Evropský soudní dvůr vydal svůj rozsudek k případu migrantky z Ghany
Evropský soudní dvůr vydal svůj rozsudek k případu migrantky z Ghany
autor: Milan Jaroš

Případ řešil rozpor evropského práva a práva členské země. Jak již bylo v historii mnohokrát rozhodnuto (např. Costa v. Enel), právo EU má před tím vnitrostátním přednost. To se odvíjí od uznání hodnot evropského společenství a zároveň akceptace jednotlivých ustanovení vytyčených základními smlouvami EU a směrnicemi. 

Rozsudek bral zřetel na tzv. návratovou směrnici z roku 2008, která stanovuje měsíční lhůtu pro dobrovolné opuštění země Evropské unie. I proto nesmí být občan zadržován pouze na základě nelegálního překročení hranice Schengenského prostoru, kterého se úprava týká. Směrnice však pamatuje i na případy, kdy je pravděpodobné, že migrant se bude deportaci bránit, či je důvodné podezření z porušování práva. V takových případech může být migrant zadržen až na 18 měsíců. Pokud nelze dosáhnout dobrovolného opuštění členského státu, může dojít k nucenému vyhoštění, které nesmí disponovat nepřiměřenou silou, která by mohla ohrozit migrantův život.

Případ Ghanské obyvatelky Séliny Affumové, která se pokusila s falešnými belgickými doklady vstoupit do tunelu pod kanálem La Manche a následně byla vzata do vazby za ilegální vstup do Francie, se dostal až přes předběžnou otázku až k Evropskému soudnímu dvoru. Francie ve své vnitrostátní úpravě stanovuje, že nelegální vstup může být důvodem k trestu odnětí svobody až jeden rok. Evropská unie však pouze potvrdila přednost svého práva. „Většina zemí nepoužívá zadržení jako prostředek trestního opatření, ale je často využíváno k správním úkonům. Rozsudek je důležitý z toho důvodu, že předesílá jasný signál o tom, že by se detence měla používat méně, spíše jako poslední možnost,“ vyjádřil se k rozsudku mluvčí Mezinárodní organizace pro migraci Leonard Doyle.

Verdikt a aplikace rozsudku se netýká všech členských zemí EU, ne všichni jsou totiž členy Schengenského prostoru. Je tu řeč o Chorvatsku, Rumunsku, Bulharsku a Kypru. Irsko, Velká Británie a Dánsko mají stanovené výjimky, řídí se tedy mírně odlišnými pravidly a návratová směrnice se na tyto země, alespoň v plném rozsahu, nevztahuje.

Autoři: Lukáš Šikel