Nábytek vyrobený vězni putuje například do domácností a soudních síní

"Jsem rád, že můžu pracovat, protože trest potom ubíhá rychleji. Člověk si vydělá nějaké peníze, může splatit část dluhů," chválí si práci ve vězeňské truhlárně Jakub Pohludka, který si v Jiřicích odpykává trest za napadení známého. Před svým uvězněním vyráběl vyučený truhlář nábytek z masivu, teď pracuje s laminem. "Je to taková doplňková forma vzdělání. Určitě pro další růst do života je to dobré, zkušenosti z práce ve věznici můžu využít i venku," dodává Pohludka.

Podobně jako on si každý den odpracuje osmihodinovou směnu v truhlárně dalších 17 odsouzených. Na první pohled se výroba nábytku ve věznici nijak neliší od civilních truhláren. Nepatrné rozdíly tu ale jsou. Když vězni odchází z dílny zpět do cel, kontrolují dozorci skříně s nářadím, zda nic nechybí, a zamykají je. Kontrolou prochází i samotní vězni.

Složitější je také organizace práce - musí se počítat s fluktuací vězňů. V Jiřicích totiž mají odsouzené za méně závažnou kriminalitu, délka trestu se tak nejčastěji pohybuje v rozmezí od roku a půl do pěti let. Po odpykání poloviny trestu si navíc může odsouzený zažádat o podmínečné propuštění. "Odsouzený jde jeden den k soudu na jednání o podmínečném propuštění a další den už do práce nepřijde. Proto se snažíme mít u každého stroje dva lidi - jednoho zkušeného a druhého, který se zaučuje," řekl Právnímu rádci vedoucí hospodářské činnosti věznice, který si však nepřál zveřejnit své jméno.

Měsíčně se v jiřické truhlárně vyrobí nábytek v hodnotě 2 až 2,5 milionu korun. Zhruba třetina ho zůstává ve věznici pro potřeby vězeňské služby jako kancelářský nábytek nebo v celách pro zlepšení podmínek vazby. Zbytek míří za brány. Kupují ho zaměstnanci věznice a státní orgány, zejména ministerstva a soudy. Zájem je takový, že vedení věznice plánuje rozšíření výroby. Nejdřív se ale truhlárna musí přestěhovat do nových prostor. Ty současné totiž nevyhovují, nevejde se do nich dostatek materiálu, a tak není možné pracovat na dvě směny.

Truhlárna ale není jediným pracovištěm uvnitř věznice. Pod dozorem vězeňské služby tu mohou odsouzení například pečovat o ovce a daňky nebo se starat o okrasnou zahradu. "Všechny tyto projekty fungují pro odsouzené terapeuticky. Kontakt s přírodou totiž napomáhá psychickému zdraví," uvádí speciální pedagožka a mluvčí věznice Hana Prokopová.

Ven ze střeženého světa

Někteří odsouzení z Jiřic mohou dojíždět za prací také mimo věznici - například do nedalekého parku Mirakulum v Milovicích. Park pomáhají rozšiřovat a podílí se v něm také na péči o zvířata. A ve společnosti TR Antoš, která má s Mirakulem společného majitele Jiřího Antoše, se odsouzení podílí na výrobě dětských hřišť. "Hřiště děláme z akátu. Ten je potřeba odkornit, zbavit povrchové vrstvy dřeva a potom obrousit. Je to poměrně náročná práce, musí se dělat ručně jen za pomoci elektrických fréz. A právě to u nás vězni dělají," říká Antoš.

Na práci pro něj se denně vystřídá 8 až 16 vězňů. Podnikatel si na nich chválí hlavně silnou motivaci. Zaměstnání pro ně totiž znamená přilepšení - pestřejší stravu mimo areál věznice, část výdělku navíc "na ruku" jako kapesné. Podle údajů Generální ředitelství Vězeňské služby ČR odsouzení na kapesném dostávají v průměru 700 až 800 korun měsíčně. Tyto peníze mohou použít například na nákup potravin nebo cigaret ve vězeňské prodejně. Pro srovnání: ti, kteří nepracují, mají nárok pouze na sociální příspěvek od státu ve výši 120 korun měsíčně.

Pro firmy je ale zaměstnávání vězňů výhodné hlavně ekonomicky. "Je to levná pracovní síla," vysvětluje Alena Pavelková, členka představenstva společnosti Bilsing Automation - dalšího ze soukromých zaměstnavatelů jiřických vězňů. Odměnu za práci vězňů totiž stanovuje nařízení vlády a u těch nejkvalifikovanějších dělníků dosahuje 9 tisíc korun měsíčně, což je o 2 tisíce korun méně, než kolik by museli zaměstnavatelé zaplatit civilním pracovníkům na minimální mzdě. Většina vězňů ale dostává mnohem méně. Základní plat odsouzeného bez kvalifikace totiž činí jen 4500 korun měsíčně.

"Odsouzené využíváme hlavně na pomocné práce, kdy kvalifikace našich kmenových zaměstnanců by byla až příliš vysoká," dodává Pavelková. Pro Bilsing Automation odsouzení pracují jak přímo v areálu věznice pod dozorem vězeňské služby, tak i mimo něj - v provozovně firmy v Benátkách nad Jizerou. Vyrábí kovové součástky do manipulačních ramen a podavačů.

Kdo zůstane uvnitř

O tom, zda budou vězni zařazeni na práci uvnitř věznice, nebo vně, rozhoduje vedení věznice. A zohledňuje přitom mimo jiné charakter trestné činnosti nebo dobu, která odsouzeným zbývá do propuštění. "Snažíme se zařazovat na práci mimo věznici jenom ty odsouzené, kterým se blíží konec trestu. Průměrně jim zbývají do konce trestu dva až tři roky, když jdou na pracoviště mimo věznici," říká ředitel Věznice Jiřice Petr Suk. Když vězni vidí na konec trestu, snižuje se riziko útěku.

Nábytek vyrobený vězni putuje do domácností i soudních síní

Prohlédnout fotogalerii

To ale neznamená, že by se na pracovištích mimo věznici mohli odsouzení pohybovat bez dozoru. Jiřická věznice se skládá ze dvou částí - sekce s dozorem (tzv. typ B) a sekce s ostrahou (typ C). Mimo areál vězení mohou pracovat odsouzení z obou kategorií. Avšak zatímco u "béčkových" vězňů stačí při práci dohled zajištěný zaměstnavatelem, vězni z kategorie C se mohou pohybovat na externích pracovištích jen pod dozorem vězeňské služby.

Zaměstnání - ať už ve věznici, nebo mimo ni - ale není pro každého. Ze 634 vězňů z Jiřic, kteří vzhledem ke svému věku a zdravotnímu stavu mohou pracovat, jich aktuálně má zaměstnání jen polovina. To zhruba kopíruje celorepublikový průměr. Ministr spravedlnosti Robert Pelikán sice usiluje o to, aby se zaměstnanost odsouzených vyšplhala ke 100 procentům, podle vězeňské služby je to ale nereálné. Najít práci pro vězně totiž není snadné.

"Obrací se na nás podnikatelské subjekty s tím, aby vězni šli k nim, na tzv. vnější pracoviště. Jenže lidí, kteří mohou z věznic chodit ven, je limitovaný počet. Musí splňovat parametry délky trestu, diferenciace věznic a tak dále. Už to není o tom, že věznice může poslat podnikatelskému subjektu mimo věznici 20 až 30 vězňů," upozorňuje koordinátor zaměstnávání Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR Jiří Štegl.

Kompromisním řešením, které by mohlo v následujících letech zaměstnanost vězňů zvýšit, je budování střežených výrobních hal na hranicích věznic. Pilotní projekt tohoto spojení loni odstartoval ve Světlé nad Sázavou. V těsném sousedství věznice tam vyrostla výrobní hala belgické společnosti Lion Products, kam vězeňská služba přivádí odsouzené z věznice uzavřeným koridorem. Kolem areálu je natažen vysoký plot, všude jsou kamery. Ve výrobní hale je pracoviště ostrahy, která odsouzené hlídá. Všechny dveře se otevírají čipem.

Vybudování haly stálo belgickou společnost zhruba jeden a půl milionu eur. Počet vězeňkyň, které pro Lion Products pracují, se ale díky této investici více než zdvojnásobil. Zatímco před otevřením nové haly mohlo dojíždět do provozovny firmy v Humpolci ze Světlé jen 120 odsouzených, v nové hale jich práci našlo na 270.

Nový začátek

Zaměstnávání odsouzených je podle vězeňské služby pro stát výhodné. Jednak si díky tomu vězni mohou platit část nákladů spojených s výkonem trestu, navíc to usnadňuje jejich znovuzapojení do společnosti po propuštění na svobodu a snižuje recidivu. "Vytvořením pracovních návyků odsouzené naučíme něco, co mnohdy nikdy nezažili. Mohou si vydělat peníze a udělat si rezervu na dobu po skončení výkonu trestu," připomíná Štegl.

Někteří vězni pak po propuštění zůstávají u zaměstnavatele, u nějž pracovali i během výkonu trestu. V některých firmách tak podle Štegla zůstává až 14 % bývalých vězňů. Zkušenosti s tím má i Mirakulum Jiřího Antoše. "Když vězně propustí, my si ho vyzvedneme hned u věznice. On se jen převlékne do civilu a pokračuje ve známém prostředí, mezi známými lidmi," říká Antoš a dodává: "Ti kluci bydlí v areálu mé firmy. Jsou to pracovníci, kteří nepospíchají ve tři hodiny domů."

Ze 150 vězňů, kteří v Mirakulu a TR Antoš pracovali během výkonu trestu, jich po propuštění zůstalo 10. Avšak ani práce není stoprocentní zárukou toho, že se propuštěný "za mříže" už nikdy nevrátí. Jak sám Antoš přiznává, 2 z 10 bývalých vězňů už musel propustit - stály za tím problémy s drogami a alkoholem.