Zákon tedy existuje v podobě shodné s tou, v jaké byl schválen a vše nasvědčuje tomu, že se na této skutečnosti ani v budoucnu příliš mnoho nezmění. Záměrem tohoto článku je zhodnotit desetileté působení Zákona podle toho, jak na ně lze usuzovat podle jednotlivých aplikačních aktů, které dále zmíním.

Uvedené akty jsou publikovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu ČR, na která v textu odkazuji. Jde o dovolací rozhodnutí, která vycházejí z rozhodnutí nižších soudů, která buď akceptují, anebo odmítají. Fakticky tedy článek vychází i z těchto rozhodnutí nižších soudů.

OBECNĚ K ZÁKONU O TISKU

Zásadní význam tiskového zákona spočívá v tom, že zavedl pro vydávání periodického tisku pravidla, adekvátní stávajícím společenským poměrům. Vydávání periodického tisku je co do své právní podstaty realizace ústavního práva vyjadřovat své názory a šířit informace.1) Současně je ovšem nesporné, že tam, kde je toto ústavní právo realizováno, systematicky, formou pravidelně se opakující činnosti (periodický tisk), případně ve větším rozsahu a s jistou autoritou, může mít i značný vliv na okolí. Může být faktorem ovlivňujícím veřejné mínění, a tak více či méně úměrně vydávanému rozsahu a dalším faktorům, i politickou situaci v zemi. Periodický tisk je ale také způsobilý zasahovat uveřejňovanými informacemi do života jednotlivých osob, a to někdy i velmi citelně. To samo o sobě naznačuje, že za jistých okolností může být na místě omezení takové činnosti přesně tak, jak to předpokládá čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod: "...je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti." Stejný článek ovšem předpokládá, že jsou taková omezení možná pouze na základě zákona.

Počínaje stanovením podmínek pro vydávání, jakkoliv volných a pouze formálních, ale i stanovením povinnosti otisknout za jistých okolností reakci dotčené osoby, tedy Zákon přiměřeným způsobem reguluje realizaci svobody projevu vydáváním periodického tisku. Není jediným "omezujícím" zákonem. Dalším je, například, § 11- § 13 a § 19b občanského zákoníku, anebo § 8c trestního řádu a § 180 trestního zákona (ale také § 53 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže, nebo § 65 zákona č. 415/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací).

Z hlediska adresáta norem a oblasti úpravy je Zákon předpisem eklektickým. Jednak upravuje administrativní, tedy správní podmínky vydávání periodických tiskovin, bez ohledu na jejich obsah, zčásti vztah vydavatele k tiskovému periodiku včetně určité míry odpovědnosti za jeho obsah a případně povinnosti odstranit či zmínit případné negativní důsledky takové činnosti, s čímž souvisí i úprava práv osoby dotčené zveřejněnou informací. Speciální úpravou je pak subjektivní právo jednotlivce odepřít informaci o zdroji zveřejněné informace.

Obecně je třeba připomenout dvě skutečnosti, které se značně projevovaly při tvorbě Zákona. Tiskový zákon nebyl především konstruován na "zelené louce", ale vznikal jako náhrada za předchozí a již nevyhovující tiskový zákon. Vznikal v prostředí, ve kterém mají tisková i další média značný vliv a jejich vydavatelé, ale i samotní novináři sledovali z pochopitelných důvodů velmi ostře vznikající zákon, neboť na jeho konkrétním obsahu měli pochopitelně značný zájem a měli o něm i svou představu. Tento profesní či podnikatelský zájem je ale pouze jednou ze složek podstatně širšího zájmu. Opakovaně a na různých úrovních či různými soudy bylo konstatováno, že média - sdělovací prostředky - případně úžeji tisk, jsou významnými činiteli v rámci života svobodné společnosti. O novinářích se dokonce hovoří jako o hlídacích psech demokracie.

Bylo by mimo rámec tohoto pojednání zabývat se analýzou reálnosti či adekvátnosti takového označení, k němuž já sám zachovávám poměrně rezervovaný přístup. Nicméně svoboda tisku je sama o sobě nepochybně velmi značnou hodnotou demokratické společnosti a z toho důvodu jsou její faktická realizace a zejména případná omezení velmi senzitivní záležitostí. To také vedlo k tomu, že příprava zákona byla relativně velmi složitá a možná v některých fázích bouřlivá,2) nicméně, s odstupem deseti let lze zřejmě říci, že výsledek není špatný.

K tomuto závěru mě vede zhodnocení soudní judikatury, které předestřu dále. Již nyní lze konstatovat, že žádné z ustanovení Zákona nebylo za dobu deseti let zpochybněno či zrušeno rozhodnutím Ústavního soudu, tedy nebylo shledáno neústavní a v tomto směru nebyla vedena ani žádná diskuse. Při analýze všech dostupných informací jsem také nezjistil, že by na úrovni vyjadřovaných názorů byla v tomto směru vyslovena nějaká pochybnost. S výjimkou, kterou popíši dále, jsem nezaznamenal ani výhrady k funk-čnosti Zákona, anebo návrhy na jeho doplnění či změnu, která by měla funkčnost zlepšit.

Na Zákon si nestěžují nejen odborníci, ale ani laická veřejnost, do které zahrnuji také adresáty této normy, mimo jiné tedy vydavatele periodického tisku, novináře a samozřejmě i osoby, které jsou případně produkty periodického tisku nějakým způsobem dotčeny. Z hlediska této poslední kategorie pouze poznamenávám, že vnímám jistou nefunkčnost Zákona, kterou uvedu dále. Celkově ale Zákon v testu prvních deseti let zřetelně obstál, o čemž svědčí další ukazatel, kterým je počet legislativních úprav.

Jak jsem zmínil, Zákon především definuje, co je periodickou tiskovinou, definuje jejího vydavatele a stanoví jeho odpovědnost, resp. exempci z této odpovědnosti ve vztahu k reklamě a inzerci. Zákon stanoví evidenční povinnosti vydavatele i povinnosti na plnění povinných výtisků. Ve vztahu k této úpravě jsem nezaznamenal žádné výhrady, zdá se tedy, že je funkční a vyhovující, tudíž není nutno se jí dále zaobírat.

To, co v minulosti bylo opakovaně předmětem sporu, byla interpretace dvou významných institutů, práva na odpověď (§ 10 Zákona) a ochrana zdroje a obsahu informací (§ 16 Zákona).

ODPOVĚĎ

Podle § 10 odst. 1 Zákona:

"Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit."

Je zřejmé, co je smyslem a důvodem zakotvení této úpravy. Záměr úpravy vychází z článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES a doporučení rezoluce č. (74)26 Výboru ministrů Rady Evropy o právu na odpověď ze dne 2. 7. 1974. Konkrétní obsah normy byl před schválením Zákona podroben značné diskusi, neboť na straně vydavatelů periodických tiskovin existovala obava z přílišné rozsáhlosti práva na odpověď, a tedy z toho, že periodické tiskoviny budou těmito odpověďmi zahlceny. Již na základě empirické zkušenosti lze rozhodně konstatovat, že k ničemu podobnému nedošlo. Případy sporů o uveřejnění odpovědi budou dále podrobně rozebrány, neboť z nich vyplývají i pravidla, kterými se soudy při rozhodování v takových věcech řídí. Z toho, že v rámci dovolacího řízení projednal dosud Nejvyšší soud ČR zhruba dvacet sporů o publikování odpovědi, lze usuzovat, že nejde o příliš frekventované ustanovení či častější důvod sporu. Nemám k dispozici žádné údaje o tom, v kolika případech bylo požadavku na uveřejnění odpovědi vyhověno, ale praktická zkušenost mne vede k velmi opatrnému závěru. Třebaže může každý čtenář tohoto článku posoudit, jak často se v posledních deseti letech setkal v periodickém tisku s otištěním opravy. Podle mého přesvědčení je uvedený institut využíván relativně málo, přičemž lze jen spekulovat o příčinách. Pravděpodobné jsou dvě: Na jedné straně nepříliš kvalifikované uplatňování nároku, zejména požadavkem, který není v souladu se zákonnou úpravou. V tom směru bude do jisté míry instruktivní, dále zmíněná judikatura a je zřejmě důvod se domnívat, že takových případů, byť latentních, bylo v posledních deseti letech více. Druhou příčinou je dle mých zkušeností značná nechuť vydavatelů vyhovovat žádostem o odpověď.

V souvislosti s právem na odpověď lze v Zákoně sledovat dvě fáze. Jednou je vznik nároku na odpověď a druhou vznik povinnosti vydavatele odpověď otisknout. Vznik nároku na odpověď nenásleduje vždy a automaticky vznik povinnosti vydavatele odpověď otisknout. Záleží na tom zda, a jakým způsobem se dotčená osoba odpovědi domáhá.

Nárok na odpověď vzniká ve smyslu § 10 Zákona uveřejněním sdělení (v periodickém tisku), obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká:

- cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby,

- jména nebo dobré pověsti právnické osoby.

V tomto ustanovení je nezmíněnou, ale další důležitou podmínkou, aby byl vydavatel za obsah tvrzení odpovědný, což generálně určuje § 4 Zákona. Ovšem hned další ustanovení uvádí, že se to netýká obsahu reklamy a inzerce. Trochu nešťastně je v § 10 odst. 1 Zákona uvedeno, že v případě otištění výroku dotýkajícího se cti nebo dobré pověsti je vydavatel povinen uveřejnit odpověď, což není úplně pravda. Kromě problému odpovědnosti vydavatele vyplývají ze Zákona další případy, kdy povinnost vůbec nevzniká. Děje se tak poněkud nesystematicky v ustanovení, které se primárně zabývá důsledky požadování určitého druhu odpovědi. Povinnost vydavatele otisknout odpověď tedy vůbec nevzniká v případě, když je napadené sdělení citací sdělení třetí osoby určeného pro veřejnost nebo jeho pravdivou interpretací a jako takové bylo označeno nebo prezentováno [§ 15 odst. 1 písm. c)] a v případě, kdy šlo o sdělení uveřejněné na základě prokazatelného předchozího souhlasu dotčené osoby.

Pro vnik povinnosti vydavatele je třeba splnění dalších podmínek:

- Dotčená osoba musí podat žádost vydavateli (nikoliv šéfredaktorovi či administraci periodika,

- ze žádosti musí být zřejmé, v čem se skutkové tvrzení, obsažené v uveřejněném sdělení, dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti právnické osoby. Součástí žádosti musí být též návrh znění odpovědi nebo dodatečného sdělení.

- Odpověď musí být omezena pouze na skutková tvrzení, kterým se tvrzení podle předchozího ustanovení uvádí na pravou míru nebo se neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplňuje nebo zpřesňuje, a musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části.3)

- Žádost musí dojít k vydavateli v zákonné prekluzivní lhůtě třiceti dnů ode dne uveřejnění sdělení.

- Obsah k uveřejněním navrženého textu musí být formulován tak, aby otištěním nebyl spáchán trestný čin nebo správní delikt či aby nebyl v rozporu s dobrými mravy [§ 15 odst. 1 písm. a) a b) Zákona].

V případě, že žádosti o odpověď vydavatel periodického tisku dobrovolně nevyhoví, je možné se nároku domoci soudní cestou, avšak v tom případě musí být žaloba podána v zákonné lhůtě patnácti dnů po uplynutí lhůty stanovené pro uveřejnění odpovědi (§ 14 odst. 2 Zákona). Také zde jde o prekluzivní lhůtu. Formulace odpovědi požadované cestou soudu by do jisté míry měla být shodná s formulací dopovědi, která byla požadována původně na vydavateli periodického tisku. Tato poslední podmínka ale neplatí bezvýhradně, jak ještě zmíním. Soudní praxe dospěla k závěru, že v souladu s § 153 občanského soudního řádu je soud oprávněn vyhovět uplatněnému požadavku pouze zčásti, tedy fakticky zkrátit text požadované odpovědi.4)

V několika případech byly žaloby zamítnuty vzhledem k tomu, že požadovaná odpověď nesplňovala zákonné požadavky, což lze obecně vyjádřit tak, že byla neadekvátní sdělení, vůči němuž se měla vyjádřit.5) Šlo o relativně různou škálu nedostatků, které ovšem nelze nijak zobecnit, neboť každý byl specifický. Buď chybělo tvrzení dotýkající se cti či jiného statku chráněného § 10 odst. 1 Zákona nebo požadovaná odpověď ani zčásti nemohla splnit cíl sledovaný tímto ustanovením zákona, případně měl požadavek nějaké další formální nedostatky.

Celkově se zdá, že v řadě případů není jasný základní princip tohoto institutu těm, kteří se uveřejnění o odpovědi domáhají. Zásah do cti, důstojnosti či dalších statků zmíněných v § 10 odst. 1 Zákona je jednou z podmínek pro důvodnost požadavku na uveřejnění odpovědi. Tato odpověď ovšem není instrumentem, který by případný zásah do zmíněných chráněných práv zcela napravoval. Soudy v této souvislosti užívají pojem "uvedení na pravou míru", o němž si ale myslím, že není adekvátním vyjádřením podstaty odpovědi dle Zákona. Tvrdí-li se totiž cosi o určité osobě a ona prostřednictvím odpovědi stručně sděluje, že uvedené tvrzení není pravdivé, přesné atd., pak ze svého pohledu jako adresáta informace rozhodně nemohu tvrdit, že bych věc považoval za uvedenou na pravou míru. Pouze vím, že periodikum něco o komsi tvrdí, ale dotčený to popírá. Kdo má pravdu ovšem obvykle zřejmé není. Zato je nesporné, že již ve chvíli zveřejnění skutkového tvrzení, které splňuje kritéria uvedená v § 10 odst. 1 Zákona, dochází ke konfliktu ústavních principů.6) Neznamená to ale, že bude tento konflikt vyřešen cestou Zákona. Zákon pouze dává dotčené osobě možnost, aby bezprostředně po uveřejnění sdělení obsahujícího skutkové tvrzení, s nímž nesouhlasí, uveřejnila své skutkové tvrzení, zjednodušeně řečeno, dala svůj nesouhlas na vědomí. Podrobně se tímto problémem zabývá rozhodnutí,7) podle něhož je pro pochopení vzájemného vztahu třeba aplikovat princip sporu a princip vyloučení třetího. "Princip sporu vychází ze zásady, podle níž není možné, aby výrok a jeho negace byly zároveň pravdivé. Je pak doplněn principem vyloučení třetího, podle něhož ze dvou výroků, které se vzájemně popírají, je jeden pravdivý (a druhý tedy ne). Negace (tedy zápor, popírání, resp. záporný výrok) je logická operace, která z daného výroku s určitou pravdivostní hodnotou vytváří výrok s opačnou pravdivostní hodnotou (např. pomocí obratu "není pravda, že ...)." Jinými slovy řečeno, nemá smysl v souvislosti s uplatněním práva na odpověď pokoušet se informovat veřejnost o nějakých dalších skutečnostech, vysvětlovat podrobnosti sporných skutkových tvrzení, dovolávat se důkazů atd. Například v souvislosti se sporem o to, zda je určitá osoba vlastníkem nemovitosti, soudy připustily odpověď s tvrzením dotyčné osoby, že vlastníkem není. Připuštěna nebyla další část, poukazující na katastr nemovitostí, v němž si lze správnost tohoto tvrzení ověřit.8) Tento přístup je akceptovatelný, neboť jakýkoliv jiný výklad by otvíral prostor pro vynucené otiskování polemických traktátů.

Rovněž zásah do cti či dobré pověsti musí mít určitou kvalitu, či intenzitu. Velmi podrobně se tímto aspektem zabývá Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí9) ze dne 6. 12. 2009, v němž mimo jiné uvádí:

"V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobní cti a dobré pověsti, a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož /"samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti."/"

Jak již bylo naznačeno, poněkud nepřehledná situace je při hledání odpovědi na otázku, zda a do jaké míry se musí shodovat text odpovědi, jehož zveřejnění se dotčená osoba domáhá soudní cestou s textem dopovědi, jejíž zveřejnění bylo požadováno přímo na vydavateli periodického tisku. Na první pohled se zdá být zřejmé, že tato shoda tady musí být, neboť podle § 14 Zákona rozhodne soud o povinnosti uveřejnit odpověď, neuveřejní-li vydavatel odpověď nebo neobdrží-li podmínky pro uveřejnění odpovědi. Lze předpokládat, že zákonodárce měl na mysli stále stejnou "odpověď". Zcela jednoznačně tento závěr učinit nelze. Je totiž patrno, že v několika případech již byla připuštěna možnost, že soud postupem podle § 153 občanského soudního řádu návrh odpovědi redukuje, a došlo i k situaci, kdy odpověď, redukovanou nalézacím soudem, odvolací soud k odvolání žalobce zase o určitou část rozšířil.10)

Vycházeje ze záměru zákonodárce se zdá být rozumné, aby soudy postupovaly operativně a pokud se obecně nárok dotčené osoby zdá být důvodný a jde pouze o drobnější korekci odpovědi, tak, aby korespondovala s požadavkem Zákona, je na místě, aby soud operativně odpověď upravil - zkrátil. Lze si však představit situaci, kdy by po odmítnutí velmi rozsáhlé a zjevně neadekvátní odpovědi vydavatelem periodika soud podstatnou část této odpovědi zredukoval a uložil vydavateli otisknout jen zlomek původně požadovaného textu. Takže dotčená osoba byla u soudu úspěšná v podstatě s jiným textem odpovědi. Fakticky tedy bude vydavatel periodického tisku v soudním řízení neúspěšný, ač se jeví jako problematické, zda měl možnost tomuto neúspěchu před vznikem soudního sporu zabránit.

Vycházeje ovšem z úvahy soudu, který rozsáhlou odpověď redukuje na zákonné minimum, lze si jistě představit, že i oslovený vydavatel periodického tisku, bez ohledu na rozsah požadavku dotčené osoby otiskne pouze tu část požadované odpovědi, kterou považuje za zákonnou, a ponechá na zmíněné dotčené osobě, zda se ve zbytku bude domáhat otištění odpovědi cestou soudního řízení. Zmíněný postup zcela jistě není v rozporu se Zákonem. Nutno ovšem podotknout, že minimálně v jednom případě Vrchní soud v Praze formuloval odlišný názor, když uvedl: "Zatímco vydavatel má možnost žádosti o odpověď vyhovět nebo ji zamítnout, soud může s odkazem na § 153 odst. 2 o.s.ř. žalobnímu návrhu, jímž je zcela vázán, vyhovět i částečně."11) Názor není blíže odůvodněn a logicky vyvolává otázku, jak by postupoval soud v případě, kdyby zjistil, že je žalobou uplatněn nárok na otištění odpovědi, ale žalovaný odpověděl způsobem, který je i podle názoru soudu přiměřený. Odpověď, že by nemohl než žalobu zamítnout, nasvědčuje spíše právu vydavatele redukovat odpověď, ovšem samozřejmě s rizikem rozdílného názoru soudu.

Jinou věcí by ovšem bylo, pokud by soud formulaci odpovědi doplňoval, tj. nikoliv redukoval, ale tvůrčím způsobem dopracoval. K takové situaci v praxi skutečně došlo, odvolací soud doplnil zjevně chybějící slovo tak, aby celá formulace dávala smysl, avšak Nejvyšší soud tento postup odmítl s tím, že není věcí soudu doplňovat jakýmkoliv způsobem požadovaný text odpovědi (viz pozn. č. 10). Aktuálně zřejmě nelze tvrdit, že by tento problém neshody původně požadované odpovědi a odpovědi, která je prosazovaná cestou soudní žaloby, byl jednoznačně vyřešen. Svědčí o tom judikatura ve věci, v níž dovolací soud rozhodoval již podruhé.12) V prvním řízení byla žaloba zamítnuta jednak s poukazem na to, že je jiná odpověď požadována v rámci požadavku na odpověď a jiná v rámci soudního sporu a nadto "...navržené znění odpovědi postrádá logickou návaznost na konkrétní údaje". Dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí, avšak zabýval se pouze druhým argumentem a poukazem na rozdílnost odpovědí nikoliv. Po zrušení rozhodnutí odvolací soud znovu rozhodl stejně, tj. zamítl žalobu, tentokrát již ovšem s poukazem na zmíněnou odlišnost. Nejvyšší soud svým rozhodnutím znovu zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž mu vytkl to, že se odvolací soud neřídil jeho právním nálezem, ale k námitce týkající se rozdílnosti odpovědí se podle mého názoru zřetelně nevyjádřil.

Zmínkou o výjimce, pokud jde o funkčnost Zákona, jsem reflektoval problém, který souvisí s právem na otištění odpovědi a s neochotou vydavatelů žádosti vyhovět. Bylo zmíněno, jaké jsou předpoklady vzniku nároku a jaké formální náležitosti musí žádost mít. Často nemusí vést k akceptaci požadavku na otištění odpovědi ani splnění všech uvedených podmínek. Spíše na-opak. Pak stojí dotčená osoba před úvahou, jak postupovat dál. Obvykle je ale patrné, že žádost o otištění odpovědi je jen počátkem, protože dotčená osoba má především zájem na prokázání nepravdivosti otištěného tvrzení. Tedy buď dobrovolné uznání této nepravdivosti ze strany periodika, anebo vynucení omluvy soudní cestou. První je nepravděpodobné, zbývá tedy druhé. V takové situaci se jeví jako nepraktické a neefektivní vést paralelně spor o otištění odpovědi. Zejména je-li zjevné, že časově bude zhruba stejně náročný jako spor na ochranu osobnosti nebo dobré pověsti. Což je závěr, na který podle mého přesvědčení někteří vydavatelé spoléhají, když odmítnou otisknout odpověď. Je otázkou de lege ferenda, zda by nezákonné odmítnutí odpovědi nemělo být sankcionováno, například peněžitým plněním, aby byl vydavatel motivován zabývat se seriózně žádostí o otištění odpovědi.

OCHRANA ZDROJE A OBSAHU INFORMACÍ

Dalším institutem, který v praxi působil problémy a který je ale i autory odborných článků vnímán jako do jisté míry problematický, je § 16 Zákona, podle něhož:

"Fyzická osoba nebo právnická osoba, která se podílela na získání nebo zpracování informací pro uveřejnění nebo uveřejněných v periodickém tisku, má právo odepřít soudu, jinému státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy poskytnutí informace o původu či obsahu těchto informací."

První reakcí odborného tisku na přijetí Zákona s touto úpravou byl článek,13) který se zabývá zmíněnou úpravou jednak z hlediska vztahu k jiným právním předpisům, konkrétně k trestnímu zákonu a ještě konkrétněji k trestnému činu nadržování, dále pak srovnáním tohoto institutu z evropského a amerického pohledu. Mimo jiné autor zmiňuje kauzu novinářů MF Dnes, kteří odmítli sdělit zdroj svých informací týkajících se diskreditačního materiálu vůči tehdejší političce. Autor připomíná rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), který dovodil, že ochrana novinářských zdrojů je "...jednou ze základních podmínek svobody slova, bez této ochrany mohou být zdroje odrazeny od toho, aby tisku pomáhaly při informování veřejnosti o věcech veřejného zájmu".

Trestní řízení zmiňované výše uvedeným autorem probíhalo na základě sdělení obvinění ze dne 26. 9. 2000 a jeho podstatou bylo skutečně to, že dva novináři MF Dnes odepřeli sdělit zdroj svých informací, z nichž bylo dovozováno, že osoba, která jim materiály předala, svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu pomluvy podle § 206 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a jejím utajením novináři této osobě umožňují uniknout trestnímu stíhání. Novináři odmítli uvést zdroj informací právě s poukazem na § 16 Zákona. Vzhledem k tomu, že šlo o skutek se zjevnými politickými konsekvencemi, tímto odmítnutím nabrala poměrně značnou dynamiku, jejímž jedním z výsledků bylo aboliční rozhodnutí prezidenta republiky. V souladu s trestním řádem oba obvinění milost odmítli a 14. 3. 2001 bylo trestní stíhání zastaveno. V odůvodnění usnesení o zastavení trestního stíhání ovšem není zmíněna základní argumentace obvinění, pokud jde o odepření sdělit zdroj informace, pouze byl vyjádřen obecný závěr, že nelze dospět k naprosto jednoznačnému a určitému právnímu závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu ze strany obou obviněných.

V daném případě, ale i v jiných případech, způsoboval problém výklad "odst. 3 ustanovení § 16 Zákona, podle něhož právy dle odst. 1 nejsou ...dotčeny zvláštním právním předpisem stanovené povinnosti nenadržovat pachateli trestného činu a překazit nebo oznámit trestný čin a ve vztahu k těmto zvláštním právním předpisem stanoveným povinnostem ani povinnosti, které jsou stanoveny v trestním řízení".

Tímto problémem, avšak ve vztahu k osobě podílející se na získávání či zpracování informací pro uveřejnění v televizním vysílání (§ 41 zákon č. 231/2000 Sb.), se zabýval Ústavní soud.14) Důvodem byla ústavní stížnost novináře, který se podílel na tvorbě třídílného dokumentu vysílaného v roce 2003 Českou televizí. V této souvislosti získal informace o možných okolnostech dříve spáchaného trestného činu a sám je dobrovolně nabídl policii. Ta však požadovala i sdělení zdroje, což novinář odmítl a za to mu byla uložena pokuta 40 000,- Kč. Ústavní soud problém podrobně analyzoval, a to jak z hlediska našeho práva, tak z hlediska Evropského právního kontextu. Především dospěl k závěru, že je: "...Právo novinářů neodhalit informaci určující zdroj nesmí podléhat jiným omezením než těm, která jsou stanovena v čl. 10 odst. 2 Úmluvy o lidských právech. Podle zmíněného ustanovení výkon svobody projevu může podléhat omezením či sankcím, která jednak stanoví zákon a jednak jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojů a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci."

Jde tedy více méně o obdobu limitu svobody slova, které stanoví Listina. K tomu pak ještě Ústavní soud podrobněji určil kritéria, podle kterých je třeba posuzovat, v jakém případě by na místě mělo být odhalení informace identifikující zdroj a kdy tento postup nepřichází v úvahu. Ústavní soud zmiňuje především doporučení výboru ministrů členských států Rady Evropy č. 7/2000, jejíž součástí jsou principy týkající se práva novinářů neodhalit své zdroje. Jde o poměrně rozsáhlý rozbor, který lze s přípustným zjednodušením interpretovat tak, že až na výjimky nelze novináře nutit k tomu, aby vyzradil zdroj svých informací. Výjimky pak přicházejí v úvahu tam, kde se jako silnější společenská potřeba jeví zjištění tohoto zdroje, přičemž Ústavní soud připomíná, že jde o konflikt principů (viz pozn. č. 6), kdy je úkolem Ústavního soudu posoudit takový konflikt "...testem proporcionality a vážit, zda je v konkrétním případě veřejný zájem na odhalení zdroje novinářovy informace natolik silný, že převáží i ústavní právo na svobodu projevu, jehož derivátem je i právo sdělovacích prostředků na utajení zdroje informace".

Je zjevné, že stejným způsobem jako Ústavní soud by případný konflikt měl posuzovat kdokoliv, kdo je aktuálně kompetentní k jeho řešení, tedy např. policejní orgán, státní zástupce atd. K této rozhodovací kompetenci ovšem Ústavní soud uvedl, že sankce proti novinářům za neodhalení informace určující zdroj by měly být ukládány pouze soudními orgány během soudního řízení, které umožňuje mimo jiné i slyšení novináře. Zřejmě nejpodstatnějším zjištěním je ale závěr soudu o tom, že právo sdělovacích prostředků na utajení zdroje informací je derivátem práva na svobodu projevu. Dále pak, že na případný rozpor mezi ustanoveními odst. 1 a odst. 3 § 16 Zákona je třeba aplikovat výše zmíněnou zásadu přiměřenosti řešení konfliktu principů.

Není zřejmé, zda vlivem tohoto rozhodnutí Ústavního soudu, nebo v důsledku absence vhodných případů, nebyl zaznamenán žádný další případ odepření informace o zdroji, který by byl řešen na úrovni soudů.

NESYSTEMATICKÁ POZNÁMKA NA ZÁVĚR

Trestní praxe dospěla postupně k zákonným zákazům zveřejňovat určité informace o trestním řízení. Poprvé se to projevilo v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže. Ustanovení § 53 tohoto zákona obsahuje velmi razantní zákaz zveřejnění informace, která by mohla vést ke ztotožnění mladistvého. Z hlediska zaměření tohoto zákona (speciální úprava trestní odpovědnosti mladistvých a trestního řízení s nimi) je pozoruhodné, že zákon ukládá povinnosti subjektům stojícím zcela mimo trestní řízení.

Podobného druhu je i novela trestního řádu provedená zákonem č. 52/2009 Sb., která však zakazuje publikovat informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného a svědka. Kromě toho zakazuje i zveřejnění informací o odposlechu telekomunikačního provozu, jestliže by umožňovaly zjištění totožnosti odposlouchávané osoby, pokud již nebyly užity jako důkaz v trestním řízení. Vynecháme-li zákon o ochraně utajovaných informací, jde zřejmě o jediné dva případy explicitního zákazu zveřejnění určité informace. Zákon č. 52/2009 Sb. vzbudil poměrně značný mediální rozruch a vyvolal relativně bouřlivé reakce některých novinářů. Jak se zdá, nejvíce kritizovaný je zákaz zveřejnění informací o totožnosti obviněného a svědka a informací o odposlechu. V důsledku toho byla jednak podána ústavní stížnost, jednak vláda předložila návrh další novely trestního řádu i zákona (sněmovní tisk 905).15) Samostatný návrh pak předložili i někteří poslanci (sněmovní tisk 815). Oba návrhy byly přikázány ústavněprávnímu výboru Poslanecké sněmovny PČR. Ke dni poslední revize tohoto textu (8. 2. 2010) je zřejmé pouze to, že ústavněprávní výbor projednání vládního návrhu přerušil s tím, že bude projednán společně s poslaneckým návrhem na únorové schůzi.

Správnost či odůvodněnost stávající úpravy včetně relativně přísného postihu za její porušení, případně soulad této úpravy s ústavně zaručenou svobodou projevu je tématem na samostatnou a rozsáhlou diskusi. Lze připustit, že svoboda projevu by měla být omezována jen výjimečně, je-li to v zájmu některého z principů zmíněných v čl. 17 odst. 4 Listiny.16) Svoboda druhých, přesněji soukromí, právo na čest a důstojnost, jsou ale obecně chráněnými právy a například u odposlechu se veškerá odborná veřejnost shoduje v tom, že jde o výjimečný zásah do soukromí, odůvodněný pouze trestním stíháním, a to ještě pouze pro některé trestné činy.

Logicky by tedy takto získané informace neměly být zveřejněny minimálně do doby jejich užití jako důkazu před soudem. Legislativní spěch se tedy za situace, kdy má ve věci rozhodnout Ústavní soud, jeví minimálně jako problematický. Zejména je-li v důvodové zprávě novely uvedeno, že některé části novely "vyvolávají pochyby o jejich souladnosti s ústavním pořádkem České republiky a s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, včetně navazující judikatury, zejména pokud jde o hrozbu trestním postihem za porušení zákazu zveřejnění, která je neúměrně přísná.17) Zdá se, že logické a rozumné by bylo spíše vyčkat, jak se ke zmíněným pochybnostem postaví Ústavní soud. Vzhledem k aktuálním turbulencím, které probíhají v poslanecké sněmovně, se ale zdá, že Ústavní soud bude rychlejší...


Poznámky:

1) Čl. 17 Listiny základních práv a svobod.

2) Podrobnosti viz T. Sokol Tisk a právo, Orac 2001.

3) Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2636/2006.

4) Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 371/2002 a dále sp. zn. 30 Cdo 2159/2008, sp. zn. 30 Cdo 2711/2006.

5) Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 861/2005, sp. zn. 30 Cdo 3164/2005, sp. zn. 30 Cdo 118/2006, sp. zn. 30 Cdo 996/2007, sp. zn. 30 Cdo 1713/2007, sp. zn. 30 Cdo 3324/2007, sp. zn. 30 Cdo 140/2008.

6) Ke konfliktu principů viz např. Pavel Holländer, Filosofie práva, vydavatelství Aleš Čeněk s.r.o., 2006, str. 148 a násl.

7) Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2636/2006.

8) Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2159/2008.

9) DTTO jako v bodě 8.

10) Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30Cdo 2711/2006.

11) Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4629/2007.

12) Viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cdo 2636/2006 a sp. zn. 30 Cdo 4629/2007.

13) Michal Bartoň, Právní rádce 6/2001 - Právo novináře utajit zdroj informace.

14) Viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/04.

15) Viz http://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=5&t=905

16) "...jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti..."

17) Shodně jako pozn. 15.


Tomáš Sokol
advokát, Praha
člen redakční rady Právního rádce

Související