Pane profesore, k rozhovoru pro Právního rádce se scházíme poprvé od doby, kdy vás prezident Miloš Zeman jmenoval předsedou Nejvyššího soudu. Do této doby jste nebyl nikdy v žádné justiční funkci...

Pro mě to byla obrovská změna, život se mi převrátil z hlediska toho, kam jsem směřoval. Nikdy jsem žádné funkce nevykonával a celou dobu jsem se jim úspěšně vyhýbal. Orientoval jsem se na odborné otázky trestního práva, akademickou dráhu, publikační činnost, legislativu... To se dostalo na vedlejší kolej a věnuji se především Nejvyššímu soudu. A chci se mu věnovat.

Dá se vůbec odmítnout nabídka vést Nejvyšší soud? Nedotáhnete tak svoje vize o trestním právu...

Vize o trestním právu, a to včetně nového trestního řádu, se dají dotáhnout do zdárného konce i z této funkce.

Přesto je to jiné...

Ano, moje pozice je zcela jiná. Neznamená to ale absolutní ústup. Nejvyšší soud je připomínkové místo a měl by nepochybně hrát velkou roli v tom, jak bude trestní řád formován. Nejvyšší soud vykládá zákony, má největší zkušenostmi s vadami v trestním procesu a ví, co je třeba zlepšit. Moje role se změnila v tom, že výkon funkce předsedy Nejvyššího soudu vyžaduje celého člověka. Problém je tedy v tom, že nemám na ostatní aktivity dostatek času. Je to otázka řízení Nejvyššího soudu, jeho prezentace, zlepšování jeho pověsti a činnosti.

Vytížený jste byl i před převzetím vedení Nejvyššího soudu. Jedete na maximum?

Dokážu si zorganizovat práci tak, abych dokázal zrealizovat to, co považuji za důležité.

Klikli jste na článek, který patří do předplatitelské sekce IHNED.cz
Chcete si přečíst celý článek?