Ústavní soud
Ústavní soud
autor: HN – Jan Symon

Muž, který jako čtyřletý přežil koncentrační tábor, se u obecných soudů domáhal nemovitých věcí po svých prarodičích, a to vzhledem na uplynutí lhůt podle restitučních předpisů určovací žalobou. Obecné soudy vyššího stupně ale takový postup nepřipustily. Ústavní soud se však muže zastal a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pro porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces, ale také pro zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života a právo dědit majetek.


Prarodiče muže zahynuli a majetek byl dvakrát zkonfiskován

Prarodiče dotčeného člověka nabyli pozemek s domem na základě kupní smlouvy v roce 1906. V tragickém dějinném údobí jim následně tyto nemovitosti byly Německou říší na konci roku 1943 zkonfiskovány coby židovský majetek. Oba prarodiče nynějšího ústavního stěžovatele zahynuli ve vyhlazovacím koncentračním táboře. Osud dotčeného majetku byl po skončení války takový, že na základě dekretu prezidenta republiky byly nemovitosti označené za majetek Německé říše opět zkonfiskovány, a to ve prospěch Československé republiky. Byly pak odevzdány do vlastnictví obce, následně převedeny na ministerstvo vnitra a nyní se v dotčených prostorách nachází služebna Policie ČR.

Stěžovatel prvně žádal ministerstvo vnitra o mimosoudní vyřešení věci a zjednání nápravy těchto křivd, ale neuspěl. Proto se prostřednictvím žaloby následně domáhal proti českému státu (Krajskému ředitelství policie Libereckého kraje) určení, že vlastníky nemovitostí byli ke dni svého úmrtí v roce 1942 jeho prarodiče, a to každý z jedné ideální poloviny. V řízení pak muž prokázal, že všichni členové jeho rodiny, tedy včetně jeho rodičů, zemřeli za války násilnou smrtí v rámci rasově motivované perzekuce, a on se tak stal jejich univerzálním dědicem.

Lhůty podle restitučních předpisů již však prošly

Sám stěžovatel koncentrační tábor coby tehdy čtyřleté dítě přežil. O nemovitostech svých prarodičů tudíž vzhledem ke svému věku v inkriminované době nevěděl a dozvěděl se o celé věci v podstatě náhodou mnohem později. V době jeho subjektivní vědomosti o relevantních skutečnostech ovšem všechny lhůty podle restitučních předpisů už uplynuly. Z toho důvodu uplatnil místo toho určovací žalobu. Podkladem žaloby se stal fakt dvojí absolutně neplatné konfiskace majetku Velkoněmeckou říší a Československým státem, dále okolnosti zvláštního zřetele hodné, a to jednak rasová perzekuce a také naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť bez tohoto určení nemůže být obnoveno dědické řízení.

Okresní soud určovací žalobu připustil

Okresní soud muži vyhověl. Stanul totiž na právním názoru, že potenciální dědic bez své viny nemohl využít cestu restitučních předpisů a s tím, že jde o výjimečnou situaci s přítomností okolností zvláštního zřetele hodných uvedl, že tedy v této situaci kolize restitučních předpisů s obecnou právní úpravou není vyloučeno uplatnit nárok určovací žalobou. Soud poznání o skutkových okolnostech případu shrnul tak, že žalobce o existenci nemovitostí nevěděl a vědět nemohl, a to s ohledem na svůj nízký věk po návratu z koncentračního tábora, dále je faktem, že všichni jeho příbuzní ze strany prarodičů během války zemřeli, a jeho nevědomost o existenci tohoto majetku byla navíc spoluzapříčiněna přímo státem.

Vyšší instance ale byly opačného právního názoru

Krajský soud ovšem k odvolání žalovaného mužovu žalobu zamítl a uložil mu náhradu nákladů řízení. Krajská instance totiž pominula subjektivní hledisko a upřednostnila fakt, že uplatnit jeho nárok podle restitučních předpisů žalobci nebránila žádná objektivní skutečnost, a proto je určovací žaloba vyloučena. Nejvyšší soud se k závěrům odvolacího soudu v podstatě přiklonil a odmítl žalobcem podané dovolání.

Ústavní soud: Určovací žalobu v těchto případech výjimečně použít lze

Ústavní soud pak nejprve k podané ústavní stížnosti posuzoval, jestli stěžovatel nesměřuje svým podáním k obcházení restitučních předpisů a zda jich mohl v rozhodné době reálně využít, nebo mu skutečně nezbylo, než se majetku domáhat tak, že podá určovací žalobu a majetek následně eventuálně získá pořadem dědického práva. Zde Ústavní soud po zhodnocení skutkových okolností případu dospěl k totožnému závěru jako dotčený okresní soud a zhodnotil, že stěžovatel uvedl dostatečně silné důvody, pro něž nemohl svá práva uplatnit v rámci restitucí.

Ústavní soud ovšem zároveň zdůraznil, že podstatou jeho nálezu není závěr, že by zcela každý, kdo tvrdí, že o majetku podléhajícím restitučním předpisům nevěděl, měl tímto otevřenou cestu k uplatnění určovací žaloby. Podotkl totiž, že v převažujícím počtu případů se uplatní zásada vigilantibus iura scripta sunt, tedy bdělým náležejí práva, nicméně v této konkrétní kauze se vyskytly takové okolnosti, že by bylo nespravedlivé na tomto přísném principu setrvat.

Nad to ÚS konstatoval, že je zřejmé, že první nacistická konfiskace majetku s rasovým motivem byla nicotným aktem. Vady tohoto aktu dosahovaly takové intenzity, že nelze vůbec mluvit o právním aktu a tento tedy nikoho nezavazuje a nikdo není povinen ho respektovat. Dle Ústavních soudců šlo dokonce bez diskuze o zbavení majetku v důsledku „totalitním státem organizované a dokonané loupežné vraždy“.

Zasaženo bylo i právo na soukromý a rodinný život

Ústavní soud v případu oproti obecným soudům navíc spatřuje další velmi důležitý aspekt. V daném případě totiž obsahem nároku stěžovatele nebyla jen náprava křivd majetkového charakteru, ale také požadavek na navrácení části rodinné identity, neboť po prarodičích stěžovateli a dalšímu jeho příbuzenstvu nezůstala žádná památka. Soudy všech stupňů dle mínění ÚS při rozhodování kauzy tento aspekt zcela přehlédly a tím došlo vedle porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a práva dědit majetek také k porušení stěžovatelova základního práva na respektování soukromého a rodinného života.

„Určovací žaloba je přípustným způsobem uplatnění nároků na odčinění majetkových a nemajetkových křivd, způsobených mocenskými orgány Třetí říše v letech 1938 – 1945, jestliže se jedná o nároky vůči státu a nezasahující do práv jiných osob. Není obcházením restitučních předpisů, jestliže stěžovatel uplatňuje své nároky určovací žalobou, protože je nemohl bez vlastní viny a pro vážnou překážku podle restitučních předpisů uplatnit včas a uplatňuje je bez zbytečného odkladu po odpadnutí této překážky,“ shrnula závěry Ústavního soudu jeho mluvčí Miroslava Sedláčková.

Celý text nálezu je dostupný ZDE.