Jak vzpomínáte na studia na pražských právech?

Ze škol, na kterých jsem studoval, mi dala pražská právnická fakulta nejméně. Podstatně více mi dala pražská evangelická teologická fakulta a poté zahraniční pobyty. Především proto, že na ostatních školách nás trochu více učili, jak myslet, jak číst a psát texty, jak tvořit argumenty - a s tím jsem se na pražské právnické fakultě příliš nesetkal. Neříkám, že to platí pro všechny obory, ale například v Cambridgi je hlavním účelem naučit člověka přemýšlet. Není to výchova k recitování paragrafů. To je ostatně dovednost, kterou takřka nemám a která mi kromě právnické fakulty nikde nechyběla.

Na českých fakultách se tedy málo čte a píše?

Rozhodně. Učím na teologické fakultě sociální pracovníky kurz základů práva a zkušenosti, které mám, jsou poměrně tristní. Procento studentů, kteří jsou ochotní číst, je velmi malé. Když potom na přijímacích zkouškách magisterského studia dostanu absolventy vysokých škol, kteří přečetli knihu naposledy někdy na střední škole, je to špatně.

Co je nutné udělat pro to, aby se student dostal na LL.M. na Cambridge University?

Je třeba podat přihlášku a čekat. Přijímací řízení se samozřejmě liší u jednotlivých stupňů studia a u jednotlivých oborů. V případě programu LL.M. mi stačilo napsat dobrou přihlášku a doplnit ji doporučujícími dopisy od kvalitních osobností.

A rozhodují o přijetí i volnočasové zájmy?

Určitě, ty rozhodují především. Dobré studijní výsledky má každý, kdo se na Cambridge hlásí, proto je třeba předvést něco navíc. V mém případě asi zafungovalo, že se zabývám náboženskou svobodou, vztahem náboženství a práva a že své znalosti zároveň používám v rámci neziskového sektoru. Věnoval jsem se mimo jiné vzdělávání k lidským právům a mezináboženskému dialogu. To myslím byly všechno věci, které vytvořily poměrně zajímavý profil.

Jak probíhalo samotné studium?

Studium je tak náročné, že musíte jen studovat. Stres je pak jeho nevyhnutelnou součástí. Jestliže dostanete seznam literatury, na kterou byste potřebovali řádově roky, a vy to musíte zpracovat během týdnů, tak se musíte naučit rychle číst, vstřebat relevantní informace, umět o nich diskutovat a následně obhájit libovolný názor. V tom jsou samozřejmě velmi nápomocní učitelé. Člověka se snaží posouvat dál. Zároveň je Cambridge velmi kompetitivní prostředí plné nejlepších z nejlepších, a pokud nechcete vypadat špatně, musíte se snažit ostatní alespoň dohánět.

Jaké předměty jste na Cambridgi absolvoval?

Měl jsem čtyři předměty, což je odlišné od českého systému, kde jich člověk často absolvuje nesmyslné množství. Mezinárodněprávní ochranu lidských práv, britská občanská práva a svobody, mezinárodní trestní právo a humanitární právo. Je důležité zmínit, že na školách typu Oxfordu nebo Cambridge je požadavek na plnočasové studium. Další pracovní aktivity jsou možné jen na základě speciálního povolení, a to ve velmi omezeném rozsahu, přičemž povolení dostane málokdo. K realizaci praxí, získávání zkušeností a k zahraničním pobytům typicky dochází v létě.

Vnímáte ještě nějaké rozdíly mezi studiem v Česku a na Cambridge University?

Zdá se mi, že je tam častým jevem dobrý vztah studentů ke své koleji a univerzitě, což u nás lze říct pouze výjimečně. Neznám prakticky nikoho, kdo by se na českou právnickou fakultu rád vracel, finančně ji podporoval a účastnil se jejích aktivit. Na Cambridgi i Oxfordu je to věc poměrně běžná. V Česku vnímám dobrý vztah absolventů k evangelické teologické fakultě, kde funguje komunita přesahující dobu samotného studia.

Čím je to způsobeno?

Proto, aby si lidé studia vážili, se studium musí nějakým pozitivním způsobem zapsat do života studentů. K tomu může jen těžko dojít drcením paragrafů, zažíváním traumat z různých nespravedlností u zkoušek nebo učením se věcí, které málokomu přijdou zajímavé či užitečné. V okamžiku, kdy se tento přístup změní, si umím představit, že studenti budou mít i k českým právnických fakultám jiný vztah.

A neovlivňuje vztah studentů k fakultám i placené školství?

To je poměrně kontroverzní debata i v samotné Británii. Školství zpoplatnili poměrně nedávno, ale je nutné zmínit, že i přes zpoplatnění je tam možné studovat, aniž by se člověk musel zadlužit. Studenti mohou soutěžit o stipendia před mnoha soukromými i veřejnými institucemi. Pokud se student kvůli vzdělání zadluží na celý život, může pak být vztah k univerzitě značně ambivalentní. Vysoké školné také často vede studenty k tomu, aby přijímali pozice v bohatých korporacích, což jim umožní půjčky rychle splatit. Nepracují pak například v neziskovém sektoru, a to i přesto, že by je taková práce více naplňovala.

Osobně byste byl spíše pro placené, nebo neplacené školství?

Záleží na nastavení systému, na výši školného a na možnostech se mu vyhnout. Důležitá je také dlouhodobost koncepce. Například v Británii se začalo nízkým školným, ale pak došlo k jeho drastickému navyšování a ke změnám v systému půjček. Na druhou stranu musím říct, že systém financování vysokých škol v České republice nefunguje dobře. Celospolečenský tlak na to, ať máme co největší procento vysokoškoláků, je kontraproduktivní. Češi jsou také svazováni vysokými kvalifikačními předpoklady pro výkon řady profesí, ať jde o zdravotní sestry, nebo třeba o sociální pracovníky. Je otázkou, zdali je to správná cesta a zda se snahou otevřít vysokoškolské studium téměř všem potenciálním zájemcům nesnižuje kvalita výuky víc, než by bylo vhodné. Pak je tu faktor masovosti u výuky práv nebo oborů, kde jsou stovky studentů v ročníku. Jako vyučující musíte pracovat řádově s desítkami či stovkami studentů, což zpravidla znamená rezignaci na osobnostní rozvoj každého jednotlivého studenta.

Jak by se tedy měli studenti odlišovat během studia?

Nejvhodnější je nejspíše praxe v tom oboru, který studenta zajímá. Za nezdravý trend ale považuji některé praxe studentů práv, kdy je od studentů vyžadována často docházka v rozsahu alespoň tří dnů v týdnu, kvůli čemuž pak není možné studovat opravdu kvalitně. V případě praxí, které jsou pořádány školou, například u sociálních pracovníků, je přínos větší než u studentů, kteří tři dny v týdnu kopírují rozsudky a chodí po pochůzkách.

Proč jste začal při studiu práv studovat i teologii?

Říkal jsem si, že mi obsahově právnická fakulta nestačí, tak jsem přemýšlel nad studiem jiných oborů, například politologie. Kamarádka mě ale upozornila, že existuje obor teologie křesťanských tradic, tedy "teologie pro neteology" zaměřená na ty, kteří studují či pracují a chtějí si rozšířit obzory do oblasti náboženské. To pro mne bylo ideální především z hlediska časové náročnosti, neboť u klasické teologie je nutné dobře ovládnout hebrejštinu, řečtinu a latinu, na což jsem se při studiu práv a řadě neziskových aktivit necítil. Teologie křesťanských tradic jde spíše po obsahu jednotlivých disciplín a jazyky si člověk doplňuje až v případě, že je potřebuje. Navíc se student musí zorientovat v učení různých křesťanských i nekřesťanských proudů, což pro mě bylo velmi obohacující.

Daniel Bartoň

Vystudoval práva společně s teologií křesťanských tradic na Univerzitě Karlově. V rámci programu Erasmus studoval právo v Aténách, zúčastnil se stipendijního pobytu v Paříži, kde studoval francouzský protestantismus a vztah francouzské společnosti k náboženství. Postgraduální studium absolvoval v rámci magisterského programu na Cambridge University (LL.M.) a na Právnické fakultě Univerzity Karlovy (Ph.D.).

Lze studovat kombinaci náboženství a práva tak, aby se obory navzájem nevyvracely?

Existuje řada styčných bodů. Oba obory jsou založené na textech, na jejich zkoumání a porozumění. V tom mi dala hodně teorie práva na právnické fakultě a hermeneutika na teologické fakultě. A pak je tematicky možné spojit teologii a právo, případně právo a religionistiku tak, jak to dělám já, když se zabývám regulací náboženství a přístupy společnosti k náboženství.

Věnujete se svobodě náboženství. V březnu se k této věci vyjádřil i Evropský soudní dvůr. O jakou problematiku se jednalo?

Jde o poměrně komplikovanou otázku náboženských symbolů na pracovišti, tedy do jaké míry může zaměstnavatel určovat pravidla odívání v zaměstnání a co s případy, kdy by se zaměstnanec nechtěl nařízením zaměstnavatele podřídit.

Co stojí v rozsudcích?

Je v nich především řešena přiměřenost jednotlivých regulací různým kontextům. Na jedné straně spektra máme například zdravotní sestru pracující v nemocnici, kde jsou předepsané tradiční uniformy a je kladen důraz na uniformitu i na hygienu a zdravotní nezávadnost. Na druhé straně stojí třeba programátoři nebo skladníci, kteří nepřichází do styku se zákazníky. Soudní dvůr uznává právo podnikatelů nastavit svou "oděvní politiku" a přijímat pouze zaměstnance splňující určité profesní požadavky, ale tyto politiky musí být aplikovány rozumným a přiměřeným způsobem. Při posouzení této otázky může hrát významnou roli například to, zda dochází k reprezentaci zaměstnavatele zaměstnancem.

Podle míry reprezentace se liší i přístup?

Existují asi dva základní přístupy k reprezentaci zaměstnavatele. První je spíše francouzský, který se zakládá na představě neutrality jakožto něčeho, co je na hony vzdálené náboženskému a filozofickému přesvědčení. Podle Francouzů se tedy náboženství projevovat na veřejnosti nemá. Typickým případem jsou veřejní zaměstnanci. Kdo reprezentuje zdánlivě neutrální stát, musí se chovat neutrálním způsobem, měl by se zdržet symbolů, které ho mohou identifikovat s nějakou skupinou a u ostatních vyvolat obavu, že patří k určité skupině a že bude jednat podjatě.

A druhý přístup?

Druhý přístup lze pozorovat třeba u britské policie. Ta svým členům umožňuje nošení náboženských symbolů. Není proto problém potkat policistky v hidžábech nebo policisty v turbanech. Vychází se z toho, že policie jako taková je neutrální, a proto tam kdokoliv může pracovat a nosit symboly charakteristické pro jeho identitu. Takový přístup podle mě více pomáhá v práci s národnostními a kulturními menšinami.

Jakým způsobem?

Pokud je policista zjevně muslim nebo sikh, má ve "své" komunitě jinou autoritu než běžný britský policista. Obdobně může být pro plnění konkrétního úkolu důležité pohlaví. Těžko se například žena z uzavřeného kulturního prostředí svěří se znásilněním neznámému policistovi. Jako žena policistka pak zase těžko rychle získáte respekt u náboženských představitelů z komunit, které tradičně ženy v rolích policistek neznají. Jde o otázku strategie. Proč jít do konfliktu, když jsme schopni se zažitými vzorci pracovat?

Je tedy podle vás lepší britský, nebo francouzský přístup?

V případě Francie došlo k vyloučení některých komunit do příměstských sídlišť. To je věc, která vede k radikalizaci a semknutí. Na druhou stranu v Británii také dochází k tvorbě jakýchsi ghett, jen lze pozorovat poměrně větší prostupnost a styk mezi komunitami. Ještě lepší je to v současnosti v Česku, tady se nevytváří muslimské či například alžírské komunity, které by čítaly tisíce lidí a byly uzavřené. Z vlastních zkušeností víme, jak to dopadlo v podobných situacích s Romy. A ze zkušenosti bychom se měli poučit.

Co by hrozilo, kdybychom se nepoučili?

Komunity se pak navzájem neznají, nevnímají, že by k sobě patřily. Vytvářejí se výlučné skupinové identity, které jsou založeny především na tom, že "nejsme jako ti druzí". Taková polarizace může velmi snadno vyústit v násilí. Klasickým příkladem je vývoj na Balkáně. Lidé spolu dlouhou dobu žili v relativním pokoji, pak stačilo několik strategických rozdmýchávačů etnické a náboženské nevraživosti - a rozsáhlý válečný konflikt byl na světě.

Jakým způsobem dojde k vytvoření takové nenávisti?

Dojde k odlidštění nepřítele a to otevírá prostor k jeho likvidaci. Jde o nebezpečný postup, který pozoruji i v České republice, a to nejen ve vztahu k muslimům, ale celkově k cizincům a lidem nějak "jiným". Takový vzorec známe například z období druhé světové války.

Nejde tedy jen o nenávist, ale i o strach z neznámého?

Jistě, lidé se cítí být ohroženi těmi, o kterých vědí jen velmi málo a nemají s nimi žádnou osobní zkušenost. Pro mě je velmi jednoduché bát se mimozemšťanů, které jsem nikdy neviděl. A když budu číst média a literaturu, kde budou mimozemšťani popisováni jako zběsilé bytosti, které nás chtějí ovládnout, není nic, na základě čeho bych mohl tento názor změnit.

Jak tedy názor změnit?

Je to podstatně jiné, když máte souseda, který je muslim, žid, křesťan, který má normální rodinu, běžný život, hodné děti, které se s vašimi dětmi kamarádí. Pokud pak někdo prohlásí, že příslušníci této skupiny jsou zvířata, která pojídají děti vašeho etnika, můžete říct, že je ten člověk pomatený. Díky vlastní zkušenosti. Mohu proto doporučit úsilí o organizaci aktivit, na kterých se cíleně setkávají lidé z různých komunit. V jejich průběhu se poznají po lidské stránce, mohou navázat přátelství a učinit hrozbu násilí mezi těmito skupinami méně pravděpodobnou.

Co když je zkušenost negativní?

Jasně, blázny potkáte v každé komunitě. Není rozhodující to, jakým způsobem spadá člověk pod nějakou nálepku, ale jak se chová. K čemu jsem se dopracoval i v rámci mezináboženských aktivit, je, že k sobě mají často blíž lidé napříč náboženskými směry než lidé ze stejné náboženské tradice. Kdybych uvedl příklad, křesťanští fundamentalisté mají v mnoha ohledech podstatně blíže k islámským nebo židovským fundamentalistům než k jiným křesťanům.

Související