Otázky volby rozhodného práva (v oblasti závazků smluvních i mimosmluvních) stejně jako otázky pravomoci/příslušnosti a uznání/výkonu soudních rozhodnutí jsou na úrovni Evropské úrovni řešeny skrze unifikované instrumenty mezinárodního práva soukromého - především tzv. nařízení Řím I, Řím II a nařízení Brusel Ibis.

Všechny shora uvedené instrumenty okamžikem "tvrdého" Brexitu přestanou ve Velké Británii dříve či později platit, a to se všemi negativními důsledky - především pak v oblasti uznání/výkonu soudních rozhodnutí vydaných britskými soudy v kontinentální Evropě (a naopak). Jiné řešení než přepracování daných instrumentů do jisté formy britského "acquis", či nahrazení těchto instrumentů multilaterálními či bilaterálními instrumenty mezinárodního práva neexistuje.

Rozhodné právo

V oblasti rozhodného práva bude řešení relativně jednoduše dosažitelné. Nařízení případně přepracovaná do vnitrostátní legislativy v této oblasti dokonce budou schopna nahradit vybranou existující národní legislativu v oblastech, na které rozsah úpravy předmětných nařízení také dopadá. Co však přinese výrazný posun, je absence možnosti britských soudů vznášet vůči Soudnímu dvoru Evropské unie žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách.

Procesní právo

V oblasti procesního práva je však situace poněkud odlišná, a mnohem komplikovanější - implementace nařízení Brusel Ibis (a jiných procesních předpisů) je totiž složitější a v zásadě vyžaduje vzájemnost. Byť by Velká Británie prodloužila jednostranně velmi liberální režim nařízení Brusel Ibis a efektivně jej aplikovala na soudní rozhodnutí přicházející z kontinentální Evropy (tedy tato rozhodnutí uznávala), lze si jen stěží představit, že by členské státy tento režim recipročně rovněž dobrovolně aplikovaly na soudní rozhodnutí přicházející z Velké Británie. Navíc ani stejné používání procesních pravidel nelze bez dalšího považovat za dostatečné - bez kompetentního soudního dvora (v tomto případě Soudního dvora Evropské unie) je řešení jen poloviční. Jediným schůdným řešením v oblasti práva procesního je tedy z pohledu Velké Británie buď přijetí Luganské úmluvy, nebo uzavření zvláštní paralelní dohody podobné té, která již existuje mezi Dánskem a Evropskou unií. Na tomto místě je vhodné podotknout, že pouze druhá z uvedených možností by britským soudům umožnila používat "novinky" zavedené nařízením Brusel Ibis - z britského pohledu by to jednoznačně měla být preferovaná strategie, která však opět potřebuje ke své realizaci nejen britský parlament, ale i evropského spoluhráče, který bude s takovou dohodou souhlasit. Jakožto nejpravděpodobnější scénář se proto jeví přistoupení Velké Británie k multilaterálnímu instrumentu mezinárodního práva - Haagské úmluvě o volbě soudu.

Související