V právním styku je výzva k zaplacení dluhu (splnění jiné povinnosti), často písemná a nejednou i téměř "formulářová", každodenním nástrojem věřitelů směřujícím proti jejich dlužníkům. Z hlediska obsahu výzvy je přitom dlužník adresně vyzýván konkrétním věřitelem (příp. jeho "zástupcem") k tomu, aby splnil svou určitou povinnost, nejčastěji zaplatil svůj dluh. Tento prakticky esenciální obsah (essentialia) výzvy je pak doplňován o další, tak říkajíc naturalia a accidentalia, tedy obsahové složky, plnící s esenciálním obsahem spjaté a doprovodné funkce. Jako příklad může sloužit oznámení o převzetí zastupování v dané věci s odkazem např. na připojenou plnou moc, popis skutkových okolností vedoucích ke vzniku upomínané povinnosti, specifikace "vymáhané" povinnosti (např. vyčíslení pohledávky a přirostlého příslušenství), údaj o místu splnění povinnosti (např. uvedení bankovního účtu), lhůta k jejímu splnění apod.

Téměř samozřejmou součástí výzev je pak, považujeme-li výše uvedené za určitou hypotézu a dispozici, část, kterou by při zachování uvedené terminologie bylo možno označit za sankční. V praxi jsou zcela ojedinělé výzvy, které by již dopředu pro případ nevyhovění, nečinnosti a jiné nekonformní reakce dlužníka (povinného) neavizovaly určitá opatření či jiné kroky, které dlužníci obvykle vnímají negativně. Taková avíza zahrnují oznámení o uplatnění dodatečných (více)nákladů, zahájení exekuce, podání žaloby, uplatnění zajištění, přerušení obchodních styků, podání trestního oznámení, hrozbu oznámení o nesolventnosti dlužníka nebo jeho zanesení do seznamu dlužníků, podání návrhu na konkurs, osobní návštěvu inkasních pověřenců (např. ruskojazyčných jmen) atd. Zejména tato sankční část výzvy k plnění je předmětem pozornosti tohoto článku. Je totiž otázkou, zda a jaké hrozby sankcí ve výše uvedeném smyslu jsou právem aprobovány a kdy již jde o zneužití práva, šikanu či vyložené vyhrožování dosahující intenzity trestného činu.

Na to pak navazuje otázka, zda a případně jak se dlužník (povinný) takovým protiprávním úkonům věřitele může efektivně bránit, a to zejména preventivně (tedy ještě předtím, než dojde k zásahu do dlužníkových právem chráněných statků tím, že avizované sankce dojdou svého naplnění).

Posouzení přitom uvedená problematika zasluhuje jak z pohledu práva civilního, práva trestního, tak i, alespoň částečně, z hlediska komparativního. Pochopitelně bude smysluplné, věnovat se zvolené problematice s uvedením příkladů z praxe, a proto se v rámci tohoto pojednání budeme zabývat zejména případy "sankční části výzvy" obsahující často používané hrozby od uplatnění sankčních úroků, přes podání trestního oznámení, hrozbu zanesení do seznamu dlužníků na internetu až po hrozbu návštěvy inkasních "specialistů" nebo dokonce podpálení statku.

POJMENOVÁNÍ, ESENCIÁLNÍ OBSAH A RIZIKA VÝZEV K PLNĚNÍ


V úvodu obsahově charakterizované výzvy věřitele dlužníkovi, ač jsou v českém písemném právním styku dostatečně známy, nemají zcela unifikované pojmenování, a se zcela intuitivní znalostí se tak mluví o předžalobních upomínkách, předžalobních či mimosoudních výzvách, (posledních) výzvách k zaplacení či úhradě, urgencích, z angličtiny pak o w/l (Warning Letter) nebo payment reminder (Letter); v německy hovořících zemích se zpravidla mluví o Abmahnung (příp. Mahnung). Výše uvedená adjektiva pak institut přibližují jednak potud, že nejde o "upomínky" ze strany soudů (kam bývá zejména v německé oblasti řazen např. platební rozkaz, tzv. Mahnbescheid) a případně jiných úřadů (např. výzva správce daně podle § 73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků), jednak potud, že jde o výzvy, které předcházejí, resp. legitimním účelem je zejména předejít soudnímu či jinému institucionalizovanému sporu.

Jak z úvodu, tak též z právě uvedeného plyne, že předmětem zájmu je výzva věřitele (jeho zástupce) jako subjektu soukromoprávního vztahu. Jelikož paleta povinností, k jejichž splnění bude povinný v praxi vyzýván, je velice barvitá a není možné je všechny v jejich úplnosti postihnout, bude přínosné koncentrovat pozornost na bezpochyby nejčastější typ výzvy, tj. výzvu k zaplacení. Jelikož v oblasti soukromoprávní nalezneme pouze sporadické a navíc jen punktuální zmínky o výzvách k zaplacení, je si třeba vypomoci např. odvoláním na zmíněný § 73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků jako zákonnou úpravu, která též výslovně pro případ nekonformní reakce dlužníka předvídá ve výzvě správce daně ze zákona hrozbu sankčními následky: Nezaplatí-li daňový dlužník splatný daňový nedoplatek včetně nedoplatku na pokutách uložených podle tohoto zákona v zákonné lhůtě, vyzve ho správce daně, aby daňový nedoplatek zaplatil v náhradní lhůtě, nejméně osmidenní, a upozorní ho, že po uplynutí této náhradní lhůty přikročí bez dalšího k vymáhání daňového nedoplatku, tj. hrozí se daňovou exekucí, která se provádí vydáním exekučního příkazu na přikázání pohledávky, prodej movitých či nemovitých věcí, srážku ze mzdy apod. Z uvedeného lze dovodit, že již sama zákonná úprava výzvu k zaplacení spojuje s dvěma základními obsahovými prvky, a to výzvu dobrovolně zaplatit a hrozbu legálním vymáháním. Obecněji pak lze obsahovou podstatu výzev k plnění spatřovat ve varujícím apelu věřitele na dlužníka: Dare, facere, omitere, pati nebo ...!1) To, že lze hrozbu považovat přinejmenším za přirozenou (naturalia) část výzvy k placení, potvrzují i jiné příklady zákonné úpravy.2)

Jelikož jedna z úvodních otázek, tj. zda-li výzva k zaplacení může obsahovat sankční hrozbu, již byla kladně zodpovězena, nabízí se otázka, jaký je právem aprobovaný obsah této hrozby sankcí ve výzvách k zaplacení. Problémem totiž je, že pokud se věřitel nebo jeho zástupce po dlužníkovi snaží domoci, aby něco konal, opominul nebo trpěl, pak tak nemůže činit jakýmikoliv prostředky, neboť se potenciálně vystavuje nebezpečí civilního, a v krajním případě i trestního deliktu, zejména naplnění skutkové podstaty vydírání: Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo peněžitým trestem (§ 175 trestního zákoníku).

Věřitel se tak dostává na tenký led, neboť na jedné straně má zájem na tom, aby jeho výzva dlužníkovi byla co nejpůsobivější a byla též dlužníkem dostatečně negativně vnímána, na druhé straně si však musí uvědomit, že nedůvodné a neproporcionální sankční výhrůžky zakládají naopak odpovědnost věřitele, kdy je to pak dlužník, který má právo se jednání věřitele bránit (ke způsobům obrany viz dále).

LEGITIMNÍ ÚČEL PŘEDŽALOBNÍ VÝZVY, PŘÍPADY HRANIČNÍ A ZA HRANICÍ


Dále v tomto článku poukazuji na případy, kdy o právnosti či protiprávnosti jednání (hrozby) věřitele nemohou být důvodné pochybnosti (ať již z důvodu evidentní trestnosti, nebo proto, že již byly řešeny v soudní praxi). Pokud jde však o nevyhnutelné hraniční případy, budou úkony věřitele posuzovány zejména podle jejich účelu a smyslu, tedy z hodnotového či axiologického hlediska (příp. budou váženy zájmy dlužníka a věřitele, zejména tzv. testem proporcionality). Je tedy vhodné se již na tomto místě zastavit u smyslu a funkce, neboť účel, který výzva plní, má zásadní význam k rozřešení otázky, zda je obsah předžalobní výzvy v souladu s právem a zda tedy výkon práv věřitele (vyplývající z občanskoprávních vztahů) na výzvu a upozornění dlužníka na hrozící "sankci" nezasahuje bez právního důvodu do práv a oprávněných zájmů dlužníka a případně není v rozporu s dobrými mravy.

Legitimní účel výzvy je třeba zásadně spatřovat ve funkcích upozorňovací (tedy upozornění dlužníka na skutkový stav věci), poučovací a vysvětlující (poučení dlužníka o právech a povinnostech plynoucích ze stavu věci a příp. vysvětlení jejich obsahu), dokumentační (zdokumentovat pro účely případného sporu věřitelovu snahu o mimosoudní řešení věci), upomínací (ke splnění dlužníkových povinností) a preventivní (vždyť jde především o dobrovolné, mimosoudní a z hlediska času a nákladů méně náročné řešení věci).3) Nejspornější, avšak za splnění určitých předpokladů jistě legitimní, je i funkce varující (uvedení opatření, které věřitel podnikne, pokud upomínce nebude vyhověno). Varování, resp. hrozba sankcí ve výzvě oprávněného, je její běžnou součástí, zařaditelnou prakticky do jejích obvyklých náležitostí (naturalia), jak bylo ukázáno mj. na výzvě k zaplacení používané správcem daně a na dalších příkladech.

Výše uvedené úvahy je tedy možné uzavřít tak, že určitý druh hrozby sankce, jak příklady zákonné úpravy dokládají, k výzvě patří. Podstatným závěrem je též, že pokud je s výzvou k plnění spojeno varování věřitele hrozící zákonem přímo předvídanou sankcí za nesplnění konkrétní vymáhané povinnosti, nevyvolává takové varování věřitele zásadně deliktní odpovědnost nebo protiprávní stav, kterému by se dlužník mohl bránit. Jestliže tedy např. věřitel ve výzvě k zaplacení (za kterou je obecně považována, ač nejde o typický příklad, i faktura)4) uvede, že pokud dlužník nezaplatí v termínu splatnosti, bude po něm uplatňovat úroky z prodlení, nepůjde v nejmenším o protiprávní výzvu. Naopak pokud věřitel sankční část výzvy formuluje tak, že pro případ nezaplacení dlužníku podpálí jeho nemovitost, nebude o protiprávnosti výhrůžky ani mezi právními laiky pochyb. To, jak posuzovat případy "někde mezi" těmi právě uvedenými (evidentními), neboť tyto případy "někde mezi" mohou představovat jak hrozbu oprávněnou, tak neoprávněnou, je předmětem následujících úvah.

TRESTNĚPRÁVNÍ ROVINA


Věřitel, který se na tvrzeného dlužníka obrací prostřednictvím výzvy k zaplacení s uvedením opatření, která budou ze strany věřitele následovat, pokud upomínce nebude vyhověno, se potenciálně vystavuje i trestně právnímu postihu. Lze mít totiž za to, že znak skutkové podstaty vydírání, že někdo jiného nutí, aby něco konal, ve valné většině případů odpovídá, jak je výše uvedeno, výzvě k zaplacení imanentnímu obsahu "Dare, facere, omitere, pati nebo ...!" K dokonání objektivní stránky trestného činu pak již pro případ výzvy k zaplacení stačí, že je použito specifického prostředku, totiž pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy, které tedy stačí dosadit na místo výše uvedených tří teček, a objektivní stránka trestného činu je naplněna. Je vhodné připomenout, že k dokonání trestného činu vydírání se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl toho, co sledovat, zde zejména zaplacení pohledávky, ale trestný čin je dokonán již nedovolenou pohrůžkou.5)

Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu vydírání, zde se předpokládá úmysl, tedy jestliže pachatel buď chce způsobem uvedeným v § 175 trestního zákoníku porušit nebo ohrozit zájem tam chráněný, nebo alespoň ví, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (srozuměním se podle § 15 odst. 2 trestního zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem). Tímto zájmem z pohledu trestního práva je přitom zejména svobodné rozhodování člověka, chápáno v nejširším slova smyslu.6)

Jelikož je nutným důsledkem sankční části výzvy k zaplacení působení na rozhodování dlužníka, který má být veden k zaplacení dluhu, je nabíledni, že chléb se při konfliktu dvou zájmů - tedy věřitele na upozornění, příp. poučení a vysvětlení, dále dokumentaci, upomenutí a preventivní vyřešení situace pokud možno nenákladně, mimosoudně a rychle oproti právu dlužníka nebýt vydírán - bude lámat při posouzení "prostředků", rozuměj naplnění pojmu pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy. Samozřejmě bude vždy záviset na konkrétních okolnostech daného případu, ovšem přínosnou konkretizací, která bude v soudní praxi sloužit bezesporu pro potřeby srovnání, lze hledat v případu posuzovaném Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 3 Tdo 465/2010, jehož závěry jsou dále prezentovány.

Jednání, které Nejvyšší soud jako poslední instance obecných soudů posuzoval, spočívalo v tom, že obviněný "zasílal prostřednictvím České pošty, s. p. na adresu poškozené korespondenci, jejímž obsahem byly výzvy k uhrazení finanční hotovosti s cílem přinutit ji k zaplacení uvedené částky, konkrétně - písemnost označenou jako ´výzva´ obsahující hrozbu exekuce, dražby majetku, trestního stíhání poškozené a zveřejnění její osoby v databázi dlužníků a v médiích jako neplatiče, pokud nezaplatí ve stanovené lhůtě požadovanou částku, - písemnost označenou ´pro neplatiče´ obsahující urážlivou výzvu k zaplacení požadované částky pod pohrůžkou exekuce a trestního stíhání a písemnost označenou jako ´poslední výzva před návštěvou vymahače´ obsahující urážlivou výzvu k zaplacení požadované částky pod pohrůžkou osobní návštěvy smyšlených osob označených jako ´inkasní inspektoři´, pokud poškozená nezačne do 7 dnů ´rozumně komunikovat´ o úhradě dluhu". Nejvyšší soud při posuzování výše uvedeného skutku připomenul právní závěry, které se k trestnému činu vydírání vážou.

Trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona7) se dopustí pachatel, který jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilím, které nemusí být vykonáno ihned, ale k jeho užití může dojít teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Se zřetelem k povaze projednávaného případu je třeba poznamenat, že pohrůžka násilím je vyjádřena zpravidla výslovně, ale postačí i konkludentní jednání, je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se uskuteční, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Za pohrůžku "jiné těžké újmy" se pak považuje například hrozba způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti apod. Je třeba, aby úmyslné jednání pachatele (§ 4 trestního zákona) bylo objektivně způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy, a to s přihlédnutím k její závažnosti i osobním poměrům poškozeného.

Pro naplnění tohoto zákonného znaku se zároveň nevyžaduje, aby pohrůžka jiné těžké újmy skutečně vyvolala v poškozeném obavy z jejího uskutečnění, jestliže se nepodrobí požadavku pachatele, aby se choval podle jeho vůle, tzn. něco konal, opominul nebo trpěl (viz přiměřeně např. rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 33/2007, pod T 967). Tím chce Nejvyšší soud říci, že není na újmu případné trestnosti, jestliže v dané chvíli poškozený nepociťoval strach, který by byl způsoben pohrůžkou ze strany obviněného. Již Nejvyšší soud Československé republiky totiž k povaze pohrůžky (resp. výhrůžky) judikoval, že skutková podstata vydírání nevyžaduje, aby výhrůžka důvodnou obavu skutečně vzbudila, stačí, byla-li objektivně způsobilou důvodnou obavu vyvolati.8)

Výpověď ohroženého, že neměl z výhrůžky strachu, nevylučuje způsobilost výhrůžky, by vzbudila v ohroženém důvodné obavy.9) K objasnění podstaty trestného činu vydírání se ve zkoumaném judikátu (NS sp. zn. 3 Tdo 465/2010) dále uvádí, že ze strany pachatele trestného činu musí jít o jednání neoprávněné. Judikatura vychází z právního názoru (viz rozhodnutí publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 24/2003, pod T 571), že neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený ani není povinen činit, anebo sice je pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, kterých má být dosaženo. Věřitel, resp. jeho zástupce, zde hrozil pro případ nezaplacení požadované částky poškozené exekucí, dražbou majetku, trestním stíháním a zveřejněním její osoby v databázi dlužníků a v médiích jako neplatiče, a konečně osobní návštěvou smyšlených osob označených jako "inkasní inspektoři". "Hrozby exekucí, dražbou majetku, zařazením poškozené do databáze dlužníků nebo zveřejněním jejího jména jako dlužníka v médiích, jakož i hrozba trestním stíháním,10) nepochybně splňují kritéria pojmu ´pohrůžky jiné těžké újmy´", což je právní závěr Nejvyššího soudu, který by si měl kterýkoli věřitel, jeho zástupce, inkasních agentura či jiný prostředník při sepisování výzvy k zaplacení uvědomit.

Výše uvedené pohrůžky tedy, přinejmenším za určitých okolností, dosahují stupně "pohrůžky jiné těžké újmy", avšak rozebírané rozhodnutí dává příklad i pohrůžky násilím, jakožto druhého možného alternativního znaku skutkové podstaty trestného činu vydírání. Uvádí totiž, že konkludentně vyjádřenou pohrůžku násilím obsahovala minimálně poslední výzva, obsahující také oznámení návštěvy zcela smyšlených osob označených jako "inkasní inspektoři", které s poškozenou celou záležitost měly probrat "osobně". Tvrzení obžalovaného, že osobní návštěva poškozené byla myšlena pouze jako nenásilné, zdvořilé a seriózní připomenutí jejího (údajného) dluhu, spojené jen s ústním upozorněním na možné právní kroky, které budou vůči ní v případě nezaplacení vymáhané částky podniknuty, bylo Nejvyšším soudem posouzeno jako zjevně účelové (poškozená totiž mj. již při své první reakci na výzvu výslovně odmítla existenci jakéhokoliv dluhu).

Takový postup by totiž sám o sobě postrádal jakoukoli logiku, neboť poškozená dala předtím obviněnému dostatečně srozumitelně najevo, že jeho mandantce nic nedluží a žádný dluh zaplatit nehodlá. Naopak takovou formulaci výzvy, v jejímž rámci obviněný uvedl smyšlená jména "inkasních inspektorů" (jehož předstíraný e-mail zněl alcapone@seznam.cz), jednoznačně evokujících představu osob pocházejících ze zemí bývalého Sovětského svazu nebo z Balkánského poloostrova, zabývajících se vymáháním dluhů, kdy v širokém podvědomí obyvatel je zakotven medializovaný obraz těchto lidí (viz opakované informace ve sdělovacích prostředcích o jimi páchané trestné činnosti na území České republiky) spojený s používáním velmi brutálních praktik (násilí), odmítne-li skutečný či domnělý dlužník zaplatit vymahači požadované peníze, lze objektivně chápat jako pohrůžku násilím.

Je tedy nutné si uvědomit, že zasílání korespondence obsahující výzvy k uhrazení finanční hotovosti, jejichž prostřednictvím je pro případ nezaplacení požadované částky poškozené hrozeno exekucí, dražbou majetku, trestním stíháním a zveřejněním v databázi dlužníků a v médiích jako neplatiče, nehledě pak i na hrozbu osobní návštěvy smyšlených osob pověstných násilnými praktikami označených jako "inkasní inspektoři", bylo a do budoucna s největší pravděpodobností bude posuzováno jako jednání protiprávní, resp. dokonce trestné (trestný čin vydírání). Dodejme však, že vždy bude záležet na konkrétních okolnostech případu a ani závěry sebepřesvědčivějších judikátů nelze přejímat zcela mechanicky. Rovněž podobné případy jako ten rozebíraný bude v konkrétním případě nutné posoudit i s ohledem na okolnosti vylučující protiprávnost, ke kterým se řadí např. i legitimní (tj. zejména nikoli šikanózní a nikoli neproporcionální) výkon práva. Tak by tomu mohlo být např. tehdy, hrozí-li exekucí věřitel, který má např. "v ruce" pravomocný exekuční titul. Zde by totiž šlo o obdobu výše uvedeného případu, kdy se hrozí přímo zákonem předvídanou sankcí.11) Tím však nemá být řečeno, že by snad ve výše uvedeném případě o protiprávnosti jednání věřitele existovali důvodné pochybnosti.

Shrneme-li zjednodušeně trestněprávní rovinu posuzování výzvy k zaplacení, pak je třeba dbát limitů vymezených zejména skutkovou podstatou trestného činu vydírání (§ 175 trestního zákoníku), jehož se v daných souvislostech "dopustí mimo jiné ten, kdo ´výzvou k zaplacení´ přímo nebo nepřímo, písemně nebo ústně, anebo jiným způsobem, udav jméno své nebo ne, v tom obmyslu někomu vyhrožuje ublížením na těle, na svobodě, na cti nebo na majetku v intenzitě minimálně pohrůžky jiné těžké újmy (např. zveřejněním v databázi dlužníků a v médiích jako neplatiče, hrozbou osobní návštěvy smyšlených osob pověstných násilnými praktikami), aby na ohroženém vynutil nějaké plnění (zaplacení) tak, že pohrůžka je způsobilá v ohroženém vzbuditi důvodnou obavu; to bez rozdílu, je-li výhrůžka namířena proti ohroženému, proti jeho rodině a jeho příbuzným anebo proti jiným ´blízkým´ osobám".12)

POSOUZENÍ PROTIPRÁVNOSTI HROZEB NEJEN Z POHLEDU TRESTNÍHO PRÁVA


Protiprávnost jednání je třeba vždy posuzovat z hlediska celého právního řádu. Je nesporné, že jednání dosahující intenzity trestného činu je protiprávní i ve smyslu civilněprávním, proto je dotčený oprávněn vůči narušiteli použít i civilněprávní prostředky ochrany, ať již preventivní [např. správní (§ 5 občanského zákoníku) či soudní (předběžný) zákaz určitého zásahu nebo uložení obnovení předešlého stavu] nebo těch následných, reparujících (náhrada škody, vydání bezdůvodného obohacení atd.).

Avšak i jednání, která nejsou trestná, mohou být civilněprávním deliktem, kterému je postižený oprávněn bránit se nejen výše uvedeným způsobem. Jako příklad lze v návaznosti na výše podaný výklad o trestněprávní rovině posuzování výzvy k zaplacení uvést jednání, kdy se jednající nedopustí vydírání ve smyslu trestního práva v důsledku absence znaku pohrůžky jiné těžké újmy, avšak přece zůstane zachována jeho protiprávnost, jelikož jednání zasahuje do chráněných statků bez právního důvodu (srov. § 3 občanského zákoníku), byť v intenzitě pohrůžky lehčí újmy, neoprávněné či dokonce jen "nemravné", kterou však nelze současně klasifikovat jako těžkou.

Obecněji lze pak právě uvedené odůvodnit zásadou subsidiarity trestní represe tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen ve společensky škodlivých případech, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srov. § 12 trestního zákoníku). Právní řád tedy předvídá odpovědnost a důsledky s ní spojené v (podstatně) širším rozsahu, než by vyplývalo z trestněprávních předpisů. Tato široká zóna možné protiprávnosti přitom sahá tak daleko, že zahrnuje i jednání v rozporu s dobrými mravy, jejichž vymezení per definitivem nemůže být uzavřené či dané jednou provždy. "Pro použití korektivu ´dobré mravy´ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Za dobré mravy je třeba pokládat ´souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních´."13)

Podstatné přitom je, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, nemusí být vždy v souladu s dobrými mravy a tedy právním řádem jako celkem. V obdobných případech se mluví o šikanózním výkonu, kdy je šikanou takový výkon práva, jehož jediným cílem je poškodit jiného. Jednání, které je šikanózní anebo které je zneužitím práva, je vždy též v rozporu s dobrými mravy, a proto mu lze odepřít ochranu, resp. se mu právně relevantním způsobem bránit. V oblasti civilního práva je v souladu s řečeným třeba ještě jemnějšího rozlišování mezi jednáním, kterým je snaha věřitele naplnit legitimní účel předžalobní výzvy (viz pasáž Legitimní účel předžalobní výzvy, případy hraniční a za hranicí), tj. jednání zákonem nezakázané a tudíž dovolené, a jednáním, kterým je bez dostatečného právního důvodu zasahováno do práv a oprávněných zájmů jiných, které je šikanózní či v rozporu s dobrými mravy, nebo které se zpronevěřuje právně legitimnímu cíli (účelu) tím, že použité prostředky neodpovídají účelu nebo cíli, který má být dosažen, příp. při vážení zájmů jednajícího a adresáta se jednání (výzva) nebude zdát přiměřené ve smyslu úměrnosti ke sledovanému (též legitimnímu) cíli (kritérium proporcionality v užším slova smyslu).

Věřitel si tedy např. musí uvědomit, že je sice obecně právem každého občana podat trestní oznámení na jinou osobu, avšak toto právo není bezmezné a může být i jednáním deliktním nejen tam, kde jde o lživé obvinění jiného z trestného činu (§ 345 trestního zákoníku), ale i tam, kde je pohrůžka neoprávněná, přičemž znak neoprávněnosti je dán i tehdy, když pachatel použije k nátlaku sice dovoleného prostředku, ale nikoli dovoleného ve vztahu k jím sledovanému účelu. Jako názorný příklad lze uvést judikovanou situaci, kdy obviněný otec měl bezpochyby právo domáhat se prostřednictvím soudu vymezení rozsahu uplatnění svých rodičovských práv ke společnému dítěti, avšak nebyl oprávněn užít hrozbu realizace takového úkonu k nátlaku na poškozenou manželku (matku dítěte), aby vzala zpět svůj souhlas s jeho trestním stíháním v jiné trestní věci.14)

Za popsané situace se totiž jinak dovolené právo stává hrozbou dokonce ve smyslu trestného činu vydírání. Obdobně křehká pravidla platí i pro výzvu k zaplacení, je-li výzva v ní spojena s výhrůžkou podání trestního oznámení v případě nezaplacení. Jestliže pachatel ví, že vymáhaný dluh neexistuje nebo jinak není po právu, pak výhrůžka podání trestního oznámení v případě neuhrazení dluhu není ničím jiným než neoprávněným vydíráním (viz též výše v pasáži Trestněprávní rovina); to však není jediný příklad protiprávního vyhrožování trestním oznámením. Dřívější judikaturou obecně formulovaný závěr, že za pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu trestného činu vydírání je možno považovat jak hrozbu oznámením trestného, tak údajně trestného jednání poškozené či osoby pro ni blízké,15) doznalo v poslední době jistého změkčení. Přesto však lze víc než doporučit náležitou ostražitost před formulováním hrozby podání trestního postihu do výzvy k zaplacení. Uvedená problematika je rozvíjena v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 2 To 85/2006, publikovaném v Trestněprávní revue č. 5/2007, str. 143 až 149. Soud zde vycházel m. j. z právního názoru, že trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona se dopouští i pachatel, který má sice právo na plnění, avšak k písemnému uznání dluhu (např. též podepsáním směnky) na částku, kterou mu jiný skutečně dluží, použije násilí, pohrůžky násilím nebo jiné těžké újmy, k nimž není oprávněn.

Podání trestního oznámení je však právem každého občana, zvláště pak poškozeného (§ 1 odst. 2, § 43 a násl., § 158 odst. 1 a 2 trestního řádu). Jestliže proto věřitel pouze upozorní dlužníka, že pokud mu nezaplatí dluh, který vznikl trestným činem dlužníka, podá na něj trestní oznámení, nedopouští se tím trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona. Tohoto trestného činu se však dopouští v případě, že dlužníkovi vyhrožuje uložením vysokého trestu odnětí svobody způsobem, k němuž není oprávněn (např. že zařídí uložení takového vysokého trestu odnětí svobody).16)

Je třeba zdůraznit, že v daném případě bylo možné mít za to, že dluh byl skutečně existentní (v plné výši), vznikl v důsledku spáchání trestného činu, trestní oznámení se týkalo právě tohoto a ne jiného dluhu a výhrůžka trestním oznámením byla činěna právě poškozeným a adresována pachateli, přičemž pohrůžka nebyla nepřiměřená, tedy byla úměrná ve vztahu ke sledovanému cíli a poškozený k ní byl oprávněn [jestliže byl spáchán trestný čin, může se poškozený zásadně domáhat úhrad vzniklé škody v rámci tzv. adhezního řízení, jehož zahájení tak lze považovat za "sankci" přímo zákonem předvídanou (což již neplatí o hrozbě vysokým trestem)]. Proto je při použití takové pohrůžky podání trestního oznámení na místě vždy značné opatrnosti, aby nedošlo k vybočení z uvedených mezí. Výše uvedený případ je bezesporu v praxi jedním z nejčastějších, kdy věřitelé velmi často upozorňují či vysloveně hrozí právě trestněprávními "úkony" v nejširším slova smyslu.

Jelikož cílem této části je upozornit též na civilněprávní aspekty a možnou obranu ohroženého, zabývejme se nyní případem (který se v praxi stává stále aktuálnějším), kdy hrozba směřuje k zásahu do cti fyzické osoby, či dobré pověsti právnické osoby (byť i tyto statky jsou, i když v užší míře, chráněny i trestním právem), konkrétně kdy je "vyhrožováno" zveřejněním dlužníkova jména v databázi neplatičů/dlužníků v síti internet. Takové opatření je z pochopitelných důvodů velmi obávané zvláště ze strany podnikajících osob. Jeho důsledkem je totiž minimálně potenciální ztráta důvěryhodnosti, odrazení nových klientů, snížení možnosti získat bankovní úvěr, poškození dobrého jména atd.

O to lákavější je pak hrozba takovým opatřením ze strany tvrzeného věřitele, neboť účinnost takové pohrůžky je bezesporu značná. V nejednom případě bude újma, kterou se hrozí, klasifikovatelná i jako těžká újma ve smyslu trestného činu vydírání. Je však třeba zodpovědět i jinou otázku, a to zda snad zveřejnění dlužníkova jména v databázi neplatičů/dlužníků v síti internet je protiprávní vždy, neboť je vždy zásahem do cti, důstojnosti, či dobré pověsti tvrzeného dlužníka. Odpověď je přitom ta, že jsou případy, kdy takové zveřejnění bude ospravedlněno a tedy v souladu s právem (ostatně jako v některých, spíše výjimečných případech hrozby podání trestního oznámení).

Ono zveřejnění, resp. hrozba zveřejněním, může být ospravedlněna zejména ústavně zaručeným právem na svobodu projevu, resp. právem na kritiku. Svoboda projevu jako taková se vztahuje nejen na tvrzení či stanoviska příznivě přijímaná či považovaná za neškodná nebo bezvýznamná, ale i na ty, která jsou považována za polemická, kontroverzní, šokující nebo třeba i někoho urážející. Rovněž názory někoho urážející, jsou-li proneseny ve veřejné debatě, za určitých podmínek jsou názory ústavně chráněnými (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1990/08). Jak je však již výše uvedeno, rozlišení těchto případů (právnosti od protiprávnosti) bude nejednou velmi obtížné. Pokusme se tedy formulovat určitá hlediska, která budou relevantní při vytyčení mezí právnosti jednání věřitele.

TEST LEGALITY HROZBY VYZÝVAJÍCÍHO


Protiprávnost opatření, kterým je vyhrožováno, posuzovaná vždy s ohledem na celý řád, je možné rozeznat zejména za použití (i křehkých) kritérií, jejichž neuzavřený výčet by měl zahrnovat následující hlediska posouzení:

- Nenutí hrozba k něčemu, co vůbec není oprávněn vyzývající po vyzývaném požadovat a co poškozený ani není povinen činit, t.j. zejména opravdu existuje vymáhaná povinnost, není tato sporná či dokonce nedošlo již dokonce k odmítnutí splnění povinnosti právněrelevatním způsobem (např. poukazem na promlčení dluhu či uplatněním práva na slevu apod.), který v podstatě vylučuje další "svémocné vymáhání" a naopak "přikazuje" obrátit se na soud (jinou nezávislou autoritu).

- Nenutí hrozba k něčemu, co sice je vyzývající oprávněn požadovat, ale činí tak prostředky neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen, t. j. zejména výhrůžkou násilnými prostředky, trestním oznámením v nesouvisející věci. Důležité bude vždy posoudit, zda opatření, kterým vyzývající hrozí, a sledovaný cíl (zaplacení pohledávky) spolu logicky souvisí, zda se tedy nehrozí něčím (újmou), co v zásadě nepředstavuje následek právem předvídaný pro případ nesplnění výzvy k zaplacení. Tímto následkem je pro případ nesplnění výzvy k zaplacení dluhu primárně podání žaloby; nikoli však např. dehonestace zveřejněním v seznamu dlužníků či exekuce bez existenčního exekučního titulu.

- Obstojí výzva z pohledu posouzení legitimity (k legitimním cílům výzvy viz výše v pasáži Legitimní účel předžalobní výzvy, případy hraniční a za hranicí), když legitimitu nelze např. dovodit, pokud by bylo opatření dominantně motivováno např. touhou poškodit osobu, zhanobit nebo ji zneuctít.17)

- Není následek hrozby opatřením vyzývajícího neúměrný (zejména co do obsahu, formy i místa) sledovanému cíli, nepřiměřený posuzovanému jednání "dlužníka" (kritérium proporcionality v užším slova smyslu), jako např. ohrožení dobré pověsti na široké veřejnosti v důsledku uplatnění práva kritiky z důvodu v konkrétním případě zanedbatelné pohledávky.

- Není následek hrozby opatřením vyzývajícího přes svou případnou přiměřenost v rozporu s takovými oprávněnými zájmy osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat.

- Nezakrývají záměrně volené jazykové výrazy výzvy budící dojem oprávněnosti skutečnou povahu výzvy, jejíž celkové posouzení (např. v kontextu grafické úpravy ve stylu např. parte) přesvědčuje - za použití hlediska obvyklého příjemce takové písemnosti - o její závadnosti.

Pokud naznačeným testem protiprávnosti zvolená hrozba neprojde, nelze než doporučit držet se pravidla tzv. minimalizace zásahu a zvolit šetrnější opatření (hrozbu).18)

Vraťme se však k rozebírané výhrůžce "zveřejnění v seznamu dlužníků na internetu". Z výše uvedeného vyplývá, že bez konkrétních "okolností vylučujících protiprávnost",19) které by v konkrétním případě při hodnocení všech souvislostí případu (viz kritéria výše) byly sto ospravedlnit zásah do zaručených práv na čest, důstojnost a dobrou pověst (příp. dalších imateriálních hodnot), budou zásadně příklady hrozby zařazení do všech celostátních databázích dlužníků na internetu, oznámení o špatné platební morálce zveřejněné na internetu nebo uveřejnění inzerátu v celostátních denících za účelem odstrašení obchodních partnerů, obsažené ve výzvě k zaplacení, protiprávní.

MOŽNOSTI OBRANY VYZÝVANÉHO (PŘEDEJITÍ REALIZACE HROZBY)


Důležitou otázkou je, jakým způsobem se postižená osoba ve zkoumaných případech může efektivně bránit, když např. podání trestního oznámení zpravidla okamžitou ochranu neposkytne. Přitom postižený má zájem na tom, aby např. k výše popisovaným uveřejněním či osobním návštěvám "inkasních inspektorů" vůbec nedošlo, neboť následná reparace a příp. satisfakce může být jen určitým zmírněním následků, které již nastaly. V daných souvislostech nabývá na významu rozlišení mezi deliktem porušovacím a tzv. deliktem ohrožovacím, přičemž ohrožený nepochybně má právo se též bránit proti ohrožovacímu protiprávnímu jednání (např. hrozící zařazení do všech celostátních databází dlužníků, nebezpečí oznámení o žalobcově špatné platební morálce jako výstraha obchodním partnerům atd.). Za ohrožovací protiprávní jednání se považují ty, které právní vztah ohrožují, t.j. že porucha vztahu zde pouze hrozí a k jeho porušení zatím nedošlo.20)

Protiprávním a tedy zakládajícím možnost se proti němu bránit je zde jinými slovy jednání i tehdy, jestliže žádnou újmu dosud nezpůsobilo, pokud vzniká nebezpečí, že by újma mohla nastat. V takovém případě poškozený nemusí a jistě po něm právní řád ani nemůže požadovat, aby čekal na vznik újmy, a může proto právo na ochranu uplatnit již v okamžiku, kdy dojde k ohrožení. O jaké právo na ochranu se přitom jedná a kde je zakotveno? Na uvedené vztahy bude nejčastěji dopadat více právních ustanovení, nehledě na určité právní principy (zjednodušeně právní normy vysokého stupně obecnosti).

Pro potřeby praxe je možné uvést zejména tato konkrétní ustanovení, které umožňují bránit se protiprávní činnosti, a to i proti ohrožovacím deliktům (tj. neoprávněné a ještě nematerializované výhrůžce ve výzvě k zaplacení): Jednak je to § 19b občanského zákoníku chránící dobrou pověst právnické osoby (obdobně § 13 občanského zákoníku chránící právo na ochranu osobnosti též proti ohrožení osobnosti osoby v její fyzické a morální integritě), jednak např. § 44 občanského zákoníku chránící mj. před ohrožovacími delikty v hospodářské soutěži, a dále i § 415 a násl. občanského zákoníku zakotvující povinnost neminem laedere. Šedý komentář21) k § 19b občanského zákoníku hovoří o uplatnění práv z tohoto ustanovení prostřednictvím zdržovací žaloby, přičemž výslovně uvádí, že "důvod vyhovět zdržovací žalobě je i tehdy, jestliže ... nadále trvá objektivní nebezpečí dalších rušivých zásahů do práv žalobce". Obdobně tzv. Šedý komentář22) k § 44 obchodního zákoníku uvádí, že postižený se může domáhat nápravy "již v tom okamžiku, kdy mu taková újma teprve hrozí". Ustanovení § 417 odst. 2 výslovně uvádí, že jde-li o vážné ohrožení, "má ohrožený právo domáhat se, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody".

Ohrožený má tak v souladu s výše uvedenými ustanoveními za odpůrcem hmotněprávní nárok na zdržení se nekalého, protiprávního a dobrou pověst poškozujícího jednání. Lze tedy uzavřít, že ochrana proti civilněprávnímu ohrožovacímu deliktu třeba hledat v hmotněprávním nároku na zdržení se hrozícího protiprávního jednání. Etablovaným prostředkem předběžné a rychlé ochrany, kterým lze uvedený hmotněprávní nárok prosadit, je procesní institut, kdy v rámci tzv. činnosti soudu před zahájením řízení (§ 59 - § 78g občanského soudního řádu) soudy vydávají předběžná opatření.23)

Jelikož, pokud je mi známo, nebylo rozhodnutí o vydání předběžného opatření, které by na výše uvedené příklady neoprávněných hrozeb reagovalo, dosud publikováno, lze si pro názornou ilustraci vypomoci rozhodnutím německého okresního soudu v Mohuči (Amtsgericht Mainz), který v řízení o návrhu na vydání předběžného opatření nařídil (volněji přeloženo) toto předběžné opatření: "Odpůrci se - pod specifikovanou sankcí - zakazuje dát podnět k zápisu resp. zřídit zápis v registru dlužníků v neprospěch navrhovatele pro nezaplacení poplatků za používání mobilní sítě na základě smlouvy, jak je vyhrožováno v upomínce ze dne ..."24) Obdobně lze odkázat na Usnesení obvodního soudu v Halle,25) podle kterého pohrůžka zanesení do seznamu dlužníků (v tomto případě ze strany inkasní společnosti) odůvodňuje zdržovací nárok v případě nikoli nesporné anebo nikoli pravomocně přiznané pohledávky poskytovatele vůči zákazníkovi. Podle tohoto rozhodnutí tedy výhrůžka zanesení do internetového seznamu dlužníků za účelem vymožení zpochybněné pohledávky je nepřípustná a dává vzniknout zdržovacímu nároku. Předznamenáním stejného pohledu na věc ze strany českých soudů je předběžné opatření Krajského soudu v Hradci Králové, podle kterého "je odpůrce povinen zdržet se zveřejnění navrhovatelovi obchodní firmy ..., identifikačního čísla ... a sídla ... ve svých databázích neplatících firem na webových stránkách sítě Internet".26)

Výše uvedené vede k závěru, že podobných pohrůžek je lépe se vystříhat. Jen ve výjimečných odůvodněných případech by podobná výhrůžka mohla být oprávněná, avšak pokud se oprávněný obrátí na soud s návrhem na vydání předběžného opatření, jen stěží oprávněnost vyjde najevo, neboť jednak platí premisa řádnosti občana, jeho poctivosti a dobré pověsti, pokud není prokázán opak (důkazní břemeno), jednak se v řízení o vydání předběžného opatření prakticky uplatní jen tvrzení navrhovatele, neboť v řízení před soudem prvního stupně není návrh doručen ostatním účastníkům řízení, soud o tomto návrhu rozhoduje bez nařízení veřejného slyšení a k doručení ostatním účastníkům řízení přistoupí pouze v případě, že návrhu alespoň částečně vyhoví. Naznačená výjimečná oprávněnost zásahu do osobnostních práv by mohla být dána v případě, kdy se sice konkrétní zásah proti osobnostním právům fyzické osoby jeví jako odporující objektivnímu právu, však mohou ve skutečnosti existovat okolnosti, které neoprávněnost takového zásahu vylučují. Tak tomu může být např. při výkonu ústavními principy zaručeného práva kritiky.27)

Kritika jako součást svobody projevu a široké a veřejné informovanosti je nepochybně důležitým nástrojem demokracie ve společnosti. Současně je třeba zdůraznit, že svoboda projevu včetně práva pronášet kritiku musí mít v demokratické společnosti své meze, kdy jejich překročení vede pravidelně k závažným nežádoucím újmám na právu na ochranu osobnosti kritizovaných fyzických osob.28)

V konkrétním případě se omezme na citaci právní věty: "Pro přípustnost veřejné kritiky v periodickém tisku zveřejněním jmen ´neplatičů nájemného´ je podstatný důvod, pro který určitá osoba odmítá nájemné platit. Není-li neplacení nájemného projevem nevyhovující platební morálky nájemce, je taková kritika nepřípustná bez současného popisu okolností konkrétního případu a jako taková je porušením nájemcova práva na ochranu osobnosti (§ 11 občanského zákoníku)."29)

Tím opět přicházíme k výše naznačeným (viz pasáž Legitimní účel předžalobní výzvy, případy hraniční a za hranicí) pravidlům, která musejí být zachována. Nejvyšší soud pravidla v jednom ze svých rozhodnutí konkretizuje takto: "K neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby nedojde výkonem práva kritiky jedině v případě, že jde o kritiku právem přípustnou, resp. kritiku oprávněnou. Ta předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a současně to, že je taková kritika přiměřená i co do obsahu, formy i místa, t. j., že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň uznaného cíle."30)

Doplnit lze nad výše uvedený rámec, že je vždy významné, jaké je celkové vyznění podávané informace. "O věcnou kritiku nejde především tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů, a která z těchto nepravdivých podkladů dovozuje vlastní hodnotící úsudky. V takových případech, pokud je utvořený hodnotící úsudek znevažující, není možné již z tohoto důvodu považovat kritiku za přípustnou. Vybočí-li kritika z mezí její přípustnosti, jedná se o exces, který představuje neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby se všemi s tím spojenými následky občanskoprávní odpovědnosti osoby, která se takového zásahu dopustila."31)

Jedním z takto spojených následků občanskoprávní odpovědnosti je pak jistě oprávnění žádat soud o vydání předběžného opatření přikazujícího zdržení se hrozících neoprávněných zásahů. O jeho využitelnosti již byla řeč.

Zdánlivě triviální institut výzvy k placení, s nímž je imanentně spojena pohrůžka újmy v případě nevyhovění výzvě, s sebou pro vyzývajícího nese řadu rizik. Ta se pohybují jednak i na úrovni trestněprávně postižitelného jednání (zejména trestný čin vydírání), jednak se vyzývanému otevírá poměrně značný prostor k přijetí "odvetných" opatření též na poli civilního práva a procesu.

Pravidla určující v konkrétním případě oprávněnost či neoprávněnost zásahu (výhrůžky) je třeba posuzovat v kontextu celého objektivního práva (právního řádu). To znamená, že i výkon práva, které je formálně se zákonem v souladu (např. podání trestního oznámení), může být zneužitím tohoto subjektivního práva na úkor druhého účastníka a tedy protiprávním jednáním se všemi s tím spojenými negativními důsledky; hlavní negativní důsledky vztahující se k problematice výzev k zaplacení a kontroverzích pohrůžek v nich obsažených byly rozebrány výše.

Vyzývajícímu věřiteli tedy právní rada na závěr: Podlehnutí lákavosti formulace na dlužníka těžce doléhajících výhrůžek "efektivních" sankčních opatření, a to nejen ve výzvě k zaplacení, by s ohledem na možnou deliktní odpovědnost mělo následovat až po velmi zralé úvaze.


Poznámky:

1) Tzn. dej, čiň, zdrž se, strp nebo... přijde jedna z výše uvedených sankcí.

2) To, že určitý druh hrozby sankce jaksi k výzvě k plnění patří, dokládají i další spíše ojedinělé případy výslovného zakotvení tohoto institutu v zákonných předpisech, což je důležitý závěr s ohledem na oprávněnost, resp. protiprávnost hrozeb obsažených v předžalobních výzvách. Takovou hrozbou obsaženou ve výzvě pak může být hrozba zániku soukromého pojištění v případě nezaplacení dlužného pojistného dnem následujícím po marném uplynutí lhůty stanovené pojistitelem v upomínce k zaplacení pojistného nebo jeho části (§ 20 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů), hrozba zastavení soudního řízení, nebyl-li poplatek za řízení přes výzvu soudu poplatníkem v určené lhůtě zaplacen (§ 9 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), hrozba vyškrtnutí ze seznamu advokátů, je-li dotčený v prodlení delším než šest měsíců se zaplacením příspěvku na činnost Komory a příspěvek nezaplatil ani do jednoho měsíce poté, co byl k tomu Komorou vyzván s poučením o následcích nezaplacení (§ 8 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii), hrozba výpovědi z pracovního poměru, nesplňuje-li zaměstnanec bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce spočívající v neuspokojivých pracovních výsledcích, jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních dvanácti měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil [srov. § 52 písm. f) zákoníku práce] atd.

3) Dalším legitimním účelem výzvy, který však stojí mimo pozornost tohoto článku, je funkce "zesplatňovací". Podle § 563 občanského zákoníku, není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem - výzvou - požádán.

4) Např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4294/2007, se uvádí, že jestliže odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovodil, že předmětná faktura je výzvou k zaplacení dlužné částky, přičemž bylo prokázáno, že tato výzva byla žalované doručena, potom na skutečnosti, že byla žalovaná žalobkyní k zaplacení doplatku kupní ceny řádně vyzvána, nemění nic ani to, že výzva neměla všechny náležitosti daňového dokladu požadované účetními a daňovými předpisy. Obdobně dovozuje též právní teorie, že za výzvu k zaplacení se považuje i faktura (např. Černá a kol., Sbírka příkladů z obchodního práva, obsaženo v systému právních informací ASPI pod ASPI ID LIT32021CZ).

5) Dokonání trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona není na překážku, že pachatel použitím pohrůžky jiné těžké újmy nedosáhl svého záměru, tj. aby poškozený pod jejím vlivem něco konal, opominul nebo trpěl (Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1545/2006).

6) Srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník II. Komentář, 1. Vydání, Praha: C. H. Beck, 2010, str. 1572.

7) Ustanovení § 235 odst. 1 trestního zákona z roku 1961 bylo od 1. 1. 2010 nahrazeno § 175 trestního zákoníku z roku 2009. Skutková podstata trestného činu vydírání však zůstala zcela shodná.

8) Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1921, sp. zn. Kr I 418/21, Vážného sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech trestních, roč. 1921, sv. 2, str. 262-263, rozhodnutí č. 494.

9) Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 19. 5. 1921, sp. zn. Kr II 158/21, Vážného sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ve věcech trestních, roč. 1921, sv. 2, str. 200-201, rozh. č. 448.

10) V rozebíraném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR všechny uvedené výhrůžky kumulative.

11) Ustanovení § 251 občanského soudního řádu stanoví: Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

12) Srov. rozh. Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 55/2007 a v něm citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky z Vážného sbírky.

13) Citováno dle Usnesení NS ČR sp.zn. 33 Cdo 2768/2008.

14) Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. ledna 2005, sp. zn. 6 Tdo 1439/2004.

15) Rozhodnutí NS ČR sp. zn. 5 Tz 15/83 ze dne 15. 6. 1983.

16) Usnesení Nejvyššího soudu ČR z 13. května 2009, sp. zn. 3 Tdo 476/2009.

17) Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 608/2007 ze dne 29. listopadu 2007.

18) Specifický podtyp neoprávněné hrozby, k němuž se váže poměrně ucelená a stálá judikatura Nejvyššího soudu, se váže k uzavření smlouvy pod nedovoleným nátlakem, což způsobuje, že jednání smluvní strany je postiženo nedostatkem svobody vůle (s následkem neplatnosti uzavřené smlouvy). Právní úkon jako projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (srov. § 34 občanského zákoníku), je platný pouze jestliže byla vůle účastníka právního vztahu mj. svobodná a vážná (srov. § 37 odst. 1 občanského zákoníku). Svobodu vůle přitom vylučuje zejména násilí (přímé fyzické donucení, vis absoluta) či bezprávná výhrůžka (psychické donucení, vis compulsiva). O svobodný právní úkon nejde v první řadě tam, kde byl tento úkon učiněn v důsledku přímého fyzického donucení; v těchto případech ve skutečnosti nejde vůbec o vůli jednajícího, neboť ta je nahrazena vůlí donucujícího. Podle judikatury pak dále "o svobodný právní úkon nejde ani tam, byl-li učiněn v důsledku psychického donucení (nátlaku), zejména bezprávné výhrůžky. Výhrůžka znamená, že jednající je v důsledku jejího druhu a intenzity přinucen za daných okolností konkrétního případu ke svému projevu vůle vzbuzením důvodné bázně (strachu). Pak fyzická osoba uzavře smlouvu podle pokynů, které stanovil její budoucí spolukontrahent a kterou nebýt právě důvodné bázně o svou osobu, případně o své obchodní či jiné zájmy vzniklé působením bezprávné výhrůžky, by za normálních poměrů neuzavřela. Výhrůžka musí být bezprávná (protiprávní), tj. jejím prostřednictvím se vynucuje něco, co tímto způsobem vynuceno být nesmí. O takový případ jde nejen tam, kde se vyhrožuje něčím, co není vůbec dovoleno, nýbrž i tam, kde je sice výhrůžka důvodná, avšak jejím prostřednictvím se vynucuje něco, k čemu být využita nesměla" (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp zn. 33 Cdo 1621/2007 ze dne 24. listopadu 2009). Poněkud zjednodušeně judikatura k této problematice uzavírá, že "hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu uzavřeného pod jeho vlivem" (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3606/2007 ze dne 25. března 2010). S uvedenou právní větou sice nelze a priori nesouhlasit ani pro zkoumanou problematiku, avšak bez dodatečných konkretizujících kritérií je pro svou obecnost jen na úrovni východiska, které při mechanické aplikaci "bez dalšího" může svádět k nepřesnostem a to i v rámci zkoumání platnosti úkonu, při jejímž posuzování byly uvedené zásady vytvořeny. O tom svědčí např. (chybný) závěr J. Kociny, který mj. uvádí, že "o bezprávnou výhrůžku a pohrůžku jiné těžké újmy se nebude jednat zejména za následujících skutkových okolností: - uzavření zástavní smlouvy zajišťující pohledávku věřitele s výhrůžkou, že pokud nebude zřízeno zástavní právo, přijde dlužník o zaměstnání" (J. Kocina, Bezprávná výhrůžka, oprávněný nátlak a pohrůžka jiné těžké újmy, Právní rozhledy 19/2010, str. 707). Takový závěr v této podobě neobstojí již při uplatnění kritéria uvedeného pod druhou odrážkou výše. Jelikož se zde jedná o specifickou problematiku oproti té, která je hlavním předmětem tohoto článku (srov. např. požadavek vzbuzení skutečné důvodné bázně oproti její možné absenci v případech uváděných v tomto článku), dotýkám se jí pouze okrajově.

19) Např. výslovného zákonného zmocnění.

20) Srov. Devátý, s., Toman, P., Ochrana dobré pověsti a názvu právnických osob, 2. Vydání, Linde Praha a.s. 2001, str. 52. Jinou zaznamenání hodnou definici ohrožovacího deliktu uvádí např. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže: Skutkovou podstatu tvoří pouze určité protiprávní jednání bez výslovně určeného následku, který je dán již samotným faktem protiprávního jednání a kde navíc ke škodlivému následku nemusí vůbec dojít (Rozhodnutí ÚOHS R1/2010/VZ-5732/2010/310/EKu ze dne 29. dubna 2010)

21) Švestka, Jehlička, Škárová, Spáčil a kol., Občanský zákoník, Komentář, 10. Vydání, C. H. Beck, 2006 str. 179.

22) Štenglová, Plíva, Tomsa a kol., Obchodní zákoník, Komentář, 11. vydání, C. H. Beck, 2006.

23) Obecnou možnost obrátit se na soud obsahuje § 4 občanského zákoníku, dle kterého proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, lze se domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem soud.

24) Usnesení AG Mainz z 14. 7. 2006, sp. zn. 84 C 107/06.

25) Usnesení AGHalle z 9. prosince 2009 , sp. zn. 105 C 4636/09. Bližší informace na http://www.jurablogs.com/de/aufgrund-internetabzocke-droht-schufa-eintrag.

26) Uvedené usnesení není dále specifikováno, neboť jde o usnesení ve stále probíhajícím sporu.

27) Srov. např. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2691/2007 ze dne 18. června 2009.

28) Tamtéž.

29) Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4613/2007.

30) Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2009, sp. zn. 30 Cdo 2691/2007.

31) Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. června 2009, sp. zn. 30 Cdo 2691/2007.


Vít Hrnčiřík
advokát, Praha, doktorand na Právnické fakultě UK

Související