Další článek, věnovaný novému trestnímu zákoníku, uveřejněnému ve Sbírce zákonů pod č. 40/2009 Sb., je zaměřen na trestné činy proti rodině a dětem (§ 194-§ 204). Ustanovení jsou obsažena ve čtvrté hlavě zvláštní části trestního zákoníku. Současně upozorní také na změny oproti dřívější právní úpravě.

1. K TRESTNÝM ČINŮM PROTI RODINĚ A DĚTEM


V hlavě čtvrté zvláštní části trestního zákoníku jsou obsažena ustanovení, podle kterých se poskytuje ochrana rodině a dětem proti činům, jimiž je narušován především zdárný a řádný vývoj dětí, jejichž výchova je zajišťována a realizována zejména v rodině. Základní práva a povinnosti v rámci rodinných vztahů jsou vymezeny zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, s kterým souvisí zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, obsahující veřejnoprávní normy týkající se péče o děti, zatímco zákon o rodině se omezuje pouze na úpravu intervence soudu do rodinně-právních vztahů. S ohledem na to, že práva a povinnosti vyplývající ze zákona o rodině, nejsou přímo tímto zákonem vynutitelné a není stanovena sankce za jejich nedodržení, je ochrana před jejich porušením nebo zneužitím svěřena zejména trestnímu právu, které však lze aplikovat jenom tehdy, pokud nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle občanskoprávních nebo správních předpisů.

Objektem trestných činů v hlavě čtvrté je zájem na důsledném uplatnění řádné výchovy, výživy, tělesném a duševním vývoji dítěte a na harmonických vztazích v rodině fungujících podle základních společenských norem. Individuálním objektem u některých trestných činů je vedle výchovy a zdraví dítěte i ochrana starších osob svěřených do cizí péče, jakož i dospělých osob žijících ve společném obydlí před některými projevy domácího násilí.

Trestní zákoník, stejně jako dřívější trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyčlenil trestné činy proti rodině a dětem do samostatné hlavy.1) Upravil však název této hlavy tak, aby byl v souladu s nově vymezeným pojmem dítěte, který navazuje na mezinárodněprávní úpravu této kategorie osob, a nahradil tak původní pojem mládež. Zcela nový je v této hlavě pouze trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 197).

Trestní zákoník chrání děti, a to proti různým formám sexuálního zneužití, také v hlavě třetí, kde vymezuje trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti speciálními skutkovými podstatami, jimiž chrání v § 187 děti proti pohlavnímu zneužití, v § 190 proti prostituci ohrožující mravní vývoj dětí, v § 192 proti výrobě a jinému nakládání s dětskou pornografií a v § 193 proti zneužití dítěte k výrobě pornografie.2)

2. TRESTNÉ ČINY OBSAŽENÉ V HLAVĚ ČTVRTÉ


V hlavě čtvrté zvláštní části trestního zákoníku jsou zařazena následující ustanovení:

- § 194 Dvojí manželství

- § 195 Opuštění dítěte nebo svěřené osoby

- § 196 Zanedbání povinné výživy

- § 197 Zvláštní ustanovení o účinné lítost

- § 198 Týrání svěřené osoby

- § 199 Týrání osoby žijící ve společném obydlí

- § 200 Únos dítěte a osoby stižené duševní poruchou

- § 201 Ohrožování výchovy dítěte

- § 202 Svádění k pohlavnímu styku

- § 203 Beztrestnost dítěte

- § 204 Podání alkoholu dítěti

3. DVOJÍ MANŽELSTVÍ


Kdo za trvání svého manželství uzavře manželství jiné, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. (§ 194 odst. 1 trestního zákoníku)

Ustanovení § 194 bylo převzato z § 210 předchozího trestního zákona.

Skutkovou podstatu trestného činu dvojího manželství dle § 194 odst. 1 trestního zákoníku naplní ten, kdo za trvání svého manželství uzavře jiné manželství. Poskytuje se zde ochrana manželství, nikoliv registrovanému partnerství.

Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na důsledném uplatnění instituce monogamie, která je založena na manželství, které se uzavírá svobodným a úplným souhlasným prohlášením muže a ženy o tom, že spolu vstupují do manželství (§ 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů).

Objektivní stránka je naplněna uzavřením tzv. bigamistického manželství, tzn. manželství mezi osobami, z nichž jedna již v manželství je.

Manželství je možno uzavřít podle našeho platného právního řádu pouze mezi dvěma osobami rozdílného pohlaví, tj. mezi jedním mužem a jednou ženou.

Manželství nemůže být uzavřeno se ženatým mužem nebo vdanou ženou (§ 11 odst. 1 zákona o rodině).

Manželství nevzniká mezi osobami stejného pohlaví, které na základě zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů, uzavřeli partnerství.

Manželstvím není ani vztah druha a družky, který není v našem právním řádu definován, přestože zákon o rodině soužití druha a družky uznává.

Registrované partnerství je podle § 1 zákona č. 115/2006 Sb. trvalé společenství dvou osob stejného pohlaví vzniklé způsobem stanoveným tímto zákonem. Přestože mu jsou v oblasti osobní, ale především majetkové, přikládány stejné právní důsledky, jako by šlo o manželství, o tento institut se však i s ohledem na uvedenou dikci zákona nejedná. Po obsahové stránce mu chybí účel, který je zákonem o rodině přikládán manželství, spatřovaný podle § 1 zákona o rodině v založení rodiny a výchově dětí.

Beztrestní jsou podle § 194 trestního zákoníku manželé, kteří by protiprávně vstoupili do registrovaného partnerství. Je tomu tak přesto, že podle § 4 písm. c) zákona č. 15/2006 Sb., o registrovaném partnerství, ve znění pozdější předpisů, do partnerství nemůže vstoupit osoba, která již dříve uzavřela manželství, která dosud trvá. Úprava obsažená v zákoně o registrovaném partnerství nebyla převzata do § 194 trestního zákoníku. Beztrestní jsou podle citovaného ustanovení trestního zákoníku i registrovaní partneři, kteří by protiprávně vstoupili do manželství.

Dvojí manželství dle § 194 odst. 1 trestního zákoníku je úmyslný trestný čin. Jeho pachatel si musí být vědom, že jeho předchozí manželství dosud trvá, a s následky, ke kterým dojde uzavřením nového manželství za trvání předchozího, musí být alespoň srozuměn.

Pokud dojde k tomu, že pachatel, jehož předchozí manželství dosud trvá, usiluje o uzavření manželství a např. podá žádost o svatební obřad u příslušného orgánu pověřeného vést matriky nebo u příslušného orgánu církve, kde však bude zjištěno trvání jeho dosavadního manželství. V takovém případě k dokonání činu nedojde. Jedná se však o pokus trestného činu dvojího manželství dle § 21 odst. 1 k § 194 odst. 1 trestního zákoníku.3)

Stejně bude potrestán, kdo uzavře manželství s osobou, která již je v manželství jiném. (§ 194 odst. 2 trestního zákoníku)

Samostatnou skutkovou podstatu trestného činu dvojího manželství podle § 194 odst. 2 trestního zákoníku naplní ten, kdo vědomě uzavře manželství s osobou, která již je v jiném manželství. Trestně odpovědný je zde ten, kdo sám v manželství není, avšak úmyslně uzavře manželství s osobou, která v takovém osobní stavu je. Manželství osoby, s kterou pachatel uzavírá manželství, musí v době sňatku trvat.

Jde o úmyslný trestný čin. Pachatel musí být přinejmenším srozuměn s tím, že vstupuje do manželství s osobou, jejíž předchozí manželství dosud trvá.

4. OPUŠTĚNÍ DÍTĚTE NEBO SVĚŘENÉ OSOBY


Kdo opustí dítě nebo jinou osobu, o kterou má povinnost pečovat a která si sama nemůže opatřit pomoc, a vystaví ji tím nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. (§ 195 odst. 1 trestního zákoníku)

Skutková podstata trestného činu podle § 195 odst. 1 trestního zákoníku je oproti skutkové podstatě obsažené v § 212 dřívějšího trestního zákona významně doplněna, a to o ochranu svěřené osoby. V § 195 odst. 1 trestního zákoníku je postihováno nejen opuštění dítěte, jako tomu bylo dříve, nýbrž nově také opuštění svěřené osoby, o kterou má povinnost pečovat a která si sama nemůže opatřit pomoc. Tím je zajišťována trestněprávní ochrana proti opuštění u dospělé osoby, která pro stáří, nemoc, těžkou invaliditu nebo opožděný vývoj není schopna se o sebe postarat a v dané situaci si sama pomoci. Základní skutkovou podstatu trestného činu opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst. 1 trestního zákoníku naplní ten, kdo opustí dítě nebo jinou osobu, o kterou má povinnost pečovat a která si sama nemůže opatřit pomoc, a vystaví ji tím nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví. Zásadním způsobem jsou pak upraveny také okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a to nejen v případech uvedených v odst. 2 (opuštění dítěte mladšího tří let, které vyžaduje vždy zvláštní péči, anebo dopustí-li se takového činu pachatel opětovně nebo nejméně na dvou osobách), tak i při způsobení těžších následků (těžké újmy na zdraví nebo smrti), tedy v případech uvedených v odst. 3 a 4.

Objektem tohoto trestného činu je řádná výchova a výživa dětí a jiných osob, které si samy nemohou opatřit pomoc, ze strany osob, které mají povinnost o ně pečovat. Zájmem je chránit zdraví a život dětí a dospělých, kteří jsou z různých důvodů ve stavu, kdy nejsou schopni postarat se o sebe a zajišťovat tak své základní životní potřeby.

Předmětem útoku je:

a) dítě, které si samo nemůže opatřit pomoc, tedy zpravidla dítě předškolního věku. Zákonnou ochranu má mít totiž především dítě útlého věku, které není schopné vlastními silami čelit nepříznivé situaci, ve které se ocitlo. Může jít také o starší dítě, pokud vzhledem ke své nesamostatnosti, stejně jako k podmínkám prostředí, kde zůstalo opuštěné, není schopno se samo vymanit z hrozícího nebezpečí. Soud musí zvažovat stupeň tělesného a duševního rozvoje dítěte i jeho povahové založení, a to za pomoci znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví dětského lékařství, případně dalších specializací;

b) jiná osoba, která není schopna opatřit si pomoc vzhledem ke stáří, nemoci, těžké invaliditě nebo opožděnému vývoji, a proto schopna se o sebe postarat.

Svěřená osoba je shrnující pojem pro vyjádření více případů, kdy nastane povinnost pečovat o jinou osobu, která si nemůže opatřit pomoc. Svěřenou osobou je osoba, která byla svěřena do péče jiného např. na základě opatrovnictví (§ 10 občanského zákoníku) i bez takového konkrétního rozhodnutí. Může se jednat o převzetí povinné péče na základě rodinných vztahů a vazeb, např. příbuzenství, od něhož jsou odvíjeny vzájemné povinnosti rodičů k dětem, dětí k rodičům, eventuálně mezi manželi, jež jsou v zákoně o rodině zejména vyjádřeny povinností se takto vzájemně vyživovat (vyživovací povinnost rodičů k dětem, dětí k rodičům, mezi manželi, mezi ostatními příbuznými (podle § 85 a násl. zákona o rodině), když vyživovací povinnost nezahrnuje pouze finanční zajištění, nýbrž také povinnou péči o takové osoby. Patří sem i jiné skutečnosti, na jejichž základě dojde ke svěření, tj. převzetí povinnosti starat se o osobu, která si sama nemůže opatřit pomoc. Jde např. o osoby umístěné v ústavech sociální péče, v domovech důchodců, v léčebnách, eventuálně v jiných obdobných zařízeních, kam jsou osoby, které nejsou schopny se o sebe samy starat, umístěny na základě soudního administrativního rozhodnutí nebo smlouvy o jejich přijetí, za něž odpovědnost v takovém případě přejímá personál těchto zařízení (jde o obdobu toho, když jsou umisťovány děti do ústavních, školských, nemocničních a jiných pro ně vymezených prostředí). Kromě toho sem patří i svěření na základě dohody mezi osobou, která má jinou osobu ve své péči, tj. svěřenou, a osobou další, která souhlasí s tím, že na stanovenou přechodnou dobu tuto péči převezme.

Dítě je osoba mladší osmnácti let.

Jiná osoba je osoba odlišná od dítěte, o kterou má pachatel povinnost pečovat za podmínky, že si sama nemůže opatřit pomoc. Tak se chrání také péče o osoby, které jsou dospělé, ale buď v důsledku stáří, nemoci, těžké invalidity, opožděného vývoje nebo jiných nepříznivých okolností nejsou schopné či způsobilé se samy o sebe či o své záležitosti postarat, a proto jsou odkázány na pomoc druhé osoby. Jiná osoba je v názvu § 195 trestního zákoníku označena za svěřenou osobu.

Opuštění dítěte nebo jiné svěřené osoby podle § 195 odst. 1 trestního zákoníku je jednání, v jehož důsledku jsou dítě nebo jiná osoba, které jsou neschopné samy si pomoci, ponechány svému osudu, a proto přerušení povinné péče o ně za takových okolností, kdy pro ně vzniká nebezpečí újmy na zdraví nebo smrti. Jednání může spočívat v konání (pachatel odnese dítě nebo svěřenou osobu na opuštěné či nedostupné místo a tam je ponechá) nebo v opomenutí (pachatel nedopraví dítě nebo svěřenou osobu z takového místa do bezpečí a ponechá je tam).

Vystavení dítěte nebo svěřené osoby nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví je stav nebezpečí, při kterém může dojít k jejich záchraně jen v důsledku náhody.

Pachatelem může být jen osoba, která má povinnost o dítě nebo svěřenou osobu pečovat, a to zejména rodiče, poručník dítěte, opatrovník svěřené osoby, osoba, které bylo dítě svěřeno soudním rozhodnutím do výchovy, pěstoun, pracovník (zaměstnanec) ústavu, ve kterém se vykonává ústavní výchova nebo ochranná výchova, osoba, které bylo předáno nezletilé dítě do péče na základě usnesení soudu o předběžném opatření, osoby, které převzaly péči o dospělou osobu, která si nemůže sama opatřit pomoc, pracovník (zaměstnanec) ústavu, nemocnice, domova důchodců nebo jiného obdobného zařízení, které přijalo osobu, která si nemůže sama opatřit pomoc, osoba, která převzala péči o dítě nebo o svěřenou osobu na základě dohody uzavřené s tím, kdo má jinak povinnost o dítě pečovat a také osoba, která bez předchozí úmluvy fakticky převzala péči o dítě nebo jinou osobu, jež si sama nemůže opatřit pomoc, a tuto péči po určitou dobu vykonává.

Soudem ustanovený opatrovník osob zbavených či omezených způsobilosti k právním úkonům nemá ze zákona povinnost osobně pečovat o tyto osoby, byť je jako jejich zákonný zástupce povinen za ně jednat a takovou péči jim, pokud ji potřebují, zajistit, např. prostřednictvím uzavření smlouvy s příslušným zařízením. Takovým zařízením může být zdravotnické zařízení, či na základě smlouvy o poskytnutí sociální služby zařízení sociálních služeb.4) V takových případech může být pachatelem zaměstnanec těchto zařízení.

K trestní odpovědnosti se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž úmysl pachatele musí zahrnovat pouze vznik nebezpečí smrti nebo ublížení na zdraví. Pokud pachatel ví o tom, že v důsledku opuštění dítěte nebo osoby svěřené může skutečně dojít k smrtelnému následku, a je s tím srozuměn, naplňuje tímto jednáním znaky trestného činu vraždy podle § 140, nebo zabití podle § 141, nebo vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142.

Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1:

a) na dítěti mladším tří let,

b) opětovně, nebo

c) na nejméně dvou osobách. (§ 195 odst. 2 trestního zákoníku)

Kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst. 2 trestního zákoníku naplní ten, kdo spáchá čin uvedený v odst. 1 způsobem uvedeným pod písm. a) až d):

a) Na dítěti mladším tří let.

Vytvořením této nejnižší věkové kategorie dětí jako samostatné okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby je vyjádřen zájem společnosti v co největší míře zajistit bezpečný a nerušený vývoj nejmenších dětí, které jsou bezbranné a nejvíce při zajišťování svých veškerých potřeb odkázány na péči druhého. Právě proto, že dítě v tomto útlém věku nemá dostatek rozumových, fyzických, mentálních ani jiných předpokladů obstarat si své nejzákladnější životní potřeby bez pomoci jiného a není schopno vlastními silami čelit nepříznivé situaci, ve které se octlo, je nutné ho obzvláště chránit pro případ, že je opustí osoby, na kterých je pro zajišťování svých základních životních potřeb výhradně závislé.

b) Spáchání činu opětovně.

Zde jde o případy, kdy pachatel trestný čin opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst. 1 trestního zákoníku opakuje. Především jde o souběh trestných činů podle § 145, přičemž není třeba, aby za takový čin byl již pravomocně odsouzen. Patří sem však také případy, kdy pachatel byl již v minulosti za takový čin pravomocně odsouzen nebo i potrestán. Stejně jako případy, kdy pachatel byl již pro takový čin odsouzen, avšak hledí se na něho, jako by odsouzen nebyl. O opakovanost jde i v případě, že dřívější čin byl pouze pokusem nebo přípravou k trestnému činu opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst. 2 trestního zákoníku.

Z hlediska zavinění postačí ve vztahu ke znaku opětovně nedbalost.

c) Spáchání činu nejméně na dvou osobách.

Zde jde o případy, kdy čin spáchá pachatel jedním skutkem na dvou nebo více poškozených.

Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví. (§ 195 odst. 3 trestního zákoníku)

Kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst. 3 naplní ten, kdo způsobí činem uvedeným v odst. 1 těžkou újmu na zdraví, a to z nedbalosti. Zde byla oproti dřívějšímu trestnímu zákonu snížena trestní sazba v případě způsobení těžké újmy na zdraví.

Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt. (§ 195 odst. 4 trestního zákoníku)

Kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu opuštění dítěte nebo svěřené osoby podle § 195 odst. 4 naplní ten, kdo způsobí činem uvedeným v odst. 1 smrt (z nedbalosti). Zde byla oproti dřívějšímu trestnímu zákonu zvýšena trestní sazba v případě způsobení následku smrti.

5. ZANEDBÁNÍ POVINNÉ VÝŽIVY


Kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. (§ 196 odst. 1 trestního zákoníku)

Skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku naplní ten, který neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Zde je obsaženo tzv. neplnění alimentační povinnosti.

Ustanovení § 196 odst. 1 trestního zákoníku bylo v podstatě převzato s § 213 dřívějšího trestního zákona. Jako podmínka trestní odpovědnosti je nově uvedena přesná hranice doby po niž musí povinná osoba neplnit svou zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Touto dobou jsou čtyři měsíce.

V § 196 odst. 1 trestního zákoníku došlo k výraznému zvýšení trestní sazby trestu odnětí svobody, oproti § 213 odst. 1 dřívějšího trestního zákona.5)

Objektem trestného činu zanedbání povinné výživy je nárok na výživu, pokud je založen na ustanoveních zákona o rodině. Toto ustanovení se totiž vztahuje pouze na takovou vyživovací povinnost, která vychází z existence rodinně-právního poměru a plyne přímo ze zákona o rodině. Zásadně se nevyžaduje, aby vyživovací povinnost a její rozsah byly určeny rozhodnutím soudu, s výjimkou případu, kdy jde o nemanželské otcovství, které nebylo uznáno souhlasným prohlášením rodičů. V tomto případě může trestní odpovědnost ze zanedbání povinné výživy nastoupit až od okamžiku, kdy nabylo právní moci rozhodnutí soudu o určení otcovství.

U trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku musí jít o zákonnou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, a proto se chrání jen takový nárok na výživu, který vyplývá ze zákona o rodině, a to o vyživovací povinnost rodičů a dětí, vyživovací povinnost mezi osvojencem a osvojitelem, vyživovací povinnost mezi příbuznými v přímém pokolení, vyživovací povinnost mezi manžely, příspěvek na výživu rozvedeného manžela a příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce (§ 85, § 87, § 88, § 91, § 92 a § 95 zákona o rodině).

Předmětem útoku je osoba, vůči níž má pachatel zákonnou vyživovací povinnost, nejčastěji nezletilé dítě.

Povinnost vyživovat nebo zaopatřovat spočívá nejen v poskytování peněžitého plnění, ale i v povinnosti vyživovat a zaopatřovat oprávněnou osobu v naturální formě, tedy ve faktické poskytované péči. Proto zanedbáním povinné výživy např. u dítěte se rozumí nejen neplnění výživného poskytovaného v penězích, ale i neplnění povinnosti vyživovat jiného v naturální formě a povinnosti zaopatřovat jiného, tedy neplnění povinnosti poskytovat dítěti stravu, ošacení, bydlení, pečovat o jeho zdraví a čistotu, vykonávat nad ním dohled a případně opatřovat další prostředky potřebné pro jeho všestranný rozvoj (srov. R 26/1982).

Neplnění povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného je zaviněné neplacení výživného nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě. Rozumí se tím to, že oprávněné osobě se nedostane všeho, co je obsahem vyživovací povinnosti.

Zanedbání povinné výživy se proto dopustí ten rodič, který řádně neposkytuje stanovenou částku na výživu, i druhý rodič, který má dítě ve své výchově a neposkytuje mu potřebnou výživu a zaopatření svou faktickou péčí, tedy v naturální formě, nebo dokonce přejímané výživné nepoužije ke stravování a ostatnímu zaopatření dítěte, ale pro své vlastní potřeby.6)

Dluh pachatele trestného činu podle § 196 trestního zákoníku spočívající v nezaplaceném výživném není dluhem ze škody způsobené trestným činem, nýbrž dluhem z nesplněné zákonné povinnosti, jejíž porušení je samo trestným činem.

Trestný čin zanedbání povinné výživy je trestný čin trvající, který trvá nepřetržitě po dobu, po kterou je udržován protiprávní stav.

V trestním řízení konaném o trestném činu podle § 196 trestního zákoníku není soud vázán údaji obžaloby o rozsahu trestné činnosti (počet dávek výživného, které povinný nezaplatil, výše těchto dávek a délka doby, po kterou bylo v činu pokračováno). Konečnou mez v délce doby páchání trestného činu tvoří okamžik sdělení obvinění, jimž je okamžik zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 a 2 trestního řádu.

O trestný čin podle § 196 trestního zákoníku může jít jen při zaviněném neplnění zákonné vyživovací povinnosti nebo vyhýbání se takové povinnosti, které je soustavné a trvá po dobu delší než čtyři měsíce.

Pachatel trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 trestního zákoníku může být pouze osoba, která má povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného a tuto povinnost neplní po dobu delší než čtyři měsíce. Předpokladem trestnosti je, že povinná osoba byla vůbec v době, o niž jde, schopna výživné plnit.

V praxi se objevují převážně případy neplnění vyživovací povinnosti rodičů vůči dětem.7)

Soud musí také nezávisle na takovém rozhodnutí řešit otázku, zda vyživovací povinnost nezanikla zejména v důsledku toho, že oprávněná osoba je sama schopna se živit (§ 85 odst. 1 zákona o rodině). V rámci rozhodování o trestném činu zanedbávání povinné výživy podle § 196 trestního zákoníku musí soud při posuzování otázky, v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, brát zřetel na všechna potřebná hlediska včetně toho, zda se obviněný bez důležitého důvodu vzdal výhodnějšího zaměstnání nebo nějakého majetkového prospěchu (§ 96 odst. 1 zákona o rodině). Nestačí pouze zjištění, že obviněný je v současné době bez zaměstnání a pobírá jen příslušný příspěvek od státu (R 22/1992).

Vyživovací povinnost otce k dítěti vzniká narozením dítěte v době od uzavření manželství do uplynutí třístého dne po zániku manželství, respektive po jeho prohlášení za neplatné (§ 51 zákona o rodině), souhlasným prohlášením rodičů podle § 52 zákona o rodině nebo soudním rozhodnutím o určení otcovství podle § 54 až § 56 zákona o rodině.

Vzájemná vyživovací povinnost mezi manžely vzniká uzavřením manželství, ale povinnost platit příspěvek rozvedenému manželovi vzniká soudním rozhodnutím (§ 91, § 92 zákona o rodině).

Pokud se určitá vyživovací povinnost zakládá soudním rozhodnutím, vzniká až dnem právní moci takového rozhodnutí.

Trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 trestního zákoníku může být spáchán úmyslně i z nedbalosti.

Kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta. (§ 196 odst. 2 trestního zákoníku)

Skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 2 naplní ten, kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce. Zde je obsaženo tzv. vyhýbání se alimentační povinnosti).

Ustanovení § 196 odst. 2 trestního zákoníku bylo v podstatě převzato z § 213 dřívějšího trestního zákona. Jako podmínka trestní odpovědnosti je nově uvedena přesná hranice doby po niž se musí povinná osoba vyhýbat plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného. Touto dobou jsou čtyři měsíce (shodně jako v odst. 1).

Také zde došlo k výraznému zvýšení trestní sazby trestu odnětí svobody, oproti § 213 odst. 2 dřívějšího trestního zákona.

Vyhýbání se plnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného je jednání pachatele, který nejen svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní, ale podniká též kroky k tomu, aby se této své povinnosti zbavil nebo aby zmařil či podstatně ztížil anebo oddálil možnost vymáhání nároku na výživné (např. mění často zaměstnání, aniž k tomu má vážný důvod, záměrně vstoupí do pracovního poměru, kde dosahuje podstatně nižšího výdělku než v předchozím zaměstnání, pracuje jen v tzv. sezonních či brigádních zaměstnáních nebo zašantročuje svůj majetek). V případě, že osoba, která má alimentační povinnost a odpykává si trest odnětí svobody, v němž byla zařazena do práce, bezdůvodně odmítá pracovat nebo si úmyslně přivodí pracovní neschopnost např. sebepoškozením, lze i takové jednání posoudit jako vyhýbání se vyživovací povinnosti.

Vyhýbání se plnění zákonné vyživovací povinnosti ve smyslu § 196 odst. 2 je trestné, pokud se jej pachatel dopouští po dobu delší než čtyři měsíce.

Trestný čin podle § 196 odst. 2 je možno spáchat pouze úmyslně.

Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán,

a) vydá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 oprávněnou osobu nebezpečí nouze, nebo

b) byl-li za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. (§ 196 odst. 3 trestního zákoníku)

Kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 3 naplní pachatel způsobem uvedeným pod písm. a) a b):

a) Vydá činem uvedeným v odst. 1 nebo 2 oprávněnou osobu nebezpečí nouze.

Stav nouze nemusí u oprávněné osoby nastat, postačí, že tento stav v důsledku jednání pachatele hrozí. To znamená, že v důsledku neplnění vyživovací povinnosti pachatelem dojde k situaci, že oprávněná osoba, kterou se rozumí osoba vyživovaná, by si sama nemohla bez pomoci jiných osob, případně bez poskytnutí příspěvku od státu, opatřit ani základní prostředky k životu. Zde postačí nedbalostní zavinění.

b) Byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

Pojmem byl za takový čin odsouzen se rozumí speciální recidiva pachatele. Jde o odsouzení za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 nebo 2, pokud rozsudek nabyl právní moci. Není třeba, aby došlo k výkonu trestu, byť i jen zčásti.

Potrestání je předchozí trestní postih, tedy odsouzení pachatele, který alespoň zčásti vykonal uložený trest (pokud výkon trestu nebo samotná právní moc rozsudku, kterým byl trest uložen, nemá za následek to, že se na něho hledí, jako by odsouzen nebyl). Předchozím trestem může být jakýkoli trest, tedy nejen trest odnětí svobody.

Nově se zde objevuje jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby okolnost, že k odsouzení nebo potrestání došlo v posledních třech letech od právní moc rozsudku. K potrestání muselo dojít v posledních třech letech od okamžiku výkonu trestu, nebo upuštění od výkonu trestu, od okamžiku podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, podmíněného upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nebo zákazu pobytu, prominutí trestu nebo jeho zbytku na základě milosti, amnestie apod.

Také v § 196 odst. 3 trestního zákoníku došlo k výraznému zvýšení trestní sazby trestu odnětí svobody, oproti § 213 odst. 2 dřívějšího trestního zákona.

6. ZVLÁŠTNÍ USTANOVENÍ O ÚČINNÉ LÍTOSTI


Trestní odpovědnost za trestný čin zanedbání povinné výživy (§ 196) zaniká, jestliže trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek. (§ 197 trestního zákoníku)

Tímto zvláštním ustanovením o účinné lítosti dle § 197 trestního zákoníku je dána pachateli trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 trestního zákoníku možnost, aby dodatečně splnil svoji vyživovací povinnosti, a to vzhledem k tomu, že splnění vyživovací povinnosti se považuje za důležitější než potrestání pachatele.

Trestní odpovědnosti za trestný čin zanedbání povinné výživy zaniká v případě, že:

- trestný čin neměl trvale nepříznivých následků a

- pachatel splnil svou vyživovací povinnost dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.

Obě tyto podmínky musejí být splněny současně.

Tato úprava byla převzata z § 214 dřívějšího trestního zákona.

Pachatel dodatečně splní svou vyživovací povinnost v celém rozsahu pokud uhradí dlužné výživné dodatečně v plném rozsahu (tedy ve výši, v jaké byla v okamžiku zahájení trestního stíhání). Za splnění vyživovací povinnosti se považuje i odevzdání dlužné částky na poštu, pokud byla zásilka adresována oprávněnému subjektu.

O účinnou lítost se jedná nejen tehdy, když pachatel sám dlužné výživné uhradí, ale i tehdy, když jiným způsobem zařídí, aby za něho dlužné výživné uhradila jiná osoba. Pachatel musí uhradit dlužné výživné za celé období vymezené žalovaným skutkem, pro něž soud zjišťuje jeho trestní odpovědnost.

K zániku trestní odpovědnosti nedojde, když vyživovací povinnost byla splněna jen zčásti. Nestačí ani dohoda mezi pachatelem a oprávněnou osobou, že dlužné výživné bude spláceno. K účinné lítosti rovněž nestačí pouhý slib o zaplacení výživného v budoucnu ani prominutí dlužného výživného ze strany oprávněné osoby nebo osoby, která má oprávněnou osobu ve své péči.

Ustanovení o účinné lítosti lze použít jen v případě, kdy zanedbání povinné výživy nemělo trvale nepříznivé následky, které již nelze napravit nebo odstranit dodatečným splněním vyživovací povinnosti. Jsou to především následky na zdraví, ať již tělesném nebo duševním, oprávněné osoby, nemožnost věnovat se přípravě na povolání nebo zaměstnání, pro něž měla oprávněná osoba předpoklady apod.

Podmínky účinné lítosti podle § 197 pachatel nesplní pokud dojde k uhrazení dlužného výživného, bez jakékoli jeho aktivní součinnosti, např. dojde-li u uhrazení jinou osobou bez vědomí pachatele, nebo dojde-li k úhradě exekucí vedenou na jeho příjem. V tomto případě není podstatné, že k úhradě došlo z vlastních prostředků pachatele.

7. TÝRÁNÍ SVĚŘENÉ OSOBY


Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. (§ 198 odst. 1 trestního zákoníku)

Toto ustanovení bylo převzato z § 215 dřívějšího trestního zákoníku. V základní skutkové podstatě došlo ke zpřísnění sazby trestu odnětí svobody.

Skutkovou podstatu trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 trestního zákoníku naplní ten, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově.

Objektem trestného činu týrání svěřené osoby je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob.

Tato zvýšená ochrana osob, které jsou odkázány na péči dalších osob, má kromě jiných preventivních opatření vést u dětí také k prevenci tzv. syndromu zneužívaného a zanedbávaného dítěte.8)

Předmětem útoku je každá osoba, která je z jakéhokoliv důvodu v péči pachatele, a to dítě, osoba zletilá, která pro stáří, nemoc, invaliditu, mentální retardaci apod. je odkázána na péči nebo výchovu pachatele.

Péčí a výchovou je péče nebo výchova rodičů ve vztahu k nezletilým dětem, i jakákoli jiná péče nebo výchova založená právní úpravou (dítě je v péči a výchově svých rodičů), v úředním rozhodnutí (osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům je na základě soudního rozhodnutí v péči svého opatrovníka), v pracovní smlouvě (dítě je po dobu vyučování nebo na lyžařském kursu, případně v internátní škole v péči svého učitele), v jiné smlouvě (děti jsou v péči svých příbuzných v době zahraniční dovolené svých rodičů) nebo i v konkludentních činech (bratranec fakticky pečuje o svou nemocnou sestřenici) apod.

Týrání je zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. K tomu je třeba uvést, že trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (např. pachatel nechával dítě svěřené jeho péči často a po dlouhou dobu klečet i s předpaženýma rukama, surově je bil a nedával mu řádně najíst, nebo ponechával týranou osobu v chladném prostředí bez nutného oblečení apod.)9)

Pachatelem trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 trestního zákoníku může být jen ten, kdo vykonává ve vztahu k týrané osobě péči nebo výchovu, tzn. rodiče, nebo jen jeden z nich, příbuzní, učitelé, vychovatelé, ošetřovatelky, sportovní trenéři, přátelé a známí rodičů týrané osoby i jiné osoby, jejichž vztah k týranému je založen zcela nahodilým úkonem (např. faktickým převzetím péče). Může to být i manžel matky, který není rodičem dítěte, nebo druh matky, jestliže byl pověřen pomáhat při výchově.

Jde o úmyslný trestný čin.

Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem,

b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví,

c) spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, nebo

d) páchá-li takový čin po delší dobu. (§ 198 odst. 2 trestního zákoníku)

U kvalifikované skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 2 trestního zákoníku jsou oproti předchozí právní úpravě doplněny jen některé zvlášť přitěžující okolnosti, které vedle přísnějšího postihu těžších následků na životě nebo zdraví charakterizují způsob spáchání tohoto trestného činu, a to dle písm. a) je doplněno spáchání činu trýznivým způsobem, v písm. c) je-li čin uvedený v odst. 1 páchán nejméně na dvou osobách.

Kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 2 trestního zákoníku naplní pachatel, který činem uvedeným v odst. 1 způsobí následek uvedený pod písm. a) až d):

a) Spáchá čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem:

Zvlášť surový způsob je zlé nakládání pachatele s týranou osobou s výraznou mírou brutality, která se vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu (např. pálení rukou dítěte nad plamenem plynového sporáku, pálení žehličkou na břiše týrané osoby, opakované tlučení týrané osoby do modřin, které nejsou ještě zhojeny, apod.). Postačí zavinění z nedbalosti.

Zvláště trýznivým způsobem týrání je oběť vystavena pachatelem bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu nebo sice méně intenzivním, ale zato uskutečňovaném po delší dobu ze strany jeho oběti. Postačí zavinění z nedbalosti.

b) Způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví.

Tato okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 198 odst. 2 písm. a) se vztahuje na jednání pachatele, který týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, a přitom jí způsobí těžkou újmu na zdraví (k pojmu těžká újma na zdraví srov. komentář k § 122 odst. 2.

Při úmyslném způsobení těžké újmy na zdraví týráním svěřené osoby by se pachatel dopustil souběhu trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 s trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle § 145.

c) Spáchá takový čin nejméně na dvou osobách.

Kvalifikace pro § 198 odst. 2 písm. c) je možná, pokud byl čin uvedený v odst. 1 spáchán na dvou nebo více týraných osobách.

d) Páchá takový čin po delší dobu.

Zde musí jít při páchání takového činu o dobu několika měsíců. Postačí zde zavinění z nedbalosti.

Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1

a) těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, nebo

b) smrt. (§ 198 odst. 3 trestního zákoníku)

Nová je kvalifikovaná skutková podstata trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 3 trestního zákoníku, kde jsou oproti předchozí právní úpravě doplněny dvě zvlášť přitěžující okolnosti.

Kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 3 trestního zákoníku naplní pachatel činem uvedeným v odst. 1 způsobí následek uvedený pod písm. a) nebo b):

a) Způsobí těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob.

Týráním způsobená těžká újma na zdraví nejméně dvou osob může být zaviněna i z nedbalosti.

b) Způsobí smrt.

Týráním způsobený následek smrti je zde způsoben jen z nedbalosti. Pokud by pachatel způsobil smrt úmyslně, dopustil by se trestného činu vraždy podle § 140 trestního zákoníku v souběhu s trestným činem týrání svěřené osoby podle § 198 trestního zákoníku.

8. TÝRÁNÍ OSOBY ŽIJÍCÍ VE SPOLEČNÉM OBYDLÍ


Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta. (§ 199 odst. 1 trestního zákoníku)

Toto ustanovení je zaměřeno na postih tzv. domácího násilí. Bylo s některými změnami převzato z § 215a dřívějšího trestního zákona. V § 199 trestního zákoníku je upraveno týrání osob blízkých, i jiných osob žijících s pachatelem ve společném obydlí.

Pachatelé, kteří týrají jiné osoby, tak činí často vůči osobám blízkým a dalším osobám žijícím s nimi ve společném obydlí, v důsledku čehož je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti vyplývající ze skutečnosti, že tyto osoby obývají společné obydlí, a proto jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající ze společného bydliště. Týrané osoby žijící ve společném obydlí mají mnohdy ztíženou možnost toto společné obydlí opustit.

Skutkovou podstatu trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku naplní ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí.

Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob před tzv. domácím násilím, a to jak osob blízkých, tak i jiných osob žijících ve společném obydlí.

Obydlí je dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející, tzn. i obytné chaty, hotelové domy, ubytovny, vysokoškolské koleje apod., tedy veškeré prostory sloužící k bydlení lidí.

Společné obydlí je specifický znak trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku. Pachatelé, kteří týrají jiné osoby žijící s nimi ve společném obydlí, u nichž vzniká forma vzájemné závislosti a jsou vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající ze společného bydliště. Tyto osoby mají mnohdy ztíženou možnost společné obydlí opustit. Pojem společné obydlí nahradil dřívějším trestním zákonem užívané problematické slovní spojení "společně obývaný byt nebo dům".

Osoba blízká a jiná osoba, kterou pachatel týrá, musí s ním žít ve společném obydlí, které s ním musí sdílet a společně užívat alespoň zčásti i společné prostory či příslušenství takového bytu nebo domu.

Osobou blízkou je příbuzný v přímém pokolení, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako vlastní újmu.

Jinou osobou je jakákoli jiná osoba než osoba blízká, která žije s pachatelem ve společném obydlí.

Nejedná se o týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 trestního zákoníku, pokud pachatel týrá osobu, která mu byla svěřena, o níž má povinnost pečovat. V takovém případě se pachatel dopouští týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 trestního zákoníku.

Týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří.

Pachatelem tohoto trestného činu může být jen ten, kdo s týranou osobou žije ve společném obydlí, tzn. příbuzní či jiné osoby blízké, i jiné osoby, jejichž vztah k týranému je založen jen spolužitím ve společném obydlí.

Jde o úmyslný trestný čin.

U skutkové podstaty dle § 199 odst. 1 trestního zákoníku byla zpřísněna trestní sazba oproti dřívější právní úpravě obsažené v § 215a dřívějšího trestního zákona.

Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem,

b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví,

c) spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách, nebo

d) páchá-li takový čin po delší dobu. (§ 199 odst. 2 trestního zákoníku)

Kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 2 naplní pachatel, který činem uvedeným v odst. 1 způsobí následek uvedený pod písm. a) až d):

a) Spáchá čin uvedený v odst. 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem.

K tomuto následku srov. komentář k § 198 odst. 2 trestního zákoníku.

b) Způsobí takovým činem těžkou újmu na zdraví.

K těžké újmě na zdraví dochází v případě současného splnění dvou podmínek:

- jde o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a

- újma na zdraví odpovídá alespoň jednomu z taxativně uvedených typů vážné poruchy zdraví nebo vážného onemocnění uvedených pod následujícími písmeny: a) zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, c) ochromení údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e) poškozením důležitého orgánu, f) zohyzdění, g) vyvolání potratu.

Těžká újma na zdraví zde může být způsobena jen z nedbalosti.

Úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví by zapříčinilo souběh trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku s trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 trestního zákoníku.

c) Spáchá takový čin nejméně na dvou osobách.

Kvalifikace pro § 198 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku je možná, pokud byl čin uvedený v odst. 1 spáchán na dvou nebo více týraných osobách.

d) Páchá takový čin po delší dobu.

Zde musí jít při páchání takového činu o dobu několika měsíců. Postačí zde zavinění z nedbalosti.

Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1

a) těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, nebo

b) smrt. (§ 199 odst. 3 trestního zákoníku)

Nová je kvalifikovaná skutková podstata trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 3 trestního zákoníku, kde jsou oproti předchozí právní úpravě doplněny tyto dvě zvlášť přitěžující okolnosti:

a) Způsobí těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob.

Týráním způsobená těžká újma na zdraví nejméně dvou osob může být zaviněna i z nedbalosti.

b) Způsobí smrt.

Týráním způsobený následek smrti je zde zapříčiněn jen z nedbalosti. Pokud by pachatel způsobil smrt úmyslně, dopustil by se trestného činu vraždy podle § 140 trestního zákoníku v souběhu s trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 198 odst. 3 trestního zákoníku.

Souběh trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku s trestným činem týrání svěřené osoby podle § 198 trestního zákoníku je vyloučen pro vztah speciality u posledně uvedeného trestného činu.

Pokud pachatel týrá oběť a jedním z důvodů tohoto týrání je přimět ji k sebevraždě, což může být aktuální např. v případě, kdy jsou předmětem útoku senioři žijící s pachatelem ve společném obydlí, není vyloučen souběh trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 trestního zákoníku s trestným činem účasti na sebevraždě dle § 144 trestního zákoníku.10)

9. ÚNOS DÍTĚTE A OSOBY STIŽENÉ DUŠEVNÍ PORUCHOU


Kdo dítě nebo osobu stiženou duševní poruchou odejme z opatrování toho, kdo má podle jiného právního předpisu nebo podle úředního rozhodnutí povinnost o ně pečovat, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo peněžitým trestem. (§ 200 odst. 1 trestního zákoníku)

U trestného činu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou se v § 200 trestního zákoníku vychází v podstatě z dřívějšího znění skutkové podstaty trestného činu únosu, která byla obsažena v § 216 dřívějšího trestního zákona. Došlo však k rozšíření názvu na trestný čin únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou.

Skutkovou podstatu trestného činu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou dle § 200 odst. 1 trestního zákoníku naplní ten, kdo dítě nebo osobu stiženou duševní poruchou odejme z opatrování toho, kdo má podle jiného právního předpisu nebo podle úředního rozhodnutí povinnost o ně pečovat.

Objektem je nerušený výkon péče, jež přísluší oprávněné osobě nad dítětem nebo osobou stiženou duševní poruchou.

Předmětem útoku jsou:

a) děti (osoby mladší než osmnáct let, pokud trestní zákoník nestanoví jinak).

b) osoby stižené duševní poruchou, kterou se rozumí jednak duševní porucha vyplývající z duševní nemoci, jednak hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka trestního zákoníku (§ 123 trestního zákoníku).

Objektivní stránka spočívá v odnětí dítěte nebo osoby stižené duševní poruchou z opatrování toho, kdo má podle jiného právního předpisu nebo podle úředního rozhodnutí o takovou osobu pečovat.

Opatrování je poskytování běžné materiální péče, stejně jako souvisejících úkonů potřebných k životu a hájení zájmů opatrované osoby na základě zákona nebo úředního rozhodnutí.

Odejmutím z opatrování je oprávněné osobě znemožněna další péče o dítě nebo osobu stiženou duševní poruchou. K tomu může dojít odvedením, odnesením nebo odvozem, případně zadržením. Přitom není rozhodné, zda záměr směřuje k trvalému odnětí unesené osoby z opatrování osoby, která je oprávněna a povinna o ni pečovat, nebo zda se tak má stát na přechodnou, třeba i kratší dobu.

Povinnost péče podle jiného právní předpisu nebo podle úředního rozhodnutí mají zejména rodiče, osvojitelé, poručník, opatrovník, osoba, které bylo dítě svěřeno do výchovy soudním rozhodnutím, pěstoun, kterému bylo soudním rozhodnutím svěřeno dítě do pěstounské péče, pracovníci (zaměstnanci) ústavu, ve kterém se vykonává ústavní nebo ochranná výchova na základě soudního rozhodnutí, nebo pracovníci zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, osoba, které bylo předáno nezletilé dítě do péče na základě usnesení soudu o předběžném opatření.

Je nepodstatné, zda dítě nebo osoba stižená duševní poruchou s únoscem odešla dobrovolně, nebo mu k vlastnímu únosu dokonce poskytla pomoc. Nezáleží ani na prostředcích, které únosce použil k únosu. Proto může jít o násilí, pohrůžku násilím, překvapení, lest, přemluvení apod. Na trestnost činu nemá také vliv okolnost, že osoba, která má povinnost o unesenou osobu pečovat, vyslovila s odnětím dodatečný souhlas. Všechny tyto okolnosti však musí soud hodnotit při posuzování povahy a závažnosti trestného činu, zejména při stanovení druhu a výměry trestu podle § 39 odst. 2.11)

O únos dítěte nebo osoby stižené duševní poruchou se nejedná, pokud osoba, která je povinna o ně pečovat, před činem nebo po činu souhlasila s jejím odnětím a nešlo by o souhlas vynucený nebo souhlas daný v tísni.

Pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoli.

Únosem ve smyslu § 200 odst. 1 trestního zákoníku je jednání rodiče, který, ačkoli nebyl zbaven rodičovských práv a tato jeho rodičovská práva nebyla ani omezena, odejme dítě druhému rodiči, kterému bylo dítě svěřeno do výchovy soudním rozhodnutím.

O únos ve smyslu § 200 odst. 1 trestního zákoníku se nejedná, pokud rodič třeba násilím nebo lstí odejme dítě druhému rodiči v době, kdy rodiče spolu sice nežijí, ale dítě se jen fakticky zdržuje u jednoho z rodičů a soud dosud právoplatně nerozhodl, kterému z rodičů se dítě svěřuje do výchovy.

Jde o úmyslný trestný čin. Úmysl musí zahrnovat i okolnost, že jde o zásah do práv osoby nebo osob, které mají povinnost o unesenou osobu pečovat, s čímž musí být pachatel přinejmenším srozuměn.

Trestný čin únosu dítěte nebo osoby stižené duševní poruchou dle § 200 odst. 1 trestního zákoníku je dokonán v okamžiku, kdy byla tato odňata z moci jejího pečovatele.

Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 v úmyslu opatřit sobě nebo jinému majetkový prospěch, nebo

b) ohrozí-li takovým činem mravní vývoj unesené osoby. (§ 200 odst. 2 trestního zákoníku)

Kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou dle § 200 odst. 2 trestního zákoníku naplní pachatel, který se dopustí činu uvedeného v odst. 1 způsobem pod písm. a) nebo b):

a) Spáchá čin v úmyslu opatřit sobě nebo jinému majetkový prospěch.

Postačí jen úmysl opatřit sobě nebo jinému majetkový prospěch, a proto k opatření majetkového prospěchu pro pachatele či jinou osobu nemusí dojít.

O úmysl dosáhnout majetkového prospěchu jde např. tehdy, když byla pachateli přislíbena odměna za provedení únosu dítěte nebo osoby stižené duševní poruchou, případně pachatel vzhledem k okolnostem odměnu důvodně očekává, nebo pachatel hodlá těžit z majetku unesené osoby nebo z její činnosti.

b) Ohrozí takovým činem mravní vývoj unesené osoby.

Tím se rozumí především nebezpečí narušení unesené osoby, pokud jde o její další způsob života z morálního hlediska. Může jít o nebezpečí vedení zahálčivého nebo nemravného života.

Zahálčivým životem je život s parazitními rysy včetně záškoláctví.

Nemravný život zahrnuje alkoholismus či jiné toxikomanie, promiskuitu, prostituci apod. Zde postačí zavinění z nedbalosti.

Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 jako člen organizované skupiny,

b) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví, nebo

c) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (§ 200 odst. 3 trestního zákoníku)

Kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou dle § 200 odst. 3 trestního zákoníku naplní pachatel, který se dopustí činu uvedeného v odst. 1 způsobem pod písm. a) až c):

a) Spáchá únos dítěte nebo osoby stižené duševní poruchou jako člen organizované skupiny. Organizovanou skupinou je sdružení více osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, čímž jsou umocněny jeho škodlivé dopady pro společnost. Skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Zde musí jít o úmyslné zavinění.

b) Způsobí činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví, a to z nedbalosti.

Pokud by pachatel způsobil úmyslně těžkou újmu na zdraví, šlo by o souběh trestného činu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200 trestního zákoníku s trestným činem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 trestního zákoníku.

c) Získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, tj. nejméně 500 000 Kč, k tomuto následku postačí nedbalost.

Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán,

a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt, nebo

b) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. (§ 200 odst. 4 trestního zákoníku)

Kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou dle § 200 odst. 4 naplní pachatel, který se dopustí činu uvedeného v odst. 1 způsobem pod písm. a) nebo b):

a) Způsobí takovým činem smrt, a to z nedbalosti.

Pokud by pachatel způsobil smrt úmyslně, spáchal by trestný čin vraždy podle § 140 v souběhu s trestným činem únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou podle § 200.

b) Získá takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu, tj. nejméně 5 000 000 Kč. Zde postačí zavinění z nedbalosti.

Příprava je trestná. (§ 200 odst. 5 trestního zákoníku)

Trestná je příprava k trestnému činu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou dle § 200 odst. 4 trestního zákoníku, a to podle stejné trestní sazby jako u toho zvlášť závažného zločinu, ke kterému směřovala (§ 20 odst. 2).

10. OHROŽOVÁNÍ VÝCHOVY DÍTĚTE


Kdo, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte tím, že

a) svádí ho k zahálčivému nebo nemravnému životu,

b) umožní mu vést zahálčivý nebo nemravný život,

c) umožní mu opatřovat pro sebe nebo pro jiného prostředky trestnou činností nebo jiným zavrženíhodným způsobem, nebo

d) závažným způsobem poruší svou povinnost o ně pečovat nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. (§ 201 odst. 1 trestního zákoníku)

U trestného činu ohrožování výchovy dítěte se vychází v odst. 1 z dosavadního znění této skutkové podstaty trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže dle § 217 dřívějšího trestního zákona, s tím, že se odstraňuje zastaralý výraz "zpustnutí", nahrazuje jej slovy "rozumový, citový nebo mravní vývoj" a upřesňují se jeho formy.

Základní skutkovou podstatu trestného činu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 trestního zákoníku naplní pachatel, který, byť i z nedbalosti, ohrozí rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte jednou ze čtyř forem jednání popsaných pod písm. a) až d ).

Rozumový, citový nebo mravní vývoj dítěte ohrozí pachatel, který zapříčiní, že dítě propadne alkoholu nebo drogám, chová se promiskuitně (pohlavně nevázaně) nebo se živí prostitucí, případně vede jiný parazitní způsob života, opakovaně nebo soustavně páchá úmyslné trestné činy, přestupky nebo jinak narušuje občanské soužití, prostředky k obživě sobě nebo jiným opatřuje trestnou činností, osvojí si jiné škodlivé návyky, zájmy nebo sklony, které vážně ohrožují její tělesné nebo duševní zdraví anebo jeho další vývoj (může jít např. o zneužívání léků, ale i o záškoláctví).

Objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj.

Předmětem útoku mohou být jen děti, tedy ve smyslu § 126 trestního zákoníku osoby mladší osmnácti let.

a) Svádí dítě k zahálčivému nebo nemravnému životu.

Zahálčivý život je parazitní způsob života, např. páchání trestné činnosti, žebrání, různé formy prostituce jako zdroje příjmů, hraní hazardních her, delší dobu trvající záškoláctví apod.

Nemravný život je život vedený v rozporu se zásadami morálky, např. alkoholismus, narkomanie, nedodržování zásad hygieny apod.

b) Umožní dítěti vést zahálčivý nebo nemravný život.

Pachatel umožní dítěti vést zahálčivý nebo nemravný život, pokud mu vytváří podmínky pro vznik nežádoucích návyků a sklonů, např. neposkytuje dostatečnou péči dítěti, které se stává tzv. dítětem ulice, je ponecháno bez dozoru a tak vystaveno různým negativním vlivům.

Soudy považují za umožnění vést dítěti zahálčivý život i jednání rodičů, kteří neposílají po delší dobu své děti do školy a ani jinak nezajišťují jejich vyučování.

c) Umožní dítěti opatřovat pro sebe nebo pro jiného prostředky trestnou činností nebo jiným zavrženíhodným způsobem.

Zde je oproti dřívější úpravě doplněn nově o písm. c) výčet znaků této základní skutkové podstaty.

Pachatel dítěti umožní, aby sobě nebo jinému opatřovalo prostředky trestnou činností zejména tím, že mu přímo vytváří podmínky pro páchání trestné činnosti, např. tak, že mu opatří nebo nabídne náčiní potřebné ke spáchání trestného činu. O umožnění opatřovat prostředky trestnou činností půjde též tehdy, když pachatel podmínky pro trestnou činnost dítěte vytváří nepřímo, což může být tehdy, jestliže je pachatel seznámen s tím, že dítě zamýšlí spáchání trestné činnosti, a od takového činu jej neodradí nebo jinak nezamezí, aby dítě spáchalo protiprávní čin, tzn. čin jinak trestný, nebo provinění. Pachatel dítěti umožní, aby sobě nebo jinému opatřovalo prostředky i jiným zavrženíhodným způsobem, např. prostitucí.

d) Pachatel závažným způsobem poruší svou povinnost pečovat o dítě nebo jinou svou důležitou povinnost vyplývající z rodičovské zodpovědnosti.

Zejména jde o porušení povinností z rodičovské péče, která zahrnuje zajištění všech nejen základních potřeb dítěte zajišťujících jeho harmonický vývoj i další významné potřeby. Obdobně je tomu i u péče ostatních osob, které mají povinnost pečovat o dítě.

O závažné porušení jiné důležité povinnosti jde v případě závažného porušení, které výrazně překračuje limity, které jsou v rámci rodičovské odpovědnosti vymezeny § 31 zákona o rodině. Podle něj musí být vykonávaný dohled odpovídající stupni vývoje dítěte a rodiče jsou oprávněni použít jen přiměřených výchovných prostředků, aby nebyla dotčena důstojnost dítěte a jakkoli ohroženo jeho zdraví, jeho tělesný, citový a rozumový a mravní vývoj.

Pachatelem ve vztahu k jednáním uvedeným v § 201 odst. 1 písm. a), b) nebo c) trestního zákoníku může být kdokoli, tedy nejen ten, kdo má zvláštní povinnost pečovat o ohroženou osobu. Pachatelem ve vztahu k jednáním uvedeným v § 201 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku mohou být jen rodiče, osvojitelé, manžel rodiče, který není rodičem, ale žije s ním ve společné domácnosti, poručník, opatrovník, osoba, které bylo dítě svěřeno do výchovy soudním rozhodnutím, pěstoun, pracovník (zaměstnanec) ústavu, ve kterém se vykonává ústavní nebo ochranná výchova, nebo pracovníci zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, dále osoba, které bylo předáno nezletilé dítě do péče na základě usnesení soudu o předběžném opatření, nebo osoba, která převzala nezletilého od rodičů nebo jiné oprávněné osoby do opatrování a zavázala se o něj pečovat.

Tento trestný čin může být spáchán úmyslně i z nedbalosti.

Kdo umožní, byť i z nedbalosti, dítěti hru na výherním hracím přístroji, který je vybaven technickým zařízením, které ovlivňuje výsledek hry a které poskytuje možnost peněžité výhry, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok, peněžitým trestem nebo zákazem činnosti. (§ 201 odst. 2 trestního zákoníku)

Základní skutkovou podstatu trestného činu ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 2 trestního zákoníku naplní ten, kdo umožní, byť i z nedbalosti, dítěti hru na výherním hracím přístroji, který je vybaven technickým zařízením, které ovlivňuje výsledek hry a které poskytuje možnost peněžité výhry.

Pachatel je trestně odpovědný již za to, že umožní, aby dítě provozovalo hru na hracím přístroji vybaveném technickým zařízením, které ovlivňuje výsledek hry a poskytuje možnost peněžité výhry.

Jde o samostatnou skutkovou podstatou, která je k trestnému činu podle § 201 odst. 1 trestního zákoníku v poměru subsidiarity, a proto je jednočinný souběh těchto trestných činů je vyloučen.

Hrací přístroj je zpravidla automat vybavený elektronickým, elektrotechnickým, mechanickým nebo jiným zařízením, které ovlivňuje výsledek zejména sázkové hry. Přitom musí takové zařízení poskytovat možnost peněžité výhry. Postačí i jednotlivá hra na jediném hracím automatu.

Tento trestný čin může být spáchán úmyslně i z nedbalosti.

Pachatelem může být i osoba, která nemá povinnost o dítě pečovat, např. provozovatel takového hracího přístroje.

Odnětím svobody na šest měsíců až pět let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 ze zavrženíhodné pohnutky,

b) pokračuj-li v páchání takového činu po delší dobu,

c) spáchá-li takový čin opětovně, nebo

d) získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (§ 201 odst. 3 trestního zákoníku)

Kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou dle § 201 odst. 3 naplní pachatel, který jedná způsobem pod písm. a) až d):

a) Spáchá čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 ze zavrženíhodné pohnutky.

Zavrženíhodnou pohnutkou je ziskuchtivost, sexuální zvrhlost, snaha po nízkém ukájení sexuálního pudu, snahu po parazitním způsobu života apod.

Zavrženíhodnou pohnutkou není jednání ze žárlivosti, v afektu nebo v důsledku dlouhodobé stresové situace.

Při páchání činu ze zavrženíhodné pohnutky pachatel jedná v přímém úmyslu.

b) Pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.

Musí se jednat o dobu trvání řádově v týdnech nebo v měsících. Zde stačí zavinění z nedbalosti.

c) Spáchá takový čin opětovně.

To znamená, že pachatel trestný čin uvedený v odst. 1 nebo 2 opakuje. Jedná se tedy buď o souběh trestných činů ohrožování výchovy dítěte dle § 201 odst. 1 nebo 2 trestního zákoníku, aniž by byl pachatel za takový čin již pravomocně odsouzen, nebo byl již v minulosti za takový čin pravomocně odsouzen nebo i potrestán, nebo byl již pro takový čin odsouzen, avšak hledí se na něho, jako by odsouzen nebyl.

d) Získá takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný prospěch, tj. nejméně 500 000 Kč.

Z hlediska zavinění u tohoto následku postačí nedbalost.

11. SVÁDĚNÍ K POHLAVNÍMU STYKU


1) Kdo nabídne, slíbí nebo poskytne dítěti nebo jinému za pohlavní styk s dítětem, pohlavní sebeukájení dítěte, jeho obnažování nebo jiné srovnatelné chování za účelem pohlavního uspokojení úplatu, výhodu nebo prospěch, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem. (§ 202 odst. 1 trestního zákoníku)

Základní skutkovou podstatu trestného činu svádění k pohlavnímu styku dle § 202 odst. 1 trestního zákoníku naplní ten, kdo

a) nabídne,

b) slíbí nebo

c) poskytne úplatu, výhodu nebo prospěch dítěti (tzn. osobě mladší osmnácti let) nebo jinému za pohlavní styk s dítětem, pohlavní sebeukájení dítěte, jeho obnažování nebo jiné srovnatelné chování za účelem pohlavního uspokojení.

V tom spočívá objektivní stránka jednání pachatele, který může úplatu nabízet nebo dát dítěti, stejně jako jiné osobě, např. příbuznému dítěte, nebo kuplíři, jimž může být osoba ve vztahu k dítěti cizí. Rozhodné však je, aby vůči této osobě směřovala finanční úplata nebo jiná výhoda či prospěch za sexuální službu dítěte.

Ustanovení bylo převzato z § 217a dřívějšího trestního zákona a doznalo doplnění o případ, kdy někdo poskytne úplatu, výhodu nebo prospěch "jinému za pohlavní styk s dítětem".

V § 202 odst. 1 trestního zákoníku jde o trestní postih pachatele, který za účelem pohlavního uspokojení svádí dítě k provozování prostituce či podobnému sexuálnímu chování anebo jen využívá takové osoby, která tyto sexuální služby již poskytuje. Může jít o prostitutku či prostituta mladšího osmnácti let, kteří takové služby pachateli přímo nabízejí.

Objektem trestného činu svádění k pohlavnímu styku je zájem na řádné výchově dětí, a na obraně proti útokům spočívajícím ve svádění k prostituci, která je v hlubokém rozporu s morálkou občanské společnosti.

Trestného činu svádění k pohlavnímu styku dle § 202 odst. 1 trestního zákoníku se nedopouští malíř, filmař, fotograf ani umělec v jiné profesi, který bez záměru pohlavního uspokojení ztvární umělecké dílo, jehož předlohou je dítě v situaci, na niž jinak tato skutková podstata dopadá.

Pohlavním stykem je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či různého pohlaví. Jde o širší pojem než soulož, protože zahrnuje i další formy ukájení pohlavního pudu jiné osoby stejného nebo opačného pohlaví tělesným stykem za úplatu.

Takové jednání směřuje k pohlavnímu uspokojení jiné osoby, ale nezáleží na tom, zda k němu v konkrétním případě dojde.

Jiným srovnatelným chováním je takové jednání, které není ani pohlavním stykem, pohlavním sebeukájením nebo obnažováním, např. některé sexuálně patologické praktiky spočívající v sadistickém či masochistickém jednání nebo tzv. písingu vyžadovaném pachatelem za úplatu nebo jinou výhodu či prospěch. Jiným srovnatelným chováním může být i prosté ukázání nahého těla za účelem sexuálního vzrušení pachatele.

Úplata je majetkový prospěch zpravidla ve formě poskytnutí peněžní částky (tzv. finanční úplata) nebo poskytnutí různých dárků.

Prospěch je prospěch nemajetkové povahy, např. ve škole, v zaměstnání, při přijímacím řízení na školu.

Výhodou je jakékoli jiné zvýhodnění, které nelze zahrnout pod úplatu nebo prospěch, např. zvýhodnění při zkouškách nebo ve sportu.

Poskytnutí úplaty nebo jiné výhody či prospěchu spočívá buď v bezprostředním předání peněz nebo jiných hodnot, nebo v poskytnutí jiné výhody nebo poskytnutí protislužby.

Nabídnutí úplaty nebo jiné výhody či prospěchu je jednání, jimž pachatel projevuje ochotu poskytnout úplatu, jinou výhodu či prospěch proto, aby bylo vyhověno jeho požadavku směřujícímu k pohlavnímu styku s dítětem, k jeho pohlavnímu sebeukájení, obnažování nebo jinému srovnatelnému chování.

Slib úplaty nebo jiné výhody či prospěchu vyjadřuje závazek pachatele poskytnout úplatu nebo jinou výhodu či prospěch, pokud dítě jeho požadavku vyhoví. Oproti nabídce je slib zpravidla méně konkrétní.

Úplata nebo jiná výhoda či prospěch může být nabídnuta, slíbena nebo poskytnuta dítěti i prostřednictvím jiné osoby, např. kuplíře, a nebo může být nabídnuta, slíbena nebo poskytnuta přímo této jiné osobě.

K dokonání trestného činu svádění k pohlavnímu styku dle § 202 odst. 1 trestního zákoníku dochází nejen poskytnutím úplaty nebo jiné výhody či prospěchu, nýbrž i jeho nabídnutím nebo slíbením. V případě nabídky nebo slibu se nevyžaduje, aby podplácená osoba úplatu, výhodu nebo prospěch přijala. Nemusí ani dojít k pohlavnímu styku s dítětem nebo k jeho pohlavnímu sebeukájení, obnažování nebo jinému srovnatelnému chování.

Vyžaduje se zavinění v podobě úmyslu.

2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let,

b) spáchá-li takový čin ze zavrženíhodné pohnutky,

c) pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu, nebo

d) spáchá-li takový čin opětovně. (§ 202 odst. 2 trestního zákoníku)

Kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu svádění k pohlavnímu styku dle § 202 odst. 2 trestního zákoníku naplní pachatel, který jedná způsobem pod písm. a) až d):

a) Spáchá čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let.

Jde o reakci na požadavek zvýšené ochrany dětí této nižší věkové kategorie, které jsou pro svou sexuální nevyspělost a nezkušenost právě v této oblasti stále častějším předmětem útoků. O tento znak dle písm. a) byla doplněna tato kvalifikovaná skutková podstata.

b) Spáchá takový čin ze zavrženíhodné pohnutky.

Zavrženíhodnou pohnutkou může být sexuální zvrhlost nebo snaha po nízkém ukájení sexuálního pudu nebo o pomstychtivost apod. Při páchání činu ze zavrženíhodné pohnutky jedná pachatel v přímém úmyslu.

c) Pokračuje v páchání takového činu po delší dobu.

Jde o dobu řádově v týdnech nebo měsících. Z hlediska zavinění zde postačí nedbalost.

d) Spáchá takový čin opětovně.

Ke spáchání opětovně srov. komentář k § 201 odst. 3 písm. c).

12. BEZTRESTNOST DÍTĚTE


Dítě, které žádá nebo přijme za pohlavní styk s ním, své pohlavní sebeukájení, obnažování nebo jiné srovnatelné chování úplatu nebo jinou výhodu či prospěch, není pro takový čin trestné, a to ani podle ustanovení o návodci nebo pomocníkovi. (§ 203 trestního zákoníku)

Zde je upravena beztrestnost dítěte, která navazuje na skutkovou podstatu trestného činu podle § 202 trestního zákoníku. Dítě je beztrestné proto, že je osobou, k jejíž ochraně je určen § 202 trestního zákoníku. Proto dítě, které žádá nebo přijme úplatu nebo jinou výhodu či prospěch za to, že samo má pohlavní styk nebo se samo pohlavně ukájí, obnažuje nebo se dopouští jiného srovnatelného chování, není za takový čin trestně odpovědné.

Ustanovení bylo převzato z § 217b dřívějšího trestního zákona a doznalo zpřesnění.

Ustanovení § 203 trestního zákoníku nebrání postihu jiné osoby, která za pohlavní styk pachatele trestného činu svádění k pohlavnímu styku podle § 202 s dítětem nebo za jeho pohlavní sebeukájení, obnažování nebo jiné srovnatelné chování žádá nebo přijme úplatu nebo jinou výhodu či prospěch, a to i určený pro dítě.

13. PODÁNÍ ALKOHOLU DÍTĚTI


Kdo ve větší míře nebo opakovaně prodá, podá nebo poskytne dítěti alkohol, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok. (§ 204 trestního zákoníku)

Trestný čin podání alkoholu dítěti byl upřesněn tak, aby mohlo být postiženo již opakované jednání (nikoli jen soustavné jako dříve) pachatele spočívající v prodání, podání, ale i poskytnutí alkoholu k požívání, kdy pachatel dítěti jen úmyslně umožňuje požívat alkohol, aniž by mu jej přímo prodával nebo podával.

Skutkovou podstatu trestného činu dle § 204 trestního zákoníku naplní ten, kdo ve větší míře nebo opakovaně prodá, podá nebo poskytne dítěti alkohol. Není podstatné v jaké podobě či formě pachatel podá dítěti alkohol.

Objektem trestného činu podání alkoholu dítěti podle § 204 trestního zákoníku je zájem na ochraně zdravého tělesného a duševního rozvoje dětí.

Alkoholickými nápoji jsou lihovina, víno, pivo a nápoj, který obsahuje více než 0,5 objemového procenta alkoholu [§ 2 písm. g) zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami].

Podáním se rozumí jakýkoli způsob poskytnutí alkoholických nápojů dítěti, může to být nalití v osobním styku, darování, prodej apod.

Prodání alkoholu, resp. zákaz jeho prodeje dětem, upravuje zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, který omezil v § 10 podmínky prodeje a podávání alkoholických nápojů tak, že alkoholické nápoje lze prodávat pouze ve specializovaných prodejnách alkoholických nápojů, ve specializovaných odděleních velkoplošných prodejen určených k prodeji alkoholických nápojů, v prodejnách potravin a smíšených prodejnách, nebo v zařízeních společného stravování provozovaných na základě hostinské činnosti, v ubytovacích zařízeních a kulturních zařízeních s výjimkou zařízení určených pro děti, vyjma příležitostných prodejů rozlévaných alkoholických nápojů při slavnostech, tradičních akcích, výročních trzích a jim podobných akcích. Podle § 12 zákona č. 379/2005 Sb. je zakázáno prodávat nebo podávat alkoholické nápoje dětem na všech akcích určených osobám mladším osmnácti let, ve všech typech škol a školských zařízení. Je též zakázán prodej alkoholických nápojů pomocí prodejních automatů, u nichž nelze vyloučit prodej dětem, nebo umístěných v prostorách, do nichž mají vstup děti. Veškeré další formy prodeje, při kterých není možno ověřit věk kupujícího, jsou rovněž zakázány.

Poskytnutím alkoholu je např. jeho předání dítěti na základě výměny za jinou věc apod.

O opakované podání, prodání nebo poskytnutí alkoholu jde v případě, že pachatel tak jednal nejméně dvakrát, případně i několikrát v určité časové souvislosti. K opakovanému podání, prodání nebo poskytnutí alkoholu může dojít i v menších dávkách.

Podání, prodání nebo poskytnutí alkoholu ve větší míře je třeba hodnotit vzhledem k věku a vyspělosti dítěte. Proto nelze stanovit nějakou obecně platnou hranici větší míry. Hodnotit je třeba nejen objemové množství podávaných alkoholických nápojů, ale i obsah alkoholu v konkrétně podávaných nápojích.

Pachatelem tohoto trestného činu může být kdokoliv, tedy i ten, kdo nemá povinnost pečovat o osobu, jíž je alkoholický nápoj podán, prodán nebo poskytnut.

Ke spáchání činu je třeba úmyslné zavinění.

Ustanovení § 204 o podání alkoholu dítěti je k trestnému činu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 v poměru subsidiarity, takže jednočinný souběh těchto trestných činů je vyloučen.


Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc.


Poznámky:

1) Trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, obsahoval v hlavě šesté zvláštní části trestné činy proti rodině a mládeži, a to v § 210-§ 218b.

2) Trestné činy proti lidské důstojnosti jsou rozebrány v předcházejícím článku věnovaném novému trestnímu zákoníku: Srov. blíže: Vantuch, P.: K trestným činům proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti v novém trestním zákoníku, Právní rádce č. 12/2010, Praktická příručka str. I-XIII.

3) Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2010, str. 1718.

4) Srov. § 34 zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách.

5) Protože horní sazba trestu odnětí svobody byla zvýšena z jednoho na dva roky, nejedná se o mírné zvýšení, jak uvádí důvodová zpráva k trestnímu zákoníku.

6) Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2010, str. 1729.

7) Púry, F., Souhrn aktuální judikatury - VI. Zanedbání povinné výživy. Trestněprávní revue, 2007, č. 12, str. 364.

8) Špeciánová, Š., Ochrana týraného a zneužívaného dítěte. Praha. Linde, 2003, str. 20 an.

9) Martinková, M., Macháčková, R., Vybrané kriminologické a právní aspekty domácího násilí. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci. 2001, str. 69 an.

10) Voňková, J., Huňková, M., Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: proFem, 2004, str. 11an.

11) Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník II. § 140 až § 421. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2010, str. 1756.

Související