jarvis_596f5253498eda1728602afe.jpeg
Nedodržování pravidel pro vysílání pracovníků za hranice evropské státy trestají vysokými pokutami.
autor: Vojta Šeda

O šikaně, přehnaném protekcionismu a popření principů volného trhu hlasitě mluví autodopravci v souvislosti s povinností platit řidičům minimální mzdu země, kde se právě nacházejí. Pravidlo, které vzbuzuje vášně dopravců, ale není pro firmy z jiných oborů žádnou legislativní novinkou. Povinnost platit i českým pracovníkům vyslaným do jiného státu Evropské unie tamní minimální mzdu vyplývá z dvacet let platné evropské směrnice. Nejde přitom zdaleka o jedinou povinnost, kterou musí firmy posílající své lidi přes hranice plnit. S rostoucím zapojením Česka do mezinárodního obchodu, a to nejen se západními zeměmi, se tato pravidla stávají pro stále více podniků důležitým tématem.

Servis zboží prodaného do jiného státu EU nebo třeba stavba dřevodomků českými dělníky v sousední zemi patří mezi typické příklady, kdy musí firma vyslaným pracovníkům zajistit stejné minimální pracovněprávní podmínky, jako mají v hostitelské zemi domorodci. Vyslání zaměstnanců přes hranice také musí předem nahlásit tamním úřadům − obvykle úřadu práce nebo inspektorátu práce. Nejčastěji chtějí úřady znát počet vysílaných zaměstnanců a jejich identifikační údaje, konkrétní místo, kde budou cizinci v hostitelské zemi poskytovat své služby nebo jak dlouho se tam zdrží. Informovat musí zaměstnavatel úředníky také o tom, jaký druh služby budou v hostitelské zemi jeho lidé poskytovat. Množství požadovaných informací se ale může lišit podle země, do níž pracovní síla z Česka míří. Některé státy tak například vyžadují i uvedení kvalifikace a výše mzdy každého vyslaného zaměstnance.

V Rakousku nesmí denní pracovní doba včetně práce přesčas překročit 10 hodin. V Česku lze pracovat až 16 hodin denně.

"Zjednodušeně by se dalo říci, že původní členské země EU mají ohlašovací povinnosti přísnější a detailnější. Například ve Francii je třeba ohlásit i místo, kde budou vyslaní zaměstnanci ubytováni," upozorňuje daňová poradkyně specializující se na zaměstnávání cizinců a vysílání zaměstnanců Magdaléna Vyškovská. Navíc v zemích, jako je Německo, Francie, Belgie nebo Rakousko, to nemusí být jen pracovní úřady, komu je potřeba zahraniční cestu oznámit. Například ve stavebnictví se ohlašovací povinnost týká i takzvaných dovolenkových pokladen, z jejichž fondů se kryjí nároky zaměstnanců na dovolenou či náhrady při prostojích způsobených špatným počasím.

V každé zemi jinak

Vedle minimální mzdy si firmy musí hlídat i dodržování dalších minimálních pracovněprávních pravidel hostitelské země. Typicky jde třeba o délku pracovní doby nebo délku dovolené, na kterou má vyslaný pracovník nárok. "Příkladem odlišných pracovních podmínek je Francie, která má stanovenou týdenní pracovní dobu v rozsahu 35 hodin, rovněž například Dánsko s 37 hodinami či Belgie s 38 hodinami," popisuje advokát PwC Legal Aleš Terš. V Česku přitom pracovní týden běžně čítá 40 hodin a teprve po odpracování této doby má zaměstnanec nárok na příplatek za práci přesčas. I jeho výše se ale napříč Evropskou unií liší. Zatímco v Česku příplatek nad rámec hodinové mzdy činí čtvrtinu průměrného výdělku, například v Lotyšsku má zaměstnanec nárok nejméně na 100 procent průměrného výdělku.

Liší se i limity maximální délky pracovní doby. Zatímco v Česku může běžná pracovní směna trvat až 12 hodin a nadto ještě může šéf nařídit zaměstnanci až čtyři hodiny práce přesčas, jiné země mají limity přísnější. Tak třeba v Rakousku nesmí denní pracovní doba včetně práce přesčas překročit 10 hodin a zároveň týdně nesmí až na výjimky zaměstnanec odpracovat více než 50 hodin. "V této souvislosti je třeba zdůraznit, že v případě rozdílnosti právních úprav jednotlivých členských států EU se na vysílaného zaměstnance uplatní ta úprava, která je pro něj výhodnější," dodává na adresu odlišností mezi českými a zahraničními pracovněprávními předpisy Terš.

Daně a pojištění

Vedle bedlivého sledování zákonných rozdílů ale znamená vysílání zaměstnanců za prací do zahraničí pro firmy a jejich lidi také papírování. "Zaměstnanci na služební cestě nebo vyslání by měli mít k dispozici potvrzení o příslušnosti k právním předpisům k systému sociálního zabezpečení − takzvaný certifikát A1, nebo alespoň kopii žádosti o vystavení tohoto certifikátu," říká manažerka v daňovém oddělení společnosti Deloitte Maria Minárová. Zejména u řidičů pak země, jako je Francie nebo Německo, vyžadují i potvrzení o minimální mzdě.

Pokuta až půl milionu eur hrozí firmám za nesplnění ohlašovací povinnosti nebo neposkytnutí minimální mzdy vyslaným zaměstnancům.

Vyřešit musí firmy vysílající své lidi do jiných států EU také otázku, kde za ně budou platit daně a odvody na povinné pojištění − zda doma, anebo v hostitelské zemi. Základní pravidlo zakotvené v mezinárodních smlouvách o zamezení dvojího zdanění stanoví, že mzda se bude danit v zahraničí, pokud tam vyslaný zaměstnanec pracuje déle než 183 dní. Avšak existují výjimky. "Základní pravidlo se neuplatní v případě, že vyslaný zaměstnanec v zahraničí pracuje pro stálou provozovnu svého českého zaměstnavatele nebo v rámci mezinárodního pronájmu pracovní síly. V takovém případě se příjem zaměstnance za práci ve státě vyslání zdaňuje v tomto státě i za kratší dobu, třeba i jeden či dva dny práce v zahraničí," připomíná Vyškovská.

A zcela odlišné lhůty platí i pro odvody na sociál­ní a zdravotní pojištění. To se odvádí v domovské ze­mi, pokud délka služební cesty v cizině nepřesáhne 24 měsíců. Avšak ani toto pravidlo není neprolomitelné, a zaměstnavatelé si tak musí hlídat, jestli jejich pracovníci nespadají pod některou ze zákonných výjimek a tím i pod zahraniční pojištění. To by pro podnik znamenalo další administrativní povinnosti navíc. "Musel by se v hostitelské zemi registrovat jako plátce pojistného, naučit se, jak se počítají tamní odvody pojistného, a odvádět je tam ve lhůtách a na formulářích platných v zahraničí," uvádí Vyškovská.

Neplníš, zaplatíš

Přehlížet povinnosti spojené s vysíláním zaměstnanců do ciziny a vyplývající z rozdílných pravidel jednotlivých členských zemí Evropské unie se zaměstnavatelům nemusí vyplatit. Poté co loni v červnu musely státy EU začít dodržovat novou evropskou směrnici, jejímž cílem je důslednější prosazování již léta platných pravidel o vysílání pracovníků, národní úřady přitvrdily v kontrolách a zlepšila se i koordinace spolupráce mezi úřady z jednotlivých zemí. Na firmy, které své povinnosti neplní anebo v nich chybují, čekají sankce. Ty mohou dosáhnout až stovek tisíc eur. Vyměření takové pokuty může být pro menší firmy i likvidační.

"Jako příklad můžeme uvést sankci za neohlášení vyslaných zaměstnanců do Francie, která může dosáhnout až 500 tisíc eur. Další pokuty hrozí českým vysílajícím zaměstnavatelům za neposkytnutí minimální mzdy − například v Německu je to až 500 tisíc eur," varuje před nejvyššími sankcemi Vyškovská. Oproti tomu rakouské úřady odvozují konkrétní výši pokuty od počtu pracovníků, u nichž zaměstnavatel své zákonné povinnosti nesplnil. Za nesplnění ohlašovací povinnosti tak může firma zaplatit až 20 tisíc eur za každého pracovníka. V případě, že podnik nedodržuje rakouskou minimální mzdu, hrozí mu pokuta až 50 tisíc eur. Kromě finančních trestů ale mohou tamní úřady zakázat firmě také poskytovat služby na území Rakouska po dobu až pěti let a tím ji de facto odstřihnout od rakouských zákazníků.

Připraveno ve spolupráci s měsíčníkem Právní rádce.