Jan Kuklík
Jan Kuklík
autor: HN – Lukáš Bíba

Jakým způsobem se v současnosti na fakultě přistupuje k novému občanskému zákoníku a souvisejícím předpisům?

Výuka jej musela reflektovat už dříve. Trochu problematické je, že výrazně narostla materie spadající pod občanské právo, v reakreditaci magisterského studijního programu jsme na to ale již pamatovali, a byli tudíž připraveni. Od ledna ale samozřejmě neskončila nutnost vědět, jak vypadalo občanské právo před aktuálním občanským zákoníkem, což samozřejmě klade velké nároky na studenty i učitele. Studenty zajímalo nejvíce, jak se změní obsah zkoušek, nové úpravě jsme ale uzpůsobili i klauzurní práce a státní zkoušky. Připravily se také nové studijní pomůcky, ve Wolters Kluwer vyšel na podzim první díl učebnice Občanského práva hmotného. Postupně budou vycházet další, stejně jako komentáře. Konkurence názorů vytváří sice zajímavou, ale zároveň obtížnou situaci zejména pro studenty. Myslím, že studium občanského práva patří v současnosti k nejzajímavějším a nejpodnětnějším otázkám z hlediska studentů práva obecně. Nevím ale, jestli to všichni budou tak vnímat. Někdo mi může říct, ať si zkusím v současné situaci nějakou takovou zkoušku složit. A já k tomu zase mohu říct, že z hlediska oboru, který vyučuji, konečně studentům můžeme ukázat, k čemu jim bylo, že věděli něco o Všeobecném občanském zákoníku rakouském či o vývoji soukromého práva v meziválečném období a že mohou některé pojmy, které jsme jim vysvětlovali v právní historii či římském právu, použít i v současném soukromém právu.

Často se nyní mluví o tom, že bude nutné vycházet i z prvorepublikové či rakouské judikatury. Budete to reflektovat i v přednáškách z českých a československých právních dějin?

Určitě. Interdisciplinární přístup je nutný. Vedle českých a československých právních dějin, kde se dostane k Všeobecnému občanskému zákoníku nebo neúspěšným meziválečným snahám o přijetí kodifikace civilního práva, je tu ale také římské právo. Má samozřejmě jinou dimenzi, když studenti najdou některé instituce a pojmy, o kterých slyší v právních dějinách a římském právu, i v novém občanském zákoníku. Jsou to však jen dílčí, přípravné záležitosti, základ je samozřejmě ve výuce platného práva. Může to být ale určité obohacení. Zasazení věcí do historického kontextu a do právního vývoje je jedním ze silnějších argumentů pro zachování právní historie v kurikulu právnického studia. Otázka ale je, jak je učena. Je to tak i výzva pro právní historii, která dostává ze současného právního vývoje určité impulsy, na něž může reagovat. Dříve to byla například otázka restitucí a odškodňování událostí, které se odehrávaly v nedávné minulosti (například za druhé světové války či po roce 1948), v platném právu. Nechápu to ale tak, že bych byl úplně nadšen z toho, že by se člověk vracel do minulosti se vším všudy. Do téže řeky nelze dvakrát vstoupit. Jde o to, najít v právním vývoji některé pojmy a instituty, které se vývojem vytvořily a které tvoří určitý základ vývoje evropské civilizace a soukromého práva.

Není nový občanský zákoník také impulsem k tomu, dokázat důležitost právních dějin?

Specializuji se na 20. století a celá řada otázek, které řeší současné platné právo, má i určitý základ v historii. Mým úkolem je tak dávat vývoj do určitého historického kontextu pro porozumění vývoji základních právních institutů. Když přichází nová kodifikaci a když se hledá řešení problému, je možné najít odpověď i s přihlédnutím k historickému vývoji. Například při výkladu některých pasáží nového občanského zákoníku je možno sáhnout ke komentáři Roučka a Sedláčka, podívat se i do prvorepublikové literatury, například i do mého oblíbeného Práva občanského od Jana Krčmáře. Je to ale jen jedna z metod. Není to však tak, že historická metoda má být základem. Podstatnější a důležitější jsou ale metody, které jsou odvozeny obecně z právní teorie, z pozitivního práva a z komparativního přístupu.

Vaší další specializací jsou anglické právní dějiny a common law. V souvislosti s novým občanským zákoníkem se hovoří i o tom, že by mohlo jít o náběh k vládě judikátů. Co si o tom myslíte?

To je pro mě rovněž velmi zajímavé a důležité téma. Zrovna anglické právní dějiny ukazují, že v systému common law nemůžete historii odtrhnout od současnosti. Vím, že to bohužel není možné přenést na kontinentální právo, a zvlášť to české a středoevropské. V anglickém právu vám ale právě zájem o historii, zejména starší precedentní případy, pomůže pochopit současné právo a současné instituty. Z tohoto důvodu jsem se o common law zajímal více a napsal i knihu nazvanou Poodhalené tváře anglického práva, která právě současné anglické právo vykládá s přihlédnutím k prvku kontinuity. Jedním z dalších zajímavých aspektů je v anglickém právu i otázka pramenů práva, umožňující využít i obyčeje a ústavní zvyklosti a zejména systém precedentů. Právě to z anglického práva stojí za to studovat. Ale třeba i když se podíváme na svěřenectví a trusty, otevře se před námi mnoho zajímavých otázek. A také to může historická a komparativní metoda přinést.

Jaké jsou vaše základní vize zhruba měsíc před tím, než začnete být děkanem pražské právnické fakulty? S čím byste chtěl začít?

Mé základní vize vycházejí z programu, který jsem předložil akademickému senátu a na základě kterého jsem byl zvolen, a také z mé dosavadní práce ve vedení fakulty. Je možná trochu paradoxní, že mé funkční období začne uprostřed akademického roku. Řada otázek je přitom dána minimálně pro akademický rok. V prvních měsících to tak budou otázky spojené s přípravou nového akademického roku, podmínkami přijímacího řízení a vyhodnocení vědních programů, které se řeší na fakultě. Zaměřit bych se chtěl také na poradenství pro studenty, prezentaci fakulty navenek a dílčí otázky studijního programu, které předložila studentská kurie senátu.

Během dvou let bychom měli zhodnotit reakreditované studijní programy a také vyhodnotit vědeckou činnost na fakultě. Máme například nový projekt modulů, které tvoří související výběrové a volitelné předměty. Ty umožňují určitou dílčí specializaci. Reakreditovaný magisterský studijní program si totiž uchová univerzální charakter absolventa, což považujeme za důležité, chceme však umožnit i určitou míru specializace. Musíme ale zhodnotit a řešit i další věci, například novou podobu státních zkoušek a návazností jednotlivých předmětů.

Podle svého programu hodláte snižovat počet studentů. K jakým číslům se chcete dostat?

Počet studentů je jedním z klíčových faktorů, podle kterého je fakulta financována. Jejich počet bychom měli průběžně snižovat, ale i to souvisí s úvahami o financování, které se odvíjejí právě i od počtu studentů a počtu absolventů. Počet studentů přijímaných do prvního ročníku by měl být alespoň kolem 500. Oproti současným 620. Vedle toho existuje ještě kurz celoživotního vzdělávání. V rámci stávajícího způsobu financování není možné přijímat méně studentů než 500. Dalším problémem ale je, kolik studentů skutečně absolvuje. Systém financování totiž směřuje k tomu, že by lidé měli dostudovat optimálně během pěti let, ale to není už kvůli studiu v zahraničí či náročným závěrečným zkouškám často možné. Ročně zatím absolvuje kolem 500 posluchačů (z ročníků, které v době přijetí měly kolem 700 přijatých), cílem by tedy bylo také tento počet snížit. Tradiční právní povolání ale nejsou nafukovací, což bychom měli zohlednit i při úvahách o studijním programu. V současnosti například mnozí z našich absolventů míří do veřejné správy. Velkou pozornost věnujeme, a v tom bych rád pokračoval, i jazykové výbavě, evropskému kontextu výuky práva a i tím také rozšiřujeme možnosti uplatnění našich absolventů.

Fakulta bývá kritizována za to, že jsou její studenti odtrženi od praxe. V současnosti nabízíte řadu praktičtějších volitelných předmětů a možnosti stáží u soudů či správních úřadů. Chystáte se tyto možnosti rozvíjet?

S Městským soudem v Praze fakulta spolupracuje již deset let. Každý rok tak má 100 studentů možnost dostat se na roční praxi k tomuto soudu a obvodním soudům. Máme také podobnou dohodu se státními zástupci, ale pro menší počet uchazečů. Praxe bychom chtěli rozšiřovat. Je klidně možné jít cestou předepsání praxe z určité nabídky, kterou bychom zabezpečili. Museli by ji tak povinně absolvovat všichni studenti během pěti let studia.

Studenti toto často řeší individuálně a pracují při studiu v advokátních kancelářích. Nebyla by i tohle cesta? Vydat se vysloveně komerčním směrem praxe?

To je komplikovanější otázka. Pro praxi by měla být určitá kritéria. Jak by měla vypadat a co by v rámci ní měl student absolvovat. Není to úplně triviální otázka a nejde přiznávat ohodnocení za jakoukoliv "praxi". Potvrzení o práci by také mohla být jen formální.

A pokud by přímo fakulta navázala spolupráci s velkými advokátními kancelářemi?

Určitě je to jedna z otázek, kterou bychom chtěli řešit. Nebude to ale během jednoho roku. Umím si to představit, zároveň ale vidím některé problematické souvislosti. A priori to ale určitě neodmítám. K odpovědi, jak by praxe měly ideálně vypadat, bychom se mohli dostat během dvou let. Je také možné konzultovat s ostatními právnickými fakultami, například brněnskou. Právnické studium bez vztahu k praxi by mohlo být jen odtrženým akademickým vzděláváním. Na druhou stranu ale právnické vzdělávání musí mít i vědecký a teoretický prvek. Diskutuje se o tom v USA i v celé Evropě ve snaze najít optimální vyvážení mezi teorií a praxí.

Víte už, kdo budou vaši proděkani?

Konečný výběr budu ještě konzultovat s kolegy a poté jej předložím akademickému senátu. Zhruba polovina současných proděkanů by ale měla pokračovat a asi polovina bude nových. Počítám například s vedoucím katedry občanského práva profesorem Janem Dvořákem.

A pokud jde o vašeho předchůdce a končícího děkana profesora Aleše Gerlocha, uvažujete o spolupráci s ním na nějaké oficiálnější bázi?

Rád budu dál spolupracovat s panem profesorem Gerlochem. Zůstává ve vedení dvou kateder. Zároveň se ale uvažuje o tom, že by mohl zastávat funkci ve vedení univerzity.

Publikačně jste v současnosti velmi činný. Jak vás v tomto ohledu zasáhne děkanské období? Budete mít dál čas psát a bádat?

Nechápu funkci děkana pouze jako manažera instituce. Jde také o funkci v akademické samosprávě. Děkan, který by rezignoval na přednášení a vědecké působení, by ztratil část legitimity pro výkon své funkce. Budu se tedy velmi snažit, aby to neznamenalo, že už bych nic nenapsal nebo se nepodílel na vědecké činnosti. Mám několik rozdělaných projektů. Rád bych například dokončil projekt o otázce restitucí a odškodňování za arizace a vyvlastňování židovského majetku v průběhu druhé světové války v evropském srovnávacím kontextu. To je právě příklad toho, jak řešení určitých otázek z minulosti bylo reflektováno v platném právu, a to jak domácím, tak i mezinárodním. S týmem kolegů na to máme projekt, který financuje ministerstvo kultury. Přináší to nové impulzy z hlediska pojetí lidských práv, z hlediska role odškodňovacích mechanismů tam, kde není možné restituovat majetek, či jak daleko časově jít v odškodňování křivd z minulosti. -

prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc.

- zvolený kandidát na děkana Právnické fakulty UK v Praze, který by se měl úřadu děkana ujmout od 1. února

- současný proděkan pro koncepci a rozvoj, ředitel Ústavu právních dějin, vedoucí Centra praktických právních dovedností, předseda Komise pro koncepci studia a profesor katedry právních dějin Právnické fakulty UK v Praze

- věnuje se československým právním dějinám, zvláště pak ve 20. století, a anglickým právním dějinám

 

"Studium občanského práva patří v současnosti k nejzajímavějším a nejpodnětnějším otázkám z hlediska studentů práva obecně. Nevím ale, jestli to všichni budou tak vnímat. Někdo mi může říct, ať si zkusím v současné situaci nějakou takovou zkoušku složit. A já k tomu zase mohu říct, že z hlediska oboru, který vyučuji, konečně studentům můžeme ukázat, k čemu jim bylo, že věděli něco o Všeobecném občanském zákoníku rakouském či o vývoji soukromého práva v meziválečném období."

"V anglickém právu vám právě zájem o historii, zejména starší precedentní případy, pomůže pochopit současné právo a současné instituty."

Foto Lukáš Bíba, archiv Economia

Autoři: Jan Januš