Pražská kavárna Vesmírna, kde pracují mentálně postižení
Pražská kavárna Vesmírna, kde pracují mentálně postižení
autor: HN – Ondřej Besperát

V domě národnostních menšin v Praze se konalo na začátku listopadu třídenní školení "Zastupování dětí s mentálním postižením" pořádané mezinárodní nevládní organizací Forum for human rights. Školení se zúčastnili jak odborníci z právní praxe, tak i zaměstnanci z neziskových organizací. Tématy, kterých se školení dotklo, byly například komunikační nedostatky, ale vyzdvihována byla i nutnost individuálního přístupu, inkluze, tématem byla i institucionalizace a v neposlední řadě nutnost strategické litigace.

Dítě nekomunikuje srozumitelně, není tak možné provést výslech... I tak může znít odůvodnění soudce či advokáta, kteří se rozhodli z důvodu špatných komunikačních dovedností mentálně postiženého dítěte nezohlednit jeho názor ve výpovědi. To, že postižený komunikuje odlišně, by nemělo být důvodem odepření jeho výslechu, naopak by mělo vést k individuálnímu přístupu a přizvání dalších odborníků. Problematika dětí s mentálním postižením je o to složitější, protože jsou vystaveny dvojnásobné zranitelnosti, a to z důvodu svého věku a z důvodu zdravotního postižení. Přesto mezi klíčová lidská práva patří právě přístup ke spravedlnosti, nehledě na to, zdali je člověk postižený, či ne.

V prospěch osob se zdravotním postižením, a to i dětí, svědčí především práva v Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením (dále jen "Úmluva"), ale i Úmluva OSN o právech dítěte, které lze označit za základní kameny úpravy této problematiky.

Úmluva OSN o právech osob se zdravotním postižením

Česká republika Úmluvu ratifikovala již v roce 2009 a jejími základními principy je prosazovat, chránit a zajistit práva osob se zdravotním postižením. Vedle rovnosti příležitostí, zapojování, začleňování postižených do společnosti a nediskriminace, zdůrazňuje také osobní nezávislost, svobodnou volbu a samostatnost.

Za diskriminaci dle článku Úmluvy lze považovat jakékoliv jednání, jehož důsledek dostává člověka se zdravotním postižením do méně výhodné pozice. Je to tedy i nepřijetí přiměřených úprav, které nepředstavují nadměrné zatížení, které zároveň vyžaduje konkrétní případ, a to s cílem zaručit osobám se zdravotním postižením rovnocenné užívání všech lidských práv a svobod v čele s právem na spravedlivý proces.

Rodina

Za jedno ze základních práv mentálně postižených, které je porušováno v mnohých případech díky institucionalizaci, lze považovat právo na život v komunitě. Znamená to právo osob se zdravotním postižením žít v rámci společenství, tedy s rodinou.

Důvodem, proč je tato otázka tak sporná, je umísťování dětí s mentálním postižením do ústavní péče již po narození. Může se tak stát díky nedostatečné informovanosti matky, která nevěří, že se o takové dítě dokáže postarat, může se tak stát ale i na doporučení lékaře nebo z důvodu financí. Péče o postižené dítě totiž často znamená, že jeden z rodičů bude muset věnovat svůj čas dítěti, rodině vypadne jeden z příjmů, a tak je dítě svěřeno do ústavní péče z nedostatku finančních prostředků na péči. Stát by se měl ale pokoušet o to, aby dítě vyrůstalo v rodinném prostředí, tedy poskytovat finanční prostředky rodině, místo toho, aby přemýšlel jen nad financováním ústavních zařízení. Ústav může být často poměrně vzdálený od domova postiženého, tudíž se tak ruší rodinné vazby. Takový člověk pak v ústavech může strávit i celý život. Je nutné zdůraznit, že dítě odebrané po narození může být i postupem času stále zvladatelné a schopné života v rodině.

Dalším případem, který vyzdvihuje Šárka Dušková, právnička Fóra pro lidská práva, je odebírání dětí do ústavní péče až ve vyšším věku z důvodu nezvládání výchovy rodiči. "Děti s mentálním postižením (autismem nebo poruchami chování) mohou být velmi náročné a jejich potřeby mohou být specifické. Pro mnoho rodičů je výchova těchto dětí často velmi náročná a bez podpory může selhávat," vysvětluje. V takových případech pak často nedochází k podpoře rodiny v podobě terapeutických služeb, či odlehčovacích služeb, a tak nastoupí nucené umístění do ústavu. Takový ústav může být ústavem výchovným, kde pak dítě sdílí prostory s dětmi s uloženou ochrannou výchovou, a to i přesto, že nic neprovedlo.

Soudy a přístup ke spravedlnosti

Povinností státu je dle Úmluvy a jiných mezinárodních dokumentů zajistit přístup ke spravedlnosti znevýhodněných osob. Mělo by být dosaženo úprav procedurálních, věku odpovídajících, s cílem zajistit výkon funkce jako přímý či nepřímý účastník a svědek v soudních řízeních, a to ve fázi vyšetřování i ve fázi předběžného řízení.

Nedostatečnou úpravu lze v justičních systémech pozorovat hlavně u jednání s dětmi, a to i přesto, že Úmluva OSN o právech dítěte jasně upravuje, že je právem každého dítěte být v řízení slyšeno. Může tomu tak být buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, proces slyšení pak stanoví vnitrostátní pravidla.

Pokud však dojde k nevyslechnutí osoby s postižením, je to podle OSN neefektivní přístup ke spravedlnosti. Služby a informace totiž musí být přístupné i zdravotně postiženým. V čl. 13 Úmluvy o ochraně práv osob se zdravotním postižením je přímo stanoveno, že vlády jednotlivých zemí se musí postarat o zajištění efektivního přístupu ke spravedlnosti, a to jak změnami procedurálními, tak úpravami odpovídajícími věku.

Úpravou, která je vhodná pro výslech dětí s mentálním postižením, je například zařízení místností, které jsou přátelské dětem (nejlépe jim známé prostředí). Soudci by měli myslet také na to, že odlišné jazykové prostředky by neměly vést k rozhodnutí o nevedení výslechu, nýbrž k volbě prostředků, které umožní projevit názor dítěte. S tímto jednáním může být pro soudce vhodné přizvat některého odborníka, který je v takové komunikaci zběhlý, či osobu, kterou dobře zná. Při takovém výslechu mohou být používány různé pomocné kartičky, předměty. V případě, že jsou dítěti upřena práva z úmluv, obrací se právníci na Evropský soud pro lidská práva.

ESLP

Judikatura v oblasti práv lidí s mentálním postižením je jednou z oblastí, kterou Evropský soud pro lidská práva stále vyvíjí. Během svého fungování potvrdil v rozsudku Kutzner proti Německu povinnost státu a nutnost podpory rodinného života osob dětí s mentálním postižením. "V případě Blokhin proti Rusku Evropský soud například zdůraznil specifickou zranitelnost dítěte s mentálním postižením a povinnost státu přijmout ve vztahu k tomuto dítěti i v řízení před policejním orgánem a soudem přiměřené úpravy. Jejich nepřijetí v tomto případě klasifikoval soud jako špatné zacházení v rozporu s čl. 3 Úmluvy," vysvětluje Šárka Dušková. Z toho tedy vyplývá, že pokud je účastníkem řízení dítě, mělo by se k jeho výslechu přistupovat ještě individuálněji. Soudce by neměl tedy podcenit čas strávený při výslechu dítěte. "... Ke každému dítěti je nutno přistupovat individuálně s ohledem na jeho vývoj, potřeby a jeho úroveň porozumění či komunikační metodu," zdůrazňuje Zlata Brůžková z organizace Lumos, která se zabývá péčí o ohrožené děti.

Soud se nadále vyjadřoval například k nucené institucionalizaci, kterou označuje za faktickou situaci omezující osobní svobodu. Takový případ můžeme nalézt i v České republice. Bývalý učitel Jaroslav Červenka byl po stížnostech sousedů a po psychiatrickém vyšetření, kdy mu byla diagnostikována psychosomatická porucha a alkoholová demence, dovezen do zařízení Lázně Letiny, které nesměl bez doprovodu zaměstnance či bez schválení psychiatra zařízení opustit. Po neúspěchu u státních soudů se obrátil na Evropský soud pro lidská práva, který mu dal za pravdu a potvrdil, že Červenka jevil odpor pobývat v zařízení, nicméně byl nucen v něm pobývat, a tím mu byla odebrána svoboda, což jasně porušuje článek 5 Evropské úmluvy.

Autoři: Lukáš Šikel