Říká se, že na stárnutí je kromě jiného hrozné, že člověku umírají kamarádi a přátelé. Mně se to stalo 9. května, když jsem našel v mobilu stručnou zprávu: "Ota Motejl teď umřel". Nedovedu se představit, že bych Otovu smrt přešel jen tak a dokončil původně zamýšlený, lehce žertovný editorial. O něco víc než deset let jsme pracovali v jedné advokátní poradně, do které jsem přišel, když měl Ota už renomé advokátské špičky, právnického esa. Pravda, z pohledu vrchnosti esa poněkud "cinklého" tím, že hájil disidenty a jiné podvratné živly. Což byla sice klientela pozoruhodná, fakticky ovšem silně menšinová. Všechno ostatní byla běžná agenda trestního advokáta. Vraždami počínaje a rozličnými kapsáři či veksláky konče. Psát o tom, že Ota odváděl naprosto profesionální práci, nemá skoro smysl. Považuji to za notorietu.

Mnohem zajímavější byl jeho přístup k obhajobě, anebo možná obecněji, k advokátské práci jako takové. V branži bylo a je dost kolegů ochotných opakovat všechno, co tvrdí jejich klient. Ota dokázal být nad věcí, mít odstup, ale současně poukázat na všechno, co bylo pro klienta důležité. Jeho obhajoba měla eleganci, lehkost, ovšem pokud jde o předkládaná fakta a procesní požadavky, byla naprosto nekompromisní. Klidně, skoro nevzrušeným hlasem a někdy až sardonicky rozbíjel konstrukce obžaloby a to i tehdy, kdy o soudci bylo známo, že pojem "zprošťující rozsudek" považuje za sprosté slovo. Právní poměry za bolševika nebyly hezké, což ale rozhodně neplatilo pro vztahy v tehdejší advokacii. Ta byla oázou několika set vesměs velmi slušných lidí, kteří považovali za primární chovat se k sobě kolegiálně. Také v tomhle směru Ota vynikal. Navíc, sice bez jakéhokoliv formálního postavení v advokacii, přesto disponoval autoritou, o níž nikdo nepochyboval. Nevzpomínám si, že by kdy zvýšil hlas nebo snad dokonce na každotýdenní gremiálce či při jiné příležitosti překřikoval ostatní. Stačilo, aby začal mluvit a i ti nejdivočejší lvové soudních síní ztichli. Ostatně bylo proč, měl dar promlouvat tak, že bylo příjemné poslouchat. K tomu měl schopnost, kterou má moc málo lidí: dokázal naservírovat svůj názor v úhledné podobě a tak, že i sebeagresivnější oponent byl donucen vzít stanovisko na vědomí a případně se nad ním zamyslet anebo se o to alespoň pokusit.

Pro advokacii je určitě škoda, že se Ota Motejl vydal po roce 1990 na cestu po jiných právnických štacích, protože dnes, kdy se už namnoze zdá, že obhajoba není jen trpěným otrapou soudní síně, by asi byla radost poslouchat Otovy závěrečné návrhy. Nevím, jak ty jeho další štace budou jiní hodnotit, ale asi není sporu o tom, že ve všech funkcích pracoval naplno, důsledně a s nejlepší vůlí prospět úřadu, kterému právě velel. To platí i pro Otovu poměrně neznámou činnost pro Českou basketbalovou federaci. Předsedal Arbitrážní komisi, jíž jsem jedním z členů. Dlouhá léta jsme se scházeli, vyřešili sportovní spory, prohodili několik vtípků a rozešli se s jistotou, že pokud ne někde jinde, tak se za čas na komisi zase sejdeme. Přesně tak jsme to udělali při našem posledním setkání letos 23. dubna v Praze na Strahově. Po skončeném jednání jsem Otovi krátce podal ruku s tím, že spěchám cosi nakupovat.

Jednou z výhod člověka je, že obvykle nezná svou budoucnost, ani budoucnost druhých. Takže si zas až tak nemohu nic vyčítat. Přesto mne hodně mrzí, že jsem ten večer Otovu ruku nedržel o něco déle.


JUDr. Tomáš Sokol
advokát, Praha člen redakční rady Právního rádce

Související