prověření obchodních partnerů sahá zhruba třetina firem.

Běžné je neplatit včas

Ačkoliv české firmy běžně akceptují extrémně dlouhé doby splatnosti, neznamená to, že by tím získaly jistotu, že je jejich zákazníci dodrží. Celkem 85 procent firem dostalo v letošním roce úhradu od svých obchodních partnerů později, než si původně dohodli. Opožděné platby se stávají ve většině odvětví české ekonomiky naprostým standardem. V celoevropském žebříčku dokonce Česko patří spolu s Irskem, Itálií, Portugalskem a Řeckem do skupiny zemí s nejhorší platební morálkou.

jarvis_59ef33a7498e089681f9764e.png
Ilustrace: Vojta Šeda

"Nadpoloviční většina tuzemských firem uvádí, že se setkávají s pozdními platbami jako plošným jevem, při kterém v řetězci dodavatelů všechny subjekty prodlužují splatnost či zpožďují úhrady svým dodavatelům," komentuje stav trhu předseda Komory certifikovaných účetních Libor Vašek. Jde o těžko rozseknutelný řetězec, ve kterém si podnikatelé snaží vylepšit vlastní cash flow na úkor svých obchodních partnerů.

V případě pozdních plateb mohou alespoň částečně pomoci smluvně dohodnuté pokuty nebo úrok z prodlení. Na ten má sice věřitel nárok automaticky, vhodné je ale domluvit si ve smlouvě jeho přesnou výši. "V rámci obchodních vztahů lze standardně uvažovat o úroku z prodlení do výše 0,5 procenta z dlužné částky za každý den prodlení," radí Sochor.

Jak vymáhat dluhy

Pokuty, úroky z prodlení i samotné pohledávky by pak především podnikatelé měli důsledně vymáhat. "Nejdříve je potřeba obchodního partnera kontaktovat například telefonicky pro případ, že by se jednalo jen o nedorozumění. Pokud neuspěje, měla by následovat písemná upomínka," popisuje správný postup Staněk. Tu je možné poslat poštou nebo elektronicky.

Pokud dlužník peníze ani poté nezaplatí, může věřitel buď upomínku zopakovat a připomenout v ní smluvní pokuty a úroky z prodlení, anebo rovnou poslat zákazníkovi předžalobní výzvu, ve které pohrozí soudem. Opakované zasílání upomínek bude opodstatněné tam, kde na základě zkušenosti s konkrétním obchodním partnerem může věřitel ještě očekávat zaplacení pohledávky. "V případech nekontaktního či nespolupracujícího obchodního partnera bude takový postup naopak kontraproduktivní a v případě insolventního partnera může mít otálení s uplatněním pohledávky u soudu fatální následky," uvádí Sochor. Jinými slovy věřitel se svých peněz nemusí už vůbec dočkat.

Upomínka, předžalobní výzva a pak soud. Tak vypadá správný postup vymáhání pohledávek. Otálet se nevyplácí.

Předžalobní výzvu je potřeba dlužníkovi poslat nejméně sedm dní před podáním žaloby. Výzva musí být vždy písemná s originálním podpisem. Poslat ji dlužníkovi věřitel může buď poštou, anebo prostřednictvím datové schránky. Soudu pak musí zaslanou předžalobní výzvu doložit. Nehraje přitom roli, jestli si ji dlužník převzal, či nikoliv. Pro soud je podstatné, že ji věřitel odeslal. Na soud se sice poškozený podnikatel může obrátit i bez zaslání výzvy, musí však počítat s tím, že i když uspěje, nepřizná mu soud s největší pravděpodobností náhradu vynaložených nákladů řízení, mezi něž patří soudní poplatky a odměna advokáta.

U soudu pak věřitel také musí prokázat existenci pohledávky. Jen samotná faktura po splatnosti k tomu ale nestačí. Potřebovat podnikatel bude také smlouvu nebo potvrzenou objednávku. Problém je však v tom, že podle občanského zákoníku není až na výjimky nutné uzavírat smlouvu písemně, stačí když se na ní strany dohodnou ústně. V takovém případě si bude muset věřitel zajistit svědky, kteří před soudem uzavření smlouvy potvrdí. A vhodné je dodat soudu i další dokumenty, jako je například doklad o převzetí zboží nebo výpis e-mailové komunikace s dlužníkem.

Ani vítězství před soudem ale zdaleka neznamená de­finitivní tečku za vymáháním dluhu. Jeho výsledkem je platební rozkaz nebo rozsudek. S tím se poté věřitel obrátí na exekutora, který bude vymáhat neuhrazené pohledávky. V případě, že se touto cestou nepodaří nic získat, přichází čas na podání insolvenčního návrhu na dlužníka.

Článek vyšel v týdeníku Ekonom