Trh s překlady díky globalizaci roste. Teze, která neplatí pro české zákony, jejichž cizojazyčné verze stojí zcela na okraji zájmu odborné veřejnosti. Cesta k získání kvalitního překladu domácí legislativy je tak mnohdy krkolomná.

Vždycky na objednávku

Žádná oficiální databáze překládané české legislativy neexistuje. Každý jednotlivý překlad se vždy vytváří na objednávku a vypracovávat si je nechávají hlavně instituce s mezinárodním přesahem. Ty v drtivé většině využívají služeb překladatelských agentur. "Velmi kvalitní překlady má například Česká národní banka. Účelově jsou také přeloženy zákony pro cizince, což zajišťuje ministerstvo vnitra nebo celní správa. I některá další ministerstva si nechávají předpisy překládat, často jde ale jen o podstatné pasáže a nikoliv celý text," vysvětluje Marta Chromá, vedoucí katedry jazyků na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.

Veřejné instituce pořízené překlady zveřejňují na webových stránkách. Další zdroje kvalitních překladů jsou ale velmi omezené. "Některé české zákony, u nichž se předpokládá největší zájem o cizojazyčná znění, vycházejí knižně. Volně dostupné překlady zákonů k nalezení na webu jsou velmi často produktem automatických překladačů a jejich kvalita je pochybná," vysvětluje Milan Havlín, ředitel překladatelské agentury Presto.

Nutnost pořizovat překlady legislativy samozřejmě vzrostla se vstupem do Evropské unie. Překlady z češtiny do cizích jazyků pro evropské instituce zajišťují obvykle domácí jazykové agentury. "Obecně hodně překládáme nově přijímanou českou legislativu pro Evropskou komisi, která tak monitoruje naše způsoby implementace evropské legislativy," vysvětluje Havlín.

Naopak překlad evropských předpisů do češtiny je věcí unijních úřadů, které mají specializovaná překladatelská oddělení. "Všechny jazykové mutace, tedy celkem 23 jazyků, jsou odpovědností evropských institucí. U nás se do češtiny překládají už jen sekundární věci, které tyto instituce nestihnou udělat, nikdy ale ne předpisy," vysvětluje Chromá.

Překlad jen pro informaci

Bez ohledu na to, jak kvalitní je překlad českého zákona, závazné je vždy pouze české znění. Úředním, resp. jednacím jazykem je podle procesních řádů výhradně čeština, a překlady tak mají výhradně informativní funkci. "Žádná jazyková verze, dokonce ani slovenská, nemůže být to, čeho se žadatel dovolává. V ostatních státech to funguje v zásadě stejně, pokud to tedy není bilingvní nebo trilingvní prostředí, jako třeba Švýcarsko," říká Chromá.

I kdyby tedy existovala jednotná databáze oficiálních překladů, směrodatný bude výhradně český text. "Pak se dostáváme do absurdních situací, kdy nějaká smlouva nebo text je přeložen do cizího jazyka, vznikne problém, který se řeší u soudu. Protože soudci musí pracovat jen s českými texty, přeložený text se překládá zpátky do češtiny. Výsledek má však mnohdy s původním textem pramálo společného," upozorňuje Chromá.

Kolik jazyků, tolik systémů

Dobrý překlad právního textu, zejména pak zákona, klade vysoké nároky na překladatele. Cizí právnické jazyky jsou totiž vždy i jazykem odlišného právního systému s řadou specifik. Právní terminologie zpravidla vzájemně neodpovídá a ekvivalenty neexistují, takže dosáhnout přesného překladu je velmi náročné. "K posunům v interpretaci dochází zcela logicky a nelze se jim vyhnout. Důležitá je však co největší konzistence terminologie jak v rámci jednoho zákona, tak navazujících předpisů, což je ale pro různé rozpory obtížné dodržet, a vždy je nutno akceptovat určité kompromisy," říká Havlín.

Nejvíc patrné jsou odlišnosti u angličtiny, která je jazykem tzv. common law. "Pokud v common law nějaký pojem není, tak se musí dovysvětlit. A toto dovysvětlení závisí na tom, jak člověk, který ho provádí, umí common law, umí angličtinu a umí systém, se kterým porovnává. Jestliže tento člověk není schopen takovou pojmovou analýzu provést, je výsledek špatný," říká Marta Chromá.

Kromě jazykových odlišností komplikuje právní překlad i nejednoznačnost českých výchozích textů. Správné pochopení významu je zde klíčové. "Právníci se učí pět let porozumět právnickému textu. Absolutně se nemůže čekat od překladatele, který včera přeložil motor parního stroje, zítra bude překládat chemickou strukturu a dnes zákon, že to bude výborné," říká Chromá. Podle ní je univerzální příprava překladatelů obecným problémem a situaci by zlepšilo jedině zřízení studijního dvojoboru právo a jazyk. "Málokterý překladatel má čas a chuť si číst v zákonech, a když už, tak to mnohdy nepochopí. K tomu, aby text přijatelně interpretoval, ale musí o právu něco vědět. Například všechny právní systémy pracují s vágními slovy typu přiměřeně atd. Překladatel pak musí vědět, že jsou neurčité schválně, a tak to také přeložit," dodává.

Ideálně by tak na každém překladu právního předpisu měl pracovat tým složený z lingvistů a právníků. "Od překladatelů se nedá očekávat, že by vypracovávali glosáře odborných termínů, to musí dělat právníci, kteří navíc musí mít zkušenost z právního prostředí jazyka, do kterého se překládá. Překladatelé to pak zpracují jazykově," říká Chromá.

Extradice "zpackané" kvůli překladu

Zatímco u běžných překladů drobné zkreslení významu původního textu obvykle nevadí, chybná interpretace právních předpisů, smluv i soudních rozhodnutí může mít fatální následky. "Důsledky chybného překladu mohou být od banálních a úsměvných příhod až po tragédie a neřešitelné situace. Velké firmy a instituce mají zpravidla lepší možnosti těmto případům předcházet či je omezit nebo chyby uvést na pravou míru. Je vhodné pamatovat na to, že takové případy mohou nastat např. při koncipování důležitých smluv," říká Havlín.

Marta Chromá zase upozorňuje na nezdařené vydávání občanů jednoho státu do druhého: "Pamatuji si minimálně dvě extradiční řízení, která se zhatila kvůli špatnému překladu. Státní zástupci si nedali práci už s výchozím českým textem a následný překlad byl ještě horší. Argument, že to vůbec není srozumitelné pro cizího soudce, je ten nejjednodušší k tomu někoho nevydat," vysvětluje.

Aby přeložený text vyzněl v cílovém jazyce autenticky, je nutné používat typické frazeologické obraty. "I v rámci angličtiny existuje asi šest velkých regionálních variant. Když překládám extradiční materiály a chci, aby sem poslali někoho z Kanady, tak musím používat jejich terminologii. Když začnu používat termíny podle svého, tak tomu v Kanadě nikdo neporozumí a vydání shodí ze stolu," říká Chromá.

Kritériem nemůže být cena

Pořízení překladu ze strany veřejných institucí je poměrně složité, protože se obvykle realizuje jako veřejná zakázka. Podobně jako v jiných oblastech i překladatelské služby proto narážejí na realitu soutěžení pouze o cenu. "Pokud je překlad určen pouze pro základní informaci, přičemž byl přeložen pouze jedním překladatelem bez korektury, nelze jeho kvalitu srovnávat s překladem, který následně prošel několikastupňovou odbornou a jazykovou korekturou. Takovému požadavku na kvalitu pak musí odpovídat i cena, která nemůže být nejnižší, tedy například 280 Kč za normovanou stranu, jak je občas požadováno ve výběrových řízeních. Správně by se totiž měla pohybovat nad 600 Kč za normostranu," vysvětluje Havlín.

I Marta Chromá potvrzuje, že dokud si zadavatelé neuvědomí, že se nedá spoléhat na nejnižší cenu, mnoho se nezmění: "Když jsem se agentury, která díky nejnižší nabídce vyhrála zakázku, zeptala, jak chce zajistit kvalitu překladu, dozvěděla jsem se, že to bude do výše vysoutěžené ceny," říká.

Podle ní by pomohlo i to, kdyby autoři byli pod překlady podepsaní, a nesli tak za kvalitu přímou odpovědnost. Například v Německu jde o běžnou praxi, na stránkách tamního ministerstva spravedlnosti jsou zveřejněné překlady nejdůležitějších zákonů a v okamžiku, kdy se předpis novelizuje, lze přesně dohledat, kdo ho upravoval. "Moje nároky na kompetentnost kohokoliv jsou poměrně vysoké, ale řekla bych, že by se v Česku našlo tak pět lidí, kteří by toto zvládli zajišťovat," uzavírá Marta Chromá s tím, že by se jim musel dát prostor tak, aby po večerech nemuseli překládat jiné texty, kterými se uživí.

Související