Vzhledem ke svému odbornému zaměření sledujete činnost Ústavního soudu ČR od jeho začátků. Daly by se v jeho rozhodovací činnosti vysledovat nějaké tendence (ať již v pozitivním nebo negativním slova smyslu), které například platily na počátku, ale nyní už ne?

Rozhodování Ústavního soudu považuji za velmi významnou součást fungování naší justice a celého ústavního systému. Jde o určitou modifikaci parlamentní formy státu, která možná stále někdy působí nezvykle, narušuje totiž tradiční trojúhelník vztahů Parlament - prezident republiky - vláda. Celkově lze hodnotit práci Ústavního soudu a jeho rozhodování velmi kladně. Pokud jde o určitý vývoj, zmínil bych, že možná ne příliš šťastné bylo rozhodnutí ústavodárce zakotvit do Ústavy úpravu, podle níž jmenuje všechny soudce Ústavního soudu prezident republiky se souhlasem Senátu na dobu 10 let. To vedlo mimo jiné k tomu, že se jako by zformoval tzv. první Ústavní soud a následně pak v letech 2003/4 druhý Ústavní soud. Myslím si, že toto neměl ústavodárce na mysli. To desetileté funkční období je vázáno na osobu jednotlivého soudce a v práci Ústavního soudu by měla být kontinuita. Možná by bylo lepší, kdyby například v prvním období došlo k rozdělení funkčních období soudců na určité časové období, třeba tři roky, šest let, devět let, nebo kdyby zde byl vůbec jiný způsob jmenování soudců, který by probíhal postupně z více ústavních orgánů. Docházelo by tak k obměně vždy části soudců a byla by zabezpečena kontinuita. Obecně bych tedy řekl, že můžeme sledovat určité rozdíly v rozhodování tzv. prvního Ústavního soudu a druhého Ústavního soudu.

Myslíte si, že by třeba v tomto ohledu byla na místě změna Ústavy?

Myslím si, že ano. Zkušenosti ukazují, že zvolená koncepce, která v podstatě přebírá vzor americké ústavy, patří mezi ty méně zdařilé. Zapomnělo se na to, že v USA jmenuje prezident soudce Nejvyššího soudu bez časového omezení a nejmenuje obvykle více než jednoho, nejvýše dva, na dobu relativně krátkého mandátu. U nás ale došlo k tomu, že prezident republiky jmenoval vždy najednou velký počet soudců a ne vždy byl úspěšný. Víme, že zejména v roce 2003 došlo k určitému zablokování schvalování soudců Ústavního soudu a po určitou dobu i k omezení jeho činnosti. Není vyloučeno, že se to může zopakovat znovu v roce 2013 nebo 2014. Prospěšné by bylo uvažovat například o prodloužení funkčního období na 12 let, zabránění možnosti opakování funkce (což je myslím také důležité) a o jmenování soudců různými ústavními orgány. Jako vhodné bych viděl, aby část soudců byla přímo vysílána z řad soudců Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu.

Je reálné, že by se tohle mohlo podařit? Mohla by tomu být nakloněna politická vůle?

Letos si budeme připomínat 20 let od přijetí platné Ústavy České republiky, a to je docela vhodná doba na vyhodnocení funkčnosti Ústavy, možná i Listiny základních práv a svobod, a ústavního systému. Praktické zkušenosti už jsou dostatečné, řada věcí se osvědčila. Zkušenosti z kreování Ústavního soudu ale podle mého názoru zatím nejsou přesvědčivé, podobně jako například ústavní úprava jmenování předsedy vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny, což dokonce vedlo v roce 2006 k zablokování volby předsedy Sněmovny. Je na místě to vyhodnotit a uvažovat o nějaké komplexnější změně, zatím se spíše mluví o těch dílčích, například o přímé volbě prezidenta republiky nebo starostů vybraných obcí. Zdá se mi, že to není úplně provázané.

Zmínil jste přímou volbu prezidenta republiky, jak se na ni tváříte? Byla by vhodná v našem ústavním a politickém systému?

Mezi ústavními právníky i politology převládá názor, že nikoliv. Kritické názory ještě sílí s ohledem na to, že není vyloučeno, že Senát Parlamentu ČR tento návrh podpoří a že projde. Můj názor není takto kritický, vyjádřil jsem to už před 10 lety ve společné práci Ústavní systém České republiky s kolegy Hřebejkem a Zoubkem. Přímou volbu beru jako určitou modifikaci parlamentní formy vlády, ale takovou, která je v současnosti v řadě států Evropské unie. Z 27 členských států je sedm monarchií a zbývajících 20 států má převážně parlamentní formu vlády, ve 12 z nich se prezident volí přímo a jen v osmi tomu tak není. Nezdá se, že by to činilo zásadní problémy, které se uvádějí, jako že dojde k úplné devalvaci volby kandidaturou osob, u nichž by se mohlo pochybovat, zda tu funkci mohou zastávat, nebo že to bude nadměrně dlouhá kampaň, která všechny finančně i časově vyčerpá. Z druhé strany je třeba počítat s tím, a to je nesporné, že přímo zvolený prezident republiky bude mít větší legitimitu a může aktivněji využívat některé ústavně dané pravomoci, aby případně vystupoval proti vládě nebo vládní většině v Poslanecké sněmovně, to je jeho právo veta k zákonům, jeho možnost obracet se na Ústavní soud s návrhy na zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení a i jeho pravomoc ve věci ratifikace mezinárodních smluv. Přímo volený prezident může působit proti partokracii, která se projevuje nejenom u nás, ale je docela typickým znakem parlamentní formy vlády. Nejde o jednoznačně negativní posun, ale o posun, který může mít v něčem přínosy sporné, ale i pozitivní. Přímá volba se může stát jakýmsi lakmusovým papírkem pro fungování ústavního systému a možných změn, které by ho přizpůsobovaly potřebám 21. století.

Ústavní soud sledujete jednak jako právní teoretik zaměřený na ústavní právo a právní teorii, ale přicházíte s ním do styku i prakticky jako advokát. Určuje tento střet s realitou i váš pohled na teorii zmíněných oborů?

Určitě, je to dobrá zkušenost. Nejenom na naší fakultě se vedly diskuze, zda je vhodné, aby se akademici zapojovali do právní praxe a v jakém rozsahu. Jednoznačný názor, který byl ještě počátkem 90. let hodně rozšířen, to znamená nezapojovat se nebo velmi selektivně, každopádně nevykonávat třeba advokátní praxi, myslím, neobstál. Jde o to, kde je těžiště činnosti. Je jasné, že pokud se někdo věnuje advokacii v takovém rozsahu, že mu to v podstatě znemožňuje vědecky a pedagogicky pracovat, tak to vhodné není. Mě se to osvědčilo právě možná i vzhledem k tomu specifičtějšímu zaměření činnosti. Nejenom zastupování před Ústavním soudem (ale asi v první řadě tato činnost) mi přineslo některé praktické poznatky, které mohou oživit výuku konkrétními případy, jež nejsou vyčteny nebo dokonce vymyšleny. Tyto poznatky mohou oživit i vědecké bádání. Některé nové podněty by mě možná nenapadly, kdybych jimi neprošel. Obdobně je to samozřejmě i zkušenost z Legislativní rady vlády.

Jaké nálezy Ústavního soudu považujete vůbec za nejzásadnější?

Bylo by jich více. V tom prvním období činnosti je třeba připomenout některé nálezy týkající se otázek minulosti, ať už to byl nález Ústavního soudu ve vztahu ke komunistickému režimu, jeho hodnocení z hlediska zákona o protiprávnosti komunistického režimu, který byl jedním z prvních nálezů, nebo vzápětí nález týkající se restitucí ve věci tzv. kauzy Dreithaler. Ústavní soud v těchto nálezech vymezuje některé otázky hodnotové i otázky přístupu k právu v období nesvobody. Za důležité samozřejmě považuji nálezy, které dotvářely ústavní systém, zde jsou ale některé sporné, třeba nález ve věci guvernéra České národní banky. Zde se domnívám, že zvolené řešení není úplně přesvědčivé, že je otázkou, jestli se jednalo o kompetenční spor, pod který to Ústavní soud podřadil. Nebylo sporné, že guvernéra jmenuje prezident republiky, ale šlo o to, jestli v kontrasignaci nebo samostatně. Spíše šlo, podle mého názoru, o interpretaci Ústavy již překračující pravomoc Ústavního soudu a kromě toho Ústava nezakotvila tuto pravomoc explicitně jako samostatnou, je to až zákonná úprava, která měla být podle mě vyložena ve prospěch vlády. Dnes se nám to znovu vrací v souvislosti s přímou volbou prezidenta republiky. Diskutuje se o tom, že není dobré, aby všichni členové Bankovní rady byli jmenováni bez kontrasignace, nebo eventuálně bez jiné úpravy, podle které by souhlas dával třeba Senát Parlamentu ČR. S tím bych souhlasil, protože v zásadě by mělo platit, že prezident republiky nemá mít příliš mnoho samostatných pravomocí, že je spíše takovým supervizorem a že má zabezpečovat jakousi kontrolu nad jinými orgány, než že by měl mít vlastní samostatnou rozhodovací pravomoc. Ale i v dalších věcech Ústavní soud vymezuje otázky, třeba ve volebních věcech. Ve velmi známém nálezu z roku 2001 Ústavní soud dospěl k tomu, že změna volebního zákona narušuje ústavní zásady poměrného zastoupení při volbách do Poslanecké sněmovny. Přestože byl tento nález poměrně rozsáhle kritizován, souhlasil bych zde s názorem Ústavního soudu, že ve svém souhrnu ty provedené změny už překročily vymezené kritérium systému poměrného zastoupení při volbách do Poslanecké sněmovny a poukázal bych i na to, že zde došlo k porušení principu rovnosti volebního práva. Snad ještě poslední - těch nálezů by se dala uvést řada - velmi diskutovaný nález Ústavního soudu z roku 2009, který zrušil ústavní zákon o předčasném ukončení volebního období Poslanecké sněmovny. Tento nález považuji za asi nejspornější za celou dobu existence Ústavního soudu. Je totiž otázkou, zdali Ústavní soud může zrušit ústavní zákon. V zásadě se tak pohyboval již v oblasti ultra vires svých pravomocí. To se dá odůvodnit jedině situací, ve které jsou podstatným způsobem narušeny náležitosti demokratického právního státu. To se v tom daném případě jistě nestalo, což jde snadno doložit.

Právě zastáváte druhé funkční období v pozici děkana Právnické fakulty UK v Praze. Stále častěji ale slýchám, že právě vy byste byl ideálním ústavním soudcem... Lákalo by vás to?

Připouštím, že už jsem byl některými neformálně osloven, jak se na to dívám. Před sebou mám ještě dva roky funkčního období, je tedy otázkou, jestli nenechat toto období doběhnout a pak se rozhodovat co dál. Je to dosti významná změna v životě. Z jedné strany by asi nikdo z uvažovaných právníků neřekl: "Nechci být soudcem Ústavního soudu!" Z druhé strany je třeba výrazně omezit některé aktivity a některé ukončit. To je třeba zvažovat, stejně jako některé rodinné souvislosti. Tuto otázku tak zatím nechávám otevřenou.

Jak byste si ideálně představoval svou další kariéru?

Vždy jsem chtěl být učitelem, nerad bych zcela opustil dosavadní akademickou činnost. I kdybych byl navržen a akceptován jako soudce Ústavního soudu, tak bych rád vedle toho v přiměřeném rozsahu vykonával právě tuto aktivitu. Myslím si však, že základ není v nějakých funkcích, ale v určité činnosti. Trochu jsem i váhal, jestli jít i do druhého období funkce děkana, byť je to obvyklé a byl jsem přesvědčován, abych tak učinil. Docela budu rád, až skončím ve funkci děkana a budu se moci více věnovat zejména vědecké činnosti. Mám určitá témata, která bych chtěl zpracovat podrobněji, ale to vyžaduje svůj čas. Ve svém životě jsem nikdy nepovažoval vykonávání akademických či jiných funkcí za osobní prioritu.

Myslíte si, že význam judikatury v České republice ještě poroste, nebo už nemá kam růst?

Tato otázka souvisí s postavením soudnictví v současném právním systému, které se řeší i ve vědeckém výzkumu. Je nepochybné, že ta role se mění a úloha soudců roste. Rovněž je jasné, že to není úplně bezproblémový proces. Stále platí, že je otázkou, proč nás někdo může soudit, na základě čeho byl povolán, aby byl soudcem. Tím spíše to platí, pokud bychom si řekli, že judikáty jsou podstatnou složkou působení práva, a že dokonce, jak říkáte, by jejich význam měl růst. Pak to bude na úkor něčeho jiného, zejména zákonného práva. Je otázkou, jestli je to dobře. V pozadí za touto pro někoho pouze technickou otázkou je totiž vztah demokratického a právního charakteru státu. Soudy jsou ochránci především právního státu, a to včetně Ústavního soudu, o kterém jsme hovořili. Ale parlamenty, samospráva nebo i formy přímé demokracie představují demokratický charakter státu. Pokud máme být státem demokratickým i právním, pak to musí být v určitém souladu. Myslím si, že pravomoc soudů nemůže převážit (nebo i fakticky jejich činnost). Proto vidím problém i v tom, když třeba Ústavní soud je příliš aktivistický, jde nad rámec svých pravomocí. Nikdy nevíme, zda nemůže dojít k tomu, že Ústavní soud bude obsazen takovým způsobem, že jeho rozhodování bude ohrožovat demokratický charakter státu. Ale i kdyby tomu tak nebylo, je to soudní orgán ochrany ústavnosti, který není prima facie představitelem demokratického státu, ale spíše odborným orgánem, jenž představuje spíše technokratický prvek v ústavním systému. Nemyslím si, že by bylo dobré jít pouze touto technokratickou cestou. Stejně tak by nebylo dobré, aby místo zákonného pozitivismu nastoupil soudní pozitivismus. Vidím tedy limity ve významu judikatury. Bez rozhodování soudů ale právo fungovat nebude. Význam soudů se výrazně zvýšil, asi je třeba uvažovat ještě o prohloubení určitých institucionálních záruk nezávislosti soudnictví. Soudy mají právo dotvářet a samozřejmě ho vykládat a aplikovat, ale nemají ho prvořadě nebo dokonce snad výlučně tvořit.

Následuje rozšířená část rozhovoru z měsíčníku Právní rádce č. 1 / 2012:

Mohl byste nám popsat, jak vypadá vaše role místopředsedy Legislativní rady vlády?
Legislativní rada vlády je poradní orgán vlády, nemá tedy rozhodovací pravomoc. Je to kolegiátní orgán, který jedná ve sboru. Její vedení v podstatě nemá nějaké zvláštní pravomoci. Jiná situace je ovšem u předsedy legislativní rady v tom, že je členem vlády, což je výslovně zakotveno v kompetenčním zákoně, a tak může v řadě věcí rozhodovat i nezávisle na radě, může doporučit projednání určitých otázek na vládě mimo Legislativní radu vlády.
Někdy se zaměňuje (např. v určitých případech v médiích) Legislativní rada vlády s odborem vládní legislativy, který představuje aparát vlády, nikoliv primárně pro legislativní radu, byť působí samozřejmě v úzké součinnosti.
Legislativní rada vlády zasedá zpravidla jednou za 14 dní, zpravidla jsou to celodenní zasedání, kde se projednávají vládní návrhy zákonů. Nezabývá se návrhy jiných subjektů se zákonodárnou iniciativou, přestože se k nim vláda vyjadřuje. Je to jeden z těch případů, kdy vládní legislativa zpracovává nějaký návrh stanoviska pro vládu, ale mimo Legislativní radu vlády. Jejím úkolem je zabývat se zejména novými zákony nebo novelizacemi většího rozsahu. Využívá přitom podklady, které zpracovává právě vládní legislativa a komise, které působí při Legislativní radě vlády. Obvykle je k dané problematice ustaven zpravodaj, někdy i více zpravodajů, kteří se zaměřují speciálně na danou  problematiku a kteří do značné míry usměrní to jednání svými argumenty ve prospěch návrhu nebo připomínkami naopak k jeho dopracování. Pokud jde o nové zákonné projekty, ty by měly být zpracovány nejprve jako věcné záměry zákonů a teprve poté v paragrafovém znění tak, aby bylo možné ovlivnit už samotnou koncepci zákona.
U většiny návrhů jsou poměrně rozsáhlé diskuze a po pravdě řečeno, neznám případ, kdy by nějaký návrh prošel zcela bez připomínek. Je to nakonec podle mě i úkol Legislativní rady vlády, aby hledala určitá legislativně sporná místa nebo nedostatky.  Názory se ale také někdy rozejdou a nejsou úplně jednomyslné nebo jednoznačné. Samozřejmě ty argumenty, které jsou vznášeny v diskuzi, různě váží, ale podle mé více než pětileté zkušenosti z Legislativní rady vlády jde o sbor velmi kvalifikovaných odborníků, často nejenom s teoretickými znalostmi, ale i s praktickými zkušenostmi. Otázkou je, zda nemáme příliš mnoho legislativy, která jde z jiných zdrojů, ať už to jsou poslanecké návrhy, nebo i další, které takto nejsou, myslím, podrobně diskutovány, nebo nakolik poté dochází zejména v Poslanecké sněmovně, někdy i v Senátu, k takovým změnám, které významně ovlivní výsledné znění zákonů.
Zákony jsou ale samozřejmě tvořeny na základě politických rozhodnutí, hledisko Legislativní rady vlády má být odborné a nezřídka převládnou  politické aspekty ze strany vlády, ale i Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR.     

Jak na vás působí, když se zákon, který prošel legislativní radou, vládou a celým legislativním procesem ocitne před Ústavním soudem a je třeba posuzováno to, zda je v souladu s Ústavou nebo nikoliv?
Jde asi o více případů. Může to být skutečně situace, kdy určitými změnami, vnesenými v další fázi legislativního procesu, byl ten návrh upraven tak, že se významně odlišuje od toho, jak prošel vládou. Může to ale být i situace, kdy má vláda určitou představu, která vychází i z programového prohlášení vlády a ta není kompatibilní s názory opozice. Ta pak využívá svého práva obrátit se na Ústavní soud. Naše úprava dává opozici poměrně široké možnosti, je to minorita, která může namítat u Ústavního soudu neústavnost zákona. To, co se často namítá, že se Ústavní soud stal “třetí komorou Parlamentu“ nebo že je to politický orgán, je z velké části - netvrdím, že zcela - dáno touto úpravou a využitím té možnosti ze strany konkrétní opozice. Ústavní soud je v tomto smyslu vtahován do řešení otázek, které mají samozřejmě ústavní dimenzi, ale přirozeně i politický aspekt nebo významné společenské dopady. Chápu Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který se nachází mezi právem a politikou a v tomto smyslu se domnívat, že jeho rozhodování nemá žádný politický význam a dopad, by samozřejmě bylo naivní a v tom se přece jenom do jisté míry odlišuje od běžných soudů, kde je politický význam rozhodnutí méně výrazný.

Pro Právnickou fakultu UK v Praze, jejímž jste děkanem, dlouho platilo, že svým studentům příliš neumožňovala užší specializaci. S novým studijním programem, který již běží, už takováto specializace de facto možná je. Mohl byste nám přiblížit, jak nový program vypadá?
Je to tak, jak říkáte. Těžiště specializace však u právníků je a zůstane po absolvování fakulty, student totiž ještě neví, co všechno bude potřebovat a právo je také vzájemně propojený systém pravidel a principů. Studenti nového programu jsou nyní ve druhém ročníku. Je například zrušena první část státní zkoušky, tzv. historicko – teoretická. Ve druhém ročníku je nově zkouška z ústavního práva, vedle toho z první části občanského práva, z mezinárodního práva, národního hospodářství a nově i z evropského práva. Myslíme si, že druhý ročník bude těžší než doposud. Druhá zásadní změna se týká větší profilace, existuje možnost specializačních modulů, uvažuje se o počtu kolem 15. Studenti se do nich zařadí od druhého ročníku počínaje tím, že si budou vybírat určité počty povinně volitelných a volitelných předmětů. Aby jim bylo uznáno, že se specializovali, musí si z nabídky modulu zvolit během studia určitý počet předmětů. Specializaci, která se zapíše do dodatku k diplomu, bude mít možné maximálně ze dvou modulů. Tato forma specializace je ponechána na vůli studentů. Mohou si předměty vybrat úplně nahodile bez jakékoliv vazby a nedosáhnout  možnosti specializace… Se specializací souvisí ale i nutnost konat státní zkoušku z předmětu, ze kterého si student zvolil diplomovou práci. Ta se bude konat společně s obhajobou diplomové práce. Svou formou to bude  připomínat rigorózní zkoušku. Otázkou je, jak to bude u těch předmětů, které jsou součástí generální státní zkoušky (občanské právo, obchodní právo, trestní právo, správní právo a ústavní právo), která bude nadále rozdělena na soukromoprávní a veřejnoprávní část. Měla by se lišit od specializované, ta by měla jít více do hloubky, mít daleko více detailních otázek a to včetně určitého komparativního zaměření a detailnější znalosti judikatury. Student, který si zvolil danou specializaci, by měl ukázat, že se více vyzná nejen v zákonné úpravě, ale i v tom, jak je judikováno a že zná komparativní souvislosti a má i nějakou schopnost analýzy, nejenom deskripce.
Ale i ta generální státní zkouška by měla být modifikována. Již jsme zahájili přípravu k posunutí této zkoušky více k syntetickému pojetí, tak aby šlo ověření znalostí souvislostí ústavního, trestního a správního práva a občanského práva hmotného a procesního a obchodního práva. Za několik let uvidíme, jak se to podaří naplnit. Není to jednoduché, protože takových průřezových otázek není tolik. Některé otázky jsou skutečně čistě odvětvové, takže se zdá, že v praxi půjde o kombinaci přístupů.

Bude výuka uzpůsobena tomu, že bude u specializačních státních zkoušek zkoušena podrobněji judikatura? Nebo půjde spíše o to, že studenti mají o daný obor zájem, tak si to de facto sami nastudují?
Musí být, my už v současnosti klademe větší důraz na studium judikatury, než tomu bylo v minulosti. Domnívám se, že platí, že bez znalosti rozhodování vrcholných soudů dnes v podstatě nelze obstát. Problémem je nakolik se nám neobjevil nový positivismus při studiu soudních rozhodnutí, nakolik se daří určitý kritický přístup. Obvykle se kritizovalo to, že studenti jsou vedeni jenom k memorování zákonů a že znalost judikatury by byla cestou, aby více přemýšleli, kladli si otázky a více uvažovali aplikačně, což je důležité. To samozřejmě je pravda, protože jedna věc je přečíst si nějaké ustanovení nebo několik paragrafů v zákoně, jiná věc je to vidět v konkrétních souvislostech řešených problémů. Někdy ale studenti i judikaturu přebírají zcela mechanicky, vytlačují znalost zákonů a učí se nějaké věty ze soudních rozhodnutí, které chápou stejně, jako by to byla dikce zákona. Znám to už ze svých pobytů v zahraničí, kde toto existuje už řadu let. Přijdete do studovny a tam vidíte, že studenti mají před sebou komentáře, rozsáhlé tlusté knihy, a v nich listují. Otázkou je, zda se učí i přemýšlet nad tím, jestli je skutečně to soudní rozhodnutí správné, nebo je dostatečně zdůvodněné a nebo je bez ohledu na zákon zajímá pouze to, jak danou věc vyložil soud a dále to nerozebírají.
To je tendence, která není jednoznačně pozitivní, od zákonného pozitivismu se přechází k soudcovskému pozitivismu. My bychom měli ve studiu a ve výuce usilovat o to, abychom takový zjednodušený pozitivismus potlačovali a rozvíjet spíše kritické myšlení, schopnost samostatné argumentace a přijímání určitých argumentů nikoliv nekriticky. Je to docela složité, úspěšněji to lze provést tam, kde je menší počet studentů, třeba u některých volitelných předmětů nebo v individuálním kontaktu (třeba při psaní diplomové práce) nebo při vědeckých seminářích.

Neobáváte se toho, že takto nastavený systém může způsobit to, že se studenti ještě více upnou na velké katedry a naopak spíše teoretické katedry ztratí ty studenty, kteří na nich nyní píšou diplomové práce a navštěvují předměty, které vypisují?
Možná to do určité míry hrozí. Výhodou některých předmětů (teorie práva, právních dějin, římského práva) je, že jsou na začátku studia a mohou tak nejdříve podchytit studenty. Jen část zůstane věrná dál. Často nejde jenom o uvažování v  pragmatickém rámci, ale že část studentů uvažuje i o tom, že se může prezentovat diplomovou prací, která je nějakým způsobem specifická nebo nadstandardní - tématem, rozsahem nebo způsobem zpracování. Každopádně nechceme, aby zcela zmizel  univerzální profil absolventa fakulty. Nemělo by to být tak, že specializace převládne. Platí, že absolvent potřebuje určité bazální znalosti z celého práva, dnes už v určitém evropském a mezinárodním kontextu. Třeba 70 procent z toho zapomene, ale přece jen o tom bude mít nějaké povědomí. Zůstane to jako určitá součást celkové vzdělanosti právníka, že si uvědomuje, že každá právní otázka má svoje souvislosti v jiných odvětvích práva a historickou genezi. Specializaci se ale nevyhneme. I veřejností bylo dlouho právnické studium vnímáno jako univerzální, kde každý absolvent zná úplně všechno a dokonce je snad schopen z hlavy dávat odpovědi na různé právní otázky. To by třeba u lékaře dnes nikoho nenapadlo. Myslím si, že nejinak tomu bude v oblasti práva a že bude sílit tlak na určitou spolupráci mezi právníky specialisty.

Děkan Právnické fakulty UK v Praze a vedoucí kateder ústavního práva a teorie práva a právních učení Aleš Gerloch.

FOTO: Právnická fakulta UK v Praze

Související