Nejvyšší správní soud
Nejvyšší správní soud
autor: HN – Ivan Ryšavý

Když bývalý starosta Lhoty u Vsetína před několika lety žádal starostku o zveřejnění platu ředitele tamní školy, asi ho ani ve snu nenapadlo, že pokládá základy pro jeden ze zásadních judikátů českého práva. Jeho případ totiž doputoval až k Nejvyššímu správnímu soudu, jehož rozšířený senát pod vedením Josefa Baxy řekl konečné stanovisko.

Ale neomezil se jen na rozhodnutí o daném případu.

Soudci využili případu sp. zn. 8 As 55/2012, aby vyslovili právní názor, který změní přístup veřejných institucí v poskytování informací veřejnosti na základě takzvaného informačního zákona. "Informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků se podle § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím zásadně poskytují, a jen zcela výjimečně je možné jejich poskytnutí odepřít na základě principu proporcionality," zní stručné shrnutí judikátu, uvedené v tiskové zprávě NSS.

Senát se zabýval především střetem dvou základních práv uvedených v Listině a to práva na soukromí (dotčených zaměstnanců) a práva na informace (veřejnosti). Senát "vzal v úvahu jak podmínky tzv. testu proporcionality formulované a opakovaně aplikované Ústavním soudem, tak obdobnou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, v níž bylo interpretováno unijní právo na poli ochrany fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, a to v souladu s Listinou základních práv EU," líčí tisková zpráva.

Soudci v rozsáhlém odůvodnění zkoumali historický kontext vzniku informačního zákona i širší státovědné a politologické souvislosti. Zdůraznili, že i demokratická moc podléhá korupci a z toho důvodu potřebuje co největší kontrolu, jež bude bránit zneužívání veřejné moci a posilovat legitimitu politického systému.

"V první řadě se na kontrole může podílet každý, a to přesně v té míře, v jaké se rozhodne být aktivní. Nikdo není vyloučen, každý má možnost se ptát a dozvědět se. To již samo o sobě posiluje vztah veřejné moci a občana, brání rozdělení na 'my' a 'oni' a posiluje vědomí veřejnosti, že veřejná moc není účelem o sobě či prostředkem mocných k udržení jejich výsad, odcizeným od občanské společnosti, nýbrž nástrojem občanů, tvořících politickou obec, k prosazování obecných, společně sdílených zájmů a cílů," stojí mimo jiné v judikátu.

Když soudci hodnotili střet zmíněných základních práv, došli k závěru, že "informaci o výši platu (…) zaměstnance placeného z veřejných prostředků (…) nelze považovat za informaci, která by jej v případě zveřejnění difamovala nebo jinak snižovala jeho lidskou důstojnost, neboť sama o sobě výše platu žádný negativní informační obsah nemá. Plat je v typové i v individuální rovině odrazem hodnoty zaměstnavatelem 'kupované' práce a rámcově by se platy obdobně zdatných zaměstnanců v obdobných pozicích za obdobných podmínek měly sobě blížit".

Jako protiargument ředitele školy ze Lhoty u Vsetína neuspělo ani tvrzení, že mu hrozí nebezpečí závisti ze strany ostatních. Argumentace tak dostala místy až filosofický nádech. "Závist jako lidská vlastnost vyvěrající z malosti duše není něco, čemu by se dalo právními prostředky čelit; jí musí čelit ti, kteří jí podléhají, svým mravním úsilím, a ti, kteří jsou jejím terčem, svojí trpělivostí, vnitřním klidem a odvahou," argumentoval NSS.

Aby soudci předešli různým výkladům proporcionality dotčených práv, velmi podrobně označili zaměstnance, na něž se má informační povinnost vztahovat. Prakticky z toho lze dovodit, že se povinnost nevztahuje jen na "technické" zaměstnance jako jsou například údržbáři a to za předpokladu, že neexistují pochybnosti o neadekvátnosti jejich ohodnocení.