jarvis_583dd6eb498e4aafcda22d6e.jpeg
Advokát ze společnosti Allen & Overy Ondřej Kramoliš.
autor: Allen & Overy

Nejvyšší soud umí překvapit. Často bohužel i nepříjemně. Nedávno publikované rozhodnutí o přechodu zaměstnanců v souvislosti se změnou nájemce komerčních prostor má potenciál se zařadit mezi ty nejproblematičtější. Majitel obchodního centra v Pardubicích vypověděl nájemní smlouvu s provozovatelem tamní kavárny. Uvolněný komerční prostor pak pronajal jinému podnikateli, který si kavárnu zcela nově vybavil a najal si i vlastní zaměstnance. Problémem ale bylo, že původní nájemce své zaměstnance informoval o tom, že jejich pracovní poměr přešel na "nového kavárníka", protože došlo k "převodu jeho činnosti".

Zákoník práce sice obsahuje ustanovení chránící zaměstnance v případě převodu činnosti jejich zaměstnavatele, vztahuje se ale na jiný typ případů. Například když podnikatel prodává továrnu i s veškerým výrobním zařízením. V takovém případě původní zaměstnanci pracující v této továrně automaticky přecházejí na nového vlastníka.

Můžeme ale stejné pravidlo použít i v námi popisovaném případě? Podle ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora EU zcela jistě ne. O automatickém přechodu zaměstnanců totiž můžeme uvažovat pouze tehdy, když jsme schopni identifikovat určitou "hospodářskou jednotku", která se převádí, a navíc si i po převodu zachová svou podobu.

Nejvyšší soud si ovšem na celou věc udělal úplně opačný názor a konstatoval, že v posuzovaném případě došlo k "převodu činnosti", který má za následek přechod zaměstnanců na nového nájemce. Pro tento závěr soudu stačilo, že oba nájemci podnikají v pohostinství a že provozují kavárny v různých nákupních centrech po celé České republice.

Nejvyšší soud nezajímalo, že mezi původním a novým nájemcem není žádný vztah, že není možné definovat jakoukoliv převáděnou "hospodářskou jednotku" ani to, že nový nájemce ve skutečnosti nepokračoval v činnosti původního nájemce, ale začal provozovat činnost novou, podstatně odlišnou.

Nejvyšší soud tímto rozhodnutím dle mého názoru chtěl chránit zaměstnance původního nájemce, ale trochu přitom zapomněl na ekonomickou realitu. Nikomu totiž v tomto kontextu neprospěje, když budeme zaměstnavatele nutit zaměstnat lidi, které si nevybral, a zaměstnance nutit pracovat pro cizího "šéfa". Ani žádné pracovní místo nezachráníme, protože neumožníme novému nájemci zaměstnat ty, které si chtěl sám vybrat.

Nezbývá než doufat, že si Nejvyšší soud negativní dopady svého rozhodnutí uvědomí a při nejbližší příležitosti své stanovisko zvrátí. Do té doby je třeba vzít závěry tohoto rozhodnutí na vědomí a zařídit se podle nich.