V oblasti pracovního práva považuji bezesporu za jedno z nejpodstatnějších soudních rozhodnutí letošního roku nález Ústavního soudu ze dne 13.9.2016, sp. zn. I ÚS 190/15. Tímto nálezem došlo k podstatnému výkladovému zásahu do problematiky a dosavadní konstantní soudní judikatury týkající se tzv. souběhu funkcí. Ústavní soud v tomto svém nálezu shledal souběh funkcí v zásadě jako přípustný.

Ústavní soud svoji argumentaci opírá mj. o princip minimálního zásahu veřejné moci do svobody jednotlivce, o smluvní volnost při právním jednání a v této souvislosti upozorňuje i na skutečnost, že zákaz souběhu funkcí je dán soudní praxí, nikoliv právním předpisem.

Ve zcela obecné rovině lze s těmito dílčími argumenty Ústavního soudu souhlasit, nicméně ve světle posuzované problematiky nemůže dle mého názoru aplikace uvedených principů vést k závěru, jenž Ústavní soud ve svém rozhodnutí učinil. Ztotožnit se nelze zejména s názorem Ústavního soudu, jenž se týká přípustnosti uplatnění vůle stran s cílem rozšíření režimu zákoníku práce i na jiné právní vztahy, v nichž nejde o výkon závislé práce. V krajním případě by dle této úvahy bylo možné aplikovat režim zákoníku práce i na právní vztahy, které s výkonem závislé práce a předmětem právní úpravy zákoníku práce absolutně nesouvisí, což by s sebou nutně do právních vztahů vneslo nejistotu a také možnost vzniku zcela absurdních situací.

Přestože závěr Ústavního soudu ohledně přípustnosti souběhu funkcí není zcela rezolutní povahy, je zjevné, že výše citované rozhodnutí je v opozici s dosavadní rozhodovací soudní praxí. Bude proto i v roce následujícím jistě zajímavé sledovat, jaký reálný dopad bude mít tento nález Ústavního soudu na rozhodování soudů obecných a zejména jaký postoj v této otázce zaujme Nejvyšší soud. Navíc rovněž i ze strany odborné veřejnosti nelze na Ústavním soudem vysloveném názoru spatřovat všeobecnou shodu, spíše naopak se většinový názor odborné veřejnosti přiklání k závěrům učiněným dosavadní soudní praxí.

Autoři: Tomáš Bělina