Ústavní soud ČR
Ústavní soud ČR
autor: HN – Zuzana Šmajlerová

Demokratický právní stát si lze bez nezávislých soudů a soudců samých představit stěží. Článek 38 listiny základních práv a svobod tedy stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Jako primární účel dané regulace se samozřejmě nabízí snaha zabránit účelové manipulaci s případy směrem k účastníkům či jiným osobám „příjemnějším“ soudcům. Nicméně Ústavní soud nyní rozhodl, že právo na zákonného soudce může být narušeno i tehdy, když manipulace s přidělením či přerozdělením případů a obsazením soudních senátů není účelová. Vyslovil také obavy nad možnostmi svévole při rozdělování případů ze strany funkcionářů soudů.

Ústavní soud v dotčené kauze rozhodoval o individuální ústavní stížnosti. Stěžovatel mimo jiné namítal, že v řízení o jeho správní žalobě projednávané u Krajského soudu v Ostravě došlo k zásahu do jeho práva na nestranný a nezávislý soud a zákonného soudce.

Na samém počátku správní orgány uložily tomuto stěžovateli odstranění nedokončené stavby malé vodní elektrárny. V následném řízení o správní žalobě stěžovatele proti tomuto rozhodnutí ovšem Krajský soud v Ostravě rozhodl dvakrát v jiném obsazení.

Změna obsazení senátu v různých jednáních v jedné věci

V dubnu 2012 v senátu složeném z předsedkyně Moniky Javorové, soudce Jiřího Gottwalda a soudkyně Miroslavy Honusové ostravský soud rozhodl, že se žalobě přiznává odkladný účinek. O zhruba dva a půl roku později už byl případ rozhodován v senátu, jehož předsedou byl Jiří Gottwald, a dále v něm zasedly soudkyně Monika Javorová a Barbora Berková. Takto složený senát správní žalobu pozdějšího ústavního stěžovatele zamítl, ten pak rozsudek napadl, a to také proto, že tvrdil, že rozhodoval nesprávně obsazený soud a nerozhodovali v něm zákonní soudci.
Krajský soud měl za to, že nechyboval

Dle stanoviska krajského soudu byla dotčená věc přidělena v souladu s rozvrhem práce, a to do oddělení 22 A , kde je zařazeno 7 soudců. Podle krajského soudu o rozdělení věcí mezi jednotlivé členy senátu pak rozhoduje řídící předseda senátu. Tím je v případě tohoto oddělení právě Jiří Gottwald. Podle právního názoru krajského soudu může věc projednat senát složený z kterýchkoli předsedů senátů a soudců zařazených na stejném oddělení. Ani na faktu, že při jednotlivých jednáních ve věci se složení senátu měnilo, neshledal nic závadného.

Stěžovatele nevyslyšel ani NSS

Pozdější stěžovatel podal tedy kasační stížnost, kterou mu však Nejvyšší správní soud zamítl. NSS sice obecně uvedl, že právo na zákonného soudce i pro nezávislost soudu a důvěru účastníků nutná premisa předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu na základě rozvrhu práce musí být respektována v každé fázi řízení. Nicméně podle něj v daném případě nedosáhl zásah takové intenzity, aby byl s to ovlivnit zákonnost rozsudku. S argumentem stěžovatele, že senát v jeho věci byl složen za netransparentních podmínek a svévolně, se Nejvyšší správní soud vypořádal sdělením, že stěžovatel měl možnost seznámit se s osobami soudců, kteří budou rozhodovat, a případně namítnout jejich podjatost.

ÚS ale shledal porušení práva na zákonného soudce

Po prohraných bitvách ve správním soudnictví se tedy stěžovatel se svým tvrzením o porušení jeho ústavním pořádkem zaručených práv na zákonného soudce a nezávislý soud obrátil na Ústavní soud, ten mu přitakal a v této části stížnosti vyhověl.

„Rozvrh práce musí obsahovat transparentní předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce. Tato pravidla se tedy vztahují na prvotní přidělení věci i na případné následné přerozdělení téže věci. Rozvrh práce tudíž nemůže rozhodnutí o přidělení či přerozdělení věci přenechat na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci. Soudce, který byl povolán na základě takového rozhodnutí soudního funkcionáře, není zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,“ uvedl k tomu ÚS.

Ústavní soud se ztotožnil s judikaturou ESLP

Ústavní soud dále odkázal na setrvalou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který dlouhodobě akcentuje vedle vnější nezávislosti soudů a soudců i tu vnitřní, a to tedy i nezávislost na soudních funkcionářích a dalších subjektech, které působí v samé soudní moci. Dle názoru ÚS však český právní řád nedokáže posud poskytnout záruky proti zneužítí postavení soudních funkcionářů při přidělování věcí. „Současné záruky poskytované českým právním řádem proti zneužití diskrece ze strany „řídícího předsedy senátu“ či předsedy soudu při přerozdělování věcí nelze považovat za natolik dostatečné, aby tato diskrece mohla být shledána ústavně konformní,“ vyslovil se Ústavní soud. V situaci, kdy se v daném případě bez vážných důvodů změnilo složení senátu rozhodujícího ve stěžovatelově věci bez změny rozvrhu práce, a to tak zásadně, že byl vyměněn jeden soudce, změnil se předseda senátu i soudce zpravodaj, shledal ÚS zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

Účelovost manipulace není nutným předpokladem neústavnosti

To, že nebylo zjištěno, že by manipulace byla nějak účelová bylo při posuzování věci dle ÚS nerozhodné. Ten vytkl správním soudům, že právo stěžovatele nechránily a uzavřel: „Rozvrh práce nepodléhá podle Nejvyššího správního soudu soudnímu přezkumu, předseda soudu sestavuje rozvrh práce sám, přičemž soudcovská rada nemá spolurozhodovací pravomoc a může se k jeho návrhu toliko vyjádřit, a tudíž si předseda soudu může do pozic „řídících předsedů senátů“ dosadit „své lidi“, a navíc má předseda soudu vůči „řadovým“ soudcům řadu dalších pravomocí v oblasti jejich kariérního postupu a v kárném řízení, které nesdílí s žádným jiným orgánem, jakým by byla například Nejvyšší rada soudnictví. Z těchto důvodů přerozdělení stěžovatelovy věci porušilo i interní nezávislost soudců, která je nedílnou komponentou práva na nezávislý a nestranný soud.“

Celý text dotčeného nálezu ZDE.