Nové trestně právní regulaci chování v obchodních vztazích je proto nyní třeba přizpůsobit i stávající znění korporátních vnitřních předpisů (směrnic) aplikujících koncernovou politiku Compliance na podmínky v České republice (Local Corporate Compliance), a zajistit tak jejich proveditelnost, platnost a aktuálnost.

VYSVĚTLENÍ POJMU

Sám pojem Compliance1) není právní, nýbrž korporátní, resp. společensko podnikovou kategorií, kterou se obecně rozumí vymezení a dodržování etických a právních pravidel chování příslušné obchodní společnosti nebo podnikatelské skupiny (korporace) a jejích zaměstnanců, a to nejen ve sféře čistě obchodních vztahů, ale i v dalších oblastech její činnosti a existence. Účelem vymezení těchto korporátních standardizovaných pravidel chování, dobrovolně přijímaných formou závazného vnitřního předpisu společnosti a označovaného zpravidla jako Compliance Programm, Corporate Compliance Policy nebo prostě pouze jako Corporate Compliance, je přitom především jednoznačné a výslovné deklarování "korporátního závazku" navenek i dovnitř společnosti, že její chování v obchodních i souvisejících dalších vztazích je v plném souladu se všemi etickými a právními pravidly hospodářské soutěže, finanční a daňové integrity, ochrany životního prostředí a zaměstnaneckých vztahů včetně zajištění rovných příležitostí.

V širších souvislostech je pak tato korporátní politika Compliance nyní vnímána jako nedílná součást širší kategorie tzv. "společenské odpovědnosti firmy" (Corporate Social Responsibility - CSR), která začíná být postupně považována za jeden z rozhodujících faktorů, jež zásadně ovlivňují samotnou ekonomickou úspěšnost společnosti. Vychází se totiž mj. z toho, že jakékoli protiprávní nebo i jen neetické chování může z pohledu dané společnosti (skupiny) jako soutěžitele v rámci hospodářské soutěže přinést nejen bezprostřední negativní právní a obchodní důsledky (administrativně právní postihy, trestní stíhání, okamžité ukončení obchodního vztahu atp.), ale že případné selhání normativního, řídicího a kontrolního systému společnosti může ve svém důsledku znamenat i zcela zásadní ohrožení její společenské důvěryhodnosti s možným fatálním dopadem na další rozvoj její podnikatelské činnosti a samotné existence. To je také hlavním důvodem, proč je otázkám spojeným s korporátní politikou Compliance a společenskou odpovědností firmy věnována v současné době taková pozornost a proč se programy Compliance staly jako skutečné "korporátní kodexy" nedílnou součástí firemní podnikatelské kultury.

COMPLIANCE PROGRAMY A TRESTNÍ PRÁVO

Úvodem je třeba konstatovat, že jednotlivé korporátní subjekty v českém i nadnárodním podnikatelském prostředí vymezují své programy Compliance různým způsobem, a to jak co do celkového rozsahu oblastí, pro které jsou stanovena vlastní interní pravidla a požadavky "slučitelnosti", tak i co do rozsahu jejich úpravy z hlediska povinností vedoucích pracovníků a ostatních zaměstnanců.

V případech nadnárodních korporací s evropskou, případně celosvětovou působností jsou přitom Compliance programy vymezovány velmi široce a jejich "kodexy" tak zahrnují v zásadě všechny hlavní oblasti existence a fungování společnosti (skupiny), tj. nejen vlastní pravidla chování v obchodních vztazích s požadavkem na plný soulad s pravidly hospodářské soutěže, ale i pravidla chování společnosti ve finančních, úvěrových a daňových vztazích (Tax-Compliance), ve vztazích týkajících se ochrany životního prostředí, v pracovně právních vztazích (a to jak vůči zaměstnancům, tak i mezi zaměstnanci navzájem), jakož i v dalších vybraných oblastech s dalšími možnými dopady navenek i dovnitř společnosti (IT-Compliance, ochrana osobních údajů aj.) Tato firemní odpovědnost se přitom nevztahuje pouze na vedoucí pracovníky vrcholového managementu v rámci podnikové správy a řízení (Corporate Governance), ale i na všechny ostatní zaměstnance s tím, že v rámci vnitřního řízení společnosti je pak stanovena i přímá odpovědnost dotčených organizačních úseků a oddělení (Controlling, Corporate Auditing, Legal Department, Corporate Security atd.)

Obecně přitom platí, že klíčové místo má ve většině současných programech Compliance vždy úprava těch korporátních závazků a na ně navazujících opatření, která se týkají dodržování pravidel hospodářské soutěže v obchodních vztazích, tj. pravidel vycházejících v konkrétním příkladě České republiky z právní úpravy soutěžního práva (práva ochrany hospodářské soutěže), jakož i zčásti práva obchodního (nekalá soutěž) a v neposlední řadě i práva trestního. Konkrétní význam oboru trestního práva pro korporátní pravidla Compliance je přitom v jednotlivých zemích samozřejmě vždy do značné míry odlišný a je determinován nejen tím, zda zná příslušná národní úprava trestní odpovědnost právnických osob, ale i řadou dalších okolností, a to zejména v tom směru, zda a jakým způsobem definuje trestnost a trestní odpovědnost za jednání porušující závazná pravidla tržní ekonomiky a hospodářské soutěže.

Ačkoliv může jít zčásti o kontroverzní názor, lze v zásadě obecně dovodit, že absence úpravy trestní odpovědnosti právnických osob v příslušném národním právním řádu nemá z hlediska příslušné lokální politiky Compliance až tak zásadní význam, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jestliže je totiž věcná úprava vlastního soutěžního práva natolik dostatečná, že rámcově umožňuje účinný postih právnické osoby coby "rušitele" hospodářské soutěže již v rámci sféry správního trestání, není nutné a ani účelné, aby byla v rámci trestního práva konstruována navíc i její trestní odpovědnost. Ačkoliv je sice nesporně pravdou, že trestní právo ze sankčního hlediska rámcově umožňuje rozsáhlejší a "tvrdší" trestní postih, tj. nejen uložení pokuty (peněžitý trest), ale dle závažnosti deliktu i případné další sankce (např. náhradu škody s represivní funkcí), představuje již sama zákonná sazba pro uložení pokuty za správní delikt podle § 3 českého zákona o ochraně hospodářské soutěže z hlediska veřejného zájmu nejen dostatečně účinný sankční postih, ale i významnou preventivní funkci.

Pokud jde o citlivou otázku trestní odpovědnosti právnických osob podle nového trestního zákoníku, zůstává stav právní úpravy stejný, jako je tomu podle dosavadního trestního zákona, tj. trestní odpovědnost právnické osoby je nadále vyloučena a za právnickou osobu v případě spáchání trestného činu nadále trestně odpovídá ten, kdo za ni nebo jejím jménem v konkrétním případě jednal, a tedy ten, kdo se dopustil jednání, jehož znaky jsou uvedeny ve zvláštní části trestního zákoníku.2) Pokud zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, pak podle § 114 odst. 2 trestního zákoníku postačí, že tato zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Na tomto místě lze přitom dodat, že v otázce trestní odpovědnosti právnických osob zůstává Česká republika v rámci Evropské unie jednou z posledních členských zemí, ve kterých nebyla v té či oné formě trestní odpovědnost právnických osob zavedena.3)

Z hlediska trestnosti jednání porušujícího pravidla hospodářské soutěže v obchodních vztazích přináší nový trestní zákoník především dvě zásadní změny, a to jednak novou úpravu trestní odpovědnosti za porušení (zvláštních) právních předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 trestního zákona na straně jedné a dále pak trestní odpovědnost za nově vymezené trestné činy úplatkářství na straně druhé, tj. odpovědnost za trestné činy přijetí úplatku podle § 331, podplacení podle § 332 a nepřímého úplatkářství podle § 333 trestního zákoníku.

Význam nové právní úpravy přitom spočívá v tom, že výrazným způsobem zvyšuje možnosti vyvození případné trestní odpovědnosti fyzických osob v postavení statutárního orgánu nebo jeho člena, vedoucích zaměstnanců i dalších odpovědných zaměstnanců za taková jednání v obchodních vztazích (s obchodními partnery nebo spotřebiteli), která dosud buď trestná nebyla, anebo u kterých bylo možné trestní odpovědnost konkrétní fyzické osoby dovodit a prokázat jen velmi obtížně. Na tuto novou situaci by přitom samozřejmě měly národní, resp. lokální programy Compliance přiměřeně reagovat a přijmout v tomto směru nová či nově definovaná konkrétní pravidla a opatření.

PORUŠENÍ PŘEDPISŮ O PRAVIDLECH HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE

Jak již bylo konstatováno, chování soutěžitele v rámci hospodářské soutěže, které je v rozporu s jejími pravidly, je v našich podmínkách upraveno hmotně právními předpisy soutěžního práva a jako takové je pak postižitelné především ve sféře správního trestání na základě zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže,4) jež zakazuje jednak dohody narušující hospodářskou soutěž podle § 3 a dále pak i zneužívání dominantního postavení soutěžitele podle § 11. Pokud jde o zakázané jednání v nekalé soutěži, jež je v rozporu s dobrými mravy soutěže, je to v obchodním zákoníku vymezeno jako soukromoprávní delikt, proti kterému se ve smyslu § 53 obchodního zákoníku zásadně může domáhat ochrany u soudu pouze soutěžitel nebo spotřebitel, jehož práva byla takovým jednáním (přímo) porušena nebo ohrožena, případně právnická osoba oprávněná hájit zájmy soutěžitelů nebo spotřebitelů (srov. § 54 odst.1 obchodního zákoníku).

V tomto směru se pak trestní odpovědnost za porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže jeví pouze jako subsidiární prostředek právní ochrany, který sice sám o sobě formálně vystupuje samostatně a nezávisle, ale nikoliv primárně. Působí tak především spíše jako preventivní prostředek ochrany proti porušení či zneužití hospodářské soutěže, neboť svou povahou zakládá trestní odpovědnost nikoliv odpovědného soutěžitele - právnické osoby, nýbrž přímou trestní odpovědnost fyzických osob za ni nebo jejím jménem jednajících.

Nový § 248 trestního zákoníku, který postihuje jednání porušující předpisy o pravidlech hospodářské soutěže, se dělí na následující samostatné (základní) skutkové podstaty trestného činu, jehož se dopustí ten, kdo:

- poruší jiný právní předpis o nekalé soutěži tím, že se při účasti v hospodářské soutěži dopustí klamavé reklamy, klamavého označování zboží a služeb, vyvolávání nebezpečí záměny, parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele, podplácení, zlehčování, srovnávací reklamy, porušování obchodního tajemství nebo ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům nebo opatří sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody (§ 248 odst. 1 trestního zákoníku),

a dále pak podle § 248 odst. 2 trestního zákoníku ten, kdo:

- v rozporu s jiným právním předpisem na ochranu hospodářské soutěže se svým konkurentem uzavře dohodu o určení ceny, dohodu o rozdělení trhu nebo jinou dohodu narušující hospodářskou soutěž, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody,

- v rozporu s jiným právním předpisem o veřejných zakázkách poruší závažným způsobem závazná pravidla zadávacího řízení, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody,

- v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s finančními nástroji, kolektivního investování, penzijního připojištění a pojišťovnictví, poruší závažným způsobem pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům nebo opatří sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody.

Pro základní skutkové podstaty trestného činu porušování předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 a § 248 odst. 2 trestního zákona je stanoven trest odnětí svobody až na tři roky, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Vedle toho trestní zákoník v § 248 odst. 3 a 4 upravuje i kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu, které vycházejí z řady kvalifikovaných okolností (pachatel spáchá takový čin jako člen organizované skupiny, způsobí tím značnou škodu, resp. škodu velkého rozsahu, získá takovým činem pro sebe nebo jiného značný prospěch, resp. prospěch velkého rozsahu atd.).

Z hlediska programů Compliance přitom přináší v tomto směru nesporně nejvýznamnější změnu nově stanovená trestnost jednání toho, kdo v rozporu s "jiným předpisem na ochranu hospodářské soutěže" (rozumí se zákonem č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů) uzavře "se svým konkurentem" dohodu narušující hospodářskou soutěž, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům nebo opatří sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Tato zásadní změna spočívá v tom, že trestným se podle trestního práva stává nově jednání, které bylo dosud možné postihovat výhradně jako správní delikt podle § 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže, u kterého je odpovědnou osobou výhradně vždy sám soutěžitel - právnická osoba, a to s tím, že za právnickou osobu bude trestně odpovídat ten, kdo za ni nebo jejím jménem v konkrétním případě jednal.

Tato skutečnost pak vede ke vzniku poměrně specifické, byť ne zcela výjimečné situace, kdy za "jedno" protiprávní jednání právnické osoby vzniká souběžná dvojí deliktní odpovědnost, tj. administrativně právní odpovědnost právnické osoby za správní delikt podle § 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže na straně jedné a odpovědnost jejího statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, případně i vedoucího zaměstnance za trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 trestního zákona na straně druhé. Je přitom otázkou, jak je takto postavená trestnost v souladu s koncepcí samotného soutěžního práva (a to jak vlastního zákona o ochraně hospodářské soutěže, tak pak i šířeji soutěžního práva Evropského společenství) a se současnou soutěžní politikou Evropské komise a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, typicky s jejich Leniency programy.5)

V těchto souvislostech pak vzniká i řada dalších otazníků souvisejících jak s vlastním vymezením této skutkové podstaty trestného činu v trestním zákoníku, tak i s jeho budoucí aplikací a výkladem. Předně je třeba zmínit, že trestnost jednání spočívající v uzavření dohody narušující hospodářskou soutěž je v § 248 odst. 2 trestního zákona vymezena formulací, podle které je trestné uzavření takové dohody "se svým konkurentem" a vzniká tak tedy otázka, zda je trestnost skutečně vždy vázána výlučně na uzavření horizontálních zakázaných dohod a zda jsou vertikální dohody z trestnosti pouze touto formulací vyňaty. Ačkoliv se takových sporných otázek objevuje v souvislosti s novou právní úpravou více, dále již nejsou a ani nemohou být předmětem tohoto článku.

ÚPLATKÁŘSTVÍ

Zcela zásadní změnu přináší do sféry obchodních vztahů mezi podnikatelskými subjekty, a tedy i politiky Compliance, nová úprava úplatkářství obsažená v § 331 až § 334 trestního zákoníku, neboť výslovně zavádí trestnost úplatkářství i pro oblast podnikání.

Nově a zcela jednoznačně je tak trestné jednání toho, kdo v souvislosti s podnikáním přijme nebo si dá slíbit úplatek a nebo naopak toho, kdo poskytne, nabídne a nebo slíbí úplatek. Ačkoliv již i dosavadní právní úprava za určitých okolností a podmínek umožňovala postih úplatkářství v obchodních vztazích (podnikání), se vždy muselo jednat o jednání, jehož se pachatel dopustil v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu a tento znak tak tvořil nedílnou součást skutkové podstaty trestného činu. Ačkoliv nelze zcela souhlasit s názory, podle kterých byla novelou dosavadního trestního zákona, provedenou s účinností od 22. 10. 2004, zavedena do českého trestního práva trestnost korupce v obchodních vztazích,6) je nesporné, že výkladové ustanovení § 162a odst. 3 trestního zákona, č. 140/1961 Sb. (účinného do 31. 12. 2009) bylo zásadním průlomem ve výkladu do vágního pojmu "obstarávání věcí obecného zájmu."

Pokud vedle toho uvážíme i velmi širokou zákonnou definici úplatku obsaženou v ustanovení § 334 odst.1 nového trestního zákoníku (která ve vztahu k předchozí úpravě zůstala nezměněna), je zřejmé, že nová úprava úplatkářství má, resp. bude mít zcela zásadní vliv i na standardy obchodního chování dle lokálních programů Compliance. Vzniká zde totiž poměrně obtížný úkol nově definovat a zejména pak striktně vymezit a naplňovat často velmi propracované systémy motivačních programů pro odběratele a zákazníky, které by bylo možno v některých případech označit za korupční chování realizované v souvislosti s podnikáním. Ačkoliv již stávající Compliance programy ve většině případů samozřejmě výslovně zakazovaly poskytovat v souvislosti s marketingovými aktivitami jakékoli finanční, věcné a nebo i jiné "neoprávněné výhody", které by neměly přímou a odůvodněnou oporu v úpravě smluvních vztahů s obchodními partnery, je na místě tyto zákazy a omezení nově definovat a upřesnit, aby se v tomto směru předešlo jakýmkoli možným pochybnostem, podezřením a nebo i jen pouhým náznakům podezření z korupčního chování.

Na druhé straně je třeba uvést, že sama nová česká úprava trestnosti úplatkářství v souvislosti s podnikáním vyvolává určité pochybnosti a rozpaky.7) Zejména je třeba v tomto směru namítnout, že její zařazení do obecné úpravy úplatkářství a tedy do skupiny trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných přenáší specifickou úpravu postihu korupčního jednání v obchodních vztazích zcela jinam, než by systémově měla být. Podplácení v obchodních vztazích je totiž ve své podstatě jednáním, které směřuje proti pravidlům hospodářské soutěže a mělo by tedy být součástí skupiny trestných činů směřujících proti závazným pravidlům tržní ekonomiky, když chrání odlišné společenské zájmy, než tomu je v případě korupce týkající se věcí obecného, resp. veřejného zájmu. Další možnou výtkou vůči nové úpravě trestnosti úplatkářství je v souvislosti s podnikáním skutečnost, že skutková podstata této zvláštní skutkové podstaty je velmi vágní a široká a dává tak příliš velký prostor možnostem do značné míry volného výkladu ze strany orgánů činných v trestním řízení.

V tomto směru lze například srovnat novou českou úpravu se stávající právní úpravou ve Spolkové republice Německo, obsaženou v § 299 německého trestního zákona (StGB). Citované ustanovení upravuje skutkovou podstatu trestného činu úplatkářství a podplácení v obchodním styku, který je součástí širší druhové skupiny trestných činů proti (hospodářské) soutěži. Uvedený trestný čin přitom vztahuje trestnost poskytnutí, popř. přijetí úplatku na zaměstnance nebo jiné pověřené osoby podniku v obchodním styku a výslovně tedy váže trestnost na podplácení jako formu nekalosoutěžního jednání, nikoliv jako jednání směřující proti pořádku ve věcech veřejných. Ačkoliv lze tedy konstatovat, že německá trestně právní úprava úplatkářství v obchodních vztazích je rozhodně sofistikovanější a současně z přirozeně právního hlediska i nesporně "rozumnější", než nová úprava v České republice, v praxi s sebou nese přesto i ona velmi závažné výkladové problémy a nejasnosti.8)

Tyto i ostatní výše naznačené problémy tak bude nyní třeba řešit nejen v rámci výkonu trestní justice, ale i v rámci realizace a zejména pak dodržování korporátních programů Compliance, když bude úprava nového trestního zákoníku klást v tomto směru na dodržování právních a etických pravidel chování v obchodních vztazích podstatně vyšší nároky, než tomu bylo doposud.

Poznámky:

1) Z hlediska českého ekvivalentu anglického "Compliance" se v daném kontextu užívají zpravidla výrazy jako slučitelnost, soulad a nebo shoda. Od korporátních Compliance programů je přitom ale třeba pojmově odlišovat používání specifického významu "Compliance" v oblasti zdravotnictví a medicíny a dále pak i institut tzv. "Cross-Compliance", používaného v rámci zemědělské politiky Evropské unie. Zajímavostí je, že specifický "Compliance program pro soutěžitele" svého času sestavil i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (srov. Informační list ÚOHS, č. 4/2004).

2) Srov. např. Šámal, P.: "Trestní zákoník a naplňování funkcí a základních zásad trestního práva hmotného", In: Bulletin advokacie, č. 10/2009, str. 34.

3) K tomu srov. např. Janda, P.: "Trestní odpovědnost právnických osob", In: Právní fórum, č. 5/2006.

4) Novela zákona o ochraně hospodářské soutěže, provedená s účinností od 1. září 2009 zákonem č. 155/2009 Sb., mj. přinesla poměrně významnou změnu ve vymezení generální klausule dohod narušujících soutěž podle § 3, a to k zajištění plného souladu se soutěžním právem Evropského společenství.

5) Srov. např. "Nový Leniency program", Informační list č. 3/2007, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.

6) Viz Rychlý, T.: "Právní úprava boje proti korupci a současná praxe: Rizika pro mezinárodní společnosti a jejich manažery" In: Jurisprudence, č. 8/2008, str. 25.

7) K tomu je ale třeba na druhé straně dodat, že úloha českého zákonodárce byla v tomto směru velmi obtížná, když realizace mezinárodních závazků ve vztahu k provedení Trestněprávní úmluvy o korupci z roku 1999 v oblasti soukromého sektoru je, resp. byla obecně problémem pro všechny členské státy úmluvy. Pro Českou republiku se tato úmluva stala po ratifikaci závaznou v roce 2002, když byla publikována pod č. 70/2002 Sb.m.s.

8) Srov. např. Pragal, O.: "§ 299 StGB - keine Straftat gegen den Wettbewerb", In: Zeitschrift für Internationale Strafrechtsdogmatik, č. 2/2006, str. 63 a násl.


Pavel Koukal
advokát, Praha

Související