Ústavní soud, ilustrační foto
Ústavní soud, ilustrační foto
autor: HN – Zuzana Šmajlerová

Daná kauza se týkala pracovního sporu mezi bývalým zaměstnancem (stěžovatelem) a jeho zaměstnavatelem. Stěžovatel se bránil proti výpovědi z důvodu nadbytečnosti, která ale podle jeho názoru byla pouze zakrývacím manévrem. Skutečným důvodem podle jeho názoru byla kritika zaměstnavatele, o čemž svědčila i pořízená nahrávka rozhovoru s členem zahraničního vedení dané společnosti.

Obecné soudy jeho žalobě nevyhověly, protože nahrávka byla podle jejich názoru nepřípustná, protože nahraný člen vedení společnosti s použitím nesouhlasil. Tento postup odpovídal většinové rozhodovací praxi obecných soudů.

Ústavní soud ale v popisovaném nálezu tuto praxi narušil. "V řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru nelze důkazy uvedeného typu, jsou-li předkládány zaměstnancem jako žalobcem, odmítat s pouhým poukazem na to, že se jedná o projevy osobní povahy hovořících osob. Střet zájmu na ochraně osobnosti toho, jehož projev je bez jeho souhlasu zachycován, se zájmem na ochraně toho, kdo tento projev zachycuje (a posléze použije), nelze řešit v obecné rovině a rozhodování o tom, do jaké míry je určitý zájem v dané situaci převažující, je třeba ponechat na zvážení obecného soudu v každém jednotlivém případě," uvedl k nálezu ÚS na svých stránkách.

Ústavní soud při provedení testu proporcionality mezi dotčenými právy došel k názoru, že by bylo "zjevně absurdní kdyby měl převážit zájem na ochraně soukromí svědka, který na skryté audionahrávce dle přepisu založeném ve spise nepronášel nic osobního, ale pouze informace mající zásadní význam z hlediska pracovněprávních vztahů stěžovatele".

Kromě tohoto odůvodnění druhý senát Ústavního soudu zmínil také názor, že i kdyby v dané situaci nahrávka obsahovala materiál osobní povahy, bylo by na místě, aby soudy takovýto důkaz akceptovaly. Soudce zpravodaj Radovan Suchánek argumentoval zejména nerovností pracovněprávního vztahu a důvodem, pro který byla nahrávka pořízena - tedy obrana zaměstnance proti svévoli zaměstnavatele.

"Za běžných okolností je svévolné nahrávání soukromých rozhovorů bez vědomí jejich účastníků hrubým zásahem do jejich soukromí. Takovýto postup s rysy záludnosti je ve velké většině případů morálně i právně zcela nepřijatelný, zejména, je-li veden záměrem nahrávanou osobu poškodit," uvedl k tomu dále soud.

"Zcela odlišně je však třeba hodnotit případy, kdy je tajné pořízení audiozáznamu rozhovoru součástí obrany oběti trestného činu proti pachateli nebo jedná-li se o způsob dosažení právní ochrany pro výrazně slabší stranu závažného občanskoprávního a zejména pracovněprávního sporu," odůvodnil soud s tím, že lze analogicky použít ustanovení o krajní nouzi či dovolené svépomoci.