Nakolik stačí současnému rychlému technologickému vývoji právo?

Právo mu stačit nemusí. Vždy, když jsme se snažili vybudovat právní řád a pak jej následovat technologickým vývojem, tak to neskončilo dobře. Nejdříve by měla nastoupit technologie a až následně by ji mělo právo regulovat.

Jak byste popsal právo ICT vlastními slovy?

V současné době řeší tento obor všechny otázky použití informačních a komunikačních technologií. Nemá tedy žádné ostré hranice a je extrémně široký. Osobně si myslím, že do budoucna by mělo docházet spíše ke specializaci k tvrdému jádru oboru. Neměli bychom se věnovat věcem, jako je elektronická kontraktace, což je čistě civilistická záležitost, nebo počítačová kriminalita, což patří do trestního práva. Pokud se tedy zbavíme těchto záležitostí ze standardních právních oborů, vykrystalizuje skutečná materie práva informačních technologií.

Dá se podle vás mluvit o jeho podoborech? O jakých?

Už jsem zmínil kyberkriminalitu. Zvláštním oborem jsou ale také e-commerce, ochrana osobních údajů, kybernetická bezpečnost, právo doménových jmen a podobně.

Co bylo určující pro vznik práva ICT?

Praktická potřeba. Je to podobné jako u obchodního práva. Ta potřeba plyne z masivního využívání informačních a komunikačních technologií a zakládá nutnost jednotného pojetí.

Jaké jsou hlavní otázky, které právo ICT řeší?

Částečně jsou dány potřebou byznysu, částečně potřebou politickou a částečně těch, co drží kasu. To bývají často veřejnoprávní korporace, které formou grantových projektů financují rozvoj tohoto oboru. Vše ale směřuje k několika centrálním tématům, tedy k ochraně soukromí a obecně k ochraně toho, co Ústavní soud označil jako právo na informační sebeurčení. Poté je to ochrana informací, které jsou vytvářeny kreativně nebo inventivně, což je duševní vlastnictví, a ochrana prostředí, v němž vznikají a rozvíjejí se informační vztahy. Partikulárních otázek můžeme ale najít celou řadu, v současnosti se například masivně zabýváme platností právního jednání na internetu a elektronickou písemností.

Dá se mluvit i o "právu sociálních sítí"?

Zatím bych to nepovažoval za specifickou právní otázku. Sociální sítě samozřejmě představují komplexní právní fenomén. Myslím si ale, že z hlediska práva je s nimi stále možné nakládat pomocí stávajících právních institutů. Bavíme se tedy opět o ochraně soukromí, ochraně osobních údajů a třeba o anomáliích s kriminálními důsledky. Primárně je to o ochraně práva na soukromý život.

Tento model platí v České republice stejně jako jinde ve světě?

Nevidím žádné podstatné rozdíly. Zásadní ale je, že v Evropě oproti zbytku světa oddělujeme ochranu soukromí a ochranu osobních údajů. Problém máme ale jeden a tentýž, nastavit pravidla pro práci s diskrétními informacemi.

Bude vývoj směřovat ke vzniku speciálního oboru? Budeme mít nějaký speciální zákon?

Nemyslím si to. Nevidím tu zatím žádné natolik vážné specifikum, aby odůvodnilo zvláštní přístup. Nevznikne tak patrně obor, budeme mít ale specialisty právníky, kteří se tím budou zabývat. Nesmí to ale být specialisté na právo sociálních sítí, ale běžní právnici, kteří vědí, jak tyto sítě fungují.

Jak se jako právník díváte na podmínky využívání sociálních sítí?

Podle mého názoru je hodně z toho, s čím lidé souhlasí, minimálně nemravné nebo neplatné. Nikdo se ale o to nezajímá, a tak se to neřeší. Když se o to ale někdo začne zajímat, zjistíme, jak je situace závažná. Na druhou stranu si ale nemyslím, že by mělo jít o nějaké hysterické společenské téma. Jedna věc je, že někdo má naše diskrétní informace, druhá ale, co s nimi může dělat - jakým způsobem jsou zneužitelné. Studentům běžně dávám, když hovoříme o ochraně soukromí a osobních údajů, své osobní údaje i včetně citlivých, jako je členství v odborové organizaci, sexuální orientace nebo zdravotní stav a snažím se je vyzvat k tomu, aby mě za jejich užití nějak poškodili. Jediné, co je napadá, je, že by mi někdo mohl posílat třeba reklamu na prášky... Ale zda mě tohle může nějak poškodit, je otázka. Údaje tak jsou někde shromážděny a zpracovány, skutečným problémem ale je jejich využití. Hysteričtí bychom měli být až tehdy, pokud mohou být takové naše údaje zneužity.

Mluvil jste o tom, že některé podmínky mohou být nemravné nebo neplatné. Jaké konkrétně?

Například když dávám provozovateli sociální sítě plnou možnost dispozice s veškerými mými informacemi. Právo, kdy provozovatel získává takovouto možnost, je podle mého názoru nemravné. V takovém případě uživatel nemůže dohlédnout toho, jakým způsobem budou zpracovávány. Samotný katalog informací může být problematický, člověk si totiž často neuvědomí, jaké typy informací mohou být zpracovávány. Například z toho, že budu mít hodně přátel mužského pohlaví, bude možné něco analyticky odvodit... To je za hranicí představivosti uživatele, který k tomu dává souhlas.

Zbývá mu ale něco jiného než souhlas dát, když chce na sociální síti být?

Nezbývá. To je právě problém dominantních služeb. Jedná se o zneužití toho, že kdo na sociální síti není, tak není. Pro dítě nebo pro teenagera, kteří vidí, že všichni ostatní sít používají, je těžké na ní nebýt. Vlastně by došlo k jejich sociálnímu vyloučení. Můžeme tak uvažovat i o tom, zda poskytovatelé služeb nezneužívají svého dominantního postavení.

Samostatným tématem je, zda lidé tyto podmínky vůbec čtou a zamýšlejí se nad nimi...

Nečtou. Projekt, jehož se účastníme a který zahrnuje asi 15 evropských států, analyzoval podmínky nejrůznějších sociálních služeb a způsob, jímž lidé tyto podmínky přijímají. Vyšlo z něj, že procento uživatelů, které ví o existenci podmínek a jejich skutečném obsahu, se téměř rovná statistické odchylce.

Týká se to i právnických osob, které na sociálních sítích vykonávají třeba i specifickou obchodní činnost? Zabývají se těmito podmínkami?

U právnických osob je to něco jiného. Vstupují do nich nikoliv proto, aby realizovaly osobní vazby, ale aby uskutečňovaly svou podnikatelskou činnost. V takovém případě tedy prostředí spíše využívají, než aby mu samy něco poskytovaly. Těží z něj to, co potřebují ke své obchodní činnosti.

Mají přehled o tom, jak se zde mají chovat, aby to bylo právně v pořádku?

Jde o to, aby se nechovaly protiprávně vzhledem k údajům, které ze sociálních sítí získají. Domnívám se, že když už se někdo této celkem sofistikované činnosti chopí, tak z právního hlediska ví, co dělá.

Jaký charakter mají spory, které jsou v tomto duchu vedeny?

Relativně časté jsou spory na ochranu osobnosti. Existují také pracovněprávní případy a spory o to, do jaké míry může zaměstnavatel využívat informace nabyté ze sociálních sítí. Občas se dá narazit například i na spory ohledně podjatosti soudce, který má jako přítele na Facebooku uvedeného zástupce jedné ze stran.

Jak tyto spory dopadají?

Různě. Záleží i na tom jak ten, kdo rozhoduje, zná charakter sociálních sítí. Pokud je vidí poprvé v životě, řekne si, že označím-li někoho za přítele, tak jde o určitou osobní vazbu. Na druhou stranu je ale přátelství na sociálních sítích pouze technickým pojítkem mezi lidmi. Osobně sice aktivně účet na Facebooku nepoužívám, ale mám na něm spoustu přátel, které bych za přátele v osobním životě nepovažoval.

A pokud jde o pracovněprávní spory?

Otázkou je, zda má zaměstnavatel právo dívat se, co na Facebooku dělají jeho zaměstnanci. Jde o jejich osobní záležitost. Pokud se ale zaměstnavatel dostane k informacím například typu, že zaměstnanec nepracoval, kdy měl, je vlastně jedno, odkud pocházejí. Nemusí to být jen zaměstnavatel, může jít třeba i o pojišťovnu. Spousta lidí si stále neuvědomuje, že použitím sociální sítě vstupuje do veřejného prostoru. Právní obrana je pak o to složitější.

A nese si s sebou všechny důsledky, které to má...

Přesně tak. K tomu, jaká je míra této expozice, budeme muset dojít judikaturou. V žádném případě to není diskrétní komunikace. Minimálně se totiž exponuji provozovateli sociální sítě. Tomu se přitom vystavuji totálně, ten o mně ví všechno.

Vnímáte rozvoj související judikatury v poslední době?

Jednoznačně. Nemáme sice přímo judikáty na problémy toho typu, spíše se jich okrajově dotýkají. Nedávno jeden slovenský advokát publikoval ministudii, ve které se zabýval přebíráním důkazů soudem ze sociálních sítí.

Patří do oboru, kterému se věnujete i v době elektronizace veřejné správy?

Určitě ano. Jedním oborem je zavádění informačních a komunikačních technologií do správních informačních procesů, druhým právní rámec využití informačních a komunikačních technologií veřejným sektorem. Je to samostatný podobor práva ICT, relativně velmi složitý a v současné době velmi žádoucí.

Co je vůbec důležité pro právníka, který se zabývá právem ICT nebo právě elektronizací veřejné správy?

Obecně, aby uznával důležitost technologií. Vnímání oboru nejde postavit pouze na Humově tezi, tedy zabývat se pouze právními problémy a faktickou situaci nereflektovat. Není to možné bez povědomosti o technologiích. Tak ale bohužel někdy vypadá rozhodovací praxe našich soudů. Ty občas přijdou s řešením problému, kterému lze právně těžko něco vytknout, ale fakticky je buď nerealizovatelné, nebo přináší do informační společnosti totální šílenost či kontradikci. Člověk také musí být cynik a přijmout nutnost tu a tam změnit názor. Jsme chytřejší a chytřejší a názorová konzistence, která je v ostatních disciplínách důležitá, je u nás velmi problematická. Dostávali bychom se do situací, ve kterých bychom třeba hájili obsolentní názor starý 10 let a vypadali bychom jako idioti.

Co vedlo vás konkrétně k výběru tohoto oboru?

Původně se považuji spíš za právního teoretika a právního filozofa. Informační a komunikační technologie často dekonstruují základní právní instituty. Pak jde o výzvu právě pro filozofii nebo pro teorii, aby určila v čem spočívají pravé základy těchto institutů. Najednou třeba zjišťujeme, že smlouva nemusí být na papíře, že nejde o ten kus papíru, ale že jde o vzájemné souhlasné vyjádření vůle. Dochází nám tedy, co je to nejpodstatnější. U veřejné správy zase zjišťujeme, co je podstatné třeba u soudního rozhodování. Informační a komunikační technologie nás přibližují k podstatě právních institutů, které používáme po stovky let. I ve své nedávno vydané knize jsem dospěl k názoru, že technologie vlastně právu nic nového nepřinášejí a můžeme se stále držet stávajících institutů. Ty jen prostě vypadají jinak.

Je to tedy přirozený vývoj společnosti, který je právě v technickém stádiu a tedy v něm musí být i právo?

Společnost je informační struktura. Snaha vytvářet a komunikovat informace je tou nejpřirozenější tendencí ze všech. To, že jsme vymysleli komunikační technologie, je přirozený vývoj, kterému nemůžeme dávat právní překážky.

Jakým směrem se podle vás bude právo ICT vyvíjet?

Oblasti, které lze přičlenit k těm stávajícím se od něj vydělí a jako obor se vyčlení informační právo, tedy právní rámec vytváření, komunikace a ukládání informací. To bude předmětem té disciplíny jako takové do budoucna, právo a informace. 

JUDr. Radim Polčák, Ph.D.

- vedoucí Ústavu práva a technologií Masarykovy univerzity v Brně

- v roce 2002 absolvoval Právnickou fakultu MU v Brně, kde v roce 2006 dokončil doktorandské studium

- je členem rozkladové komise Ministerstva dopravy ČR a panelistou rozhodčí soudu ADR pro spory ohledně doménového jména .eu

- působil na řadě zahraničních univerzit a vydal řadu knih a studií

 

"Studentům běžně dávám své osobní údaje i včetně citlivých, jako je členství v odborové organizaci, sexuální orientace nebo zdravotní stav a snažím se je vyzvat k tomu, aby mě za jejich užití nějak poškodili. Jediné, co je napadá, je, že by mi někdo mohl posílat třeba reklamu na prášky..."

"Projekt, kterého se účastníme a který zahrnuje asi 15 evropských států, analyzoval podmínky nejrůznějších sociálních služeb a způsob, jímž lidé tyto podmínky přijímají. Vyšlo z něj, že procento uživatelů, kteří ví o exitenci podmínek a jejich skutečném obsahu, se téměř rovná statistické odchylce."

Foto: ARCHIV

Související