jarvis_57b448b0498e0b057faeeb14.jpeg
Správce daně dostane bič na poplatníky, kteří žijí nad poměry
autor: ČTK

Sněmovna schválila návrh zavádějící povinnost poplatníků daně z příjmů fyzických či právnických osob prokazovat původ jejich majetku. Zákon by měl nabýt účinnosti velmi pravděpodobně ještě letos. Poté bude finanční úřad oprávněn vyzvat každého poplatníka, o němž se domnívá, že rozdíl mezi jeho známými příjmy a nárůstem jmění, výdajů nebo spotřebou přesahuje sedm milionů korun, k prokázání, že je tento rozdíl financován jeho řádně zdaněnými příjmy nebo příjmy, které nepodléhají zdanění. Proti výzvě se nelze v daňovém řízení samostatně odvolat, její nezákonnost je možné namítnout nejdříve až v odvolání proti platebnímu výměru na daň. Přichází však v úvahu obrana žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podanou ke správnímu soudu.

Důkazní břemeno ponese příjemce výzvy, který bude povinen prokázat, že příslušné příjmy řádně zdanil v minulých zdaňovacích obdobích, případně že jde o příjmy dani nepodléhající. Další možností je, že tyto příjmy obdržel ve zdaňovacím období, u kterého již lhůta pro stanovení daně uplynula. Poplatník může také prokázat, že rozdíl mezi jeho příjmy a majetkem tvrzený správcem daně neexistuje.

Výzva zpravidla nepřijde "z čistého nebe", i když ani to zákon nevylučuje. Obvykle bude produktem probíhající daňové kontroly, postupu k odstranění pochybností, případně alespoň "vyhledávacího" místního šetření, při němž finanční úřad nabude dojmu, že poplatník si žije poněkud "na vysoké noze". Jistou výjimku představují veřejní funkcionáři vymezení zákonem o střetu zájmů, o jejichž majetkových poměrech během výkonu funkce se může kdokoliv informovat prostřednictvím registru oznámení o činnostech, oznámení o majetku a oznámení o příjmech, darech a závazcích.

Daňová archeologie

Často diskutovanou otázkou je, jak hluboko do minulosti může výzva finančního úřadu k prokázání příjmů zasáhnout. Zákon přímo stanoví, že pokud je správci daně známo, že lhůta pro stanovení daně ve vztahu k určité minulé skutečnosti již uplynula, nemůže na poplatníkovi požadovat její prokázání. Typickým příkladem bude situace, kdy dle zápisu v katastru nemovitostí nabyl poplatník v minulosti nemovitou věc, kterou si zřejmě ze svých tehdy známých příjmů nemohl dovolit, ovšem lhůta pro stanovení daně za zdaňovací období, ve kterém tento majetek získal, již uplynula. Pokud však finanční úřad zjistí, že poplatník později budovu nákladně rekon­struoval, může se výzva týkat právě této pozdější skutečnosti, která nastala v období, za něž lze ještě stanovit daň.

Základní lhůta, v níž může být daň vyměřena nebo doměřena, činí tři roky a může být v důsledku určitých skutečností určených zákonem prodloužena až na 10 let. Tato lhůta, která je od roku 2011 upravena daňovým řádem, počíná běžet posledním dnem lhůty pro podání řádného daňového tvrzení za předmětné zdaňovací období. To je pro daň z příjmů obvykle 1. dubna, případně 1. července. Na starší zdaňovací období se vztahuje lhůta, jejíž počátek se řídí zákonem o správě daní a poplatků platným do konce roku 2010 a odvíjí se již od konce zdaňovacího období, ve kterém vznikla daňová povinnost. Zde pro daň z příjmů lhůta počíná obvykle 1. ledna.

Déle než 10 let

Ohledně daně z příjmů mohou nastat situace, které způsobují prodloužení lhůty pro stanovení daně i nad 10 let. Jde o případy příjemců investičních pobídek ve formě slevy na dani a poplatníků, jimž byla vyměřena daňová ztráta. Zákon umožňuje, aby všechna zdaňovací období, ve kterých zákon dovoluje slevu na dani uplatnit nebo odečíst ztrátu od základu daně, zůstala "otevřená" pro stanovení daně tak dlouho, dokud neuplyne lhůta pro stanovení daně za poslední z těchto zdaňovacích období.

Kombinace nároku na slevu na dani a následného vyměření daňové ztráty nebo vyměření další daňové ztráty v období, kdy je ještě možné uplatňovat dříve vyměřenou ztrátu, může tedy vést k neustálému oddalování konce lhůty, v níž je možné stanovit daň za všechna dotčená zdaňovací období.

Stejně tak bude tedy možné v této době ve vztahu ke všem těmto zdaňovacím obdobím vydat výzvu k prokázání příjmů. V extrémním případě tak může být finančním úřadem vyžadováno prokázání skutečností, které se datují až desítky let do minulosti.

I když po uplynutí lhůty pro stanovení daně nebude připuštěno vydat výzvu k prokázání příjmů, správce daně může své pochybnosti o původu majetku poplatníka promítnout do oznámení podezření na spáchání daňového trestného činu. Po pravomocném rozhodnutí o vině pachatele bude možné stanovit daň, která byla tímto činem zkrácena, bez ohledu na uplynutí lhůty.

Bič na zapomnětlivé poplatníky

Na základě nedávné novely zákona o daních z příjmů jsou fyzické osoby počínaje zdaňovacím obdobím roku 2015 povinny oznamovat finančnímu úřadu ve lhůtě pro podání daňového přiznání každý jednotlivý příjem osvobozený od daně, který převyšuje pět milionů korun (kromě příjmu z prodeje nemovité věci zapsané v katastru).

Již delší dobu také existuje povinnost oznámit vždy do konce zdaňovacího období přijetí náhrady za uvolnění bytu nebo jednotky, příjem z úplatného převodu práv a povinností spojených s členstvím v družstvu, při němž dochází ke zrušení nájemní smlouvy k bytu, a příjem z prodeje rodinného domu nebo jednotky, pokud jsou tyto příjmy použity k uspokojení bytových potřeb poplatníka.

Porušení této oznamovací povinnosti může vyjít najevo právě až v souvislosti s odpovědí poplatníka na výzvu k prokázání příjmů. Poplatníkovi pak hrozí pokuta, která bude v takovém případě činit 15 procent z částky neoznámeného příjmu nad pět milionů korun, respektive až půl milionu korun v ostatních případech.

Špatný začátek, ještě horší konec

Neodpoví-li poplatník na výzvu vůbec, případně odpoví neuspokojivě, vyhodnotí správce daně, zda má či zda si může opatřit bez větších obtíží dostatek informací o stavu jmění poplatníka a zda lze daň stanovit dokazováním. Podle výsledku tohoto hodnocení správce daně stanoví daň buď na základě shromážděných důkazů, nebo podle pomůcek, jako je například porovnání srovnatelných daňových subjektů. Pomůcky jsou buď běžné, jestliže předpokládaná výše takto stanovené daně nepřesáhne dva miliony korun, nebo zvláštní.

Poslední jmenované lze použít i ke zdanění příjmů, o nichž není známo, kdy přesně je poplatník získal. Zákon ovšem nestanoví žádnou sankci ani jiný následek pro správce daně, který odhad předpokládané výše daně nesprávně nadhodnotí.

Není-li možné daň dostatečně spolehlivě stanovit podle pomůcek, resp. podle pomůcek zvláštním způsobem, zůstává ve hře i sjednání daně.

Ještě před stanovením daně bude správce daně oprávněn vyzvat poplatníka k podání prohlášení o majetku. Takový krok přijde na řadu tehdy, pokud správce daně zjistí, že si sám může obstarat informace o jmění poplatníka jen s nepoměrnými obtížemi, ale současně důvodně předpokládá, že hodnota majetku, který má být uveden v prohlášení o majetku, přesahuje 10 milionů korun. Neuposlechnutí výzvy nebo úmyslné uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v prohlášení jsou trestným činem a znamenají také, že daň bude stanovena podle pomůcek zvláštním způsobem. Zákon ovšem připouští, aby poplatník na výzvu reagoval i prohlášením, že hodnota jeho majetku nepřesahuje 10 milionů.

Dojde-li ke stanovení daně podle pomůcek zvláštním způsobem, je poplatník povinen uhradit penále ve výši 50, respektive 100 procent z vyměřené či doměřené daně.

Při stanovení daně dokazováním nebo podle "běžných" pomůcek se uplatní penále jen ve výši 20 procent z doměřené daně.

Hana Erbsová, advokátní koncipientka

Připraveno ve spolupráci s Ambruz & Dark Deloitte Legal

Článek vyšel v časopisu Ekonom dne 18. srpna 2016.