Ilustrační foto
Ilustrační foto
autor: archiv HN

Nový návrh se zaměřuje na některé dílčí aspekty znalecké činnosti, obsahuje však i prvky, které mají silný potenciál destabilizovat znaleckou činnost a snížit její kvalitu. V některých aspektech jsou více než sporné otázky ústavní konformity navrhovaného zákona. 

Celá problematika má dvě roviny. Základní otázka zní, zda vůbec potřebujeme znalce. Jakkoli se odpověď může zdát absurdní – nepotřebujeme! Samo ministerstvo spravedlnosti, byť nechtěně a nevědomky, to přiznává v materiálu vypořádání meziresortních připomínek k návrhu zákona. Potřebujeme pouze odborníky, kteří jsou schopni a ochotni vydat odborné stanovisko.

V české společnosti je dlouhodobě zakořeněna představa, že znalecký posudek je něco víc, že má konstitutivní povahu, tedy stanovuje pravdu. Nemůže to tak být. Co kdyby znalec, byť zjevně nesprávně, dovodil, že „kámen padá vzhůru“? Každý sice ví, že kámen hozený do vzduchu mu spadne zpět na hlavu, ale co si s takovým teoreticky možným posudkem a zjevným nesmyslem počne soudce? Má tak rozhodnout? V posudku může jít jen o názor určité, byť státní mocí jmenované, osoby na danou problematiku. Rozhodování ve věci pak přísluší vždy uživateli takového posudku (soud, vedení firmy, státní a veřejná správa apod.). Tyto osoby jsou povinny péčí řádného hospodáře a za rozhodnutí musí nést odpovědnost ony, nikoli předkladatel posudku anebo dobrozdání. Nekritické odvolávání se na znalecký posudek kritizoval již i Ústavní soud (4457/12).

Jsou-li si před soudem všechny důkazní prostředky rovny, vytváří státní administrativa prostředí regulace (zákon, vyhláška, pravidla, postihy) v oblasti, která má ústavně stejné postavení jako prostředí neregulované.

Druhou rovinou je samotný návrh zákona, jeho cíle a dopady. Ty mohou být daleko širší a úplně jiné než ty, které předkladatel deklaroval. Z pozitivních aspektů návrhu zákona lze zmínit podstatné zmírnění nesourodosti obsahu a struktury zákona dosavadního, včetně návaznosti na prováděcí vyhlášku, nastolení určitého řádu a zvýšení právní jistoty. Stejně tak tlak na zvyšování odbornosti znalců není k zahození. Návrh dále zavádí právo osoby, která splňuje podmínky, na jmenování znalcem. Můžeme si postesknout, že to bylo až po dlouhodobém tlaku z evropských struktur.

Návrh zákona má však také významné slabiny. Znalecké posudky budou moci podávat tři kategorie znalců: znalci – fyzické osoby, znalecké ústavy (zúženo na akademickou, výzkumnou a státní sféru) a znalecké kanceláře (nový typ subjektu znalce). Návrh je poznamenán hlubokou nerovností v přístupu k nim. Ačkoli výstupem práce kteréhokoli z nich bude vždy „jen“ znalecký posudek o stejných požadavcích a nárocích na něj kladených, návrh stanovuje na jednotlivé kategorie znalců rozdílné podmínky a požadavky. Mohli bychom zmínit např. rozdílnost požadavků v zaměstnávání znalců mezi znaleckými ústavy a kancelářemi, rozdílné požadavky na pojištění znalců, ústavů a kanceláří, rozdílné požadavky na odpovědnost znalců, rozdílnou výši odměn, a další.

Návrh obsahuje také faktickou likvidaci znaleckých ústavů – obchodních korporací, dosud zapsaných do I. oddílu seznamu znaleckých ústavů. To povede k zúžení znalecké základny na fyzické osoby a znalecké ústavy. V některých oborech, zejména v oboru ekonomika, však fungují české společnosti, jejichž znalecké kapacity a ostatní odborné zázemí řádově převyšují kapacitní a odborné možnosti sebeznalejšího jedince či ústavu. Jejich vytěsněním těžko dojde ke zkvalitnění znalecké činnosti. Návrh zákona tak má veliký potenciál znalectví destabilizovat.

Prvním argumentem je zúžení znalecké základny zejména o subjekty mající nadnárodní záběr. Jejich nahrazení fyzickými osobami ani znaleckými ústavy nebude reálné.

Druhým argumentem je princip společné a nerozdílné odpovědnosti znalce a znalecké kanceláře. Možnost spolunesení odpovědnosti bude z mnoha příčin odrazovat znalce – zaměstnance takovou činnost vůbec vykonávat. Tento princip je navíc pravděpodobně neslučitelný se zákonným prostředím zejména v oblasti korporátního práva a zákoníku práce.

Stabilitu znalectví nezvýší ani příliš podrobná, ministerstvem spravedlnosti naznačená systemizace odvětví v oboru ekonomika. Ta přivodí obrovské potíže objednatelům posudků (např. insolvenční správci, soudci, podniky oceňující majetek položkově) i samotným znaleckým kancelářím, neboť budou muset vynakládat neúměrné a nikdy nekončící úsilí o udržení souladu mezi oprávněním kanceláře a oprávněními znalců v ní pracujících, zejména s ohledem na pohyb pracovních sil daný vznikem a ukončováním pracovních poměrů (smrt, výpověď, vyhazov, odchod do důchodu a další).

Návrh současně trpí nevyjasněnou odpovědí na koncepční otázku, zda je činnost znalce podnikání. Není-li tomu tak, představuje skupina znalců novodobé nevolníky, kterým soudní a veřejná moc nařizuje, trestá je, vyžaduje od nich odpovědnost za rozhodnutí přijatá uživateli jejich posudků a navíc je často odměňuje pod úrovní jejich nákladů. Je-li to podnikání, vystupuje do popředí otázka odměňování obzvláště ostře. Nešťastným prvkem je mísení posudků pro státní a veřejnou sférou s posudky připravovanými pro soukromé uživatele. Bylo by vhodné je systémově oddělit.

Návrh zákona poznamenává zvýšený tlak na regulaci pod rouškou snahy zkvalitnit znaleckou činnost. Jakkoli jde o snahu chvályhodnou, dohled může postihnout pouze formální stránku věci a nikoli tu podstatnou – odbornost posudků, o níž jde zejména. Tlak na regulaci v důsledku toho bohužel a asi nevyhnutelně doprovází nárůst formalismu a administrativy.

Odmítnout mnoho let připravovanou normu by mohlo být krátkozraké. Současná podoba návrhu zákona však zásadní změny a vylepšení nutně vyžaduje.

Autor je znalec, pracuje v KPMG Česká republika. Uvedené názory jsou jeho osobním stanoviskem.