„Přestřelku“ mezi Nejvyšším a Ústavním soudem rozjel případ Jiřího Gavendy (na snímku z roku 2006), někdejšího předsedy představenstva a generálního ředitele mlékáren Olma.
„Přestřelku“ mezi Nejvyšším a Ústavním soudem rozjel případ Jiřího Gavendy (na snímku z roku 2006), někdejšího předsedy představenstva a generálního ředitele mlékáren Olma.
autor: archiv HN – Zuzana Šmajlerová

Nejvyšší české soudy se nemohou dohodnout, jak se postaví k takzvanému souběhu funkcí. Tedy situaci, kdy působí manažer zároveň jako člen statutárního orgánu společnosti, třeba jako jednatel a současně má pracovní smlouvu, například na pozici generálního ředitele. Za obě funkce pak manažer bere i odměny. Obecné soudy i Nejvyšší soud takové podmínky dlouhodobě nepovolovaly a tvrdily, že statutární orgán může vykonávat u téže společnosti jako zaměstnanec jen specializované činnosti, které nemají s vedením korporace co do činění.

Zákon souběh neupravuje

"Stopku" takovému pojetí vydal až Ústavního soud, který léta prosazovaný zákaz souběhu shodil ze stolu. Loni v září obecné soudy vyzval, aby své rozhodování o zákazu souběhu funkcí odůvodnily − mimo jiné proto, že takový zákaz není stanoven žádným zákonem a byl dotvořen pouze judikaturou. "Soudy musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob," tvrdil Ústavní soud.

"Tento nález Ústavního soudu byl přitom firmami nezřídka, a z našeho pohledu nesprávně, vnímán jako faktické umožnění souběhů," uvádí Jindřich Fuka z advokátní kanceláře Glatzová & Co. Na euforii mezi firmami navíc letos v lednu reagoval Nejvyšší soud, který vydal rozhodnutí, ve kterém si za zákazem souběhů funkcí stojí.

Souběh funkcí

◼ Jde o případy, kdy člen statutárního orgánu firmy je zároveň manažerem s pracovní smlouvou.
◼ Souběh funkcí využívaly firmy proto, že to pro ně bylo výhodné: stát totiž odměny pro představenstvo nebo jednatele neuznával za daňový náklad. Takže firmy ze "statutárů" udělaly zaměstnance, například generální nebo obchodní ředitele.
◼ Soudy takzvaný souběh funkcí řeší už od roku 1993. V roce 2010 Nejvyšší správní soud prohlásil, že taková praxe je nezákonná. Velká část firem proto souběh raději zrušila.
◼ Podle Ústavního soudu ale v českých zákonech není o zákazu dvou placených funkcí žádná zmínka − vytvořil se právě až na základě rozsudků soudů. Na zákazu naopak trvá Nejvyšší soud.

Neplatná smlouva

Kolbištěm boje Ústavního a Nejvyššího soudu se stala kauza mlékárenské společnosti Olma. Jiří Gavenda byl předsedou představenstva a zároveň generálním ředitelem Olmy. V roce 2008 byl odvolán z funkce předsedy představenstva, o měsíc později dostal výpověď. S firmou se pak soudil zhruba o 600 tisíc korun odstupného.

Okresní i krajský soud mu odstupné přiznaly, Nejvyšší soud ho ale zamítl. Gavenda chtěl odstupné na základě manažerské, tedy pracovněprávní smlouvy na funkci generálního ředitele, a taková smlouva podle Nejvyššího soudu vůbec nemohla být v tomto případě platně uzavřena. Manažer byl ve firmě zároveň předsedou představenstva − tedy statutárním orgánem. Náplň této funkce se podle Nejvyššího soudu kryla s obsahem práce generálního ředitele, a soud proto smlouvu označil za neplatnou.

Gavenda proti rozhodnutí Nejvyššího soudu podal stížnost k Ústavnímu soudu. Ten mu dal loni v září za pravdu a významně zpochybnil předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Souběžně s tímto procesem podala na Gavendu žalobu sama Olma, která chtěla, aby jí manažer vrátil odměny ve výši zhruba 1,3 milionu korun. Ty mu vyplácela právě na základě neplatné manažerské smlouvy. Spor se dostal opět k Nejvyššímu soudu a ten potvrdil, že si za zákazem souběhu funkce stojí.

Ve svém novém rozsudku reagoval na výtky Ústavního soudu a vysvětlil, proč považuje tuto situaci stále za zakázanou. Jedním z důvodů je podle něj to, že na činnost vykonávanou statutárním orgánem nebo na činnost, která jí odpovídá, jednoduše nelze uzavřít pracovní smlouvu. To se právě v Gavendově případu stalo. Ústavní soud však ve svém podzimním nálezu poznamenal, že nevidí zákonný důvod, proč by tato smlouva nemohla být podřízena zákoníku práce.

Nejvyšší soud mu na to odpovídá, že zákoník práce není možné "nabízet k volnému užití každému, komu se jeho režim líbí", jinými slovy, že tento předpis nemůže upravovat vztahy, které nejsou vztahy pracovní.

Činnost statutárního orgánu podle Nejvyššího soudu totiž nemůže být pracovní činností − v korporaci není nikdo, kdo by byl nadřízeným statutárního orgánu. Právě nadřízenost a podřízenost jsou podle soudu základními prvky pracovněprávního vztahu.

Nejvyšší soud se pozastavuje i nad tím, že při uzavírání takové pracovní smlouvy de facto nikdo plnohodnotně nezastupuje společnost. "Zaměstnavatele sice může v konkrétním případě zastupovat při uzavření smlouvy s členem statutárního orgánu i jiná fyzická osoba než statutární orgán, který se má stát zaměstnancem, ale nemůže být pochybnosti o tom, že tu nejsou dvě odlišné strany, které uzavírají smlouvu, ale že ve skutečnosti jde o předem dané právní jednání ,ve shodě'," uvádí soud.

Čeká se na reakci Ústavního soudu

"Argumentace Nejvyššího soudu nevytváří příliš prostoru pro praxi, aby souběh funkcí obstál," komentuje rozsudek Šárka Gregorová z advokátní kanceláře Schaffer Partners. "Nejvyšší soud pokračuje ve své argumentační linii a rozhodnutím Ústavního soudu se nenechal nijak vychýlit. Na kritiku Ústavního soudu však reaguje zpřesněním dřívější argumentace, což je pozitivní," uvádí Ondřej Kramoliš z advokátní kanceláře Allen & Overy. Proti poslednímu rozsudku Nejvyššího soudu byla letos v březnu podána ústavní stížnost, ve které dosud nebylo rozhodnuto. Podle mluvčí Ústavního soudu je průměrná délka řízení v těchto věcech kolem pěti až šesti měsíců. Rozhodovat o ní bude přitom jiný senát než ten, který vydal podzimní "revoluční" nález. Žádný ze soudců nechtěl vývoj předjímat ani situaci komentovat.

Vliv soudce Drápala

"Zajímavé bude sledovat, jestli se názory Nejvyššího soudu budou měnit po odchodu nejvýraznějšího zastánce zákazu souběhů Ljubomíra Drápala z Nejvyššího soudu na post předsedy Krajského soudu v Praze," zamýšlí se nad budoucí rozhodovací praxí Nejvyššího soudu Pavel Randl z advokátní kanceláře Randl Partners. Právě Drápal v únoru v měsíčníku Právní rádce obsáhle popisoval, že Ústavní soud přestřelil. "Ochrana svobodné sféry jednotlivce nemůže být zástěrkou toho, aby činila legálním protiprávní konání subjektů soukromého práva," komentoval s tím, že si nedovede představit, že by byly závěry Ústavního soudu vůbec kdy pokládány za správné. Přestřelka mezi Nejvyšším a Ústavním soudem tedy nekončí.