jarvis_57bc3a0d498eaa048be66333.jpeg
Společnostem hrozí, že nevědomky ponesou odpovědnost za neodvedenou DPH.
autor: HN – Zuzana Šmajlerová

Jak u daňové správy v České republice, tak napříč Evropskou unií lze zaznamenat zesílenou snahu v boji proti daňovým únikům a za vyšší výběr DPH. Tomu odpovídá i zvýšený počet daňových kontrol v této oblasti a přibývající případy, kdy podnikatelé ručí za nezaplacenou daň svých dodavatelů či jim není uznán nárok na odpočet DPH z toho důvodu, že některý ze subdodavatelů či jejich obchodních partnerů neodvedl DPH.

Je přitom evidentní, že se nejedná pouze o aktuální praxi orgánů finanční správy, ale o dlouhodobý trend v oblasti výběru DPH. Podnikatelé by proto na riziko ručení za DPH či ztrátu nároku na odpočet měli adekvátně reagovat a přizpůsobit tomu v rámci společnosti způsob řízení rizik.

Nutnost reagovat na tento stav se dotýká všech plátců DPH, protože téměř každý podnikatel se může stát nevědomky článkem v řetězci, ve kterém dojde k neodvedení DPH. Pojem karuselové podvody (nebo obecněji daňové podvody na DPH) již dávno neznamená jen fiktivní dodávky zboží, které mají zamaskovat neodvedení daně, ale zahrnuje i dodávky zboží, které následují za sebou v řetězci, v němž jeden ze zapojených podnikatelů sice řádně dodá požadované zboží, ale nepřizná a nezaplatí za něj daň. Přesto, že ostatní společnosti v řetězci nemají tušení, že se něčeho takového účastní, může správce daně jejich postupy při realizaci daného obchodu označit jako takové, které vedou k tomu, že daný podnikatel mohl nebo měl vědět, že k neodvedení DPH může dojít.

V takovém případě může být podnikatel z pozice ručitele povinen zaplatit neodvedenou daň, případně mu není uznán související nárok na odpočet DPH, a ten je tak fakticky nucen uhradit za jiného chybějící DPH, ačkoliv sám své daně řádně platil.

Odpovědnosti za podvody na DPH

Tato odpovědnost za daňové podvody na DPH vyplývá z judikatury Soudního dvora EU. Podle ní platí, že pokud je s přihlédnutím k objektivním skutečnostem prokázáno, že dodání je uskutečněno pro osobu povinnou k dani, která věděla nebo měla a mohla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, může být takové osobě odmítnut nárok na odpočet DPH.

Ze stejných důvodů pak může podnikatel ručit za neodvedení DPH ze strany svého dodavatele dle zákona o DPH. K tomu, aby společnost prokázala, že byla v dobré víře, musí mít nastaveny přiměřené kontrolní mechanismy ve vztahu ke svým obchodním partnerům. Jinými slovy to znamená, že společnost by měla být schopna prokázat, že při realizaci daného obchodu postupovala s náležitou péčí, a i přesto neměla žádné podezření na nedůvěryhodnost svého obchodního partnera.

Aktuální praxe daňových kontrol

Ze zkušeností z daňových kontrol v této oblasti vyplývá, že daňovými podvody na DPH mohou být zatíženy dodávky téměř jakéhokoliv zboží. Nelze se proto domnívat, že povinnost prověřovat své obchodní partnery mají pouze společnosti, které obchodují s tzv. rizikovými komoditami (jak bylo v minulosti označováno např. zlato či pohonné hmoty).

V souvislosti s podezřením na daňový podvod na DPH jsou navíc kontrolovány nejenom podnikatelé v rámci velkoobchodu, ale i společnosti, které nakoupené zboží zpracovávají do svých plnění a již ho dále jako takové neprodávají.

Stejně tak platí, že odpovědnost za karuselové podvody může být dovozena nejenom u přímého obchodního partnera společnosti, která neodvedla DPH, ale u kterékoliv společnosti v rámci daného dodavatelsko-odběratelského řetězce. V praxi tak dochází k paradoxním situacím, kdy je v souvislosti s podezřením na daňový únik na DPH kontrolována nikoliv pouze společnost, která se podvodu dopustila, ale společnost, která není k podnikateli, jenž neodvedl DPH, v žádném přímém vztahu a ani neví, že taková společnost je součástí stejného dodavatelsko-odběratelského řetězce.

Obhájit pozici při daňové kontrole s podezřením na daňový podvod přitom není vůbec jednoduché. Ačkoliv je to správce daně, kdo je povinen prokázat, že kontrolovaná společnost věděla nebo měla a mohla vědět o tom, že je součástí podvodu na DPH, po společnosti je požadováno, aby velmi složitě i několik let zpětně vysvětlovala, za jakých okolností byly kontrolované obchody realizovány a o jakých skutečnostech společnost mohla a nemohla vědět.

V rámci daňových kontrol navíc orgány finanční správy často posuzují i to, zda předmětné obchody nebyly uzavřeny za natolik nestandardních podmínek, že společnost musela vědět o tom, že se jedná o dodávku zatíženou tímto typem podvodu. Takový postup však může být značně kontroverzní, a to nejen s ohledem na nepřípustnost případných zásahů do svobody podnikání, ale i s ohledem na potřebu odborné způsobilosti k přezkoumávání obchodní činnosti a obchodních rozhodnutí firem.

V současné době podnikatelé často nepřijímají ve vztahu k ochraně proti nevědomému zapojení do podvodu na DPH žádná zvláštní opatření. Pokud obchodní společnosti nějakým způsobem prověřují své obchodní partnery, pak je to z důvodu ochrany proti nezaplacení, nedodání zboží, kvality apod. Obdobným rizikem s ekonomickým, ale i reputačním dopadem je nicméně právě i riziko ručení za neodvedenou daň či ztráta nároku na odpočet DPH.

Vzhledem k tomu, že většina daňových kontrol v takovémto případě končí až několik let po uplatnění nároku na odpočet DPH, zde navíc významně roste i úrok z prodlení a penále, které pak v součtu s neuznaným nárokem na odpočet DPH mohou vyrůst do řádu milionů korun, které musí kontrolovaná společnost zaplatit.

Odpovědnost za podvody jiných?

Konkrétní přehled opatření, která by společnost měla přijmout k tomu, aby správce daně nemohl dovodit, že věděla nebo měla a mohla vědět o daňových únicích v dodavatelsko-odběratelském řetězci, není stanoven. Orgány finanční správy se celkem logicky brání zveřejnění úplného seznamu úkonů, které by byly v tomto ohledu dostačující. Nicméně v zásadě platí, že podnikatel by si své obchodní partnery měl prověřit na základě veřejně dostupných zdrojů a vnímat signály, které mohou naznačovat, že daný obchodní partner je nebo může být zapojen do podvodu na DPH. Často se stává, že nestandardní průběh dodávky sám o sobě nic neznamená a má celkem logické ekonomické vysvětlení. Pokud se ale nesrovnalostí sejde více, společnost by je neměla přehlížet, neboť riskuje, že případné neodvedení DPH půjde k její tíži.

Jaké indikátory by tedy podnikatelé měli sledovat?

Kromě notoricky známé kontroly registrace k DPH, nespolehlivých plátců a nezveřejněných účtů by společnosti měly sledovat i informace známé z obchodního rejstříku, živnostenského rejstříku či insolvenčního a exekučního rejstříku.

Ze zkušeností z daňových kontrol vyplývá, že správci daně v souvislosti s absencí dobré víry upozorňují mimo jiné na to, že obchodní partner kontrolované společnosti nezveřejňuje účetní závěrky, jedná se o nově zapsanou společnost či společnost bez nezbytných podnikatelských oprávnění.

Relevantních a dostupných skutečností může existovat celá řada a často se liší v závislosti na odvětví, ve kterém společnost podniká, a způsobu, jakým realizuje svou obchodní činnost.

Výsledky tohoto prověřování by přitom měly být prokazatelným způsobem evidovány pro případ daňové kontroly, jelikož v opačném případě se společnost vystavuje riziku, že ačkoli bude jednat v dobré víře ve svůj nárok na odpočet DPH, nebude schopná tuto dobrou víru prokázat. Související opatření by pak měla být promítnuta do smluv s obchodními partnery společnosti.

Jiřina Procházková, advokátka
Michaela Kučerová, daňový poradce
Připraveno ve spolupráci s Ambruz & Dark Deloitte Legal