Jan Pauly, děkan Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni
Jan Pauly, děkan Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni
autor: HN – Matej Slávik

Jak se daří Fakultě právnické Západočeské univerzity v Plzni čelit stínu, který na ní zanechala dřívější aféra spojená s takzvanými rychlostudenty?

Z její pověsti už ten stín zmizel. U odborné veřejnosti k tomu došlo rychle, o něco později se tak stalo u novinářské veřejnosti. Nakonec veskrze zmizel i u veřejnosti široké. Promítá se to také v tom, že je u nás velký zájem o studium.

Jak velký?

V magisterském programu teď máme nemálo přes 1000 studentů, i když nám jeden ročník kvůli bývalým akreditačním problémům chybí. V bakalářském programu studuje zhruba 250 lidí. Do prvního ročníku magisterského studia se nyní zapsalo přes 300 uchazečů, do bakalářského pak kolem 100 lidí. Do magisterského programu se přitom hlásilo přes 1000 zájemců, do bakalářského přes 500 lidí.

Kolik studentů fakultu ročně absolvuje?

Loni absolvovalo školu přes 300 studentů. Celkově máme přes 5000 absolventů. Uplatňují se ve všech právnických profesích, ale je o ně zájem i mimo právní oblast, třeba v managementu. Nezaměstnaní absolventi tvoří asi jen dvě procenta. Jsme tak těsně za Prahou, moravské právnické fakulty mají nezaměstnanost vyšší. Jde samozřejmě i o otázku regionu, je ale uspokojivé, že nevyrábíme nezaměstnané.

Přitom se říkalo, že advokátní kanceláře rovnou mažou životopisy, kde je uvedena Fakulta právnická. Šlo jen o fámy?

Advokátní kanceláře z regionu nás naopak vysloveně preferují. U pražských i ostatních kanceláří negativní postoje, pokud byly, zcela padly. Vtip je v tom, že vědí, že naše úroveň je absolutně srovnatelná třeba s pražskou fakultou. V určitém období k nám akreditační komise vysílala examinátory ke státním zkouškám. Přicházeli nejen z praxe, ale i z ostatních fakult. Všichni do jednoho potvrzovali, že průběh státních zkoušek, včetně výsledků, je minimálně na stejné úrovni jako u nich. Vše tak bylo jen důsledkem onoho stínu, který s kvalitou výuky neměl nic společného.

V čem se Fakulta právnická snaží odlišit od jiných fakult?

Když se snažíte fakultu zachránit, není příliš místa pro radikální kroky. V konsolidačním období, které probíhalo, jsme tak kladli důraz jednoznačně na univerzálnost fakulty. Ale jako pedagog se k ní kloním všeobecně. Výuka práva je velmi široká a studenti ji musí zvládnout, aby měli co největší přehled a měli příležitost jít pracovat kamkoliv. Přesto na druhé straně permanentně klademe důraz i na možnost specializace, zejména prostřednictvím povinně volitelných seminářů. Těch organizujeme 85 v českém jazyce a 31 cizojazyčných. Kromě toho se snažíme, aby studenti již v průběhu studia získali co nejvíce poznatků také z praxe. V tom nám pomáhá, že mezi vyučujícími máme mnoho praktiků. V neposlední řadě dostávají studenti příležitost ke specializaci tím, že poskytujeme nesporně nadstandardní možnosti zahraničního studia. V průběhu pětiletého studia však neusilujeme o to, dělat určité "prefabrikáty" a nabízet je praxi. Stejně se právo tak, abyste byl skutečně kvalitním specialistou, naučíte až po škole. Kvůli tomu ostatně probíhají i všechny procedury, než se stanete soudcem, státním zástupcem, advokátem či notářem.

Říkáte, že jste zastáncem univerzálního právního vzdělání. Jak se v tomto ohledu díváte na výuku právních dějin?

To už jsme u otázky osobního názoru. Inklinuji k tomu, že výuka právních dějin se podceňovat nemá. Staleté zkušenosti potvrzují, že má své opodstatnění. Zdá se to sice být nadbytečné, ale mnohdy se to vrátí. Jeden slavný profesor měl takové motto: Staré-li poznáš, pro nové sílíš. Něco na tom je, zejména v oblasti římského práva. Ale i z jiných historických oborů pochopíte souvislosti a vznik jednotlivých institutů.

Jak je v současnosti výuka zabezpečena personálně? Po vypuknutí aféry řada profesorů i docentů z fakulty odešla, s akademickým obsazením fakulty měla následně problém i akreditační komise.

Problém s personálním zabezpečením byl skutečně jádrem onoho akreditačního sporu. Má to několik aspektů. Jedním z nich je, kolik akademiků, zejména profesorů a docentů, na fakultě působí. U nás jejich počet stále přesahuje 30. Mnohem důležitější, a to nám akreditační komise vytýkala, však byla zdánlivě chybějící střední generace, která stávající profesory a docenty postupně nahradí. Vypadalo to, že ji nemáme. Před dvěma lety jsme měli pouze jednoho adepta, u kterého byla naděje, že se stane docentem. Pod akreditačním tlakem jsme však na své kolegy "zatlačili" a vytvořili jsme interní habilitační program, do kterého se zapojilo patnáct lidí. Za necelé dva roky tak máme hotových pět nových docentů a všichni se habilitovali na cizí půdě. Museli projít ohněm jiných fakult, které samozřejmě nenechají s úspěchem ukončit habilitační řízení někoho, kdo si to nezaslouží. Ostatní v habilitačním procesu pokračují.

Co říkáte na syndrom takzvaných "létajících" profesorů?

Ten se samozřejmě netýká jen naší fakulty. Nevidím to ale jako zásadní problém, neboť pod vlivem akreditačních řízení byl vesměs eliminován. Myslím tak, že se dnes někdy příliš přeceňuje. Neformálně jsou totiž občas vznášeny požadavky, které překračují pravidla vyhlášená samotnou akreditační komisí. Na těch je myslím třeba stavět, a naopak není potřeba být "papežštější než papež". Jde tedy o to na jedné straně respektovat reálné možnosti jedince a to, že den má 24 hodin, na druhé straně však nekázat, že jednou jsi tady profesor a nesmíš jím být už nikde jinde.

Například ze zápisů z jednání kolegia děkana to vypadá, že máte určité problémy s financováním. Jak na tom fakulta v tomto ohledu je?

Pokud jsme mluvili o stínu, v tom materiálním smyslu u nás nikterak nezmizel. Financování probíhá ve třech oblastech. Jde o příspěvek státu na pedagogickou činnost, který rok od roku klesá. Nám k tomu vypadl jeden celý ročník, proto jej máme ještě nižší než jiné fakulty.

Příspěvky také plynou z publikační činnosti, která se přepočítává na body. U nás však kvůli oné frustraci v předchozích letech nevznikly takové publikace, jaké měly. Hodnotící období jsou přitom pětiletá. Budeme to tak cítit ještě nějakou dobu. Nastartovat vědeckou činnost obecně není snadné, i když za minulý rok nám vyšlo šestnáct monografií, na dalších pak participujeme. Vidím tam však stále rezervu.

Třetí pilíř financování je velice problematický. Spočívá v tom, že si máme lidově řečeno sehnat kšeft ještě někde jinde. To je u technických oborů daleko jednodušší. My se snažíme dělat například expertizy. Pokoušíme se také organizovat celoživotní vzdělávání, v rámci celkového společenského šetření to má ale své limity.

Nezbytně potřebujeme získat akreditaci doktorského studijního programu, o kterou jsme přišli. Chceme dosáhnout akreditace občanského práva a trestního práva. To je cesta, která je mimořádně slibná, a to nejen ekonomicky.

Můžete nyní konat rigorózní řízení?

Ne. Ministerstvo k němu nedává povolení, pokud nemáte akreditovaný doktorský program. Ze zákona sice nic takového nevyplývá, ale praxe taková je. Pokud zrealizujeme doktorský program, budou moci i u nás absolventi dosahovat také titulu JUDr. Je to otázka prestiže a standardu fakulty, vzhledem k poplatkům to má ovšem i nezanedbatelný ekonomický aspekt. Je potěšitelné, že naši absolventi za námi chodí a ptají se, kdy už to u nás zase půjde. Chtějí mít i další titul ze své fakulty.

Je tato personální blízkost ovlivněná tím, že patříte k menším fakultám? Něčím, co vás od těch ostatních odlišuje?

Nechci být v této věci soudcem ve své věci a ani soudcem jiných. Pravda ale je, že období, které proběhlo, mělo vedle těch strašných negativ jedno velké pozitivum. Výrazně stmelilo celou akademickou obec. Zejména je to cenné, když dojde ke stmelení mezi akademiky a studenty. Samozřejmě nejsem naivní a vím, že to nemůže v takové intenzitě trvat věčně. Ale stále to přetrvává. Naše fakulta má opravdu trochu "rodinnější" charakter. To je na ní to cenné.

Zároveň působíte na Národohospodářské fakultě VŠE v Praze. Jaký je rozdíl v tom, učit právo právníky a ekonomy?

Na ekonoma samozřejmě nemůžete klást stejné nároky jako na právníka. Ale ekonom, který nezná nic z práva, nemůže být většinou dobrým ekonomem. Stejně tak právník, který nezná nic z ekonomie a chce se pohybovat v soukromoprávní oblasti, nemůže být dobrým právníkem. Potřebujete v obou případech základ, potřebujete ho však pevný.

Pokud na závěr odbočíme od vysokoškolské výuky, dostaneme se k rekodifikaci soukromého práva. Jaký máte názor na současné dění kolem nového občanského zákoníku?

Od pradávna jsem civilistou a k naší rekodifikaci mám trochu ambivalentní vztah. Už v předlistopadové době jsem byl příznivcem nového a komplexního řešení. Současně jsem byl odpůrcem nekonečných novelizací, ve kterých se prostý člověk vůbec nebyl schopen orientovat.

Přes veškerá pozitiva se však o rekodifikaci rozhodně nedá říct, že se povedla. Je to výsledek dlouhodobé činnosti, ale v podobě, v níž je, neměla být schválena. Zvítězily myslím spíše politické vlivy než vlivy odborné.

To, že byla tato úprava schválena a vstoupila v účinnost, není po mém soudu důvod k legislativní nečinnosti. Kdekdo říká, že si musíme počkat na judikaturu. Vůbec nepodceňuji judikatorní roli soudů, ale žijeme stále v zemi, kde vládne zákon. Mám s tím velký problém. Jako občan přece nemohu čekat, až mi za tři roky či ještě později nějaký soudce řekne, jak jsem se měl chovat. V základech musím mít jasno. Judikatura má řešit otázky spíš minuciózní, ne ale základní rozpory, které vyvěrají z legislativního textu. Ty z něho prostě vyvěrat nemají. Hlásat dnes legislativní nečinnost je tak podle mého názoru nepřípustné.

Z tohoto hlediska tedy vidím přístup ministerstva jako legitimní. Samozřejmě mohou být různé názory na to, co nesnese odkladu a co si vyžádá ještě hlubší analýzu. Pokud se však činí určité kroky, je to myslím ve prospěch věci. To, s čím se začne dnes, bude navíc uvedeno v život nejspíš ne dříve než v roce 2016. Nepředstírejme přitom, že problémy neznáme. Zákoník už je téměř rok účinný, ještě déle platný a ještě mnohem delší dobu v základu známý. Neměli bychom se ale dostat zpět do staré bolesti a mít občanský zákoník ve znění mnoha novel. -

DOC. JUDR. JAN PAULY, CSC.

- děkan Fakulty právnické Západočeské univerzity v Plzni

- zároveň je docentem na katedře práva Národohospodářské fakulty VŠE v Praze

- vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze, docentem je od roku 2008

- v minulosti pracoval například v Ústavu státu a práva ČSAV, vedl také zmíněnou katedru na VŠE

- děkanem je od ledna 2012

 

"Pokud zrealizujeme doktorský program, budou moci i u nás absolventi dosahovat titulu JUDr. Je to otázka prestiže a standardu fakulty, vzhledem k poplatkům to má ovšem i nezanedbatelný ekonomický aspekt."

"Pod akreditačním tlakem jsme na své kolegy "zatlačili" a vytvořili jsme interní habilitační program, do kterého se zapojilo patnáct lidí. Za necelé dva roky tak máme hotových pět nových docentů a všichni se habilitovali na cizí půdě."

 

FOTO: MATEJ SLÁVIK

Autoři: Jan Januš