K tomu dochází v rámci likvidace. V tomto stadiu existence společnosti je centrální postavou osoba likvidátora, jemuž je svěřeno provedení likvidace. Tento článek pojednává o kompetencích likvidátora jednak ve vztahu ke společnosti a jejím orgánům, jednak ve vztahu ke třetím osobám. Text pracuje s likvidací majetku kapitálových společností.

V rámci likvidace, která zpravidla1) povinně následuje po zrušení společnosti bez právního nástupce, dochází k vypořádání majetkoprávních poměrů obchodní společnosti před jejím výmazem z obchodního rejstříku. Jmění společnosti je "přeměněno" na peněžní sumu, čistou majetkovou podstatu, označovanou jako likvidační zůstatek.

Po svém zrušení bez právního nástupce společnost trvá stále jako právní subjekt. Mění se ale důvod její existence: společnost nadále existuje pouze pro účely svého následného výmazu z obchodního rejstříku. Z toho vyplývá i omezení právní subjektivity společnosti, a to pouze na jednání, která směřují k tomuto cíli.2)

Vstupem společnosti do likvidace se modifikuje i zájem, pod jehož zorným úhlem musí být společnost vedena. Není jím už podnikatelská činnost provozovaná za účelem dlouhodobé prosperity, dlouhodobého zhodnocování jejího majetku, ale zájem společnosti se redukuje na ukončení její činnosti za nejlepších podmínek. Likvidátor musí současně respektovat zájem věřitelů na uspokojení jejich pohledávek za společností. Mezi tyto věřitele patří i stát jako fiskus, vůči němuž má společnost zejména daňové povinnosti. Německá doktrína v této souvislosti hovoří o likvidaci jako podnikatelském úkolu, jehož cílem je dosáhnout co největšího likvidačního zůstatku.3) Limitem ovšem zůstává účel likvidace: ukončení činnosti společnosti a její následný zánik.

LIKVIDÁTOR A STATUTÁRNÍ ORGÁN

Likvidátor je orgánem společnosti (§ 71 odst. 5 obchodního zákoníku), a to orgánem, který přistupuje ke stávajícím obligatorním orgánům společnosti - valné hromadě, statutárnímu orgánu a dozorčí radě (u akciové společnosti, případně je-li zřízena u společnosti s ručením omezeným).4)

Vztah likvidátora a statutárního orgánu řeší obchodní zákoník v § 70 odst. 3 a § 68 odst. 5. Podle § 68 odst. 5 obchodního zákoníku vykonává statutární orgán svou působnost jen v takovém rozsahu, v jakém nepřešla na likvidátora. Dokud není likvidátor jmenován, nebo jestliže skončila jeho funkce a není jmenován nový likvidátor, plní povinnosti související s likvidací společnosti její statutární orgán. Podle § 70 odst. 3 obchodního zákoníku jmenováním likvidátora na něj přechází v rámci § 72 působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti. Jmenováním likvidátora tudíž statutární orgán "ztrácí" část své působnosti (k tomu viz dále), jeho funkce nicméně nezaniká.5) Likvidátor se nestává statutárním orgánem, ale je orgánem svého druhu, a to orgánem individuálním. Pokud proto dojde z jakéhokoliv důvodu k ukončení funkce statutárního orgánu či jeho člena, je příslušný orgán společnosti (valná hromada, případně dozorčí rada) povinen stanoveným způsobem statutární orgán "rekonstruovat".6) Takový postup je nezbytný, neboť skončí-li z jakéhokoliv důvodu funkce likvidátora a není jmenován nový likvidátor, vykonává kompetence likvidátora právě statutární orgán (§ 68 odst. 5 obchodního zákoníku). Toto ustanovení má význam zejména v případech, kdy dojde k ukončení činnosti likvidátora jinak než odvoláním (likvidátor zemře nebo odstoupí ze své funkce), neboť do jmenování nového likvidátora valnou hromadou, případně soudem, by společnost neměla orgán se statutární (byť limitovanou) jednatelskou působností.7)

JEDNATELSKÉ OPRÁVNĚNÍ LIKVIDÁTORA

Jmenováním sice přechází na likvidátora působnost statutárního orgánu jednat jménem společnosti, avšak rozsah jeho jednatelského oprávnění je omezen na úkony směřující k likvidaci společnosti (§ 70 odst. 3 obchodního zákoníku spolu s § 72 obchodního zákoníku). Obecněji řečeno, jednatelské oprávnění likvidátora je ohraničeno rozsahem omezené právní subjektivity společnosti.8) Omezená právní subjektivita společnosti stanoví tudíž rámec, v němž se může likvidátor pohybovat.

ROZSAH JEDNATELSKÉHO OPRÁVNĚNÍ

Obchodní zákoník vypočítává jednotlivé druhy právních úkonů, které likvidátor v rámci likvidace může (a zároveň musí) činit (§ 72). Likvidátor plní závazky společnosti, uplatňuje pohledávky a přijímá plnění, zastupuje společnost před soudy a jinými orgány, uzavírá smíry a dohody o změně a zániku práv a závazků a vykonává práva společnosti. Nové smlouvy může likvidátor uzavírat jen v souvislosti s ukončením nevyřízených obchodů, nebo je-li to potřebné k zachování hodnoty majetku společnosti nebo k jeho využití, nejde-li o pokračování v provozu podniku. Konečně je likvidátor oprávněn jednat jménem společnosti též ve věcech zápisu do obchodního rejstříku.

PLNĚNÍ ZÁVAZKŮ SPOLEČNOSTI:

Likvidátor plní závazky společnosti. Za tímto účelem oznamuje i vstup společnosti do likvidace známým věřitelům a zveřejňuje rozhodnutí o zrušení společnosti s výzvou pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky (§ 72 obchodního zákoníku). Přístup k věřitelům se liší podle toho, zda je jejich pohledávka splatná a nesporná či nikoliv.

USPOKOJENÍ SPLATNÝCH A ZAJIŠTĚNÍ NESPLATNÝCH A SPORNÝCH POHLEDÁVEK

Pokud je pohledávka věřitele splatná a není o ní sporu, likvidátor pohledávku uhradí. Obchodní zákoník přitom (na rozdíl od insolvenčního zákona)9) nestanoví pořadí, v jakém by měly být pohledávky uspokojeny. Výjimkou jsou mzdové nároky zaměstnanců společnosti, které likvidátor musí uspokojit přednostně (§ 74 odst. 3 obchodního zákoníku).10) Uvedená úprava je logickým důsledkem toho, že zahájení likvidace nemá žádný vliv na splatnost pohledávek (na rozdíl od prohlášení konkurzu)11) a likvidátor by měl proto pohledávky uspokojovat v pořadí jejich splatnosti. Pokud totiž splatnou pohledávku neuhradí, společnost se dostává do prodlení spolu se všemi z toho vyplývajícími důsledky (§ 365 a násl. obchodního zákoníku, resp. § 517 a násl. občanského zákoníku). Je-li ovšem zřejmé, že souhrn závazků společnosti převyšuje hodnotu majetku společnosti (a tedy - při existenci více věřitelů - společnost je v úpadku, § 3 odst. 3 insolvenčního zákona), je likvidátor povinen podat insolvenční návrh, a to bez zbytečného odkladu poté, co se o úpadku společnosti dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět.12) Nesplnění této povinnosti může mít za následek vznik odpovědnosti k náhradě škody.13)

Jak bylo uvedeno výše, vstup společnosti do likvidace nemá vliv na splatnost pohledávek. Věřitelé nesplatných pohledávek mají nicméně právo na poskytnutí odpovídající jistoty (§ 75 odst. 4 obchodního zákoníku). To ovšem nevylučuje dohodu o předčasném splacení pohledávek.14) Závazek poskytnout jistotu lze podle občanského zákoníku splnit zejména zřízením zástavního práva nebo způsobilými ručiteli (§ 555 občanského zákoníku). Nejedná se o taxativní výčet a jistotu lze poskytnout i jiným vhodným způsobem. V úvahu tak přichází např. bankovní záruka či složení peněz do notářské úschovy.

Jsou-li pohledávky sporné, obchodní zákoník umožňuje, aby byla likvidace skončena i přes probíhající soudní řízení. Předpokladem je, že věřiteli sporné pohledávky bude poskytnuta dostatečná jistota (§ 75b odst. 4 obchodního zákoníku).

NÁVRH NA VÝMAZ

Zákon ukládá likvidátorovi, aby podal návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku do třiceti dnů po skončení likvidace (§ 75a odst. 2 obchodního zákoníku). Pokud však společnost zanikne, ztratí způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 občanského soudního řádu).15) Soud v takovém případě posoudí, zda uvedená skutečnost sama o sobě brání dalšímu pokračování v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat (§ 107 odst. 1 občanského soudního řádu). Komentář k občanskému soudnímu řádu k tomu uvádí: "Byla-li obchodní společnost ... vymazána z obchodního nebo jiného rejstříku během řízení (v době po zahájení řízení do dne, kdy řízení bylo pravomocně skončeno) po skončení likvidace ..., může soud dovodit, že v řízení s touto právnickou osobou jako účastníkem řízení nelze pokračovat a že povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat, jen jestliže tu není důvod postupovat podle § 75b odst. 2 obchodního zákoníku, tedy jen jestliže nebylo za řízení zjištěno, že by právnická osoba zanechala dosud neznámý majetek (majetek, který by měl být vypořádán při likvidaci)."16) Likvidace ovšem mohla skončit pouze v případě, že věřiteli sporné pohledávky byla poskytnuta dostatečná jistota a ta nemůže být z povahy věci považována za dosud neznámý majetek; její existence tedy není důvodem pro zrušení výmazu a obnovení likvidace společnosti podle § 75b odst. 2 obchodního zákoníku. Pokud by proto byla společnost vymazána z obchodního rejstříku, soud by musel řízení zastavit (§ 107 odst. 5 občanského soudního řádu).

Souhlasíme proto s Vrchním soudem v Praze, že "z obchodního rejstříku tedy nelze vymazat obchodní společnost, a to i kdyby její likvidace skončila, pokud je účastníkem dosud neskončeného soudního řízení, v němž by v důsledku jejího zániku nebylo možné meritorně rozhodnout, ačkoli jinak by k takovému rozhodnutí všechny zákonné podmínky byly splněny, ledaže zákonem není stanoveno něco jiného. Pouze jestliže ze zákona přímo plyne, že lze provést výmaz společnosti i za situace probíhajícího jiného řízení než řízení o tento výmaz, lze obchodní společnost vymazat z obchodního rejstříku, i když toto jiné řízení ještě neskončilo (např. u sloučení akciových společností dle § 220h odst. 4 obchodního zákoníku). V ostatních případech by takový výmaz společnosti byl v rozporu s čl. 36 odst. 1 LPS."17) Jen takový postup ostatně umožňuje, aby v případě, že soud vyhoví společnosti a nárok věřitele odmítne, bylo možno jistotu vypořádat podle § 75b odst. 1 obchodního zákoníku, který je aplikovatelný i v případě "potřeby jiných vhodných opatření", neboť o "neznámý majetek" umožňující postup dle § 75b odst. 2 obchodního zákoníku se - jak bylo zmíněno výše - jednat nebude.

Lze proto uzavřít, že má-li společnost sporné pohledávky, o kterých probíhá řízení, je možné věřitelům takových pohledávek poskytnout dostatečnou jistotu a likvidaci ukončit, ovšem s tím, že nedojde k výmazu společnosti z obchodního rejstříku a společnost si i nadále zachová svoji právní subjektivitu. Pokud věřitel v řízení o sporné pohledávce zvítězí, uspokojí se z poskytnuté jistoty a společnost může být vymazána z obchodního rejstříku. V případě, že bude vyhověno společnosti, bude se postupovat podle § 75b odst. 1 obchodního zákoníku a dojde k obnovení likvidace společnosti.

V případě sporné pohledávky je patrně nejpraktičtější složení částky do notářské úschovy.18) Pokud bude společnost ve sporu úspěšná, lze takovou částku bez větších obtíží dodatečně rozdělit (§ 75b odst. 1 obchodního zákoníku).

VLIV PŘIHLÁŠENÍ POHLEDÁVKY

V ideálním případě věřitelé přihlásí své pohledávky na výzvu likvidátora publikovanou v Obchodním věstníku, a to ve lhůtě tam stanovené. Podle § 75 odst. 3 obchodního zákoníku nelze společníkům poskytnout plnění z důvodu jejich práva na podíl na likvidačním zůstatku dříve, než jsou uspokojeny nároky všech známých věřitelů, kteří včas přihlásili své pohledávky. Likvidace tedy neskončí, dokud jejich pohledávka nebude uspokojena, případně zajištěna.19)

Jestliže věřitel přihlásí svou pohledávku až po uplynutí stanovené lhůty, nemá to žádný vliv na povinnost společnosti danou pohledávku uspokojit. Šance věřitele na uspokojení jeho pohledávky se ovšem snižuje. Přitom je třeba rozlišovat, zda věřitel přihlásil svou pohledávku před rozdělením likvidačního zůstatku, či po výmazu společnosti z obchodního rejstříku.

Pokud věřitel přihlásil svou pohledávku až po uplynutí stanovené lhůty, avšak dříve, než byl rozdělen likvidační zůstatek, je likvidátor povinen jeho pohledávku uspokojit (zajistit) ještě před rozdělením čistého majetkového zůstatku společníkům. Pokud již likvidátor zpracoval zprávu o průběhu likvidace, případně účetní závěrku (§ 75 odst. 1 obchodního zákoníku), je podle našeho názoru povinen v případě potřeby uvedené dokumenty přepracovat. Ačkoliv § 75 odst. 3 obchodního zákoníku hovoří o přípustnosti rozdělení likvidačního zůstatku po uspokojení věřitelů, kteří včas přihlásili své pohledávky, je toto ustanovení třeba vykládat tak, že se vztahuje i na věřitele, kteří své pohledávky přihlásili sice po uplynutí stanovené lhůty, avšak ještě před zahájením rozdělování likvidačního zůstatku.20)

Věřitel se může domáhat splnění své pohledávky až po zániku společnosti (tj. jejím výmazu z obchodního rejstříku). V takovém případě se likvidace neobnovuje.21) Závazek zanikl pro zánik právnické osoby, která je dlužníkem, avšak ručení za její závazky trvá (§ 311 odst. 2 obchodního zákoníku spolu s § 56 odst. 6 obchodního zákoníku). Věřitel se tudíž může obrátit s výzvou k plnění své pohledávky na bývalé společníky jako na zákonné ručitele za závazky společnosti. Ti za ně ručí i po jejím zániku, a to do výše svého podílu na likvidačním zůstatku (§ 56 odst. 6 obchodního zákoníku). V rozsahu, v jakém pohledávka nemůže být uspokojena z titulu ručení společníků (např. proto, že likvidační zůstatek byl téměř nulový), zaniká, neboť došlo k zániku dlužníka.22)

PŘED VÝMAZEM SPOLEČNOSTI

Pro úplnost je třeba uvést, že výše uvedené postupy se neužijí na případ, kdy věřitel přihlásil svou pohledávku poté, co byl rozdělen likvidační zůstatek, tj. po skončení likvidace,23) avšak ještě před výmazem společnosti. V takovém případě již byl likvidační zůstatek rozdělen mezi společníky, ale jejich ručení vzniká teprve okamžikem zániku společnosti (§ 56 odst. 6 obchodního zákoníku). Věřitel se sice může obrátit na soud, aby rozhodl o obnovení likvidace společnosti (§ 75b odst. 1 obchodního zákoníku), ale zákon výslovně neřeší, z čeho má likvidátor přihlášenou pohledávku vyrovnat (zajistit). Lze proto zvažovat, zda vyplacený podíl na likvidačním zůstatku je možné považovat za plnění z právního důvodu, který dodatečně odpadl a na společnících požadovat vydání plnění v rozsahu uplatněné pohledávky.

UPLATŇOVÁNÍ POHLEDÁVEK A PŘIJÍMÁNÍ PLNĚNÍ

Likvidátor musí usilovat o to, aby pohledávky společnosti byly uspokojeny. Za tímto účelem může žalovat, ale i uzavírat smíry a narovnání (viz i výslovný výčet v § 72 obchodního zákoníku), případně pohledávky (úplatně) postupovat v případech, kdy se takový postup jeví jako nejvhodnější řešení. Likvidátor je přitom povinen uplatnit i dosud neuplatněné pohledávky (např. na náhradu škody). Vždy musí respektovat svoji povinnost jednat s péčí řádného hospodáře.24) V případě, že je pohledávka společnosti předmětem soudního sporu, nemůže být společnost vymazána z obchodního rejstříku (viz výše).

Pokud společníci trvají na ukončení likvidace v nejkratší možné lhůtě, zdá se nejvhodnějším řešením převzetí uvedených pohledávek společníky ve formě nepeněžitého likvidačního zůstatku.

ZASTUPOVÁNÍ PŘED SOUDY A JINÝMI ORGÁNY

Pokud společnost vstoupila do likvidace, jedná jejím jménem v soudním řízení likvidátor (§ 21 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 72 obchodního zákoníku). Likvidátor je přitom oprávněn zmocnit jinou osobu, aby společnost zastupovala v takovém řízení.25) Rovněž v řízení před soudem platí zásada, že likvidátor je oprávněn jménem společnosti činit pouze kroky směřující k likvidaci společnosti. Toto omezení je relevantní i ve vztahu k zahajování soudních řízení, je ale nutné vykládat je spíše extenzivně, tedy tak, že přípustné jsou spory přímo související s likvidací. Do vymezeného okruhu tak bude bezesporu spadat žaloba o plnění splatné pohledávky, ale i spory o určení účasti v likvidované společnosti26) či žaloba na určení, zda je společnost vlastníkem označených věcí.27) Obchodní zákoník výslovně stanoví, že likvidátor je oprávněn jménem společnosti jednat též ve věcech zápisu do obchodního rejstříku (§ 72 obchodního zákoníku in fine).

Likvidátor jedná jménem společnosti taktéž ve správním řízení (§ 30 odst. 1 správního řádu ve spojení s § 21 odst. 2 občanského soudního řádu a § 72 obchodního zákoníku). Také v tomto případě platí vymezení jednatelského oprávnění likvidátora okruhem úkonů, které směřují k likvidaci majetku společnosti. Ve vztahu ke správním orgánům tak likvidátorovi přísluší zejména podávání daňových přiznání,28) ale i plnění oznamovací povinnosti ve vztahu ke Správě sociálního zabezpečení (§ 20 odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) či zdravotním pojišťovnám (§ 25 odst. 2 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění) apod.

VÝKON PRÁV SPOLEČNOSTI

Likvidátorovi též náleží vykonávat práva společníka v těch společnostech, na nichž se likvidovaná společnost podílí.

Je tak mimo jiné oprávněn účastnit se valných hromad společností s ručením omezeným či akciových společností, jejichž podíly má likvidovaná společnost v majetku29) a vykonávat tam práva společníka.

UZAVÍRÁNÍ NOVÝCH SMLUV

Likvidátor může podle obchodního zákoníku uzavírat nové smlouvy pouze v omezeném rozsahu: je-li to potřebné k ukončení nevyřízených obchodů, nebo k zachování či využití majetku společnosti; nesmí se přitom jednat o pokračování v provozu podniku. Do oprávnění uzavírat smlouvy potřebné k ukončení nevyřízených obchodů bývá zahrnováno i právo rozprodat majetek společnosti.30)

Do první skupiny (smlouvy k ukončení nevyřízených obchodů) patří případy, kdy se společnost zavázala k plnění dříve než vstoupila do likvidace a takové plnění ještě (zcela) neposkytla. Pokud tedy např. společnost uzavřela ještě před svým vstupem do likvidace smlouvu o dílo, je likvidátor oprávněn uzavřít novou smlouvu o "subdodávce" nezbytné pro dokončení díla. Likvidátor naproti tomu nebude oprávněn uzavřít další smlouvu o dílo, kterou by se zavázal zhotovit jiné dílo. Obdobně tomu bude v situaci, kdy se společnost před svým vstupem do likvidace zavázala k dodání určitých výrobků. Likvidátor je oprávněn uzavřít smlouvu, jejímž předmětem je dodávka materiálu na výrobu smluvených produktů, není ovšem oprávněn uzavřít novou smlouvu na dodání odlišných výrobků či smlouvu na dodání materiálu, který není k výrobě potřeba. Do této kategorie je možné zařadit i smlouvy, jejichž uzavření je nezbytné pro další fungování společnosti (a jejího podniku). Zejména se bude jednat o dohody o zajištění dodávky energií, ale budou sem spadat i dohody o prodloužení nájemní smlouvy k prostorám, které společnost (její podnik) využívá.31) Za novou smlouvu, která nesouvisí s ukončením nevyřízených obchodů, naproti tomu soud považoval smlouvu o zřízení věcného břemene.32)

Další skupinou jsou případy, kdy je uzavření smlouvy třeba k zachování majetku společnosti. Bude se jednat zejména o situace, kdy bude dohodnuta oprava věcí v majetku společnosti (strojů, budov apod.). S ohledem na podstatu likvidace by se ovšem mělo jednat pouze o takové opravy, které jsou nezbytné pro prodej poškozených věcí (např. bez opravy by se jejich hodnota nepřiměřeně snížila). Pokud je nutné majetek společnosti chránit, budou mezi smlouvy potřebné k zachování majetku společnosti patřit i smlouvy zajišťující jeho ochranu.

SMLOUVY ZAJIŠŤUJÍCÍ VYUŽITÍ MAJETKU

Uzavírání smluv zajišťujících využití majetku společnosti bude relevantní především v případech, kdy se likvidátorovi nedaří prodat majetek společnosti či lze očekávat, že likvidace bude trvat delší dobu (může se jednat např. o situace, kdy je společnost účastníkem soudního sporu). Tehdy je vhodné přihlédnout k tomu, že je v zájmu věřitelů i společníků, aby byla v rámci likvidace získána co největší suma. Likvidátor je proto oprávněn podle okolností pronajmout nemovitosti či jiný majetek společnosti, ovšem za podmínek, že lze rozumně předpokládat, že časový horizont těchto vztahů nepřesáhne předpokládanou dobu likvidace. To platí zejména v případě, že okamžitý prodej majetku by byl vzhledem k aktuálním podmínkám na trhu nevýhodný. Pokud má společnost dostatek finančních prostředků a neeviduje žádné splatné závazky, může likvidátor zřejmě uvažovat o vhodném (tj. především bezpečném a vysoce likvidním) investování volných finančních prostředků. Nezbytnými předpoklady pro výše uvedený postup je, že taková smlouva nebrání dokončení likvidace, případně ji nezdržuje.

Je nesporné, že likvidátor je oprávněn (a povinen) zpeněžit majetek společnosti. Cílem likvidace je zpeněžení veškerého majetku, aby částka zbývající po uspokojení věřitelů mohla být vyplacena jednotlivým společníkům. Obchodní zákoník neurčuje postup, který má likvidátor při zpeněžení majetku respektovat a je tedy na likvidátorovi, jakou cestu v rámci respektu dodržování povinnosti péče řádného hospodáře zvolí. V úvahu tak přichází přímý prodej, ale i dobrovolná dražba. Znění § 72 obchodního zákoníku by mohlo naznačovat, že zákonodárce počítal se zcizením majetku po jednotlivých částech. V některých případech může být ovšem výhodnější prodat celý podnik (či jeho část). Bude tomu tak zejména v případech, kdy bude mít nabyvatel zájem i o firmu společnosti (§ 11 odst. 1 obchodního zákoníku).33) Není přitom vyloučeno, aby podnik, či jeho část, byl prodán některému (případně některým) ze společníků. V takovém případě ovšem musí likvidátor dbát na to, aby byla zachována zásada rovného zacházení se společníky a aby nebyl některý ze společníků bezdůvodně znevýhodněn.

PRODÁNÍ PODNIKU ČI JEHO ČÁSTI

Rozhodne-li se likvidátor prodat podnik či jeho část, bude zřejmě nezbytné i po zahájení likvidace do doby nalezení vhodného kupce pokračovat v provozu takového podniku. Ze znění § 72 obchodního zákoníku se zdá být takový postup vyloučen. Má-li být ovšem podnik prodán jako celek, je pro udržení jeho chodu a zachování podnikatelských příležitostí, včetně zachování tržního postavení, nezbytné pokračování v provozu podniku. Jinak řečeno, provoz podniku je v tomto případě podmínkou zachování hodnoty majetku společnosti. Setrvávat na doslovném výkladu § 72 věty třetí in fine obchodního zákoníku se tudíž jeví jako problematické. Případná protiprávnost pokračování provozu podniku bude záviset tudíž na okolnostech konkrétního případu. Pokračovat v provozu podniku lze pouze v odůvodněných případech, existují-li reálné předpoklady jeho prodeje.

DALŠÍ ÚKONY

V praxi je dále často předmětem nejasností otázka, zda likvidátor může činit i jiné než vypočtené úkony (samozřejmě za předpokladu, že jde o právní úkony směřující k likvidaci). Takovému oprávnění je třeba přisvědčit, a to za podmínky, že je takový úkon nezbytný k provedení likvidace.

DŮSLEDKY PŘEKROČENÍ JEDNATELSKÉHO OPRÁVNĚNÍ

V likvidaci dochází k omezení právní subjektivity likvidované společnosti, tj. k omezení nabývat práva a povinnosti a likvidovaná společnost (její likvidátor) může činit jen právní úkony odpovídající účelu likvidace.34) Pokud likvidátor své oprávnění překročí a učiní jménem společnosti jiný úkon, jde o úkon učiněný osobou (likvidovanou společností), která k tomu nemá dostatečnou způsobilost. Proto je takový právní úkon neplatný (§ 38 odst. 1 občanského zákoníku). Z toho vyplývá i výše zmíněná skutečnost, tj. že společnost není takovým úkonem vázána (§ 13 odst. 4 obchodního zákoníku).35) Vzhledem k tomu, že jde o překročení zákonem vymezené působnosti likvidátora, dobrověrnost třetích osob není v tomto případě právně relevantní.

Pokud vznikne v důsledku neplatného právního úkonu škoda, je otázkou, kdo za ni odpovídá. Podle části právní nauky nese odpovědnost za způsobenou škodu likvidovaná společnost,36) podle jiných názorů za způsobenou škodu odpovídá likvidátor.37) K tomu lze dodat, že podle § 420 odst. 2 občanského zákoníku odpovídá za škodu právnická osoba, i když ji způsobil ten, koho osoba k této činnosti použila. Likvidátor je přitom subjektem jednajícím jménem společnosti a je proto možné argumentovat, že se jedná o osobu, kterou právnická osoba ke své činnosti použila.38) Podle doktríny je při aplikaci § 420 odst. 2 občanského zákoníku třeba vždy posoudit, zda ke škodě došlo při uskutečňování vlastní činnosti právnické osoby, případně při činnosti, jež ještě nevybočuje z tohoto rámce.39) S ohledem na výše uvedené by bylo možné dovodit, že jednal-li likvidátor nad rámec právní způsobilosti společnosti, nelze takové jednání považovat za jednání v rámci uskutečňování činnosti právnické osoby a § 420 odst. 2 občanského zákoníku proto nelze použít.

VNITŘNÍ OMEZENÍ JEDNATELSKÉHO OPRÁVNĚNÍ

V souvislosti s jednatelským oprávněním likvidátora může vzniknout otázka, zda případné vnitřní omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu ve stanovách či společenské smlouvě, či "omezující" rozhodnutí valné hromady (případně dozorčí rady akciové společnosti) dopadá i na likvidátora. Rozsah jednatelského oprávnění likvidátora je speciálně upraven v § 70 odst. 3 obchodního zákoníku spolu s § 72 obchodního zákoníku. Z § 70 odst. 3 obchodního zákoníku vyplývá, že na likvidátora přechází zákonem vymezená působnost statutárního orgánu, přičemž její rozsah je - opět zákonem (§ 72 obchodního zákoníku) - omezen účelem likvidace.

K tomu lze dodat, že účelem ustanovení umožňujících vnitřně omezit jednatelské oprávnění statutárního orgánu stanovami, společenskou smlouvou, rozhodnutím valné hromady či dozorčí rady je ochrana zájmu společnosti a jejích společníků. Ty jsou jistě relevantní i po zrušení společnosti, avšak zrušením společnosti se mění žebříček povinně respektovaných zájmů. Likvidátor musí vykonávat svou funkci i v zájmu věřitelů na uspokojení jejich pohledávek za společností. Vnitřní omezení statutárního orgánu se navíc budou týkat především zcizení majetku určité hodnoty. Přitom zpeněžení majetku je (vedle dalšího) cílem likvidace a omezení likvidátora v tomto směru by její průběh komplikovalo. Proto by měl likvidátor vykonávat funkci ve vymezeném rozsahu podle svého uvážení vedeného imperativem řádného naplnění účelu likvidace a pod sankcí odpovědnosti za její porušení. Případná vnitřní omezení jednatelského oprávnění statutárního orgánu se na něj neuplatní.

DALŠÍ "PŘENESENÁ" I ORIGINÁRNÍ PŮSOBNOST LIKVIDÁTORA

Přechod dalších kompetencí statutárního orgánu na likvidátora není v obchodním zákoníku výslovně upraven. Obchodní zákoník tedy výslovně nestanoví, že na likvidátora přechází i obchodní vedení. Není to však třeba vzhledem k faktické i právní vazbě mezi jednáním jménem společnosti a jejím obchodním vedením. Obchodní vedení je judikaturou i doktrínou vykládáno jako řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech.40) Jde o řízení "dovnitř", které se v některých případech stává právně relevantní skutečností - právním úkonem; rozhodování o organizování a řízení podnikatelské činnosti (obchodní vedení) je tedy předpokladem formulace vůle společnosti formou právního úkonu.41) S ohledem na skutečnost, že jednání jménem společnosti v likvidaci náleží zásadně likvidátorovi, je nepochybné, že mu náleží i obchodní vedení. Opačný závěr by likvidátorovi fakticky znemožnil výkon jeho funkce.42) Součástí obchodního vedení je i řízení zaměstnanců, neboť osobní složka je součástí podniku, který náleží společnosti.

Součástí obchodního vedení je i vedení účetnictví (§ 192 odst. 1 obchodního zákoníku). Obchodní zákoník ukládá sestavení zahajovací likvidační účetní rozvahy statutárnímu orgánu (§ 74 odst. 1 obchodního zákoníku).43) To je logické, neboť do vstupu společnosti do likvidace vedení účetnictví zajišťuje právě statutární orgán (§ 192 odst. 1, § 135 odst. 1 obchodního zákoníku). Zpracování zahajovací likvidační účetní rozvahy a soupisu jmění ke dni vstupu společnosti do likvidace je naproti tomu úkolem likvidátora (§ 74 odst. 1 obchodního zákoníku). Likvidátor je také povinen zpracovat po provedení všech úkonů nezbytných k provedení likvidace účetní závěrku (§ 75 odst. 1 obchodního zákoníku).

Nad rozsah působnosti přenesený na něho v uvedeném rozsahu ze "statutárních osob" má likvidátor ještě další, takříkajíc "originární", neodvozenou působnost, která mu náleží právě z titulu jeho funkce. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cmo 471/2008 ze dne 4. 5. 2009 k tomu uvádí: "..Dále pak má působnost danou zákonem funkcí samotného likvidátora (tedy nikoli tu, jež na něj přešla z jednatele, leč tu, kterou má toliko a jedině likvidátor - například povinnost oznámit vstup společnosti do likvidace všem známým věřitelům, zveřejnit rozhodnutí o zrušení společnosti výzvou pro věřitele, sestavit ke dni vstupu společnosti do likvidace zahajovací likvidační účetní závěrku a soupis jmění, jakož i učinit všechny úkony dle § 75 a 75a obchodního zákoníku)."

JAKÉ KOMPETENCE ZBÝVAJÍ STATUTÁRNÍMU ORGÁNU?

Statutárnímu orgánu náleží i v průběhu likvidace právo (a povinnost) svolávat valnou hromadu (§ 128 odst. 1, § 193 odst. 1 obchodního zákoníku). K tomuto závěru dospívá i judikatura, podle níž statutárnímu orgánu po vstupu společnosti do likvidace zůstávají zachovány především tzv. vnitřní úkony, jimiž je beze sporu i svolávání valné hromady.44) Valná hromada se musí konat i v průběhu likvidace, neboť povinnost jejího konání alespoň jedenkrát ročně (§ 128 odst. 1, § 184a odst. 1 obchodního zákoníku) platí i pro společnosti v likvidaci; valná hromada i nadále schvaluje účetní závěrku. Pokud statutární orgán nesvolá valnou hromadu, ačkoli jsou k tomu dány důvody, upravuje obchodní zákoník mechanismy, jak dosáhnout svolání valné hromady jinak (svolání dozorčí radou, je-li zřízena, případně kvalifikovanými společníky za zákonem stanovených podmínek). Nicméně ve výjimečných případech, kdy selžou i tito zákonní svolatelé, bude zřejmě nezbytné přiznat právo svolat valnou hromadu i likvidátorovi. Bude tomu tak zejména v situacích, kdy statutární orgán ani společníci nejeví o činnost společnosti (a tím méně o její ukončení) zájem a "nekonání" by znemožnilo dokončení likvidace (viz § 75 odst. 1, 3 obchodního zákoníku).

PŘEMĚNA SPOLEČNOSTI

Kromě tzv. vnitřních úkonů mohou statutárnímu orgánu náležet i další kompetence vyplývající ze zvláštních zákonů. Příkladem může být zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev. Jeho § 4 připouští, aby se společnost zúčastnila přeměny i v případě, že již vstoupila do likvidace. Jak obecněji a výstižně uvádí komentářová literatura, tento postup je možný za podmínky, že "nebude přeměna v rozporu s důvodem, pro který obchodní společnost (družstvo) do likvidace vstoupilo".45) Rozhodnutí o přeměně je možné přijmout, aniž by bylo nejdříve třeba rozhodnout o zrušení usnesení o zrušení společnosti podle § 68 odst. 8 obchodního zákoníku. Likvidace je totiž ze zákona (§ 4 odst. 2 zákona o přeměnách) ukončena schválením projektu přeměny. Před schválením projektu přeměny valnou hromadou je nutné učinit řadu kroků (např. zajistit přípravu projektu přeměny, sestavení zahajovací rozvahy nástupnické společnosti, ocenění majetku znalcem apod.). Ty nespadají do působnosti likvidátora, jak byla vymezena výše. Je proto otázka, kdo uvedené úkony činí.

Podle našeho názoru nelze štěpit oprávnění k jednání jménem společnosti (zejména podání návrhu na jmenování znalce, uzavření smlouvy se znalci či právními poradci) a oprávnění zajistit další úkoly nemající charakter právních úkonů, a to i z hlediska případné odpovědnosti. Je proto třeba rozhodnout, zda působnost činit kroky, které jsou pro realizaci přeměny potřebné, zůstává statutárnímu orgánu či likvidátorovi.46) Připravovaná novela zákona o přeměnách se zdá přiklánět k závěru, že uvedená oprávnění náleží statutárnímu orgánu.47)

LIKVIDÁTOR A DOZORČÍ RADA48)

Vztah likvidátora a dozorčí rady obchodní zákoník výslovně neupravuje. Je zřejmé, že s ohledem na rozsáhlé kompetence likvidátora je jeho průběžná kontrola nezbytná. Akcionářům nezakládá právní úprava zvláštní kontrolní práva vůči likvidátorovi.49) Za kontrolní mechanismus není možné považovat ani oprávnění soudu na návrh odvolat likvidátora, který porušuje své povinnosti (§ 71 odst. 4 obchodního zákoníku). Ačkoliv toto ustanovení zásadním způsobem posiluje roli menšinových společníků, neboť tak mohou dosáhnout odvolání stávajícího a jmenování nového likvidátora i proti vůli většinového společníka,50) takový postup neplní funkci průběžné kontroly. Základním nástrojem kontroly likvidátora ve společnosti s dozorčí radou je právě kontrolní působnost tohoto orgánu.

Na rozdíl od zásahu do působnosti statutárního orgánu (§ 70 odst. 3 obchodního zákoníku) se kontrolní působnost dozorčí rady jmenováním likvidátora nezužuje. Z § 197 odst. 1 obchodního zákoníku vyplývá, že dozorčí rada dohlíží na výkon působnosti představenstva. Přechází-li působnost představenstva na likvidátora, pak je nepochybné, že kontrolní působnost dozorčí rady dopadá i na něj. Dalším argumentem je i povinný dohled dozorčí rady nad uskutečňováním podnikatelské činnosti společnosti (§ 197 odst. 1 in fine), který zákon blíže nespecifikuje, takže se bude nepochybně opět vztahovat nejen na podnikatelskou činnost společnosti před jejím zrušením s likvidací, ale i na postupně ukončovanou činnost společnosti po vstupu do likvidace. Ke stejnému závěru o kontrolní funkci dozorčí rady po vstupu společnosti do likvidace dospěla i judikatura.51) V usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2533/2008 se k tomu mimo jiné uvádí: "...právo na přezkoumání činnosti likvidátora a postup, kterým jej lze dosáhnout, vyplývá z § 182 odst. 1 písm. b) odst. 2 Obchodního zákoníku umožňujících akcionáři domáhat se, aby dozorčí rada přezkoumala výkon působnosti představenstva společnosti. Systematickým, teleologickým a logickým výkladem uvedeného ustanovení lze totiž dovodit, že poté, co na likvidátora přejde působnost představenstva v rozsahu potřebném pro provádění likvidace, je v tomto rozsahu podroben i stejné kontrole, jako představenstvo společnosti. Tento závěr lze dovodit především z ustanovení § 71 odst. 5 obch. zák., podle kterého je likvidátor orgánem společnosti a za výkon své působnosti odpovídá týmž způsobem, jako členové statutárních orgánů."

OPRÁVNĚNÍ NAHLÍŽET DO DOKLADŮ

Také oprávnění členů dozorčí rady nahlížet do všech dokladů a záznamů týkajících se činnosti společnosti a kontrolovat, zda jsou účetní zápisy vedeny v souladu se skutečností, zůstává zachováno (§ 197 odst. 2 obchodního zákoníku); bez takového oprávnění by nebyl možný výkon kontrolní činnosti. Stejně tak dozorčí radě náleží přezkoumat účetní závěrky a své vyjádření předložit valné hromadě (§ 198 obchodního zákoníku). To platí i pro účetní závěrky sestavované pro účely likvidace (§ 74 odst. 1, § 75 obchodního zákoníku). Likvidátor je povinný předložit dozorčí radě za tímto účelem účetní závěrky.52)

Dozorčí rada by měla přezkoumat rovněž zprávu o průběhu likvidace s návrhem na rozdělení likvidačního zůstatku a předložit své vyjádření valné hromadě. Dovozujeme tak ze skutečnosti, že dozorčí rada je orgánem, jemuž náleží též kontrolovat, zda se podnikatelská činnost uskutečňuje v zákonném a "statutárním" rámci (§ 197 odst. 2 in fine obchodního zákoníku), aniž by se rozlišovalo, zda se tak děje za "plného chodu společnosti", či při postupném útlumu této činnosti v rámci likvidace. Vzhledem k tomu, že z dikce obchodního zákoníku vyplývá spojení zprávy o průběhu likvidace s návrhem na rozdělení likvidačního zůstatku (§ 75 odst. l obchodního zákoníku), je nepochybné, že podléhá kontrole dozorčí rady tato zpráva v celém rozsahu, včetně návrhu na rozdělení zůstatku. V této souvislosti bude dozorčí rada kontrolovat zejména to, zda navrhované rozvržení podílů odpovídá zákonným pravidlům a stanovám společnosti, zejména určují-li zvláštní pravidla pro jejich stanovení (§ 197 odst. 2 in fine obchodního zákoníku). Právo na podíl na likvidačním zůstatku přitom má - stejně jako právo na podíl na zisku - charakter základního majetkového práva akcionářů, navíc práva, na jehož základě akcionář obdrží často nejvyšší a v každém případě poslední plnění v souvislosti s účastí na společnosti.

SOUHLAS DOZORČÍ RADY

Zvláštní pozornost zaslouží působnost dozorčí rady spolurozhodovat o uskutečňování nadlimitních majetkových transakcí podle § 193 odst. 2 obchodního zákoníku. Uvedené ustanovení vyžaduje souhlas dozorčí rady k uzavření smlouvy, na jejímž základě má společnost nabýt nebo zcizit majetek, přesahuje-li jeho hodnota v průběhu jednoho účetního období jednu třetinu vlastního kapitálu vyplývajícího z poslední řádné účetní závěrky (případně z konsolidované účetní závěrky); tento souhlas se nevyžaduje ke zcizení majetku v rámci běžného obchodního styku, případně ke zcizení na regulovaném trhu (§ 193 odst. 2 ve spojení s § 196a odst. 4 obchodního zákoníku). Absence takového souhlasu vede podle části doktríny k neúčinnosti uzavřené smlouvy,53) část autorů považuje nerespektování § 193 odst. 2 obchodního zákoníku za překročení vnitřního oprávnění představenstva bez důsledků ve vztahu ke třetím osobám.54)

NEKALÉ JEDNÁNÍ PŘEDSTAVENSTVA

Účelem § 193 odst. 2 obchodního zákoníku je podle komentářové literatury chránit společnost a nepřímo i společníky před nekalým jednáním představenstva,55) což může být aktuální i pro úkony likvidátora. V takovém případě však vzniká otázka výkladu výjimky formulované v § 196a odst. 4 obchodního zákoníku. Jak už bylo řečeno, je náplní likvidace zpeněžování majetku společnosti s cílem dopracovat se k čistému likvidačnímu zůstatku. Na zcizování majetku společnosti v rozsahu, který překračuje standardy uvedené v § 193 odst. 2 obchodního zákoníku, lze tudíž pohlížet jako na běžné chování společnosti v likvidaci (§ 193 odst. 2 spolu s § 196a odst. 4 obchodního zákoníku). Jinak řečeno, co není obchodně běžné pro společnost během jejího podnikatelského života, je běžné v likvidaci. Naproti tomu se judikatura zdá podporovat spíše závěr, že ustanovení o souhlasu orgánů společností při nadstandardních majetkových operacích mají být aplikována i v průběhu likvidace.56)

LIKVIDÁTOR A VALNÁ HROMADA

Valná hromada má ve vztahu k likvidátorovi (s výjimkou případů, kdy je likvidátor jmenován soudem) především personální kompetence. Valná hromada jmenuje a odvolává likvidátora a určuje jeho odměnu [§ 187 odst. 1 písm. i) obchodního zákoníku, § 125 odst. 1 písm. j) obchodního zákoníku]. Likvidátor valné hromadě předkládá zprávu o průběhu likvidace s návrhem na rozdělení likvidačního zůstatku. Je také jedním ze subjektů aktivně legitimovaných domáhat se, aby soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady (§ 131 odst. 1, § 183 odst. 1 obchodního zákoníku). Svolání valné hromady přísluší i nadále statutárnímu orgánu (viz výše).

Otázkou je zejména použitelnost § 67a obchodního zákoníku. Podle tohoto ustanovení se ke smlouvě, na jejímž základě dochází k převodu podniku nebo jeho části, vyžaduje souhlas valné hromady. Smlouva uzavřená bez takového souhlasu je podle části doktríny neúčinná,57) objevují se ovšem i názory, že při absenci souhlasu je smlouva absolutně neplatná.

K takové operaci může přitom bezesporu dojít i v rámci likvidace, neboť likvidátor může při vypořádání majetku a závazků společnosti přistoupit i ke zcizení podniku (jeho části). Pro použitelnost zmíněného ustanovení i na případy likvidace svědčí, že prodej podniku (jeho části) je nutno - i v průběhu likvidace - považovat za zásadní operaci a souhlas valné hromady je jedinou možností, jak do rozhodování o tomto klíčovém kroku zapojit společníky.

KONEC PODNIKATELSKÉ ČINNOSTI

Lze ovšem argumentovat, že mezi prodejem podniku za běžného chodu společnosti a po vstupu společnosti do likvidace je rozdíl. Prodejem podniku mimo likvidaci společníci de facto určují další směřování společnosti, tedy zda prodat podnik a za získané prostředky případně vybudovat či koupit jiný, zaměřený na jinou podnikatelskou oblast atd., jinak řečeno prodej podniku může být jen fází v životě společnosti. Naproti tomu rozhodnutí o vstupu společnosti do likvidace dává společnost (případně soud) najevo, že podnikatelská činnost společnosti skončí, a to buď postupným částečným prodejem majetku, či prodejem celého podniku. V případě dissociačního usnesení dávají společníci likvidátorovi mandát, jakým způsobem naložit s majetkem společnosti, berou na vědomí, že podnik bude postupně po částech či v souhrnu zpeněžen. Je věcí likvidátora, resp. jeho povinnosti péče řádného hospodáře, aby zvolil takový způsob zpeněžení majetku společnosti, který je - při dodržení zákonného rámce - nejvýhodnější. Za porušení této povinnosti likvidátor společnosti neomezeně odpovídá. Pokud je nám známo, judikatura se k této problematice dosud nevyjádřila.


Poznámky:

1) Podle § 68 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku se likvidace nevyžaduje, pokud se společnost zrušuje zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení nebo zrušením konkursu z důvodu, že majetek dlužníka je zcela nepostačující a společnost nemá žádný majetek; k majetkovým hodnotám vyloučeným z majetkové podstaty se nepřihlíží.

2) Pelikánová, I. in: Pelikánová, I., Černá, S. a kol.: Obchodní právo. Společnosti obchodního práva a družstva. II. díl, ASPI, Praha 2006, str. 97.

3) Např. Riesenhuber in Aktiengesetz, II. Band, § 15-§ 410, 2008, str. 2525, Hüffer in Münchener Kommentar Aktiengesetz, § 222- § 277, 2. Aufl., C. H. Beck - Franz Vahlen, München 2001, str. 627.

4) Vztah likvidátora a výboru pro audit, který je za podmínek zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech, povinně zřizován subjekty veřejného zájmu, si zaslouží samostatné navazující pojednání.

5) "Vstupem společnosti do likvidace automaticky nezaniká funkce statutárních orgánů. Ty jsou ve své existenci nedotčeny, ale zaniká jejich oprávnění jednat jménem společnosti ...." (Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 5A 122/2002-41). Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 7 Cmo 471/2008 k tomu uvádí: "Jednateli tedy ani vstupem do likvidace ani jmenováním likvidátora jeho funkce nezaniká, toliko je výrazně zúžen okruh úkonů, k nimž je oprávněn (zůstávají mu především tzv. vnitřní úkony). Nelze tedy dovodit, že by po dobu likvidace funkce jednatele (jednatelů) neměla být obsazena, na druhou stranu k provedení likvidace osoba jednatele (jednatelů) není nezbytně nutná (jednatel je nicméně povinen předat likvidátorovi všechny doklady potřebné pro likvidaci, resp. tyto doklady mu zpřístupnit a umožnit mu jejich užívání)."

6) K tomu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 149/2005: "Likvidátor tedy nenahrazuje statutární orgán společnosti, a proto i po vstupu společnosti do likvidace a jmenování likvidátora trvá povinnost společnosti, upravená v ustanovení § 194 odst. 2 obch. zák., zvolit do tří měsíců poté, co zanikla funkce člena představenstva, nového člena."

7) Německé právní prostředí zvolilo zajímavé řešení rozlišující "gebohrene" a "gekohrene Liquidatoren". Nejsou-li při zrušení německé společnosti s ručením omezeným jmenováni likvidátoři, stávají se okamžikem zrušení společnosti likvidátory její jednatelé (tzv. "gebohrene", v doslovném překladu "narození" likvidátoři). Namísto jmenování likvidátora soudem při nečinnosti příslušného orgánu podle § 71 odst. 1 in fine obchodního zákoníku, zakotvuje § 66 odst. 1 německého zákona o společnosti s ručením omezeným (GmbHG) "zákonnou automatiku", podle níž se jednatelé stávají likvidátory, aniž by k tomu byl požadován jejich souhlas či rozhodnutí valné hromady. To ale platí pouze za podmínky, že ani společenská smlouva, ani usnesení valné hromady nestanoví ohledně ustanovení likvidátora něco jiného. Jako "gekohrene Liquidatoren" jsou označeni likvidátoři řádně ustanovení příslušným orgánem společnosti. K tomu blíže: Reimann, Ch.: Die Vertretungsbefugnis der Liquidatoren bei der GmbH. Zugleich eine Besprechung des BGH-Urt. V. 27. 10. 2008 - II ZR 225/07.

8) Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 149/2005, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 7 Cmo 471/2008.

9) Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

10) To neplatí v případě, že je likvidátor povinen podat insolvenční návrh (§ 74 odst. 3 obchodního zákoníku).

11) Podle § 250 insolvenčního zákona se prohlášením konkursu nesplatné pohledávky proti dlužníkovi považují za splatné, nestanoví-li zákon jinak.

12) Aktuální znění insolvenčního zákona sice ukládá povinnost podat na sebe insolvenční návrh pouze v případě úpadku ve formě platební neschopnosti, to ovšem neplatí pro případy, kdy je dlužník v likvidaci (§ 98 odst. 1 druhá věta zní: "Dlužník, který je právnickou osobou v likvidaci, je povinen podat insolvenční návrh také bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku ve formě předlužení.").

13) Viz § 99 insolvenčního zákona.

14) Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, II. Díl, 3. vydání, ASPI, Praha 2004, str. 372.

15) Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

16) Drápal, L. in Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I., C. H. Beck, Praha 2009, str. 720.

17) Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. 7 Cmo 424/2003.

18) Op. cit. sub l4, str. 372.

19) Samozřejmě za předpokladu, že má společnost dostatek majetku.

20) Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. Díl I., Polygon, Praha 2002, str. 731.

21) K obnovení likvidace zaniklé společnosti dochází pouze v případě, že je po jejím zániku zjištěn neznámý majetek (§ 75b odst. 2 obchodního zákoníku).

22) Op. cit. sub 14, str. 373.

23) Likvidace končí rozdělením likvidačního zůstatku mezi společníky (§ 75a obchodního zákoníku).

24) Vycházíme z § 71 odst. 5 obchodního zákoníku, podle kterého odpovídá likvidátor za výkon své působnosti týmž způsobem jako členové statutárních orgánů (stejně např. Dědič, J., Štenglová, I., Čech, P., Kříž, R.: Akciové společnosti, 6. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 254).

25) Doležílek, J. in Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I., C. H. Beck, Praha 2009, str. 120.

26) Nejvyšší soud ČR v usnesení sp. zn. I Odon 69/97 ze dne 11. 3. 1998 k tomu uvádí: "Aby mohl likvidátor návrh na rozdělení likvidačního zůstatku zpracovat, musí být postaveno najisto, kdo je společníkem likvidované společnosti. Spory o určení účasti v likvidované společnosti je proto nutno považovat za spory přímo související s likvidací společnosti, a jednání jménem společnosti v takovém sporu či udělení plné moci k zastupování je třeba považovat za právní úkon, směřující k likvidaci společnosti."

27) Usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 Cmo 208/97 ze dne 12. 12. 1997.

28) Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. Díl I., Polygon, Praha 2002, str. 713-714.

29) Op. cit. sub 14, str. 358.

30) Štenglová, I. in Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník, 12. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 286.

31) Op. cit. sub. 14, str. 360.

32) Krajský soud v Praze ve svém rozhodnutí sp. zn. 25 Ca 338/95 ze dne 9. 1. 1996 uvedl: "Pokud likvidátor uzavřel smlouvu o věcném břemeni, upravenou v ust. § 151n a násl. ObčZ, jedná se o smlouvu novou, kterou podle výše uvedeného ustanovení nebyl oprávněn uzavřít. Nelze souhlasit s návrhem navrhovatelů, že zřízením věcného břemene je plněn závazek podniku v likvidaci, když takový závazek ujednaný ve smlouvě o pronájmu nebytových prostor zavazoval pronajímatele pouze při smluvním převodu nemovitosti, a nikoli pro případ likvidace společnosti." (citováno podle Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. Díl I., Polygon, Praha 2002, str. 718).

33) V takovém případě bude nutné pro likvidovanou společnost zvolit do jejího zániku jinou firmu (tj. změnit stanovy).

34) Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. Díl, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 244.

35) Podle dalšího názoru jde v případě překročení oprávnění likvidátora o překročení omezené právní subjektivity likvidované společnosti a učiněný právní úkon je nicotný (Pelikánová, I.: Komentář k obchodnímu zákoníku, II. Díl, 3. vydání, ASPI, Praha 2004, str. 360). V praktických důsledcích není mezi oběma názory rozdíl.

36) Např. Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. Díl I., Polygon, Praha 2002, str. 101.

37) Op. cit. sub 14, str. 360.

38) Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. Díl I., Polygon, Praha 2002, str. 101.

39) Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník I. Díl, 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 1209.

40) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003. K tomu též: Černá, S., Čech, P.: Kde jsou hranice obchodního vedení?, Právní fórum 11/2008, str. 453 a násl.

41) Černá, S., Čech, P.: Kde jsou hranice obchodního vedení? Právní fórum č. 11/2008, str. 453 až 459.

42) Stejně Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. Díl I., Polygon, Praha 2002, str. 716.

43) Pokud likvidační účetní rozvahu nesestaví bez zbytečného odkladu statutární orgán, náleží tato povinnost likvidátorovi.

44) Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 7 Cmo 271/2000 uvedl: "Na zapsaného likvidátora skutečně ve smyslu § 72 obchodního zákoníku přechází pouze část oprávnění statutárního orgánu směřujících k jednání jménem společnosti navenek (§ 70 odst. 3 obchodního zákoníku) a tudíž představenstvu zbývá část oprávnění směřujících dovnitř společnosti, včetně práva, resp. povinnosti, v určitých případech svolat valnou hromadu akciové společnosti. Tímto případem je i zánik funkce likvidátora (§ 71 odst. 3 obchodního zákoníku ) a nutnost volby - jmenování nového likvidátora (§ 219 obchodního zákoníku). Podle usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 5. 2009, sp. zn. 7 Cmo 471/2008 "Jednateli tedy ani vstupem do likvidace ani jmenováním likvidátora jeho funkce nezaniká, toliko je výrazně zúžen okruh úkonů, k nímž je oprávněn (zůstávají mu především tzv. vnitřní úkony). Nelze tedy dovodit, že by po dobu likvidace funkce jednatele (jednatelů) neměla být obsazena, na druhou stranu k provedení likvidace osoba jednatele (jednatelů) není nezbytně nutná (jednatel je nicméně povinen předat likvidátorovi všechny doklady společnosti potřebné pro likvidaci, resp. tyto doklady mu zpřístupnit a umožnit mu jejich užívání."

45) Štenglová, I. in: Kuhn, P., Štenglová, I., Bílá, I., Havel, B. a kol.: Zákon o přeměnách obchodních společností a družstev. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, Praha 2010, str. 15.

46) Podle R. Pelikána "bude nutno vyložit ustanovení § 4 odst. 2 ZPŘEM jako rozšíření právní způsobilosti zrušené obchodní společnosti nebo družstva a zároveň i jako rozšíření jednatelského oprávnění likvidátora. Ten tak bude oprávněn ke všem úkonům, jež jsou pro přípravu přeměny potřebné". (Pelikán, R.: Zákon o přeměnách obchodních společností a družstev, Leges, Praha 2010, str. 17.

47) Navrhovaný § 4 odst. 2 zákona o přeměnách zní: "Úkony směřující k přeměně společnosti nebo družstva, které jsou v likvidaci, zabezpečuje statutární orgán této společnosti či družstva."

48) Vztah likvidátora a dozorčí rady je v článku řešen pouze pro akciové společnosti.

49) Nejvyšší soud ČR se ve svém usnesení ze dne 10. 3. 2010 sp. zn. 29 Cdo 2533/2008 zabýval případem, kdy akcionář dosahující kvalifikované menšiny chtěl využít svého práva podle § 181 odst. 1 obchodního zákoníku ke svolání valné hromady s cílem získat na ní informace potřebné k závěru, zda je likvidace prováděna řádně a zda zde nejsou důvody odůvodňující podání návrhu na odvolání likvidátora soudem pro porušování jeho povinností. Nejvyšší soud ČR takový postup odmítl, když na základě logického a systematického výkladu zejména ve vazbě na § 187 obchodního zákoníku dospěl k závěru, že mimořádnou valnou hromadu lze svolat pouze pro projednání záležitostí patřících do působnosti valné hromady.

50) Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení sp. zn. 32 Cdo 525/2000 ze dne 30. 5. 2000 uvádí: "Ustanovení § 71 odst. 4 obch. zák. umožňuje osobě, která na tom osvědčí právní zájem, aby se domáhala u soudu odvolání likvidátora, který porušuje své povinnosti. Účelem tohoto ustanovení je, aby se osoba, která nemůže vlastními silami dosáhnout odvolání likvidátora, domohla jeho odvolání, jestliže porušováním svých povinností poškozuje její zájmy. Takovou osobou může být osoba stojící mimo společnost, např. věřitel, který shledá, že likvidátor porušuje své povinnosti ve prospěch akcionářů, kteří jej likvidátorem zvolili a kteří tedy nemají zájem na jeho odvolání. Takovou osobou však může být i menšinový akcionář, který proti vůli akcionáře či akcionářů, kteří vahou svých hlasů prosadili zvolení likvidátora, nemůže prosadit jeho odvolání, neboť většinový akcionář či akcionáři mají na setrvání likvidátora ve funkci zájem, přestože porušuje své povinnosti. Dále dává uvedené ustanovení oprávněné osobě možnost prosadit jmenování likvidátora soudem, tj. jmenování likvidátora, který není dosazen do funkce osobami, kteří se odvolání předchozího likvidátora bránili, popřípadě v jejichž prospěch předchozí likvidátor své povinnosti porušoval."

51) K tomu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 149/2005: "Likvidátor tedy nenahrazuje statutární orgán společnosti, a proto i po vstupu společnosti do likvidace a jmenování likvidátora trvá povinnost společnosti, upravená v § 194 odst. 2 obch. zák., zvolit do tří měsíců poté, co zanikla funkce člena představenstva, nového člena. To platí tím spíše pro funkci členů dozorčí rady, jejíž kontrolní působnost není jmenováním likvidátora nijak omezena."

52) Dědič, J. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. Díl I., Polygon, Praha 2002, str. 723.

53) Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník, 12. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 661.

54) Eliáš, K.: Některé zákonné konstrukce k ochraně majetku akciové společnosti. XII. Karlovarské právnické dny, Linde, Praha 2002, str. 114.

55) Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník, 12. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 661.

56) Závěr byl vysloven v souvislosti s otázkou aplikovatelnosti § 196a odst. 3 obchodního zákoníku, argument lze nicméně použít i na použitelnost § 193 odst. 2 obchodního zákoníku. Nejvyšší soud ČR totiž ve svém rozsudku uvedl: "Na nutnosti splnění výše uvedených podmínek pak nebyla způsobilá ničeho změnit ani skutečnost, že postupitelka byla v likvidaci, když právní úprava likvidace společnosti, jak byla v rozhodné době (k 12. listopadu 1998) obsažena v ust. § 70 až 75 obchodního zákoníku (obecně) a v ust. § 153 obchodního zákoníku (specielně pro společnost s ručením omezeným) použití ust. § 196a ve spojení s ust. § 135 odst. 2 obchodního zákoníku pro obchodní společnosti v likvidaci nijak neomezovala ani nevylučovala."

57) K tomu se zřejmě přiklání i autoři in Dědič, J., Štenglová, I., Čech, P., Kříž, R.: Akciové společnosti, 6. vydání, C. H. Beck, Praha 2007, str. 232-233.


Stanislava Černá
vedoucí katedry obchodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy

Lucie Josková
vědecká pracovnice Centra právní komparatistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy, advokátka AK bnt - pravda & partner, s.r.o.