Z původně latinského de lege artis medicinae, překládaného jako dle pravidel lékařského umění1) byl výraz převzat i do jiných oblastí lidských činností, kde je užíván způsobem popsaným v úvodu. Následující článek vychází kromě jiného z vyhodnocení 161 soudních rozhodnutí, evidovaných v systému ASPI a 31 článků pocházejících z téhož zdroje. Všechny materiály mají společné to, že je v nich výraz "lege artis" užit v souvislosti s posuzováním zákonnosti posuzovaného jednání-skutku. Některé případy jsou atypické až kuriózní,2) takže v dalším nejsou uvažovány.

INTERPRETACE LEGE ARTIS

Překvapením ale jistě není, že nejčastěji je pojem lege artis užíván v právních textech zabývajících se medicínskou problematikou. Zejména se vyskytuje v soudních rozhodnutích a pracích zabývajících se újmou na zdraví, jejíž tvrzený či prokázaný důvod spočívá v pochybení lékaře či obecněji, pracovníka ve zdravotnictví anebo zdravotnického zařízení. Druhou oblastí, byť s poněkud méně četným výskytem, jsou právní texty zabývající se kvalitou poskytované právní služby v rámci výkonu advokacie či justice. Již konfrontace obsahu pojmu užitého v těchto dvou druzích případů naznačuje podstatu problému, který bude dále analyzován. V medicínském právu, či přesněji všude, kde má být tento pojem užit jako hodnotící ve vztahu k zákonnosti zdravotnických či lékařských zákroků, je výraz lege artis z právního hlediska a v právním státě používán velmi problematicky.

Pro dosti odlišné obsahové interpretace nemůže plnit funkci právního pojmu s jasně a nesporně definovaným obsahem. Jak známo, povinnosti lze v právním státě ukládat pouze na základě zákona a v jeho mezích.3) Striktně vzato by tedy mělo označení určité činnosti lege artis znamenat, že byla splněna uložená zákonná povinnost. Možná trochu paradoxně to neplatí právě v medicíně, tedy tehdy, kdy má být tímto pojmem vyjádřen soulad léčebného postupu se zákonem.

"Při výkonu advokacie je advokát povinen jednat čestně a svědomitě; je povinen využívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu klienta vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné."4) Advokát je dále povinen postupovat tak, aby ... nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky...5) Na tyto povinnosti pak navazují zmíněná pravidla profesionální etiky, která uvedené povinnosti rozvádějí podrobněji.

"Soudce a přísedící je povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů."6) Následně pak v dalších odstavcích tento zákon dosti podrobně uvádí další profesní, ale i občanské povinnosti soudců.

"Státní zástupce je při výkonu své funkce povinen odpovědně plnit své úkoly a respektovat přitom zásady, které zákon pro činnost státního zastupitelství stanoví; zejména je povinen postupovat odborně, svědomitě, odpovědně, nestranně, spravedlivě a bez zbytečných průtahů. Jakýkoli vnější zásah nebo jiný vliv, jehož důsledkem by mohlo být porušení některé z těchto povinností, musí odmítnout."7) Opět, jako v předchozím případě, následuje další popis povinností státního zástupce.

Pro posouzení, zda postup příslušníků uvedených profesí byl lege artis, míněno zákonný, existuje zjevně dostatek právních norem, které těmto příslušníkům povinnosti ukládají a v tomto rámci má užití pojmu lege artis případně non lege artis poměrně jasný a srozumitelný obsah. (viz např.).8) Namátkou lze zmínit i úpravu například v notářském řádu,9) exekučním řádu,10) a zřejmě i v řadě dalších předpisů. S ohledem na další text je třeba připomenout úpravu povinností zaměstnance dle § 301 a násl. zákoníku práce.11) Takto explicitní úprava povinností pracovníka ve zdravotnictví ale neexistuje. V případě zdravotnických pracovníků, vykonávajících profesi v pracovněprávním vztahu, lze aplikovat zmíněný zákoník práce, byť s omezením, pokud jde o zvlášť uloženou důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, jak zmíním dále. Kromě toho předpokládám, že jmenovitě u lékařů se příliš velkému nadšení nebude těšit zjištění, že ve vztahu k jejich činnosti a ještě jen u těch lékařů, kteří jsou v zaměstnaneckém poměru, určuje zákonný obsah pojmu lege artis zákoník práce. Lékaři, kteří profesi vykonávají v rámci jiného právního vztahu, jsou pak, pokud jde o pojem lege artis zcela "bezprizorní".

Z PRÁVNÍ PRAXE

Právní praxe nachází oporu pro závěry o právních povinnostech lékaře především v § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o zdraví lidu, v platném znění anebo § 55 téhož zákona. Již zde je nutno zmínit, že v některých případech je odkazováno na jednu normu, v jiných na druhou a v některých pro jistotu na obě. To, že nepanuje ani jednota v tom, která právní norma vymezuje pojem lege artis jednoznačně zpochybňuje výklad tohoto pojmu v rámci zdravotnictví. Jak zmíním dále, pojem lege artis by měl být vykládán také v souvislosti s profesními pravidly, konkrétně Etickým kodexem české lékařské komory. V jednom případě se jako na zdroj obecné právní povinnosti lékaře objevuje odkaz na článek 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně12) a dokonce je za zdroj povinností uvažován čl. 31 Listiny základních práv a svobod.

Podle § 11 zákona č. 20/1966 Sb. v platném znění:

"(1) Zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Podmínky poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních stanoví zvláštní zákony. Zdravotní péči poskytují dále zařízení sociálních služeb s pobytovými službami, jde-li o ošetřovatelskou a rehabilitační zdravotní péči o pojištěnce v nich umístěné, a to za podmínek a v rozsahu stanoveném ve zvláštním právním předpisu 1a)."

Odkaz na zvláštní právní předpis je z hlediska analyzovaného irelevantní.13) Především je ale patrné, že uvedené ustanovení upravuje poskytování zdravotní péče zdravotnickými zařízeními, která tak mají činit v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Zjevně zde absentuje jakákoliv povinnost ukládaná konkrétní fyzické osobě, lékaři či dle zákona zdravotnickému pracovníkovi. Vztah těchto dvou pojmů zmíním také následně.

Výkladem § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. se zabývá Štěpán,14) byť v době, kdy publikaci psal, byl text poněkud odlišný, neboť zákon upravoval pouze povinnost státu poskytovat zdravotnické služby. Podle tohoto autora je zmíněným § 11 odst. 1 zákona o zdraví lidu občanům zaručován právním řádem vysoký standard zdravotnických služeb, který je třeba poskytovat "na úrovni vědy".

"Citované ustanovení považované někdy mylně jen za proklamativní vstup do té části zákona, která upravuje vlastní zdravotnictví, je ve skutečnosti právní garancí významného teoretického i praktického dosahu; má za sebou také delší vývojovou genezi." Následně autor zmiňuje vývoj judikatury, která již v dřívější éře prosazovala požadavek, podle něhož výkon péče nesmí být z odborného hlediska závadný, a lékař si musí získávat alespoň nutné další vědomosti o pokroku medicíny. Z textu je zcela zjevné, že autor vnímá normu jako ustanovení řešící jak má být zdravotní péče poskytována, nikoliv kým. Jak zmíněno, v době vzniku publikace byl fakticky poskytovatelem zdravotní péče stát, kterého po roce 1990 nahradily různí provozovatelé zdravotnických zařízení.

Spíše pro ilustraci následujícího kritického stanoviska jen stručně připomínám další část autorových úvah, zabývajících se interpretací pojmu "současný stav vědy", když především tvrdí, že tento samotný pojem by mohl navozovat představu, jako by šlo o autonomní systém poznatků, jejichž souhrn v daném stadiu vývoje vědy představuje určitý stupeň přiblížení k absolutní pravdě a odpovídá vcelku jednoznačně na otázky kladené praxí, což by však bylo nesprávné chápání. Podle autora by takové pojímání podvazovalo rozvoj tvořivého vědeckého myšlení na dobu mnoha staletí a jeho produktem je dogma jako brzda vědy. Dále zmiňuje pojem "léčitelské volnosti" , přičemž zmiňuje judikát Říšského německého soudu z roku 1914, který vycházel ze zásady, že není-li uloženo právním předpisem dodržovat v léčebné péči požadavky vědy - pak "pravidla lékařské vědy", všeobecně nebo převážně přijata, nepožívají žádné přednosti před jakýmkoliv jiným názorem ani před vědou zamítnutými léčebnými metodami ze strany lékařů nebo i (nediplomovaných) léčitelů. Podle autora je toto rozhodnutí krajním výrazem principu zmíněné "léčitelské volnosti", která přikládá stejný význam metodám odměněným Nobelovou cenou jako činnosti homeopatů. K tomu pak ještě autor zmiňuje, že: "Převážnou většinou současné buržoazní zákonodárství nepřipouští zmíněné extrémní pojetí léčitelské volnosti, a také neontologická pravidla vyžadují v zásadě, aby léčebné metody byly opřeny o vědeckou bázi." Poté pak autor dospívá k závěru: "Materialistická dialektika dává klíč k překonání rozpornosti uvedených dvou pojetí řešením vztahu poznávajícího subjektu a objektu vědeckého poznání s kriteriem praxe..."

Jsem přesvědčen, že tento výklad je již zcela překonán. Nejde mi zde o jakousi pozdní polemiku s dnes již zesnulým autorem, jehož přínos právní teorii i praxi je zcela nesporný, považoval jsem ale za potřebné jednoznačně demonstrovat názorovou linii, kterou považuji aktuálně za neudržitelnou. Zcela zjevně vychází z výkladu pojmu lege artis jako z výkladu pojmu, který se zabývá tím, co se pozorovateli jeví jako nejracionálnější, snad nejlepší pro pacienta, ale vůbec nebere v úvahu pacientovu vůli. Jde o dnes nesporně odmítaný paternalismus.15)

S tím souvisí i zřejmá nechuť k medicínským praktikám, které jsou dodnes částí lékařů odmítány jako nevědecké (homeopatie), ač zřetelně některým pacientům pomáhají. Lege artis v podání uvedeného autora vychází tedy z toho, že zákonné je to, co je nejlepší pro pacienta podle názoru toho, kdo ho léčí, nebo toho, kdo léčení posuzuje, bez ohledu na to, jaký na to má pacient názor. Současně mám za to, že aktuální formulace § 11 odst. 1 zákona č. 20/1999 Sb. na tomto problému nic podstatného nemění. Tím se dostává do rozporu s jinými ustanoveními zákona č. 20/1966 Sb. v platném znění, která zjevně připouštějí i možnost neléčení, ač by léčba byla indikována, ale pacient s ní nesouhlasí.

Na Štěpána navazují další autoři, kteří se k výkladu pojmu lege artis vyjadřují velmi rozdílně. Především se ale zabývají také "pouze" výkladem pojmu lege artis z hlediska toho, jak má být léčba prováděna. Podle autorek, cituji: 16) "Jednáním lege artis je označován způsobem léčení, prevence a diagnostiky, který je v souladu s nejvyšším stupněm vědeckého poznání a praxe. Doslovně to v překladu znamená zákonným způsobem, nejde však o žádný zákon, který by určoval, jak má být při léčbě postupováno. Jako na zdroj definice poukazují na větu první § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. v platném znění. Rozbor této problematiky uzavírají konstatováním: "Zdá se, že u výrazu lege artis jde o velmi vágní a nepřesný termín, který se stává slangovým." Tato, mírně řečeno, rezervovanost k pojmu lege artis, se odráží i na straně.182 publikace, kde je pojem definován takto: "Vyjádření, že postup byl proveden dle pravidel (lékařského) umění."

Další autoři17) uvádějí (str. 42): "Je nepochybné, že poskytovat péči lege artis je důležitou povinností zdravotnického pracovníka. Z toho však bez dalšího nelze vyvodit, že jakýkoliv případ pochybení je zcela automaticky porušením důležité povinnosti, vyplývají zdravotnickému pracovníkovi z jeho povolání." Pojem lege artis však podle mne interpretují způsobem, o němž lze vést diskusi. Především také vycházejí z § 11 zákona o péči o zdraví lidu č. 20/1966 Sb., v platném znění a připouštějí, že adresátem této normy je zdravotnické zařízení. Dovozují však, že se také vztahuje na zdravotnické pracovníky. Poukazují na to, že "úkoly zdravotnictví podle zásad účelné dělby práce zdravotničtí pracovníci a ostatní pracovníci ve zdravotnictví (tedy lékaři) jsou povinni plnit ty úkoly, které jsou uloženy zdravotnickým zařízením při poskytování zdravotní péče". Dále poukazují na zákoník práce, který ukládá všem zaměstnancům dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané. Problém je v tom, že povinnost plnit úkoly zdravotnictví podle zásad účelné dělby práce asi nelze vztáhnout k ničemu jinému, než ke zmíněné dělbě práce, ovšem stěží již k její kvalitě. Na všechny zdravotnické pracovníky také nedopadá zákoník práce stejně. V kontextu s čl. 3 odst. 4 Listiny, podle něhož lze povinnosti ukládat pouze na základě zákona, se takto formulovaná konstrukce povinnosti vykonávat činnost zdravotnického pracovníka určitým způsobem, zejména pak lege artis, jeví jako velmi nedostatečná. Autoři pak ještě odkazují na další právní předpisy, např. na zákon o komorách, které ukládají členům komor vykonávat své povolání na náležité úrovni, etický kodex České lékařské komory, směrnice o náplni činnosti středních zdravotnických pracovníků, což nepovažuji za relevantní odkazy. Zmiňují ale také § 415 občanského zákoníku s generálně prevenčním ustanovením ukládajícím každému povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, a dále § 223 trestního zákona, sankcionující porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání nebo povolání. Problém je ovšem v tom, že jak z dalšího vyplyne, ani autoři obsah pojmu lege či lex artis neztotožňují výhradně s povinností počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví.

PROBLEMATICKÝ POJEM

Autoři se zabývají výkladem pojmu lege artis velmi podrobně. Jejich analýza ovšem jednoznačně dokazuje problematičnost uvedeného pojmu a jeho interpretace, byť to zřejmě neměli v úmyslu. Při analýze jejich výkladu je třeba zmínit závěr, podle něhož "...hodnocení toho, co je postupem lege artis, přísluší medicíně, nikoliv právu". (str. 167). O několik řádek níže si však na stejné straně protiřečí, pokud uvádějí: "Pro vymezení pojmu lex artis, resp. stanovení toho, kdy postup lékaře lze hodnotit jako non lege artis, a tedy protiprávní...". Jednoznačné rovnítko položené mezi "non lege artis" a "protiprávní" si nelze vykládat jinak, než že pojem non lege artis označuje protiprávní postup. Nikoliv tedy postup, který by byl v rozporu s medicínskými přístupy a poté (možná) také protiprávní. Rovněž další část úvahy obou autorů vyvolává pochybnosti. V ní autoři popisují, co je podle nich porušením požadavku poskytnout péče lege artis. Jako příklad uvádějí:

- nedostatečnou odbornost,

- přecenění vlastních schopností a nezajištění návazné péče,

- další chyby při uplatňování odbornosti,

- technické chyby, selhání dovedností, přehlédnutí,

- odborné chyby mající původ v nedostatečné kontrole,

- nevhodné, nešetrné jednání s pacienty,

- nepořádné vedení zdravotnické dokumentace,

- nedostatky v organizaci práce.

Vyjdeme-li z této věcné popisné definice pojmu lege artis, a z již zmíněného obecného definování pojmu jako povinnosti poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, pak je kritický pojem "poskytování zdravotní péče". Zcela zjevně by při tomto výkladu nemohlo jít pouze o léčebné postupy, ale poskytování zdravotní péče by bylo nutno vnímat jako soubor odborných - medicínských postupů, ale také s tím souvisejících formalit evidenčního či obdobného charakteru. Je ale zřejmé, že takový rozsah povinností zdravotnického pracovníka by nutně musel být někde reglementován, tj. pro srozumitelnost není pouze možné říci, že lege artis znamená poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, ale tyto obsahové složky by musely vyplývat z nějaké právní normy jako povinnost zdravotnického pracovníka. Pak ovšem zase nemůže jít o pojem z oblasti medicíny, tedy hodnocení toho, co je postupem lege artis, by nepříslušelo medicíně, ale právu, což by typicky platilo např. pro zmíněné evidenční povinnosti lékaře.

Další problém, který autoři odhalují, je nejasné určení toho, co je dostupným poznatkem lékařské péče, případně kdo vymezuje a hodnotí požadavky na odborné postupy (str. 170). Určující může být řada subjektů, z nichž nejšíře autoři zmiňují ministerstvo zdravotnictví, ovšem v této souvislosti uvádějí: "Ministerstvo je ze zákona pověřeno sice jednotným řízením zdravotnictví a může vydávat obecně závazné právní předpisy nejen pro organizaci, ale i výkon zdravotní péče, pro vydání takového předpisu by však muselo existovat výslovné zákonné zmocnění, které v platných zákonech není." Autoři zmiňují metodická opatření ministerstva zdravotnictví, kterých však podle nich není příliš mnoho, a dále metodické návody publikované ve věstníku ministerstva, které však nejsou závaznou právní normou, avšak mají svůj význam pro medicínskou praxi.

"Pojem "lege artis" je nepřesný, protože žádná norma neurčuje detailně konkrétní postup lékaře podle současného stavu vědy", soudí další autor.17)

Podle jiného autora:18) "Právní základnou povinnosti vykonávat povolání lékaře lege artis je § 11 odst. 1 a § 55 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. Lékařova péče o pacienta musí být tedy mimo jiné v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Charakterizovat tento pojem je krajně obtížné. Důležité je, že jestliže se lékař přidržel kteréhokoliv z vládnoucích vědeckých názorů (není rozhodující zda publikovaných jen v tuzemsku či v zahraničí), není možno jeho postup hodnotit jako non lege artis." Dle § 55 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. v platném znění: "Zdravotničtí pracovníci jsou povinni vykonávat zdravotnické povolání svědomitě, poctivě, s hluboce lidským vztahem k občanům a s vědomím odpovědnosti ke společnosti." K tomu pak ještě odst. 2 písm. a) dodává, že zdravotnický pracovník je povinen: "a) vykonávat své povolání v rozsahu a způsobem, pro něž zásady určuje ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s profesními organizacemi." Tato norma je jasná pouze zdánlivě. Především není patrné, co je míněno pojmem "zdravotničtí pracovníci". Asi nejpravděpodobnější výklad by byl, že jde o zaměstnance zdravotnických zařízení. Poctivě řečeno, celkový kontext § 55 citovaného zákona by mohl nasvědčovat záměru zákonodárce překročit toto vymezení (typicky u povinné mlčenlivosti). Objevuje se však další, a podle mne zásadní pochybnost. Zákon č. 20/1966 Sb. v platném znění používá bez jakékoliv definice i pojmy "ostatní zdravotnický pracovník", "lékař", "ošetřující lékař". Například podle § 18 odst. 1 zákona Ambulantní péči, jejíž součástí je i návštěvní služba, zajišťují praktičtí a jiní odborní lékaři...". Jejich vztah ke "zdravotnickým pracovníkům" zákon nijak nepopisuje a tudíž ani není jasné, zda se § 55 týká také lékařů. Podle mého názoru za dané situace a s ohledem na požadavek předvídatelnosti práva nelze dospět k závěru, že by ze zákona č. 20/1966 Sb., v platném znění, vyplývala jasná povinnost pro kohokoliv, například lékaře, jak si počínat v rámci své profese a tudíž ani nelze užívat právní pojem lege artis.

Potvrzením zmíněných pochybností je i text Etického kodexu vydaného Českou lékařskou komorou jako stavovský předpis č. 10. Především se v něm hovoří o povinnostech lékaře, nikoliv zdravotnického pracovníka. To je s ohledem na vydavatele pochopitelné, ale na druhé straně to ještě více ztěžuje výklad zmíněného pojmu "pracovník ve zdravotnictví". Kromě toho jde spíše o deklaraci společenského poslání lékaře, než o souhrn interních právních norem. Typicky například § 1 odst. 1 - povinnost lékaře pečovat o "... zdraví jednotlivce i celé společnosti v souladu se zásadami lidskosti, v duchu úcty ke každému lidskému životu od jeho počátku až do jeho konce a se všemi ohledy na důstojnost lidského jedince". Lze tedy uzavřít, že ani samotný zákon č. 20/1966 Sb. v platném znění, ani ve spojení s Etickým kodexem, neskýtají definici právních povinností zdravotního pracovníka, případně lékaře.

Samostatnou kapitolou je soudní judikatura. Ta se již zabývá aplikací právních norem v rámci civilního či trestního řízení. Společné je jí to, že aplikuje výše zmíněné normy zákona č. 20/1966 Sb. v platném znění buď společně, nebo individuálně, ovšem bez jakékoliv analýzy jejich obsahu a z toho plynoucích konsekvencí. Takže například Ústavní soud ve svém rozhodnutí uvádí:19) "Stěžovatelka zcela ignoruje, že dle § 11 odst. 1 a § 55 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu je povinností lékaře vykonávat své povolání lege artis." Na základě jaké úvahy soud k tomuto závěru dospěl bohužel zjistit nelze. Tentýž soud dospívá k závěru, podle něhož:20) "Listina ve svém čl. 31 stanoví, že každý má právo na ochranu zdraví." "Takto deklarovanému právu koresponduje povinnost každého lékaře konat v rámci svého povolání samostatně a na základě vlastní odpovědnosti vše potřebné a nutné k tomu, aby k poškození zdraví pacienta nedošlo." Nejsem si jist, zda lze skutečně takto jednoduše dospět k závěru o vzniku právní povinnosti lékaře, potažmo pracovníka ve zdravotnictví. Podle Nejvyššího soudu ČR:21) "...tedy v důsledku nesprávného postupu MUDr. A. M. a MUDr. O. E. při vedení porodu, spočívajícím v bezdůvodném nevyužití dostupných diagnostických metod ke stanovení správné diagnózy, jejich nedostatečné aktivně při péči o rodičku s komplikovaným průběhem porodu, čímž porušili ustanovení § 55 odst. 1, 2, § 11 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších právních předpisů." V jiném rozhodnutí Nejvyšší soud ČR22) dospívá také k závěru, že postup při poskytování zdravotnické péče je obecně upraven v § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb. Současně ale vylučuje závaznost metodických pokynů České lékařské komory J. E. Purkyně, která je občanským sdružením, a "...už proto její doporučení nemohou být pro lékaře (příp. další sdružené osoby) závazná, natož aby mohla být považována za obecně závazné standardy nejen pro její členy, ale dokonce i pro všechny zdravotnické pracovníky v České republice". Je zjevné, že soud tady zřetelně odlišuje lékaře a zdravotnické pracovníky, byť není jasné, podle jakého klíče. Konečně pak v tomto případě soud dospívá k závěru, že: "Lékař je tedy povinen řídit se pravidly lékařské vědy, vykonávat povolání v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a dodržovat pouze závazná stanoviska profesní komory zřízené zákonem. Tímto zákonem je shora již také citovaný zák. č. 220/1991 Sb. Podle něho Česká lékařská komora, která je samosprávnou nepolitickou organizací sdružující všechny lékaře zapsané v seznamu vedeném komorou (§ 1 odst. 2 zákona), dbá na to, aby členové komory vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády komory [§ 2 odst. 1 písm. a) zákona], a je (mimo jiné) oprávněna vydávat pro členy komory závazná stanoviska k odborným problémům poskytování zdravotní péče [§ 2 odst. 2 písm. i) zákona]. Každý člen komory má povinnost vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony [§ 9 odst. 2 písm. a) zákona]." Logicky by to znamenalo, že teprve až případná existence závazného stanoviska profesní komory by v konkrétním případě vytvářela obsah pojmu lege artis.

K poněkud odlišnému stanovisku dospívá Nejvyšší soud ČR,23) když uvádí, že povinnosti určuje § 55 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., podle něhož je každý zdravotnický pracovník, tedy i lékař, povinen vykonávat zdravotnické povolání svědomitě, poctivě a s vědomím odpovědnosti ke společnosti, a § 55 odst. 2 citovaného zákona, podle něhož je povinen vykonávat své povolání v rozsahu a způsobem, pro něž určuje zásady Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s profesními organizacemi. Zmíněn je i článek č. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, vyhlášené pod č. 96/2001 Sb. m. s., který stanoví, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno činit v souladu s profesními povinnostmi a standardy. Podle citovaného článku Úmluvy: "...Jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy." V této citaci ovšem neshledávám žádnou konkrétní povinnost pracovníka ve zdravotnictví, eventuálně lékaře, nemá-li jít o shodné pojmy. Samozřejmě je i v tomto případě patrné zahrnutí lékařů mezi zdravotnické pracovníky, ovšem bez vysvětlení, proč je zákon interpretován takto, a zda skutečně dopadá na všechny lékaře, byť by de iure nebyly v zaměstnaneckém poměru, tedy tím, čemu se běžně říká pracovník.

Lze uzavřít, že způsob, jakým je užívám pojem Lze uzavřít, že způsob, jakým je užíván pojem lege artis jako pojem právní, tedy mající konkrétní obsah vyjadřující konkrétní povinnost, s níž je obvykle spojena odpovědnost za její porušení, je ve vztahu k medicíně, zdravotnictví či lékařské problematice neurčitý do té míry, že jak píše výše citovaná prof. Císařová, jde spíše o slangový výraz.

S ohledem na prostorové možnosti již nelze rozebírat problematiky jednání lege artis ve vztahu k neléčení, tedy postupu na základě informovaného souhlasu. Pouze také zmíním, že za daného stavu úpravy povinností lékaře se zdá být velmi problematická možnost konstrukce důležité právní povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené po-dle zákona (§ 147 a § 148 trestního zákona). Naproti tomu je jisté, že do budoucna, pokud nedojde k adekvátní úpravě zákona o péči o zdraví lidu či jeho nástupce, by měl být pojem lege artis ve vztahu k medicínské problematice používán jen velmi rezervovaně a spíše podpůrně.


Poznámky:

1) Akademický slovník cizích slov, Academia, 1998, definuje pojem lege artis - podle pravidel umění, vědy, podle zákona, jak se patří.

2) Viz Nejvyšší soud ČR 25 Cdo 2815/2007 - nesprávný postup soukromého veterinárního zařízení při ošetřování Čivavy.

3) Čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

4) Ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších novel.

5) Ustanovení § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění.

6) Ustanovení § 80 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů v platném znění.

7) Ustanovení § 24 odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, v platném znění.

8) Nejvyšší soud ČR sp. zn. 25 Cdo 2533/2007 nebo rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 2466/08 III. ÚS 501/04.

9) Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti v platném znění.

10) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti v platném znění.

11) Zákon č. 262/2006 Sb.

12) Viz smlouva č. 96/2001 Sb. m. s.

13) Jde o odkaz na § 17a a § 22 písm. e) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění zákona č. 109/2006 Sb.

14) Dr. Jaromír Štěpán, CSc., Právní odpovědnost ve zdravotnictví, druhé zcela přepracované vydání, Praha, 1970. str. 100 a násl.

15) Viz § 3 odst. 4 Etického kodexu České lékařské komory.

16) Císařová, D., Sovová, O. a kol., Trestní právo a zdravotnictví, druhé, upravené vydání, nakladatelství Orac 2004, str. 21.

17) Stolínová, J., Mach, J., Právní odpovědnost v medicíně, Galen, 1998.

18) Mitlöhner, M., Vztah mezi přípustným rizikem a postupem lege artis, Právo a zaměstnání, 1996 číslo: 7 strana: 32, ASPI ID: LIT6416CZ.

19) Šíma, A., Postup lékaře non lege artis jako důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, Právní praxe, 1996 číslo: 1 strana: 39, ASPI ID: LIT5102CZ.

20) Viz I. ÚS 575/04.

21) Viz I. ÚS 519/04.

22) Viz 11 Tdo 1212/2008.

23) Viz 8 Tdo 1421/2008.

24) Viz 8 Tdo 455/2008.


Tomáš Sokol
advokát, Praha
člen redakční rady Právního rádce

Autoři: Tomáš Sokol