Mnoho poslaneckých návrhů však končí „na skladě“

Nicméně poslanecké návrhy mají relativně malou úspěšnost a mnohé z nich leží ve sněmovně už roky. Někdy návrhy také nejsou dobře připravené. Ostatně model, kdy návrh zákona může předložit byť jen jediný poslanec je ve vyspělých západních demokraciích relativně ojedinělý a může být rizikový i z hlediska možnosti „zneužít“ jednotlivého člověka k prosazování zájmů různých skupin a osob. Na projednání zákonů také ne vždy je politická vůle a z opozičních stran se ozývají hlasy, že návrhy z opozičního lůna jsou přehlíženy.

„Naši poslanci přišli s desítkami zákonů. Navrhli jsme omezení imunity zákonodárců nebo zavedení odpovědnosti za škodu pro úředníky. Bohužel, jsme zatím ani nedostali šanci se k nim jakkoli vyjádřit, natož hlasovat. Koalice totiž projednávání řady z nich oddaluje a hrne tak nejen naše zákony, ale i další normy před sebou řadu měsíců,“ říká předseda poslaneckého klubu TOP 09 a Starostové František Laudát.

Podle statistiky, kterou si nechala vypracovat TOP 09 v dubnu tohoto roku, bylo v tomto složení Poslanecké sněmovny ČR předloženo přes 430 návrhů zákonů, z toho bylo ukončeno projednávání jen u cca 150 normotvorných počinů. Kolem 90 zákonů pak nepřelezlo ani fázi prvního čtení. Citovaná statistika potvrzuje početní převahu vládních návrhů zákonů, poslanci vyplodili na 51 norem. Nicméně i některé nevládní návrhy zákonů rozhodně stojí za výraznější pozornost, a to i s ohledem na to, že se týkají mnohdy celospolečensky zásadních a také kontroverzních otázek. Na některé z nich se podíváme podrobněji níže.

Možnost důstojně zemřít, když je již život utrpením

Aktuální návrh zákona o důstojné smrti inspirovaný belgickým modelem byl poslancům a následně vládě rozeslán na konci května 2016. Tato norma pochází z iniciativy skupiny poslanců v čele s koaličním poslancem profesorem Jiřím Zlatuškou. Ten v související informační kampani dále specifikoval, jak by takový proces probíhal: „V době vyhotovení žádosti o důstojnou smrt musí být pacient plně způsobilý právním úkonům a musí být plně při vědomí. Žádost musí být vyhotovena písemně a musí z ní být nade vší pochybnost zřejmé, že pacient dobrovolně po náležitém zvážení žádá o důstojnou smrt. Poté je tam ještě měsíční odklad při kterém může vzít pacient svou žádost zpět.“ Podpis na žádosti by dle návrhu musel být úředně ověřen.

Cesta k dobrovolné smrti by byla otevřená pouze osobám, jejichž stav je beznadějný, a jsou ve stavu trvalého utrpení fyzického nebo psychického, které je výsledkem nevyléčitelné nemoci. Pokud jde o praktický průběh, zákonný návrh preferuje laicky řečeno „asistovanou sebevraždu“, kdy lékař pouze pacientovi poskytne prostředky k ukončení života, tedy například kalíšek s připravenou tekutinou, který pacient pak sám zkonzumuje. Pouze jako subsidiární možnost pro případy, kdy pacient takové akce není fyzicky schopen, je zde možnost přímé eutanazie ze strany lékaře.

Lékař by vždy danou věc musel konzultovat s jiným lékařem i při opakovaných rozhovorech s pacientem samým. O dobrovolnou smrt by bylo podle současné podoby návrhu zákona možné žádat i pro futuro pro případ upadnutí do nevratného bezvědomí. Zákon také konstruuje vznik speciální komise při úřadu veřejného ochránce práv složené z lékařů, právníků a expertů na oblast důstojné smrti která by ex post dohlížela na případy provedených eutanázií. Kolem normy se jistě strhne celospolečenská debata, nicméně veřejnost je zavedení eutanázie zatím nakloněna, kdy ji podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění z roku 2015 podporovaly celé dvě třetiny Čechů. Eutanazii však odmítají mnozí lékaři a někteří z nich z ní mají minimálně obavy.

Přiosvojení čeká na projednání už mnoho měsíců

Příkladem legislativního návrhu, který na projednání čeká již dlouhou dobu, je novela zákona o registrovaném partnerství, která by v rámci tohoto stejnopohlavního svazku umožnila osvojení biologického dítěte jednoho partnera druhým registrovaným partnerem. Dítě by pak mělo postavení společného dítěte partnerů. Návrh normy podala skupina poslanců, vláda k návrhu stanovisko nezaujala a nyní byla konečně novela zařazena na pořad 48. schůze sněmovny, čeká ji ale zřejmě velmi svízelná cesta.

„Zákon o registrovaném partnerství už leží více než rok v Poslanecké sněmovně. Bohužel při projednávání mají vždy přednost vládní návrhy. Jsme tedy v situaci, kdy jsme se k tomuto tématu ještě nedostali. Jak jistě víte nejedná se o adopci jako takovou, ale o to, aby si partner biologického rodiče mohl dítě osvojit. Z tohoto pohledu mě zajímá, více než koncept rodiny jako takový, postavení a práva dětí. Podstatné je, že dítěti budeme minimalizovat prožívání životních traumat, budeme se snažit snížit na maximum jeho existenční ohrožení a budeme akceptovat jeho právo na svůj rozvoj. Protože to hlavní, o co tady jde, je dítě,“ řekla k tomu zástupkyně navrhovatele poslankyně Radka Maxová.

Dané problematiky se týká i kauza řešení ústavní konformity ustanovení § 13 odst. 2 zákona o registrovaném partnerství, která našla své vyústění koncem června v nálezu Ústavního soudu ČR, který dané ustanovení zrušil jako protiústavní. Z možnosti osvojení dítěte jedincem totiž vylučovalo jedinou skupinu osob, a to ty, které žijí v trvajícím registrovaném partnerství. Ústavní soud uvedl, že dotčené ustanovení je v rozporu ze základním právem na lidskou důstojnost, neboť z registrovaných partnerů činil z de facto jakési osoby „druhého řádu“. Osvojení registrovanými partnery coby párem obdobně jako u manželů však nadále není možné.

LGBT aktivisté toto rozhodnutí samozřejmě kvitovali. Ostatně již dříve se nechali ústy právníka Prague Pride Petra Kally slyšet, že poté, co se již dlouhé roky nedaří projednat ani zmíněný návrh novely o přiosvojení, nyní v otázkách boje za rovná práva pro homosexuální páry sází na možnost dosáhnout průlomu cestou litigace, která by mohla i silou přesvědčivosti postoje v zákonodárném sboru ovlivnit. Zajímavým případem v tomto smyslu bylo v minulém roce rozhodnutí prostějovského okresního soudu, který uznal cizí soudní rozhodnutí pocházející ze Spojených států amerických o osvojení dítěte dvěma muži.

Věčná otázka regulace nejstaršího řemesla

Do poslanecké sněmovny poněkolikáté zamířil také návrh zákona o regulaci prostituce podaný zastupitelstvem hl.m. Prahy. Ten by z prostituce udělal podnikání svého druhu a nad prostitutky postavil řadu možných sankcí v podobě širokého katalogu správních deliktů s pokutami až do výše 50 tisíc korun. To poněkud evokuje represivní přístup k této sociálně ohrožené skupině, byť důvodová zpráva deklaruje spíše opak. Na druhou stranu klienti prostitutek by se mohli dopustit jediného, a to mnohem mírněji postižitelného přestupku, to když by využili prostituce na místech nebo v době, kde a kdy je to zakázáno.

Podle návrhu by bylo možné prostituci provozovat na základě speciálního oprávnění vydaného po splnění poměrně širokého katalogu podmínek, včetně speciálně v návrhu vymezené trestní bezúhonnosti, věku 18 let, zdravotního pojištění, svéprávnosti nebo lékařského potvrzení, a bylo by vydáváno vždy na rok s možnosti opakovaného prodloužení. K prokázání oprávnění by sloužil speciální čtyřstránkový průkaz, kterým by se prostitutka na požádání musela legitimovat i potenciálnímu klientovi.

Pokud jde o místa, kde by podle návrhu normy bylo možné se prostituovat, šlo by jednak o tzv. zařízení k provozování prostituce, tedy sex kluby, a dále by to bylo možné v prostoru, který je oprávněna využívat prostituující osoba nebo zájemce o sexuální službu. Předkládaná právní úprava sex klubů však představuje možnou kolizi s platným trestněprávním rámcem, nebo v podstatě upravuje jednání, která by bylo možné subsumovat pod skutkovou podstatu trestného činu kuplířství, aniž by tento rozpor řešil návrh novelizací ostatních právních předpisů.

Návrh zcela zakazuje prostituci v ulicích obcí, z nichž by tato dokonce ani nesměla „být viditelná“, aniž by obce měly možnost vymezit území, kde by se prostituce provozovat směla. Tento krok by mohl vést k ještě vyššímu ohrožení osob na jakémsi nejnižším stupni prostituce, které by v neosvětlených podmínkách kdesi za obcemi byly vystaveny ještě většímu riziku než posud.

Vláda s návrhem vyslovila nesouhlas, což zdůvodnila zejména tím, že je třeba k tomuto i mezi odborníky spornému tématu vyvolat širší diskuzi, získat více dat a odborných analýz a více se zaměřit na to, jak by eventuální norma dopadla na osoby nejvíce ohrožené fenoménem prostituce, tedy samotné prostituty a prostitutky. Vláda se také pozastavila nad „právně sporným“ způsobem, jakým by norma chtěla stanovit svou účinnost. Ta je totiž stanovena na nejistou budoucí událost, a to na den, kterým přestane být ČR vázána Úmluvou o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob.

Z myšlenky podobné regulace prostituce nezaplesalo srdce ani sociologům. „Dlouhá historická zkušenost ukazuje, že na penalizace prostituce doplácejí téměř výhradně prostitutky, mnohem méně pasáci a provozovatelé podobných podniků a nejméně muži, kteří tyto podniky navštěvují. Podle francouzských výzkumů je typickým návštěvníkem vykřičeného domu ženatý muž se dvěma dětmi.

Nejméně špatným ze všech špatných řešení tedy bude ponechat situaci tak, jak je,“ uvedl k tomu sociolog Jan Keller. Přístupy k otázce prostituce se různí a oscilují od „neregulace“ a postihnu pouze negativních doprovodných fenoménů, po různé formy regulace a legalizace, jak je to třeba v Nizozemí, až po represivní přístup z různých stran, kdy například Švédsko se snaží s prostitucí bojovat na straně poptávky a kriminalizuje klienty prostitutek.

Související