Hodně se nyní mluví o novém občanském zákoníku, ale opomíjen by neměl být ani zákon o obchodních korporacích. Můžete nám přiblížit jeho hlavní body?

Kodifikace soukromého práva zahrnuje tři zákony, vedle nového občanského zákoníku též zákon o obchodních korporacích a nový zákon o mezinárodním právu soukromém. Zákon o obchodních korporacích byl autorsky zpracován docentem Bohumilem Havlem, kterému asistoval tým expertů v rekodifikační komisi. Považuji za velký úspěch, že v zákonu o obchodních korporacích není obsažena část závazkového práva jako v současném obchodním zákoníku. Veškeré smluvní typy se tak podařilo udržet pouze v občanském zákoníku. Zákon o obchodních korporacích obsahuje tím pádem výhradně úpravu korporačního práva, tedy obchodních společností a družstev. Do občanského zákoníku se navíc přesouvají i některé obecné instituty, které jsou upraveny v dnešním obchodním zákoníku, třeba jednání za podnikatele, prokura, nekalá soutěž a vůbec obecné otázky vzniku a zániku právnických osob. Samostatný bude i obchodní rejstřík, resp. rejstřík právnických osob. Chceme v něm sjednotit publikaci údajů o všech právnických osobách, aby je veřejnost našla na jednom místě.

Jednou ze změn je i snížení minimálního základního kapitálu u společnosti s ručením omezeným. Jaké základní výhody to podle vás přinese?

Smyslem tohoto ustanovení je zjednodušit a odformalizovat zakládání právnických osob. Asi všichni víme, že v současnosti minimální základní kapitál ve společnosti s ručením omezeným fakticky negarantuje vůbec žádné ručení třetím osobám. Je to do značné míry pouze fiktivní položka, která znamená určitou administrativní překážku a zátěž při založení společnosti, ale okamžitě po jejím založení může být tato částka využita pro společnost, jsou to prostředky společnosti. Samotné uvádění v obchodním rejstříku je ve vztahu k laikům, kteří se domnívají, že tím základním kapitálem společnost skutečně disponuje, spíše matoucí.

A nemyslíte si naopak, že možnost vytvořit snadněji s. r. o. s sebou může přinést i některé negativní aspekty, například že takových společností bude vznikat až příliš?

To se nedomnívám. Nový zákon zachovává základní principy, které známe i dnes, mimo jiné že založení obchodní společnosti musí být provedeno ve formě notářského zápisu. Zápis samotný i agenda spojená se zápisem do obchodního rejstříku a i vysoký soudní poplatek, zvýšený novelou zákona o soudních poplatcích od 1. září minulého roku, by měly bránit tomu, aby byly zakládány obchodní společnosti bez nějaké hlubší úvahy a bez smyslu.

Novinky jsou ale zaváděny už nyní, ministerstvo se například věnuje elektronickému platebnímu rozkazu. Některé soudy již postupují od 1. ledna podle nových pravidel...

Samozřejmě, vedle rekodifikace soukromého práva má ministerstvo celou škálu dalších reformních priorit, a to jak v oblasti eGovernmentu, tak v oblasti legislativy. Bohužel musím konstatovat, že v oblasti eGovernmentu se v posledním roce vytratila vůdčí pozice Ministerstva vnitra, která zde existovala po jeho spojení s Ministerstvem informatiky v době vedení resortu Ivanem Langerem a jeho náměstkem Zdeňkem Zajíčkem. V současné době se stává vedoucím resortem v této oblasti právě Ministerstvo spravedlnosti. Loni připravilo revoluční projekt kompletního elektronického originálu soudního spisu, který byl odstartován 1. ledna tohoto roku na pěti pilotních soudech. Na Krajském soudu v Plzni a na okresních soudech v Ostravě, Jablonci nad Nisou, Hradci Králové a na Obvodním soudu pro Prahu 9. Na těchto soudech v agendě elektronického platebního rozkazu zanikl úderem 1. ledna 2012 listinný spis. Veškeré tyto věci jsou vedeny pouze v elektronické podobě.

Testování tohoto elektronického spisu má probíhat půl roku, postupem doby má získat veškeré funkcionality, které bychom od něj očekávali. To znamená nejenom vlastní práce soudního aparátu se spisem, ale i dálkové přístupy, a to jak ze strany účastníků řízení a jejich zástupců, tak i ze strany dalších institucí a soudů, typicky třeba odvolacího soudu nebo soudu, který si dožaduje spis pro účely vlastního dokazování. Je evidentní, že v takovém případě již nebude posílán celý spis, který nebude fyzicky existovat, ale budou se postupovat pouze přístupová práva k elektronickému originálu, který zůstává bezpečně uložen v centrálním úložišti. Takovéto přístupy ke spisu budou z povahy věci okamžité. Je to tedy opatření, které může velmi zrychlit soudní agendu.

K celkovému využití eSpisu v justici však povede ještě dlouhá cesta. Jde jednak o zažití na straně uživatelů, jednak o to, aby co největší část obsahu spisu vznikala primárně v elektronické podobě a aby spis obsahoval strukturovaná textová data, která umožňují práci se spisem, například fulltextové vyhledávání, ne jen naskenované obrázky. To bude obrovský benefit.

Máte už nějakou zpětnou vazbu, jak to v praxi funguje?

První reakce máme a jsou velmi zajímavé. Soudci i soudní aparát, který standardně vyřizuje platební rozkazy, mají pocit, že se nic moc neděje. To je pro nás skvělá zpráva. Znamená to, že systém funguje a nevytváří žádné zásadní problémy. Demonstruje to, že elektronický soudní spis dokáže vyřizovat množství administrativních úkonů zcela sám, bez zásahu lidské ruky. Jedná se například o rutinní agendy, které si z pohledu účastníků neuvědomujeme, ale které jsou pro soudní aparát, v tom počtu stovek tisíc takovýchto případů, drtivé. Jde třeba o ruční zápisy údajů o účastnících a předmětu věci do rejstříku, lustrace překážek věci zahájené, ověřování některých podmínek řízení nebo párování soudních poplatků, ověřování jejich zaplacení a podobně. To vše je schopen elektronický systém udělat automatizovaně až po vygenerování návrhu platebního rozkazu. Teprve v této fázi se dostává na řadu soudce nebo vyšší soudní úředník, který by měl prohlédnout vygenerovaný návrh, ověřit, zda jsou splněny zákonné podmínky pro vydání platebního rozkazu, a pak "jediným kliknutím" myši a přidáním elektronického podpisu platební rozkaz vydá.

Jak to vypadá s doručováním elektronického platebního rozkazu?

Dlouho jsme uvažovali, jak zajistit doručení osobám, které nemají datovou schránku a je třeba jim doručovat v listinné podobě. Existovaly dvě možnosti. Buď v této fázi projekt ukončit a začít tisknout platební rozkazy a doručovat je tak jako dnes, to jsme ale nechtěli, a tak jsme připravili koncept takzvané hybridní pošty. Z pohledu soudu to znamená, že i takovéto písemnosti bude soud odesílat elektronicky provozovateli poštovních služeb a teprve tento provozovatel bude orgánem, který bude na automatické hybridní lince tisknout elektronické platební rozkazy, opatřovat je příslušným kódem, vkládat je na automatizované lince do obálky a poté doručovat klasickou papírovou cestou žalovanému. Zní to revolučně, ale domnívám se, že se toho nemusíme tolik bát, stejným způsobem jsou lidem v České republice již roky doručovány například bankovní výpisy, které obsahují bankovní tajemství a také je netiskne banka a nezalepují je úřednice v bance, ale jsou tištěny právě v hybridní lince.

A s jeho bezpečností?

Elektronický soudní spis je uložen na třech serverech, dva z nich fungují jako online replikovaná úložiště, kde v každý časový okamžik existuje stejná databáze, v případě výpadku jednoho serveru může celá justice pracovat s daty z druhého serveru, aniž by to kdokoliv poznal. Třetí server je zálohovací datová knihovna, kam se veškerá data nahrávají každou noc z těch dvou serverů. Všechny tři servery jsou umístěny na fyzicky oddělených místech, aby nějaká případná katastrofa nikdy nezasáhla celý systém.

Jak by se mohl tento projekt dále vyvíjet?

Postupně budeme přidávat další agendy, uvažujeme o elektronizaci exekučního a insolvenčního řízení, správního soudnictví aj. Pokud bude panovat uživatelská spokojenost na straně soudu i veřejnosti, tak budeme pokračovat dál.

Kdy by podle vás mohlo probíhat doručování pouze prostřednictvím hybridní pošty a de facto by neexistovalo žádné jiné?

Technický problém to zřejmě není, provozovatelé poštovních služeb poskytují tuto službu již několik let a klasickým příkladem funkceschopnosti i bezpečnosti toho řešení je právě doručování bankovních výpisů. To řešení myslím může být zhruba za rok využitelné univerzálně ve všech soudních agendách. Jde jen o zvyk jak soudního aparátu, tak uživatelů, kteří dnes psychologicky hledají to modré razítko a parafu zapisovatelky na doručeném stejnopisu. Ta tam zkrátka nebude, bude tam číselný kód.

Na webových stránkách ministerstva je také možné, opět poměrně nově, najít vybraná rozhodnutí nižších soudů. Co vás vedlo k tomu nabízet tyto judikáty přímo prostřednictvím webu ministerstva?

To je téma, kterému se věnuji dlouhodobě, zabýval jsem se jím i jako advokát a jako autor prvního komentáře zákona o svobodném přístupu k informacím. Byl jsem stěžovatelem v případě nálezu, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod číslem 123/2010, kdy Ústavní soud rozšířil možnost poskytování rozsudků i na nepravomocné rozsudky.

Jsem toho názoru, že soudní rozhodnutí mají být veřejně přístupná. Možnost seznámit se s judikaturou je klíčová ve dvou směrech. Jednak pro veřejnost, ale i pro soudy a soudce s ohledem na potřebu vědomí, že jejich činnost je veřejně přístupná a může být veřejností kontrolována a hodnocena. Několik let je volně přístupná judikatura nejvyšších soudů a Ústavního soudu včetně systémů jejího vyhledávání na stránkách těchto soudů, což je skvělé a zaslouží to pochvalu. Nadále ale existuje poměrně značná masa věcí, která se nemůže dostat ke sjednocovací činnosti Nejvyššího soudu v důsledku toho, že v těchto věcech není přístupné dovolání. Odborná veřejnost by často potřebovala vědět, jaký je standardní způsob rozhodování krajských soudů, a to nebylo doposud možné.

Jak získáváte data ke zveřejnění, není to zátěž pro soudy?

Krajské a vrchní soudy již zhruba 10 let, od vydání příslušné instrukce tehdejším ministrem spravedlnosti Jaroslavem Burešem, vedou pro svoji evidenci vybranou judikaturu. Tu vybírají a zpracovávají takzvané evidenční senáty, které ty nejzajímavější rozsudky opatřují právními větami, rejstříkem věcných hesel a vazbou na konkrétní zákony a konkrétní paragrafy. Tato databáze byla přístupná pouze samotným soudům a nemohla z ní čerpat veřejnost. My jsme vlastně promítli tuto interní databázi navenek. To má dvě výhody: veřejnost má stejná data, jako mají samotní soudci, a justici to vůbec nic nestojí. Není s tím prakticky žádná vícepráce.

Je o judikaturu na vašem webu zájem?

Reakce je velmi pozitivní. Systém je využíván a účelů jeho využití je celá řada. Mimo jiné je znalost krajskosoudní judikatury častým argumentem pro advokáty pro odůvodnění přípustnosti dovolání v otázce, kdy dovolání je přípustné na základě otázky zásadního právního významu tam, kde se liší judikatura odvolacích soudů.

Z vašich odpovědí je jasně patrná vaše zkušenost z advokacie. Nyní působíte ve veřejné správě. Co pro vás bylo impulsem k přechodu? Byla to primárně ta lákavá nabídka na zastávání významného postu, nebo vás ovlivnilo i něco jiného?

Do veřejné správy se mi primárně vůbec nechtělo. Pohyboval jsem se v ní už v minulosti, při studiu jsem působil rok a půl na Ústavním soudu a poté dva roky jako právník na Městském úřadu v Táboře. V Táboře jsem byl i zastupitelem a radním. S veřejnou sférou jsem měl tak dostatek zkušeností. V roce 2001 jsem odešel do advokacie, prodělal jsem běžnou kariéru advokátního koncipienta a v roce 2004 spoluzaložil vlastní advokátní kancelář, která se specializovala na správní právo, zejména životního prostředí a právo na informace. V této oblasti jsme s kolegy zažili poměrně rychlý růst a úspěch. Z kanceláře, kterou jsme zakládali ve dvou lidech, jsme během dvou let měli desetičlennou kancelář s pobočkami v Praze a v Českých Budějovicích. Advokacie mě velmi bavila a přinášela mi všechno, co jsem chtěl, jak po stránce intelektuální, tak i materiální. Do veřejné správy se mi po tak krátké době znovu nechtělo.

Nicméně v roce 2006 jsem spolupracoval jako právní poradce se Stranou zelených a byl jsem osobním advokátem tehdejšího předsedy Martina Bursíka. Ten mi po úspěšných volbách a zvolení této strany do Parlamentu nabídl funkci ministra - předsedy Legislativní rady vlády v Topolánkově vládě. Nakonec to nedopadlo, legislativní radu získal v první Topolánkově vládě právě Jiří Pospíšil za ODS, který byl ministrem jak pro spravedlnost, tak pro legislativní radu. V druhé trojkoaliční vládě od roku 2007 zastával post předsedy Legislativní rady vlády koaliční partner KDU-ČSL v osobě Cyrila Svobody. Nicméně v důsledku těch jednání jsme se seznámili právě s Jiřím Pospíšilem a pan ministr ze mě v roce 2006 udělal místopředsedu Legislativní rady vlády a od zimy 2007 mě po určitém naléhání přesvědčil, abych pozastavil advokacii a přešel plně do pracovního poměru jako náměstek ministra. Nepřesvědčil mě jen on, ale především věcná témata, která mi svěřil. To byla legislativa, klíčový bod jeho reformy justice. Musím říct, že v tomto ohledu si po celou dobu, co na ministerstvu působím, velmi rozumíme a změn, které jsme od té doby dokázali sepsat a prosadit, je celá řada, takže toho nemůžu litovat.

Nakolik vaše názory na zaváděné novinky ovlivňuje pohled člověka, který prošel praxí? Je to určující?

Není to určující věcně z hlediska konkrétního znění právní úpravy, ale je to nesmírně důležité pro to, abych se dokázal zorientovat v jednotlivých návrzích a pochopil jejich smysl. Složité hmotněprávní úpravy píší pro ministerstvo nejlepší experti ze strany soudců a akademické sféry (Šámal, Eliáš, Havel a další). Mou doménou jsou zejména procesní předpisy, v nichž se orientuji jako praktický advokát z okresního města, pro kterého bylo zastupování u soudu denním chlebem.

Jak na vaši práci působí fakticky permanentní vládní krize? Ovlivňuje vás to nějak?

Mě osobně vůbec ne. Celkově mám dobrý pocit, že Ministerstvo spravedlnosti je z vládních rezortů možná nejvíce vzdáleno různým aktuálním politickým situacím a půtkám. Spravedlnost by se neměla měnit a přizpůsobovat konkrétní vládní sestavě. Navíc trendy v justici jsou dlouhodobější, takže aktuální politická moc je nemůže nějak jednoduše využívat ke svým cílům. Tento rezort považuji do jisté míry za nadstranický, byť pan ministr je členem Občanské demokratické strany a má na podstatu mnoha věcí klasické středopravé názory.

Myslíte si, že už zůstanete ve veřejné správě, nebo se ještě k advokacii vrátíte?

Doufám, že ve veřejné správě nezůstanu, do advokacie bych se chtěl moc vrátit. Pořád jsem advokát, mám jen pozastavenou činnost, jsem společníkem advokátní kanceláře v právní formě s. r. o. Asi nebudu chodit každý den do vězení, jako když jsem byl koncipient - trestní a rodinné právo nechám jiným - ale témata v oblasti správního práva, práva životního prostředí nebo i občanského práva po jeho absolutní změně očekávané v roce 2014 jsou tak atraktivní, že u nich určitě chci být i při konkrétní aplikaci v terénu.

A ve veřejné správě máte před sebou v nejbližší době jaké úkoly?

Uvedení celé rekodifikace v život si vyžádá ještě velké nasazení v rámci harmonizace českého právního řádu. Bude muset být přijat doprovodný zákon k občanskému zákoníku, novela občanského soudního řádu a připravujeme též zcela nový zákon o nesporných řízeních soudních. Dosavadní nesporná řízení, která jsou obsažena v občanském soudním řádu a zařazena poměrně neorganicky v paragrafech 175a až 200aa, chceme vyloučit do samostatného zákona, jako tomu bylo v Rakousku a v první republice, dokonce do roku 1951 i v bývalém Československu. A pak se pustíme i do nového OSŘ. Vedle toho letos chceme dokončit reformu státního zastupitelství, přijmout nový zákon o státním zastupitelství a v Parlamentu dotáhnout zákon o mediacích, velkou novelu exekučního řádu, zákon o obětech trestné činnosti či nové zákony o znalcích a tlumočnících... V oblasti IT právě spouštíme nový obchodní rejstřík a připravujeme se na základní registry, datové schránky pro advokáty a postupný rozvoj originálního eSpisu na českých soudech. Takže i na letošek máme práce víc než dost.

Mgr. František Korbel, Ph.D.

- náměstek ministra spravedlnosti ČR, místopředseda Legislativní rady vlády ČR, předseda rozkladové komise Ministerstva spravedlnosti ČR

- v roce 2000 obdržel titul Mgr. na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, v roce 2005 zde dosáhl titulu Ph.D.

- ve vrcholových funkcích ve veřejné správě začal působit například po zkušenostech z Ústavního soudu ČR, táborského městského úřadu nebo advokacie, v níž se věnoval zejména právu na informace a právu životního prostředí

- v roce 2006 se stal místopředsedou Legislativní rady vlády ČR, kterým je dodnes. Od 1. února roku 2007 do 10. července roku 2009 byl náměstkem ministra spravedlnosti ČR, od 1. června 2009 do konce roku 2009 ředitelem sekce legislativy Úřadu vlády ČR, od začátku roku 2010 do 13. července roku 2010 pak náměstkem ministra životního prostředí ČR.

Foto Archiv Ministerstva spravedlnosti

Autoři: Jan Januš