Odstranit současný neudržitelný stav na internetovém trhu sázkových her, ochránit hráče a legální provozovatele a eliminovat daňové úniky do černé zóny. Takové cíle má podle ministerstva financí zajistit několik paragrafů z novely zákona o hazardu, které zavádějí možnost blokovat nelegálně provozované hazardní hry na internetu.

Ty přitom nejsou jen okrajovým problémem českého hazardního trhu. Náměstek ministra financí Ondřej Závodský v Lidových novinách řekl, že zaujímají na internetovém trhu až 50 procent a stát kvůli nim přichází ročně odhadem o miliardu korun na daních.

Zákon prošel sněmovnou a teď ho čeká projednávání v Senátu. Stěžejní je v souvislosti s nelegálně provozovaným hazardem ustanovení, že "poskytovatelé připojení k internetu na území České republiky jsou povinni zamezit v přístupu k internetovým stránkám uvedeným na seznamu internetových stránek s nepovolenými internetovými hrami".

Seznam povede ministerstvo financí a bude také rozhodovat, jakou stránku na něj zapíše. To je podle odborníků ze Sdružení pro internetový rozvoj (SPIR) a části politiků hrozba pro český internet a krok k cenzuře.

Mohou být některá ustanovení návrhu zákona o hazardu něčím protiústavní?

Ústavní rozměr tato problematika určitě má. Konstrukce je následující: ministerstvo financí dá na základě zákona příkaz poskytovatelům připojení, kteří pak musí svým zákazníkům zabránit v přístupu k určitým stránkám. Poskytovatel připojení tak na základě státního příkazu od ministerstva znemožňuje zákazníkům uplatňovat právo na vyhledávání informací. V prvním kroku je třeba si uvědomit, že to je zásah do základního práva. Ministerstvo financí říká, že točící se válce nejsou žádná informace, tím pádem to není žádný zásah do práva na vyhledávání informací. Ale takhle ty stránky nemusí vždy vypadat. Jde třeba o stránky spojené s kurzovým sázením, na kterých jsou zároveň vedle možnosti si vsadit například i televizní přenosy utkání, na které se dá vsadit. Na některých stránkách tak může existovat "balíček" obsahující i informace. Aby takové opatření zasahující do základních práv obstálo a bylo v souladu s ústavou, musí projít testem proporcionality.

A prošlo by podle vás testem proporcionality?

Zákonodárce musí mít nějaký legitimní cíl, tady to bude zřejmě ochrana zdraví. Dále musí být schopný opatřením dosáhnout toho cíle, musí to být minimální zásah a veřejný zájem musí převážit nad ochranou základního práva. Mám pocit, že tak jak jsou ty paragrafy teď napsané, neobstojí přinejmenším ve druhém kroku.

Proč?

Protože k dosažení onoho cíle by podle mě stačily blokace plateb, tedy že by se znemožnilo placení sázek a zároveň placení výher. Tím hra ztrácí pro sázejícího půvab, když neustále hrozí, že mu následně výhra nebude vyplacena. Pokud je více alternativ a některé zasahují do základních práv a některé ne, což představují právě blokace plateb, tak bychom měli použít ty, které do práv nezasahují. Navíc i kdyby ministerstvo financí usoudilo, že blokace plateb nestačí, tak by to omezení, o kterém se bavíme, mělo být formulováno mnohem přesněji.

V čem by mělo být přesnější?

Dnes je v zákoně napsáno, že poskytovatel připojení má povinnost znemožnit přístup na internetovou stránku. Vůbec ale není jasné, co se myslí internetovou stránkou a jak to má ten poskytovatel dělat. Zákon zároveň ukládá poskytovateli připojení velkou sankci, pokud uloženou povinnost nesplní. Zde se objevuje nebezpečí, že poskytovatelé toho raději budou blokovat více, aby se ochránili před sankcí, a bude tak docházet k určitému soukromému cenzurování. Dalším problémem je, že o zapsání na blokační seznam rozhoduje ministerstvo financí jako správní orgán, který nemá nezávislost jako soudy.

Podle ministerstva financí má rozhodovat správní orgán proto, že je to rychlejší a soudy by rozhodovaly pomalu.

Pokud bude rozhodovat ministerstvo financí, nese to s sebou další nebezpečí. Když už opustíme dosavadní doktrínu, že se přístup k internetu blokovat nemá - protože v žádném jiném případě žádná taková pravomoc státního orgánu neexistuje - měli bychom si uvědomit, že je to spojené s rizikem šikmé plochy. Jiná ministerstva si všimnou, že si ministerstvo financí prosadilo možnost, kterou třeba dosud nepovažovala za ústavně konformní. A tak zkusí zase v mezích své kompetence přijít s nějakým typem obsahu, který by podle nich měl být blokovaný. Začnou vznikat další seznamy, každé ministerstvo bude mít svoje malé cenzorské razítko a nebude tu žádný jednoticí prvek.

Kdo by o tom tedy měl rozhodovat?

Když už se stát jednou rozhodne, že bude dělat cenzuru internetu, tak by ji měl dělat s rozmyslem a z jednoho místa. Pokud by tím místem měl být správní úřad, pak alespoň nějaký nezávislý, jako například Český telekomunikační úřad, byť ani ten není nezávislý zcela. Pořád by to ale bylo lepší, než když to bude na ministerstvu financí. Ještě lepší by nicméně bylo, aby takové rozhodování spadalo do kompetence soudů, protože ty jsou nezávislé. A existují různé typy řízení, kde jsou soudy vázány lhůtami, takže není pravda, že by proces musel nutně trvat dlouho. Navíc způsob, jakým to má být nastavené, je unikátní. V části zemí je blokování v pravomoci soudu. Jinde se spoléhá na určitou autoregulaci poskytovatelů připojení, kde není státní zásah, a vše je pak na rozhodnutí poskytovatelů a jejich zákazníků. Ti si ovšem místo poskytovatelů, kteří blokují, mohou najít jinou alternativu.

Pokud paragrafy o blokování internetu představují takový zásah do základních práv, nemělo by to být upraveno spíš v samostatném zákoně?

Největší obavy mám z toho, že na příkladu hazardu se prolomí určitý princip. Jakmile k tomu dojde, tak se následně řekne, že je možné ho prolomit všude a blokování zavádět i do jiných oblastí, protože už se to jednou stalo. Pokud by mělo dojít k takovému stavu, bylo by lepší mít specializovanou úpravu, která by zároveň byla podrobnější. Je-li má obava lichá, pak by asi nevadilo, že tato problematika je upravena v rámci zákona o hazardních hrách. V každém případě by ale měla být podrobnější. Zákon, který dává pravomoc k tak zásadnímu omezení základního práva, musí přesně vyjádřit, jaké jsou podmínky pro uplatnění pravomoci, musí přesně říct, jak mají onu povinnost poskytovatelé připojení splňovat. Nemusel by být nový zákon, stačilo by přidat pár paragrafů.


Marek Antoš

Oblíbený akademik se zajímá o technologie už od dětství. V roce 1996 mu vyšla první kniha Připojte se k Internetu. Působil jako redaktor časopisu Connect!, psal do časopisu Computer a působil na zpravodajském serveru Živě.cz.

S Petrem Tesaříkem založil v únoru 1998 společnost Internet Info. Spolu také spustili server Lupa.cz, zaměřený na aktuální dění českého internetu.

Marek Antoš je absolventem Právnické fakulty Univerzity Karlovy a politologie na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Na své právnické alma mater také vyučuje, a to na katedře ústavního práva. Působí v oborových sdruženích SPIR, SVIT a CZ.NIC.


Kateřina Kratochvílová,
spolupracovnice Právního rádce, šéfredaktorka studentského časopisu Paragraf


Foto: Lukáš Bíba