Na nedávné odborné konferenci v Senátu jste hovořil i o tom, že se o vás často mluví také jako o veřejném ochránci lidských práv... Proč tomu tak podle vás je?

Myslím si, že je to v tom názvu veřejný ochránce práv. Ne každý se podívá na internet nebo dokonce do zákona, aby zjistil jakých, a že tedy ne všech. Tím si vysvětluji, že lidé, nejsou-li s čímkoliv spokojeni a nějak se to dotýká práva, tak to prostě posílají sem. Snažíme se lidem poskytnout informace a pomoc. Mně lidsky docela vadí, když se na mě obracejí ve svatém přesvědčení jako na svou poslední naději a já jim musím napsat, že je mi líto.

Nevím, čím to je. Možná je to tou "firmou", možná i přesvědčením lidí, že přece musí být instituce posledního dovolání. Historicky se u nás psalo do prezidentské kanceláře, tam někteří píší pořád. Pan prezident říká, že jsme takoví dva ombudsmani, já na to říkám, že pořád lepší dva než žádný. Možná je to tedy českou mentalitou: ještě zkusím tohle, ještě zkusím támhleto.

Můžete to podle vás být i tím, že právní laici jen těžko porozumí základní náplni vaší činnosti tak, jak ji vymezuje § 1 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv?

Ano, ale drtivá většina lidí má přístup na internet a na naší úvodní stránce je napsáno (řekl bych, že pro člověka se základním vzděláním srozumitelně), v čem může ombudsman pomoci a v čem nikoliv. Zákon by jistě šlo napsat čitelněji, je v něm kombinace pozitivního a negativního výpočtu, což není nejšťastnější metoda. Lidé třeba i vědí, že my jim nepomůžeme, ale očekávají nějaké bezplatné informace. Ty poskytujeme také třeba formou letáků, které ale musíme aktualizovat s každou změnou právního předpisu, což je pro nás práce navíc.

Mělo na vnímání úřadu vliv působení vašeho předchůdce Otakara Motejla?

Určitě. Zásluhou doktora Motejla je, že pro naši veřejnost naprosto nová a neznámá instituce získala dobré renomé. Postavení českého ombudsmana je de facto silnější, než by bylo při striktním výkladu zákona. Uvedu jeden příklad: ač nikde není napsáno, že by Kancelář veřejného ochránce práv nebo veřejný ochránce práv byli připomínkovým místem v legislativním procesu, tak de facto všechny návrhy zákonů dostáváme, jako bychom jím byli. Je dobře, že to tak bylo. Když vezmu kolegy v jiných zemích, všude je vidět, že dost záleží na tom, kdo byl prvním ombudsmanem.

Sám sebe označujete také jako ombudsmana. Zákon tento termín ale nepoužívá. Jak se k tomuto označení stavíte?

Lidé, kteří mi píší, mě tak nejčastěji oslovují, přestože ten oficiální název je jiný. Nechám stranou, že slovo ombudsman často gramaticky vyjadřují všelijak, s "c" a s "ts"... To je problém celkového úpadku vzdělání našeho obyvatelstva, některé písemné projevy jsou příšerné.

V Evropě je to s tím označením ombudsman podobné, názvy jsou různé a taky jim tak říkají. V Rakousku jde v překladu o lidového advokáta, podobný název je v Rumunsku. Ve Francii je to mediátor. Myslím si, že kdyby oficiální názvy zněly ombudsman a Kancelář ombudsmana, tak by to lidi možná víc nutilo si přečíst, co vlastně dělá.

Pokud se vrátíme k zákonu o veřejném ochránci práv, zdá se vám vymezení působnosti ochránce, uvedené v § 1 odst. 2 a následujících, dostačující, nebo vám tam něco chybí?

Zdá se mi to dostačující, jsou tam ale hraniční případy. Například s Ministerstvem financí vedu takovou zatím neuzavřenou korespondenci o vymáhání tzv. podmíněně nenávratného příspěvku na bytovou výstavbu Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Myslím si, že na tento úřad, i když vymáhá soukromoprávní nároky (je úřadem státu a měl by dodržovat určitý standard, tedy to, čemu se říká "dobrá správa"), se moje působnost vztahuje. Na druhou stranu dost těžko lidem vysvětluji, že jim nemohu pomoci v normálním pracovním poměru, ale vojákům, policistům a hasičům ano, a to jenom proto, že jde o služební poměr. Připadá mi, že to do jisté míry zakládá i nerovnost.

A porovnáte-li to se zahraniční úpravou?

U nás je nastaven takový klasický model. V průběhu těch 11 let (zákon o veřejném ochránci práv je z roku 1999, účinnosti nabyl v roce 2000 - pozn. red.) ale přibyly agendy, u kterých je to dost sporné, jestli mají být zrovna u ombudsmana, například rovné zacházení, diskriminace a dohled nad místy, kde jsou lidé v detenci. To ombudsmani ve světě spíše nemají, než mají. Musím ale říct, že zatím vždy, když nám byly přidány nějaké povinnosti, tak nám byly přidány i mzdové prostředky. O tom třeba polský nebo slovenský kolega říkali, že nám závidí, že jim přidali taky práci, ale peníze ne. Kancelář tak bobtná.

Kolik tvoří Kancelář veřejného ochránce práv lidí?

Včetně obsluhujícího personálu je nás zhruba 110, z toho asi 65 právníků. Tento stav je povinnostem, které máme, přiměřený. Náš roční rozpočet je kolem 80 milionů korun, jsme nejmenší samostatná kapitola státního rozpočtu. Třeba Ústavní soud má podstatně větší rozpočet.

Čeho se nejčastěji týkají podněty, které dostáváte? Jak vypadal v tomto ohledu loňský rok?

V roce 2011 jsme dostali 7 258 podnětů, z toho 63 procent v naší působnosti. Podařilo se nám tak poměr zlepšit, byl horší, asi 57 ku 43. Osvětou se nám tak daří právní vědomí lidí přece jenom vylepšit. Ani zavedená "ombudsmanství" na tom nejsou o moc lépe. Největší agendu tvoří sociální zabezpečení - důchody, všechny možné dávky, pomoc v hmotné nouzi a tak dále - po něm následuje územní plánování a věci stavební. To platí obecně, jde o trvalý stav.

Lidem je třeba pořád připomínat, že nemám žádnou nařizovací pravomoc, že nevydávám rozhodnutí, ale doporučení. Mám kontakty se svými zahraničními kolegy a zavedenými ombudsmany ze severských zemí nebo z Nizozemska a tím, že tam tyto instituce existují déle a jsou zavedenější, padají jejich doporučení, i když de iure nemají silnější postavení než já, na kulturnější půdu. Většinou jim je spíš vyhověno než nevyhověno. Ale musím říct, že za první celý rok, co jsem tady, není to skóre špatné, byli jsme spíše úspěšní než neúspěšní.

Dokázal byste to říci třeba procentuálně?

Nejdůležitější pro mě je, aby se odstranila chyba nikoliv v jednotlivosti, ale systémová chyba nebo chyba v právním předpise. Na rok 2011 jsem navrhl vládě a Poslanecké sněmovně pouze osm legislativních opatření, dříve se jich dávalo hodně a mě se zdálo, že je to nevyvážené. Osm, o kterých jsem si říkal, že jsou nejbolavější. Od 1. ledna už tři věci jsou a tři jsou na cestě a jen ve dvou se nic moc neudálo. Pro ilustraci: přimlouvali jsme se třeba za zvýhodnění podmínek pro nárok na sirotčí důchod, něco tam zůstalo, ale požadavek minimální doby pojištění šel o hodně níž a bude se to vztahovat i na ty, kteří byli loni, předloni odmítnuti. To považuji docela za úspěch, protože ročně jde o dost lidí, kterých se to týká. Mám dojem, že při jednání s Ministerstvem práce a sociálních věcí, respektive s Českou správou sociálního zabezpečení, jsme dost úspěšní.

Většinu podnětů podávají fyzické osoby, ale obrací se na vás třeba i právnické osoby vysloveně z komerční sféry?

Ano, ale zřídka. Spíše jde o neziskový sektor, jsou to občanská sdružení, nevládní organizace. Objevují se ale i osoby ze sféry hospodářské.

Mají tyto podněty také nějaké pojítko?

Je to takové kampaňovité. Například vláda změní svůj přístup k podpoře fotovoltaiky a postižení sem píší... To, co ve společenské realitě vzbudí nějaký rozruch, se pošle i sem nebo se nás postižení snaží kontaktovat, zda se v tom budeme nějak angažovat. Většinou se v tom ale moc angažovat nejde, protože to není, až na výjimky, rozhodovací činnost úřadů.

A jak je to s vašimi oprávněními podle zákona? Ta jsou dostatečná?

V očích některých lidí dostatečná nejsou, protože si myslí, že jsem někdo, kdo může nařizovat. Ve srovnání s většinou jiných evropských institucí tohoto typu je to klasický model, nikdo nemá nařizovací pravomoc. Abych řekl pravdu, v praxi se nám málokdy stane, že by to někdo moc zkoumal. Mohu zahájit šetření i z vlastní iniciativy a až na výjimky jsem se nesetkal s tím, že by se někdo ohradil. Mám například právo klást otázky jednotlivým zaměstnancům úřadu. Když se ptám někoho, kdo byl v dané věci znalcem, mohl by mi opáčit, že není zaměstnancem úřadu, ale nestalo se mi to. Tohle nám nedělá problémy. Problémem je pak ten výstup, když tam najdeme chybu, který se buď setká s odezvou nebo ne. Ze statistiky jde ale doložit, že jsou věci, ve kterých neuspějeme, ale nejsou to velká čísla.

Takže v zákonném vymezení vašich oprávnění opravdu problém není?

Problém tam nevidím, je to spíš věc kulturnosti prostředí, ve kterém se pohybujeme. Já jsem to i některým pánům ministrům a případně i jejich náměstkům říkal: když už jste si mě zvolili, tak v civilizovaných zemích bývá zvykem tomu svému ombudsmanovi spíše vyhovět než nevyhovět. Nejméně vstřícné, což je ale asi v každé zemi, jsou zatím naše polemiky s Ministerstvem financí. S ostatními ministerstvy se samozřejmě také ne vždy shodneme.

Nemám ale tu povahu, abych bral věci příliš osobně. Za těch zhruba 16 měsíců, co jsem tady, si myslím, že byly věci, kde při troše větší osvícenosti mohl být přijat náš výklad. Nejsem si vědom, že bychom někdy chtěli něco, co by bylo contra legem. My jsme si vždy z těch dvou nebo i více možných výkladů vybrali ten, který nám připadal více šetřící podstatu práva ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny.

Od Nového roku bude ale určitá cesta, nově mi přibyla pravomoc podat podle soudního řádu správního žalobu na ochranu veřejného zájmu. Budou tak případy, kdy řeknu, že to prosoudíme. Nemůžu ale podat abstraktní návrh, musím se držet nějaké konkrétní věci...

Vaši kancelář už jsme zmínili, ale jak se díváte na to, že veřejný ochránce práv má sídlo v Brně? Je to, i s ohledem na vámi dříve řečené, vhodné řešení? Chápu, že třeba odůvodnění brněnského sídla Ústavního soudu či Nejvyššího správního soudu je, řekněme, historické...

Z těch vrcholných institucí, které v Brně sídlí, je u naší kanceláře potřeba dojíždět do Prahy a jiných měst v republice nejčastější. Soudci Ústavního soudu - já jsem jím byl 10 let - nemají kromě nějakých návštěv konferencí, kolokvií, přednášek nebo sem tam třeba Legislativní rady nebo něčeho podobného potřebu cestovat. Nejvyšší správní soud také soudí od stolu... Ministerstva, se kterými jednáme nejčastěji, jsou v Praze, cestování je tak hodně. Já sice mám trvalé bydliště v Brně, ale nejsem žádný brněnský patriot.

Na druhou stranu jsme malá země na to, abychom měli třeba jako Poláci "filiálky" ve větších městech. Při dnešní realitě, kdy dostáváme velkou část podání elektronicky, je to z hlediska komfortu služeb jedno. Nekomfortní je to pro nás. Já bývám v Praze někdy několikrát týdně.

Jak jste již zmínil, postupujete i z vlastní iniciativy. Na co se v tomto ohledu chystáte v roce 2012?

V loňském roce jsme např. z vlastní iniciativy prováděli šetření, jakým způsobem ministerstva nakládají se žádostmi lidí o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Zjistili jsme, že praxe na ministerstvech se dost liší a že podle našeho názoru jsou vedené i zbytečné soudní spory o celkem bagatelní částky. Vypracovali jsme takové desatero, jak si myslíme, že by to mělo vypadat. Chceme shrnout poznatky z této iniciativy, připravit závěrečný výstup a nějakým způsobem to prezentovat, tam, kde třeba nejsme spokojení s tím, jak to je, případně požádat o zákrok vládu. Kolegové, kteří se zabývají diskriminačními problémy, se nyní věnují výtkám mezinárodních institucí o nadměrném umísťování romských dětí do dříve zvláštních, nyní speciálních škol.

Je toho ale víc. Pracujeme na zprávě za rok 2011 a v souvislosti s tím budeme tvořit nějaké naše požadavky a záměry na letošní rok. (Rozhovor vznikl na začátku ledna - pozn. red.) Námětů, co bychom všechno měli šetřit z vlastní iniciativy, je hodně. Snažím se ale tento aktivismus svých kolegů brzdit, nemůžeme být spasiteli všeho. Vždy se tak vybere to, u čeho dojdeme k závěru, že je to třeba za ten rok zúřadovatelné nebo že se to dá posunout. Musíme se také vždy podívat, co je v legislativním procesu, abychom nerozjížděli něco, co už je napsané...

Zdá se, že ta moje teorie, že méně je někdy více, se v tomto případě potvrdila. Já jsem tedy poslancům trochu vynadal, protože jsem jim hned poprvé říkal, že všichni želeli odchodu pana doktora Motejla, ale že když se podívám do zpráv dozadu, tak ač všichni vykládali, jak si ho šíleně váží a ctí ho, tak ho moc v těch návrzích nevyslyšeli. Řekl jsem jim, že kdyby to mělo být takhle - že výsledek bude mizivý - tak bych to nemohl dělat. Koukali na mě sice nevěřícně, ale pak si začali uvědomovat, že to tak je. Teď se tak dá říct, že se to dost zlepšilo. Pan doktor Motejl byl taková víc stará škola než já, jemu asi bylo žinantní být na ně ostřejší. To mně problém nedělá. Když už tam člověk váží cestu a pak se má dívat na to, že ho nikdo neposlouchá... Na to už jsem příliš starý.

Ale skepsi nepociťujete?

Ne, spíše někdy mívám takový pocit marnosti v těch individuálních věcech. Říkám si třeba, proč danému člověku nevyhoví... Oproti tomu, kdy jsem byl soudcem, je to tady opravdu někdy taková nádeničina. Problémy jsou různorodé, takže přehodit se do režimu jiného právního předpisu je někdy na zbláznění.

Pokud byste srovnal svou práci ústavního soudce a veřejného ochránce práv, co je různorodější? Je to ten ochránce?

Samozřejmě. Tady je to takové komunální právo, takové to každodenní, běžné, tam je to o to patro výš a skutkově to máte zmapované, jste ten poslední, už nemusíte - a ani nemůžete - nic vyšetřovat, je to jenom právní posouzení. Tady je to o ověření informací, slyšení té druhé strany, protože jde často o takový výkřik a není to až tak, jak je to napsáno.

Když to řeknu čistě laicky, bavilo vás víc být ústavním soudcem, nebo vás teď víc baví být veřejným ochráncem práv?

Vzhledem k mému spíše hloubavému naturelu jsem byl raději ústavním soudcem. Tam byl čas si něco nastudovat, přečíst si judikaturu, nebyla to taková manufaktura jako tady. Když třeba jedu na dva dny do Prahy, tak po svém návratu nevidím přes podpisové knihy a to mě drtí. A nemám to srdce to nečíst. Nevím, jak to dělají ti ministři, kteří toho mají stejně. Já se snažím zorientovat v tom, o čem to je, prolétnout třeba i někdy velmi obsáhlou závěrečnou zprávu, než ji podepíšu, a to prostě ani technicky nejde. Není to ani až tak o čase, nic mi nebrání sedět v kanceláři do pozdních večerních hodin, ale to už to nevnímáte. Není to jako u soudu, že jsem si vzal jeden spis, kde jsem byl soudce zpravodaj, a týden jsem psal nález. To tady nejde.

JUDr. Pavel Varvařovský

veřejný ochránce práv

narozen 16. října roku 1945 v Českých Budějovicích

Právnickou fakultu UK v Praze absolvoval v roce 1968, titul JUDr. obdržel o pět let později

do roku 1989 působil zejména jako podnikový právník

od roku 1992 do roku 1994 byl soudcem Nejvyššího soudu

v letech 1994 až 2004 byl soudcem Ústavního soudu ČR

od roku 2004 do roku 2010 byl v důchodu, vedle toho učil a publikoval

7. září roku 2010 ho Poslanecké sněmovna Parlamentu ČR zvolilila jako nominanta Senátu Parlamentu ČR veřejným ochráncem práv, úřad zastává od 13. září roku 2010

 

FOTA: Kancelář veřejného ochránce práv

Související