Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc.

V novém trestním zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 306/2009 Sb.) byly zachovány tresty a ochranná opatření, tzn. dva druhy trestních sankcí, stejně jako v dřívějším trestním zákoně č. 140/1961 Sb., ve znění novel. Přibyly však některé nové tresty, stejně jako ochranná opatření.

Tentokrát se v textu věnovanému novému trestnímu zákoníku zaměřím na tresty obsažené v zákoně č. 40/2009 Sb.


1. Trestní sankce

Trestními sankcemi v novém trestním zákoníku jsou:

- Tresty

- Ochranná opatření (§ 36 trestního zákoníku)

Trestní sankce lze ukládat pachateli trestného činu jen na základě trestního zákoníku. Pachateli nelze uložit kruté a nepřiměřené trestní sankce. Výkonem trestní sankce nesmí být ponížena lidská důstojnost (§ 37 odst. 1, 2 trestního zákoníku).

Trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobním, rodinným a majetkovým poměrům pachatele (§ 38 odst. 1 trestního zákoníku).

Tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější (§ 38 odst. 2 trestního zákoníku).

Trestní sankce ukládané podle trestního zákoníku musí být pro pachatele přiměřené spáchanému trestnému činu. Přestože trest odnětí svobody může soud uložit za všechny trestné činy uvedené v trestním zákoníku, musí být ukládán jen jako nejzazší prostředek (tzv. ultima ratio), a to v případě, kdy uložení jiného trestu nebo ochranného opatření není dostačující. Soud by měl u méně závažných trestných činů zvažovat možnost uložení méně citelných trestních sankcí.

Při ukládání trestních sankcí se přihlédne i k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem (§ 38 odst. 3 trestního zákoníku).

Účel trestních sankcí, tzn. trestů a ochranných opatření, není v novém trestním zákoně vyjádřen a jeho vymezení je ponecháváno trestní nauce. Účel trestních sankcí je nahrazen promítnutím obecných zásad trestání do jednotlivých ustanovení o trestních sankcích. Tyto zásady formulované jak obecně pro všechny trestní sankce, tak konkrétně pro jednotlivé tresty a ochranná opatření, jsou přímo aplikovatelné na konkrétní případ.


2. Tresty

Trest je trestní sankcí, prostředkem státního donucení, který používá stát při plnění svých funkcí, a to vedle prostředků ekonomických, polických a dalších. Trest je jedním z právních následků spojených se spácháním trestného činu. Není však právním následkem jediným ani nutným, a proto trest nemusí následovat vždy po spáchání každého trestného činu. Vedle trestu nebo místa trestu může být právním následkem spáchaného trestného činu zejména ochranné opatření, povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem apod. České trestní právo vychází z názoru, že trestní represe má působit jen takovou újmu, jakou vyžaduje účel trestu.

K uložení trestu soudem dochází pouze v případě, kdy byl trestný čin a jeho pachatel odhalen, jde o pachatele trestně odpovědného, nedošlo k zániku trestnosti činu a trestu, proběhlo trestní stíhání pachatele a příslušný soud v trestním řízení pravomocně rozhodl o uložení trestu, přičemž neupustil od potrestání. Kromě trestněprávních následků spáchaného trestného činu může dojít i k následkům netrestním (např. ke ztrátě zaměstnání vyplývající ze ztráty vyžadované bezúhonnosti vázané na neodsouzení za trestný čin, resp. za určitý trestný čin nebo k určitému trestu).

Trestem se působí pachateli trestného činu určitá újma. Jde tu o citelné zásady do občanských práv (např. újmy na svobodě, cti, újmy majetkové apod.).

Pachatele i ostatní členy společnosti mají odvracet od páchání trestných činů pohrůžka trestem, ukládání trestu, výkon trestu.

Pohrůžka trestem spočívá v tom, že trestní zákoník stanoví v konkrétních skutkových podstatách, která jednání považuje za nežádoucí a společnosti škodlivá a jaká újma v podobě trestu může nastat po jejich spáchání. Konkrétní druhy trestů a trestních sazeb za jednotlivé trestné činy současně vyjadřují úsudek o stupni zavržitelnosti jednotlivých činů. Tím plní trestní zákon preventivně-výchovnou funkci.

K ukládání trestů soudem dochází v případě, že nepostačila pohrůžka trestem za jednání popsané ve skutkových podstatách. Tresty stanovené v trestním zákoně mohou za spáchané trestné činy ukládat pouze soudy, a to po řádně uskutečněném trestním řízení (čl. 39, čl. 40 Listiny práv a svobod (dále Listiny) a § 13 trestního řádu).

Výkon trestu je formou realizace účelu trestního zákona a trestu. Obsahem trestu, který pachatel vykonává, je určitá újma na jinak chráněných občanských právech a svobodách pachatele trestného činu (např. na osobní svobodě, na majetku, na cti atd.). Trestní právo chrání pouze nejvýznamnější společenské vztahy a zájmy před nejzávažnějšími zásahy do nich. Proto jsou i újmy způsobené trestními sankcemi zpravidla nejcitelnější. Samotná újma však není cílem nebo smyslem trestu. Je pouze nezbytným prostředkem pro dosažení účelu trestu a trestního zákona.

Pohrůžka trestem, ukládání trestu a výkon trestu jsou v trestním zákoníku založené na zásadách humanismu. Vzhledem k tomu musí být trestní represe rozumná a újma v trestu obsažená nemá převyšovat nezbytně nutnou potřebu ochrany společnosti. Proto má být všude, kde je to možné, použito takových opatření, která nejsou spojena se ztrátou svobody.

Trest je opatřením státního donucení, které jménem státu ukládají v závěru trestního řízení k tomu povolané soudy (čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny).

Trestem nejsou jiná opatření ukládaná soudy nebo dalšími orgány, např. opatření disciplinární, sankce ukládané v průběhu trestního řízení, nikoli však za trestný čin (např. pořádková pokuta či jiné opatření podle § 66 trestního řádu), odnětí různých oprávnění administrativní cestou apod., sankce ukládané za přestupky podle § 11 přestupkového zákona (pokuta, zákaz činnosti, propadnutí věci), ani sankce ukládané za jiné správní delikty.

Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit (nulla poena sine lege, tzn. není vina bez zákona - čl. 39 Listiny). Trest je tedy právním následkem trestného činu.


3. Systém trestů

Systémem trestů se rozumí výčet jednotlivých druhů trestů obsažených v § 52 až § 80 trestního zákoníku, jejich uspořádání (podle závažnosti zájmů, které trest postihuje) a vzájemné vztahy mezi nimi.

Podle článku 39 Listiny může soud ukládat tresty jen na základě zákona. Proto jen zákon může stanovit druh trestu a podmínky jeho ukládání.

Za spáchané trestné činy může soud uložit tyto tresty (§ 52 odst. 1 trestního zákoníku):

- odnětí svobody

- domácí vězení

- obecně prospěšné práce

- propadnutí majetku

- peněžitý trest

- propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty

- zákaz činnosti

- zákaz pobytu

- zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce

- ztrátu čestných titulů nebo vyznamenání

- ztrátu vojenské hodnosti

- vyhoštění

Systém trestů je v trestním zákoníku doplněn o dva nové tresty, jimiž jsou trest domácího vězení a zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, které jsou dalšími alternativami k trestu odnětí svobody.

Mezi tresty v trestním zákoníku nejsou tzv. víkendové tresty odnětí svobody,1) jež by do života rodiny odsouzeného zasahovaly méně než nepodmíněný trest odnětí svobody. Nebyl převzat ani tzv. back-end systém domácího vězení, při němž by odsouzenému, který by byl podmíněně propuštěný z výkonu trestu odnětí svobody, bylo uloženo ve zkušební době domácí vězení.2) Tyto i některé další tresty, o nichž média informovala veřejnost v průběhu příprav trestního zákoníku nebyly do systému trestů začleněny.

Elektronické sledování odsouzeného pomocí náramku na ruce či noze odsouzeného není trestem, jak o tom v průběhu příprav trestního zákoníku mylně informovaly některé sdělovací prostředky. Jde pouze o prostředek kontroly výkonu trestu domácího vězení podle § 52 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.

Systém trestů je v trestním zákoníku upraven tak, aby bylo umožněno na základě zásad přiměřenosti trestu, individualizace a personality ukládaného trestu vyměřit takový trest, který nejlépe dosáhne sledovaných cílů při plném zřeteli k povaze a závažnosti trestného činu, k osobě pachatele i možnostem jeho nápravy a převýchovy (resocializace).

Tresty lze ukládat samostatně nebo vedle sebe. Stanoví-li trestní zákon za některý trestný čin několik trestů, lze uložit každý tento trest samostatně nebo i více těchto trestů vedle sebe. Vedle trestu, který stanoví trestní zákon za některý trestný čin, lze uložit i jiné tresty uvedené v § 52. Nelze však uložit domácí vězení vedle odnětí svobody a obecně prospěšných prací, obecně prospěšné práce vedle odnětí svobody, peněžitý trest vedle propadnutí majetku a zákaz pobytu vedle vyhoštění (§ 53 odst. 1 trestního zákoníku).

Domácí vězení, obecně prospěšné práce, peněžitý trest, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, vyhoštění a zákaz pobytu lze uložit samostatně, i když trestní zákon na některý trestný čin takový trest nestanoví (§ 53 odst. 2 trestního zákoníku).

Výčet trestů uvedených v § 52 trestního zákoníku je taxativní (úplný, vyčerpávající) a nelze jej žádným způsobem rozšiřovat. Soudy tedy mohou obžalovanému uložit za spáchaný trestný čin pouze trest, který je v citovaných ustanoveních uveden. Trest, který zde není uveden, nemůže soud obžalovanému uložit.

V českém trestním zákoníku převažují tresty, které nejsou spojeny s odnětím svobody a s izolací pachatele od společnosti. Postupně dochází k širšímu využívání trestů nespojených s odnětím svobody a k nahrazování trestu odnětí svobody těmito tresty, i když ne v takové míře jak to zákon umožňuje.

Výrazem humanizace trestního práva, tzn. tendence po ukládání trestů nespojených s odnětím svobody, je trest obecně prospěšných prací jako alternativa k trestu odnětí svobody. Alternativou k nepodmíněnému trestu odnětí svobody může být také podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem, nebo trest domácího vězení. Obdobný účel plní i zavedení prvků probace, a to jak u podmíněného odsouzení, tak u dalších trestů a institutů.

Z hlediska časové působnosti trestu lze uložit pouze takový druh trestu, který dovoluje zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje, tedy kdy soud I. stupně vyhlašuje odsuzující rozsudek.


4. Výjimečný trest

Výjimečný trest je zvláštním typem trestu odnětí svobody (§ 52 odst. 3 trestního zákoníku) a tvoří jej:

- trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let,

- trest odnětí svobody na doživotí.

Dosavadní výjimečný trest odnětí svobody nad 15 až do 25 let, obsažený v trestním zákonu účinném do 31. 12. 2009, byl v novém trestním zákoníku zpřísněn na trest odnětí svobody nad 20 až do 30 let.

Oba druhy výjimečného trestu,3) jak odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, tak odnětí svobody na doživotí jsou zvláštní typy trestu odnětí svobody, a proto nejsou obsaženy v taxativním výčtu trestů v § 52 odst. 2 trestního zákoníku, nýbrž jsou samostatně uvedeny až v § 52 odst. 3. Výjimečnost trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, stejně jako trestu odnětí svobody na doživotí je v tom, že doba jejich trvání je delší, než je obecně nejvyšší přípustná horní hranice trestu odnětí svobody v trvání dvaceti let obsažená v § 55 odst. 1, že je možné uložit je jen za přesně vymezených podmínek, a to jen za zvlášť závažné zločiny (tzn. za úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let), pokud uložení výjimečného trestu trestní zákon dovoluje (§ 54 odst. 1 trestního zákoníku).

Trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let může soud uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena (§ 54 odst. 2 trestního zákoníku).

Trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze pachateli, který spáchal zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 3, nebo který při spáchání zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 3, vlastizrady (§ 309), teroristického útoku podle § 311 odst. 3, teroru (§ 312), genocidia (§ 400), útoku proti lidskosti (§ 401), použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje podle § 411 odst. 3, válečné krutosti podle § 412 odst. 3, perzekuce obyvatelstva podle § 413 odst. 3 nebo zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků podle § 415 odst. 3 zavinil úmyslně smrt jiného člověka, a to za podmínek, že:

- takový zvlášť závažný zločin je mimořádně závažný vzhledem ke zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo ke zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo ke zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku a

- uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není-li naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let (§ 54 odst. 3 trestního zákoníku).

Zde došlo k rozšíření okruhu trestných činů, za které může soud uložit výjimečný trest odnětí svobody na doživotí. Nově jej lze od 1. 1. 2010 uložit také za trestné činy útoku proti lidskosti, použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje, válečné krutosti, perzekuce obyvatelstva nebo zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků.

Na rozdíl od trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 je však vyloučeno, aby soud uložil trest odnětí svobody na doživotí rovněž pachateli, který naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví, loupeže, braní rukojmí, vydírání, znásilnění nebo pohlavního zneužívání opakovaně, i když byl již pro takový trestný čin potrestán. Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu trestního zákoníku nedošlo k převzetí úpravy z § 29 odst. 4 dosavadního trestního zákona, neboť ke splnění stejného účelu postačí celkové zvýšení trestních sazeb ve spojení s mimořádným zvýšením trestu odnětí svobody pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3 trestního zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán. Potom může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo je možnost nápravy pachatele ztížena (§ 59 odst. 1 trestního zákoníku).4)

Horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody může po takovém zvýšení převyšovat dvacet let (§ 59 odst. 2 trestního zákoníku).

Ustanovení § 59 trestního zákoníku obsahuje mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody, které navazuje na podmínky ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let obsažené v § 54 odst. 2. Z hlediska provázanosti s výjimečným trestem § 59 odst. 2 trestního zákoníku umožňuje, aby horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody po zvýšení podle odst. 1 mohla přesáhnout obecnou horní hranici dvacet let obsaženou v § 55 odst. 1. To má význam zejména při opakovaném spáchání nejzávažnějších trestných činů (např. vraždy podle § 140 odst. 1, 2 a 3, obchodování s lidmi s následkem smrti podle § 168 odst. 5, loupeže s následkem smrti podle § 173 odst. 4, braní rukojmí s následkem smrti podle § 174 odst. 4, vydírání s následkem smrti podle § 175 odst. 4, znásilnění s následkem smrti podle § 185 odst. 4, pohlavního zneužití s následkem smrti podle § 187 odst. 4 atd.).

Uloží-li soud trest odnětí svobody na doživotí, může zároveň rozhodnout, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává (§ 54 odst. 4 trestního zákoníku).

To, že se doba doživotního trestu vykonaného ve věznici se zvýšenou ostrahou pro účely podmíněného propuštění z výkonu trestu nemusí započítat, je výjimečné zpřísnění pro odsouzeného, o němž musí soud rozhodnout současně s rozhodnutím o uložení výjimečného trestu. Tak se na jedné straně ztěžují možnosti návratu pachatele z výkonu výjimečného trestu na svobodu. Na druhé straně je odsouzený k výjimečnému trestu motivován k takovému chování, jímž může dosáhnout přeřazení do věznice s mírnějším režimem.

Doživotní trest odnětí svobody je ukládán, pokud to vyžaduje účinná ochrana společnosti a plyne to z potřeby generální prevence, kdy se pachatel zaměřuje proti bezbranným lidem, ohrožuje a poškozuje základní lidské hodnoty. Zároveň je potřebné, aby soud dospěl k závěru, že náprava konkrétního pachatele trestem od dvaceti do třiceti let odnětí svobody není možná. Před rozhodnutím si soud vyžádá znalecké posudky z oboru psychologie, psychiatrie a pokud je to třeba i z dalších oborů (např. sexuologie, neurologie apod.).


5. Trest odnětí svobody

Ustanovení § 52 odst. 2 trestního zákoníku umožňuje uložit trest odnětí svobody v jedné ze tří forem, a to jako:

- nepodmíněný trest odnětí svobody, tzn. soud nařídí obžalovanému výkon tohoto trestu ve věznici, nebo

- podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody, tzn. soud trest odnětí svobody podmíněně odloží na zkušební dobu a pokud se v ní odsouzený osvědčí, není již nařízen výkon trestu ve věznici, nebo

- podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem, tzn. trest odnětí svobody soud podmíněně odloží na zkušební dobu, po níž se musí odsouzený podrobit dohledu probačního úředníka (tzv. probace).

Trestem odnětí svobody se rozumí:

- nepodmíněný trest odnětí svobody,

- podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody,

- podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem.

NEPODMÍNĚNÝ TREST ODNĚTÍ SVOBODY

Nepodmíněný trest odnětí svobody se ukládá nejvýše na dvacet let, jestliže nejde o mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody, ukládání trestu odnětí svobody pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 108) nebo o výjimečný trest (§ 55 odst. 1 trestního zákoníku).

V novém trestním zákoníku byla zvýšena nejvyšší obecně přípustná horní hranice trestu odnětí svobody oproti právní úpravě platné do konce roku 2009, a to z patnácti na dvacet let.5) Tuto horní hranici trestu odnětí svobody může soud překročit při jeho ukládání pouze v případě, že jsou splněny podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody (§ 59) nebo pro uložení výjimečného trestu. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nesmí horní hranice převyšovat třicet let (§ 54 trestního zákoníku).

Mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody je možné u pachatele, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán. Potom může soud uložit trest odnětí svobody v horní polovině trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká, nebo je možnost nápravy pachatele ztížena. Horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody může po tomto zvýšení převyšovat dvacet let (§ 59 odst. 1 a 2 trestního zákoníku).

Uložení výjimečného trestu, tzn. trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nebo trestu odnětí svobody na doživotí, je možné jen za zvlášť závažné zločiny, tedy za úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let, pokud to u nich trestní zákon dovoluje.

Trest odnětí svobody je jediným ze všech druhů trestů uvedených v § 52 odst. 1 trestního zákoníku, který má rozpětí trestní sazby uvedeno samostatně za každý trestný čin ve zvláštní části trestního zákoníku. Rozpětí mezi dolní a horní hranicí trestu odnětí svobody dává soudu prostor pro konkretizaci povahy a závažnosti trestného činu jako základního kritéria pro stanovení výměry trestu a pro zohlednění poměrů pachatele a dalších hledisek.

Za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje tři roky, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život (§ 55 odst. 2 trestního zákoníku).

Uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody u typově nejméně závažných trestných činů, s horní hranicí trestní sazby odnětí svobody nepřevyšující tři roky, je mimořádné. Tím je vyjádřena podpůrná povaha nepodmíněného trestu odnětí svobody. Závěr soudu, že vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu než nepodmíněného trestu odnětí svobody by zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život, musí být zjevný a musí se opírat o hodnocení osoby pachatele.

Až po zvážení celkového osobního profilu pachatele, zejména jeho dosavadního života, může soud učinit závěr, že žádný z mírnějších druhů trestů (podmíněné odsouzení, podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem, trest obecně prospěšných prací, peněžitý trest ani jiný druh trestu) nepostačuje ke splnění účelu trestu u typově nejméně závažných trestných činů, s horní hranicí trestní sazby odnětí svobody nepřevyšují tři roky.

Nepodmíněný trest odnětí svobody se vykonává ve věznicích (§ 55 odst. 3 trestního zákoníku), a to podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb., ve znění novel. Další podrobnosti výkonu trestu odnětí svobody jsou upraveny v řádu výkonu trestu odnětí svobody (vyhláška č. 345/1999 Sb., ve znění novel).

Trest odnětí svobody může soud uložit za každý trestný čin kterémukoliv plně trestně odpovědnému pachateli buď jako jediný trest, nebo jako jeden z alternativně stanovených trestů. Jde o trest nejpřísnější, jehož výkon má být nařízen pouze v případech, že mírnějšími druhy trestu nespojenými s odnětím svobody nelze dosáhnout účelu trestu, nebo v případech, kdy jde o nejzávažnější trestné činy a trest odnětí svobody je za ně jedinou sankcí. Proto je přípustný jen za trestné činy, které představují typově nejzávažnější porušení práva. Jeho přísnost spočívá v tom, že ze všech sankcí nejvýraznějším způsobem omezuje nejširší okruh základních práv a svobod člověka.

Podstatou výkonu trestu odnětí svobody je dočasné omezení svobody volného pohybu a pobytu odsouzeného pachatele nuceným pobytem ve věznici. S tím také souvisí omezení jeho dalších občanských práv a svobod, jejichž výkon by byl v rozporu s účelem výkonu trestu, nebo která nemohou být vzhledem k výkonu trestu uplatněna. Odsouzený tak nemůže realizovat právo na život v prostředí své rodiny, nemůže svobodně podnikat, pracovat u zaměstnavatele, u něhož je zaměstnán, využívat svobodu shromažďovací a spolčovací ani četná další práva běžná na svobodě.

Nepodmíněný trest odnětí svobody se vykonává diferencovaně ve čtyřech základních typech věznic (§ 56 odst. 1 trestního zákoníku):

a) s dohledem,

b) s dozorem,

c) s ostrahou,

d) se zvýšenou ostrahou.

Zde jde o vnější diferenciaci výkonu trestu, která zahrnuje režimy výkonu trestu od nejmírnějšího až po nejpřísnější. Ve věznici s dohledem ad. a) je nejmírnější režim, ve věznici se zvýšenou ostrahou ad d) je pak nejpřísnější režim (blíže v § 56 odst. 2 a 3 trestního zákoníku). Způsob výkonu trestu v jednotlivých typech věznic upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody (§ 56 odst. 4 trestního zákoníku).

Vnitřní diferenciace výkonu trestu je vytvářena diferencovaným výkonem trestu v jednotlivých typech věznic. Jejím cílem je, aby méně narušení odsouzení vykonávali trest odděleně od více narušených odsouzených a aby se při zacházení s nimi uplatňovaly nápravné a převýchovné prostředky, metody a techniky úměrné stupni narušení.

Typy věznic jsou blíže charakterizovány v Řádu výkonu trestu odnětí svobody, tedy v zákonu č. 345/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Během výkonu trestu odnětí svobody může soud rozhodnout o přeřazení odsouzeného do věznice jiného typu (§ 57 trestního zákoníku). To platí jak pro zpřísnění, tak pro zmírnění zařazení. Protože se uvedené omezení vztahuje k typu věznice, v níž odsouzený vykonává trest, může dojít v průběhu několika let i k opakovanému přeřazení odsouzeného.

Podmíněné propuštění odsouzeného za zločin z výkonu trestu odnětí svobody je možné po výkonu poloviny uloženého, nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život, nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (§ 88 odst. 1 trestního zákoníku).

Odsouzení za zločin mohou být propuštěni z výkonu trestu odnětí svobody za obdobných podmínek jako bylo možné dříve u většiny odsouzených za trestné činy, tedy po polovině vykonaného trestu.

Podmíněné propuštění odsouzeného za přečin z výkonu trestu odnětí svobody na svobodu je možné i předtím, než vykonal polovinu uloženého, nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody, pouze však v případě, pokud soud dospěje k závěru, že odsouzený prokázal svým vzorným chováním a plněním svých povinností, že dalšího výkonu trestu není třeba (§ 88 odst. 2 trestního zákoníku).

U osob odsouzených za přečin je v trestním zákoníku vytvořena nově možnost podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a to již dříve než vykonají polovinu uloženého trestu, přičemž nejkratší doba výkonu trestu není v zákoně uvedena. Protože přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let (§ 14 odst. 2 trestního zákoníku), naskýtá se od 1. 1. 2010 možnost dřívějšího podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody u poměrně vysokého počtu odsouzených osob, pokud svým vzorným chováním a plněním svých povinností prokážou, že další výkon trestu u nich není zapotřebí. Tato úprava by mohla iniciovat odsouzené za přečiny k takovému chování, v jehož důsledku by je soud mohl podmíněně propustit na svobodu dříve než za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb. Není pochyb, že značný počet odsouzených pro přečiny bude navrhovat využití § 88 odst. 2 trestního zákoníku. Budou-li i soudy ve všech odůvodněných případech využívat toto ustanovení, mohlo by to mít postupně za důsledek výraznější snížení počtu odsouzených v dosud přeplněných věznicích.

V roce 2006 bylo v 35 věznicích přes 19 000 vězňů a kapacita věznic byla mírně překročena.6) Ministryně spravedlnosti JUDr. Daniela Kovářová sdělila 8. 7. 2009 novinářům, že ve věznicích je 22 tisíc osob, nejvíce od roku 2000. Dalších téměř 7500 odsouzených přitom dosud do vězení nenastoupilo. Pokud by výkon trestu nastoupila jen část těchto odsouzených, bude nutný krizový scénář, protože vězeňská služba na takový počet vězňů není připravena. "Všechny věznice, kde se vykonává výkon trestu, jsou na samé hranici přeplněnosti a některé z nich jsou přeplněné až na 130 procent. Pokud v současné době něco nepodnikneme, tak by mohlo dojít i ke kolapsu vězeňství," uvedla ministryně Kovářová.7) Existence vysokého počtu odsouzených, kteří nenastoupili výkon trestu odnětí ve věznici, zpochybňuje neodvratitelnost trestu.

Soud při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu způsobenou trestným činem. Jestliže odsouzený vykonával ochranné léčení před nástupem výkonu trestu odnětí svobody nebo v jeho průběhu, přihlédne soud i k projevenému postoji odsouzeného k výkonu ochranného léčení (§ 88 odst. 3 trestního zákoníku).

Dosud mnozí odsouzení nenastupují k výkonu trestu odnětí svobody do věznice v termínu stanoveném soudem. Účelem tohoto ustanovení je působit na odsouzené, aby napříště nastupovali včas do výkonu trestu odnětí svobody, aby s přihlédnutím ke svým majetkovým poměrům hradili škodu, kterou způsobili trestným činem a aby řádně plnili povinnosti spojené s výkonem ochranného léčení, pokud jim bylo uloženo. Po zvážení těchto skutečností by mělo být zajištěno efektivnější rozhodování o podmíněném propuštění.

Po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody lze podmíněně propustit:

- osoby odsouzené k výjimečnému trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let (§ 54 odst. 2),

- pachatele zvlášť závažných zločinů,

konkrétně osoby odsouzené za trestný čin vraždy (§ 140), zabití podle § 141 odst. 2, těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 3, mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 4, nedovoleného přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy podle § 159 odst. 3 a 4, neoprávněného odebrání tkání a orgánů podle § 164 odst. 3 a 4, obchodování s lidmi podle § 168 odst. 4 a 5, zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 2 a 3, zavlečení podle § 172 odst. 3 a 4, loupeže podle § 173 odst. 3 a 4, braní rukojmí podle § 174 odst. 3 a 4, vydírání podle § 175 odst. 3 a 4, znásilnění podle § 185 odst. 3 a 4, pohlavního zneužití podle § 187 odst. 3 a 4, obecného ohrožení podle § 272 odst. 2 a 3, nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 4, získání kontroly nad vzdušným dopravním prostředkem, civilním plavidlem a pevnou plošinou (§ 290), zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny podle § 292 odst. 3, vlastizrady (§ 309), rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312), sabotáže (§ 314), vyzvědačství podle § 316 odst. 3 a 4, válečné zrady (§ 320), násilného překročení státní hranice podle § 339 odst. 3, organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 4, genocidia (§ 400), útoku proti lidskosti (§ 401), apartheidu a diskriminace skupiny lidí (§ 402), přípravy útočné války (§ 406), styků ohrožujících mír (§ 409), použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje podle § 411 odst. 3, válečné krutosti (§ 412), perzekuce obyvatelstva (§ 413), plenění v prostoru válečných operací (§ 414) nebo zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků podle § 415 odst. 3, nehrozí-li s ohledem na okolnosti činu, za který byly odsouzeny, a povahu jejich osobnosti opakování spáchaného nebo jiného obdobného zvlášť závažného zločinu (§ 88 odst. 4 trestního zákoníku).

Osoba odsouzená k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí může být podmíněně propuštěna nejméně po dvaceti letech výkonu tohoto trestu, nehrozí-li s ohledem na okolnosti činu, za který byla odsouzena, a povahu její osobnosti opakování spáchaného nebo jiného obdobného zvlášť závažného zločinu (§ 88 odst. 5 trestního zákoníku).

Ustanovení § 88 odst. 4 a 5 trestního zákoníku zpřísňují možnost podmíněného propuštění pachatelů nejzávažnějších trestných činů a dále osob, jimž byl uložen výjimečný trest. Jejich podmíněné propuštění je možné teprve po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody, resp. po dvaceti letech výkonu trestu odnětí svobody na doživotí.

Při podmíněném propuštění stanoví soud zkušební dobu na jeden rok až sedm let; zkušební doba počíná podmíněným propuštěním odsouzeného na svobodu. Soud může zároveň vyslovit nad pachatelem dohled (§ 89 odst. 1 trestního zákoníku).

Podmíněně propuštěnému může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život; může mu též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podmíněně propuštěnému podle § 88 odst. 2 soud uloží, aby se ve zkušební době zdržoval v určeném čase zejména v nočních hodinách a ve dnech pracovního klidu a pracovního volna, ve svém obydlí, nebo aby vykonal práce ve prospěch obcí, státních nebo jiných obecně prospěšných institucí, anebo aby složil určenou peněžní částku na pomoc obětem trestné činnosti na účet soudu (§ 89 odst. 2 trestního zákoníku).

Odsouzenému podmíněně propuštěnému z výkonu trestu odnětí svobody pro přečin soud uloží nové povinnosti, neobsažené v trestním zákoně do konce roku 2009. Soud zvolí jednu ze tří možností:

- uloží podmíněně propuštěnému povinnost zdržovat se ve zkušební době, zejména v nočních hodinách a ve dnech pracovního klidu a pracovního volna, ve svém obydlí, a to až na jeden rok, a to i v případě stanovení delší zkušební doby nebo

- uloží, aby vykonal práce ve prospěch obcí, státních nebo jiných obecně prospěšných institucí ve výměře od 50 do 200 hodin, anebo

- aby složil určenou peněžní částku ve výměře od 2000 Kč do 10 000 000 Kč na pomoc obětem trestné činnosti na účet soudu: při stanovení této částky přihlédne soud také k osobním a majetkovým poměrům odsouzeného a vzhledem k tomu může stanovit, že určená částka bude zaplacena v přiměřených měsíčních splátkách (§ 89 odst. 3 trestního zákoníku).

Podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody je významným prostředkem nápravy a převýchovy odsouzeného, nikoliv jen formou dobrodiní pro něj. Již možnost, aby odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody mohli být podmíněně propuštěni z výkonu trestu vykonávaného ve věznici, pozitivně ovlivňuje vězeňskou atmosféru, dává vězňům perspektivu a může zejména méně narušené jednotlivce podněcovat k pozitivním aktivitám významným pro jejich nápravu a převýchovu. Je však třeba, aby stabilní týmy zaměstnanců Vězeňské služby, tedy speciální pedagog, psycholog, sociální pracovník a vychovatelé spolu s dozorci dokázali rozpoznat skutečné polepšení odsouzených od jejich ryze účelových postojů založených na pouhé adaptaci na život ve věznici.

Význam podmíněného propuštění není jen v předčasném propuštění odsouzeného z výkonu trestu. Vysloví-li soud, že se podmíněně propuštěný osvědčil, má se za to, že trest byl vykonán dnem, kdy byl podmíněně propuštěn (§ 91 odst. 2 trestního zákoníku).

Opětovné podmíněné propuštění z výkonu téhož trestu je možné po výkonu poloviny zbytku trestu a v případech uvedených v § 88 odst. 4 po výkonu dvou třetin zbytku trestu. Opětovné podmíněné propuštění z výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí není možné (§ 91 odst. 4 trestního zákoníku).

Podíl nepodmíněných trestů odnětí svobody na celkovém počtu odsouzených dlouhodobě klesá. V letech 1971 až 1985 činil tento podíl 35 až 40 procent. Soudy České republiky pak uložily v letech 1995 až 2000 nepodmíněný trest odnětí svobody 20 až 25 procentům odsouzených osob, v posledních letech činí tento podíl do 15 procent.

Započítání vazby do uloženého trestu: Jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v něm k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, případně do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné (§ 92 odst. 1 trestního zákoníku).

Přestože vazba není trestem, nýbrž prostředkem zajištění obviněného pro účely trestního řízení, její výkon se mnoha znaky podobá výkonu trestu a je pociťován obviněnými jako velmi citelná újma na svobodě. Proto se vazba započítává do soudem uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody a do náhradního trestu, a to bez ohledu na důvody vazby i bez ohledu na to, do jaké míry si vazbu pachatel zavinil sám. Vazbu je však možné započítat jen do trestu, který byl uložen v tomtéž trestním řízení, v němž byl pachatel ve vazbě.

Jestliže byl pachatel soudem nebo jiným orgánem potrestán a došlo k jeho novému odsouzení pro týž skutek, započítá se mu vykonaný trest do uloženého trestu, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li pachateli trest úhrnný nebo souhrnný (§ 43) nebo společný trest za pokračování v trestném činu (§ 92 odst. 2 trestního zákoníku).

Není-li započítání vazby nebo trestu možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, případně jeho výměry (§ 92 odst. 3 trestního zákoníku). Přihlédnutí k vykonané vazbě a trestu se musí vždy projevit ve prospěch pachatele. Není-li možné uložit mírnější druh trestu, přihlédne se k vykonanému trestu stanovením nižší výměry nově ukládaného trestu. Své úvahy v tomto směru musí soud uvést v odůvodnění rozsudku.

Započítání vykonaného trestu do trestu nově uloženého se provede jen za předpokladu, že je to vzhledem k druhu obou trestů možné. Započítají se především tresty stejného druhu, v některých případech to však možné nebude (např. trest zákazu určité činnosti do trestu zákazu jiné činnosti). Naproti tomu bude někdy možné i započítání mezi tresty různého druhu (propadnutí věci, propadnutí majetku, peněžitý trest).

Započítání vazby a trestu vykonaných v cizině je upraveno v § 93 trestního zákoníku obdobně jako započítávání vazby a trestu uloženého a vykonaného v České republice.

PODMÍNĚNÉ ODSOUZENÍ K TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY

Trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu, je v oddílu šestém trestního zákona nazván podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody (§ 81 - § 87 trestního zákoníku).

Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody není samostatným druhem trestu, protože není uvedeno v taxativním výčtu trestů, které jsou obsaženy v § 52 odst. 1 trestního zákona ani u jednotlivých skutkových podstat ve zvláštní části trestního zákoníku. Jde o prostředek dosažení účelu trestního zákona, který se užívá také u mladistvých.

Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody je jednou ze tří forem trestu odnětí svobody. Jeho podstata spočívá v tom, že soud vynese odsuzující rozsudek a uloží trest odnětí svobody, avšak jeho výkon odloží, je-li předpoklad, že se odsouzený bude ve zkušební době řádně chovat a vyhoví uloženým podmínkám. Je významným prostředkem výchovného působení, neboť se předpokládá, že již samo odsouzení, hrozba výkonem tohoto trestu, omezení a podmínky týkající se výchovy odsouzeného na něj budou mít dostatečný vliv z hlediska individuální i generální prevence, že účel trestu bude naplněn již tím, že soud uloží pachateli trest odnětí svobody, jehož výkon podmíněně odloží na zkušební dobu (tzn. podmíněným odsouzením).

Soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšující tři roky, jestliže vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu, má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu (§ 81 odst. 1 trestního zákoníku).

Podmíněně lze odložit pouze výkon trestu odnětí svobody nepřevyšující tři roky, přičemž rozhoduje konkrétní výměra trestu stanovená soudem, nikoli trestní sazba za trestný čin. Protože podle dřívějšího trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 mohl soud podmíněně odložit pouze výkon trestu odnětí svobody nepřevyšující dva roky, mohou soudy od 1. 1. 2010 podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odkládat výkon trestu odnětí svobody u výrazně širšího okruhu odsouzených než v minulosti. Není přitom podstatné, zda budou soudy ukládat trest za úmyslný nebo nedbalostní trestný čin, ani zda jde o trest úhrnný nebo souhrnný.

Závěr o dosažení účelu trestu i bez jeho výkonu musí vycházet z konkrétního zhodnocení okolností vztahujících se na osobu pachatele i trestný čin, především z hledisek uvedených v § 81 odst. 1 trestního zákoníku. Zřetel k osobě pachatele znamená nutnost přihlížet k celkovému profilu pachatelovy osobnosti, k jeho povahovému založení, charakterovým vlastnostem, sklonům a zálibám, k jeho vztahu k práci, k rodině a ke společnosti. Soud však nemůže odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšující tři roky pouze s odůvodněním, že jsou kapacity věznic překročeny.

Dosavadní život pachatele bude důvodem uložení podmíněného odsouzení zejména za předpokladu dosavadního vedení řádného života. V této souvislosti je třeba zkoumat zejména skutečnosti z dosavadního života pachatele, související se spácháním jeho činu, jeho chování po spáchání trestného činu až do rozhodování soudu, případnou recidivu atd. Je vždy třeba hodnotit dosavadní život pachatele jako celek.

Prostředí, ve kterém pachatel pracuje a žije, může mít protichůdné vlivy. Na jedné straně může v některých případech ovlivňovat druh i způsob spáchaní trestného činu, např. bytové krádeže, vykrádání vozidel apod. Na druhé straně však vhodné životní a pracovní prostředí ovlivňuje možnost nápravy pachatele a někdy i jeho převýchovu. Potom v případě podmíněného odsouzení není pachatel vytrhován ze svých společensky prospěšných vazeb a prostředí, v němž se pohybuje, na něj může mít kladný vliv.

Okolnostmi případu jsou takové, které mají vliv na společenskou závažnost trestného činu a jeho vliv na ostatní členy společnosti.

Zřetel k výchovnému vlivu zájmového sdružení občanů, které nabídlo převzetí záruky za nápravu pachatele, může odůvodnit podmíněné odsouzení i v případech, kdy by jinak soud takové opatření za postačující nepovažoval. Zhodnocení výchovného vlivu zájmového sdružení musí mít oporu v konkrétních skutkových zjištěních, týkajících se reálné možnosti zájmového sdružení soustavně, systematicky a pozitivně ovlivňovat chování pachatele.

Je-li pachatel uznán vinným např. z trestného činu dle § 250 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, se sazbou od jednoho roku do pěti let odnětí svobody, může soud podmíněně odložit trest v případě, že pachateli uloží trest odnětí svobody nejvýše do tří let.

Podmíněné odsouzení je u mladistvých přípustné u širšího okruhu trestných činů než u plně trestně odpovědných pachatelů, a to vždy, pokud má soud po provedeném dokazování důvodně za to, že účelu bude dosaženo i bez výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Možnost podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody lze podle § 24 odst. 1 písm. i), § 33 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže využít také u mladistvých pachatelů.

Povolení podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody se netýká výkonu ostatních trestů uložených vedle tohoto trestu (§ 81 odst. 2 trestního zákoníku). Podmíněný odklad výkonu trestu se týká pouze trestu odnětí svobody, a proto podmíněné odsouzení nemá vliv na výkon ostatních uložených druhů trestů ani na výkon ochranných opatření.

Zkušební dobu při podmíněném odsouzení stanoví soud na jeden rok až pět let; zkušební doba počíná právní mocí rozsudku (§ 82 odst. 1 trestního zákoníku).

U mladistvého stanoví soud pro mládež zkušební dobu od jednoho roku do tří let (§ 33 zákona o soudnictví ve věcech mládeže). O délce zkušební doby soud rozhoduje podle hledisek, z nichž vychází při vyměřování trestu, bere tedy v úvahu především stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost a možnosti jeho nápravy.

Podmíněně odsouzenému může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil (§ 82 odst. 2 trestního zákoníku).

Soud může podmíněně odsouzenému uložit zejména podrobit se výcviku pro získání vhodné pracovní kvalifikace, nebo vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy, nebo léčení závislosti na návykových látkách, vhodným programům psychologického poradenství, nebo zdržet se návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami, zdržet se neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob, zdržet se hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek, zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek, uhradit dlužné výživné nebo jinou dlužnou částku, veřejně se osobně omluvit poškozenému, nebo poskytnout poškozenému přiměřené zadostiučinění.

Jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povinností uvedených v § 48 odst. 4, a) podrobit se výcviku pro získání vhodné pracovní kvalifikace, též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže (dohled probačního úředníka, probační program, výchovné povinnosti, výchovná omezení, napomenutí s výstrahou) za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé (§ 82 odst. 3 trestního zákoníku).

Jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, že se trest odnětí svobody vykoná. O vykonání trestu odnětí svobody může rozhodnout soud i během zkušební doby, nejen po jejím skončení.

Výjimečně může soud ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a to vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného a:

- stanovit nad odsouzeným dohled,

- přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dva roky, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v § 82 odst. 1, nebo

- stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život (§ 83 odst. 1 trestního zákoníku).

Zákonná fikce, že se podmíněně odsouzený osvědčil, je upravena v § 83 odst. 3 trestního zákoníku. Nevysloví-li soud do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí, že se podmíněně odsouzený osvědčil, ani nerozhodne, že se trest vykoná, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil.

Toto ustanovení nahrazuje rozhodnutí soudu o tom, že se podmíněně odsouzený osvědčil, protože vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám. Tato fikce nastává již ze zákona, a to i v případech, kdy podmíněně odsouzený ve zkušební době nevedl řádný život a nevyhověl uloženým podmínkám.

Pokud soud v uvedené lhůtě jednoho roku od uplynutí zkušební doby nerozhodne o osvědčení podmíněně odsouzeného, je to z rozličných důvodů. Někdy soud nemůže vydat rozhodnutí o osvědčení, protože čeká na výsledek řízení o trestném činu, který podmíněně odsouzený spáchal ve zkušební době. Jindy soud nerozhodne o osvědčení v důsledku nemoci soudce, jeho pracovního vytížení, nedbalosti apod.

Pokud soud vysloví, že se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil, hledí se na pachatele jako by nebyl odsouzen (§ 83 odst. 4 trestního zákoníku), nelze toto rozhodnutí dodatečně změnit. Není to možné ani v případě, že se dodatečně zjistí, že se podmíněně odsouzený ve zkušební době dopustil trestné činnosti. Ani v takovém případě nelze dodatečně vyslovit, že se původní podmíněný trest odnětí svobody vykoná.

Rozhodne-li soud podle odstavce 1, že se trest vykoná, rozhodne zároveň o způsobu výkonu trestu (§ 83 odst. 5 trestního zákoníku).

Soud může dát podmíněně odsouzenému příkaz k určitému konání, zejména pak povinnost:

- podrobit se výcviku pro získání vhodné pracovní kvalifikace,

- podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy,

- podrobit se léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením podle tohoto zákona,

- podrobit se vhodným programům psychologického poradenství [§ 48 odst. 4 písm. a) až d) trestního zákoníku].

Soud může podmíněně odsouzenému stanovit zákaz určitého konání, a to zejména:

- zdržet se návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami,

- zdržet se neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob,

- zdržet se hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek,

- zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek,

- uhradit dlužné výživné nebo jinou dlužnou částku, - veřejně se osobně omluvit poškozenému, nebo

- poskytnout poškozenému přiměřené zadostiučinění [§ 48 odst. 4 písm. e) až k) trestního zákoníku].

Citovaný výčet omezení a povinností je pouze demonstrativní, soud může uložit podmíněně odsouzenému i jiné, zde neuvedené přiměřené povinnosti a omezení, s cílem dosáhnout nápravy pachatele v průběhu zkušební doby.

Trest odnětí svobody podmíněně odložený na zkušební dobu, ukládaný podle § 58 an. trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, ukládaly soudy každoročně 50 až 60 procentům z celkového počtu odsouzených, a to za právního stavu, kdy soud mohl podmíněně odložit pouze výkon trestu odnětí svobody nepřevyšující dva roky. Protože podle § 81 odst. 1 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 může soud podmíněně odkládat výkon trestu odnětí svobody nepřevyšující tři roky, lze jej nyní využívat u výrazně širšího okruhu odsouzených než v minulosti. Pokud budou soudy využívat této možnosti v praxi ve všech odůvodněných případech, mohlo by to umožnit ukládání nižšího počtu nepodmíněných trestů odnětí svobody.

PODMÍNĚNÉ ODSOUZENÍ K TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY S DOHLEDEM

Trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu za současného uložení dohledu, je v oddílu čtvrtém trestního zákoníku nazván podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody s dohledem (§ 84-§ 87 trestního zákoníku). Podstatně přesněji než v dřívější právní úpravě se v trestním zákoníku vymezuje pojem a obsah dohledu, jehož smyslem je především umožnit další způsob alternativního potrestání pachatele, bez výkonu trestu odnětí svobody.

Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem není samostatným druhem trestu, protože není uvedeno v taxativním výčtu trestů v § 52 odst. 1 trestního zákoníku ani u jednotlivých skutkových podstat v jeho zvláštní části.

Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem je jednou ze tří forem trestu odnětí svobody, které umožňuje výraznější individualizaci v přístupu soudů k trestání pachatelů méně závažných trestných činů než u trestu odnětí svobody, jehož výkon je soudem nařízen, nebo jehož výkon je podmíněně odložen na zkušební dobu.

Jde o formu probace, tedy organizování a vykonávání dohledu nad odsouzeným, jeho kontrolu, sledování chování odsouzeného ve zkušební době, individuální pomoc podmíněně odsouzenému a působení na něj, aby vedl řádný život a vyhověl soudem uloženým podmínkám. Cílem probace je obnova narušených právních i společenských vztahů.

Soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšující tři roky, vysloví-li zároveň nad pachatelem dohled, je-li třeba zvýšeně sledovat a kontrolovat chování pachatele a poskytnout mu potřebnou péči a pomoc ve zkušební době, jestliže vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu. Na výkon dohledu se užije obdobně § 49 až § 51 (§ 84, § 81 odst. 1 trestního zákoníku).

Dohled úředníka Probační a mediační služby nad pachatelem navazuje na úpravu obsaženou v zákoně č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, ve znění pozdějších předpisů.

Dohled je pravidelný osobní kontakt pachatele s úředníkem Probační a mediační služby, spolupráce při vytváření a realizaci probačního plánu dohledu ve zkušební době a kontrola dodržování podmínek uložených pachateli soudem nebo vyplývajících ze zákona (§ 49 odst. 1 trestního zákoníku).

Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem je možné při splnění stejných podmínek, jaké jsou požadovány pro podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody.

Podmíněné odsouzení s dohledem se od podmíněného odsouzení odlišuje pouze uložením dohledu nad pachatelem, který vysloví soud zároveň s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody.

Účelem dohledu, který nad pachatelem vykonává probační úředník, je:

- sledování a kontrola chování pachatele, čímž je zajišťována ochrana společnosti a snížení možnosti opakování trestné činnosti,

- odborné vedení a pomoc pachateli s cílem zajistit, aby v budoucnu vedl řádný život (§ 49 odst. 2 a 3 trestního zákoníku).

Dohled má současně plnit obě uvedené funkce. Nemá být omezen pouze na kontrolu chování pachatele, nýbrž má pozitivně ovlivňovat jeho chování, motivovat a vést ho k řešení jeho aktuální životní situace. Účelem je, aby pachatel získal vhodné sociální zázemí, hledal perspektivy svého dalšího uplatnění, vypořádal se s následky spáchaného trestného činu apod. a aby posílil nebo nabyl schopnost žít v souladu se společenskými normami. Dohled by měl rovněž přispět k tomu, aby si pachatel uvědomil nepřípustnost kriminálního jednání a přistupoval aktivně k plnění podmínek uloženého trestu. Základním předpokladem dosažení účelu dohledu je znalost osoby pachatele a jeho rodinného sociálního zázemí.

Pachatel, kterému byl uložen dohled, je povinen: - spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu probační úředník stanoví, a plnit probační plán dohledu,

- dostavovat se k probačnímu úředníkovi ve lhůtách, které mu probační úředník stanoví,

- informovat probačního úředníka o svém pobytu, zaměstnání a zdrojích obživy, dodržování soudem uložených přiměřených omezení a přiměřených povinností a jiných důležitých okolnostech pro výkon dohledu určených probačním úředníkem,

- umožnit probačnímu úředníkovi vstup do obydlí, ve kterém se zdržuje (§ 50 trestního zákoníku).

Probační úředník je povinen vykonávat dohled nad pachatelem v souladu s vytvořeným probačním plánem, být mu nápomocen v jeho záležitostech a plnit pokyny předsedy senátu směřující k výkonu dohledu a k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Probační úředník je povinen probační plán pravidelně aktualizovat s přihlédnutím k výsledkům dohledu a k osobním, rodinným a jiným poměrům pachatele (§ 51 odst. 1 trestního zákoníku).

Poruší-li pachatel závažným způsobem nebo opakovaně podmínky dohledu, probační plán nebo přiměřená omezení a přiměřené povinnosti, informuje o tom probační úředník bez zbytečného odkladu předsedu senátu soudu, který dohled uložil. Při méně závažném porušení stanovených podmínek, probačního plánu nebo přiměřených omezení a přiměřených povinností probační úředník upozorní pachatele na zjištěné nedostatky a dá mu poučení, že v případě opakování nebo závažnějšího porušení stanovených podmínek, probačního plánu nebo přiměřených omezení a přiměřených povinností o tom bude informovat předsedu senátu (§ 51 odst. 2 trestního zákoníku).

Nestanoví-li předseda senátu jinak, zpracuje probační úředník nejméně jednou za šest měsíců zprávu, ve které informuje předsedu senátu soudu, který dohled uložil, o průběhu výkonu dohledu nad pachatelem, o dodržování stanovených podmínek, probačního plánu a přiměřených omezení a přiměřených povinností pachatelem a o jeho poměrech (§ 51 odst. 3 trestního zákoníku).

Hlavním způsobem kontaktu odsouzeného pachatele s úředníkem Probační a mediační služby by měl být profesionálně vedený rozhovor, nikoli pouhé pasivní předávání informací. Spolupráce probačního úředníka s odsouzeným při vytváření a realizaci probačního programu má být zaměřena na bližší obsahové vymezení jednotlivých povinností, omezení a podmínek stanovených soudem nebo vyplývajících ze zákona.

Zapojením odsouzeného do tvorby probačního programu má dojít k jeho pozitivnímu motivování k plnění povinností stanovených ve zkušební době a také přispět k účelnému řešení jeho osobních problémů. Probační program zahrnuje stanovení cíle a konkrétních postupů orientovaných na změnu životních postojů odsouzeného, jeho vztahu k sociálnímu okolí a na odstraňování rizikových faktorů jeho chování. Kontrola uskutečňovaná v rámci dohledu se týká jednak dodržování podmínek uložených soudem, jednak dodržování podmínek vyplývajících přímo ze zákona, tedy vedení řádného života a plnění povinností plynoucích z dohledu. Úkolem probačních úředníků je kontrolovat plnění uložených omezení a povinností (§ 330a odst. 1 trestního řádu).

Dohled probačního úředníka nad obviněným je institutem trestního řádu, který umožňuje nahrazení vazby [§ 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu].

Trest podmíněného odsouzení s dohledem mají soudy ukládat především pachatelům, kteří před spácháním trestného činu nevedli řádný život a u nichž je proto nezbytné k dosažení nápravy intenzivněji sledovat a usměrňovat jejich chování během zkušební doby. Má však své opodstatnění také u prvotrestaných pachatelů, u nichž by podmíněné odsouzení bez dohledu, vzhledem k vymezené délce podmíněného odloženého trestu, nebo vzhledem k nedostatku dohledu, nebylo k dosažení účelu trestu postačující. Lze jej plně uplatnit i u mladistvých (§ 16, § 17, § 33 zákona o soudnictví ve věcech mládeže).

Zkušební dobu při podmíněném odsouzení s dohledem stanoví soud na jeden rok až pět let; zkušební doba počíná právní mocí rozsudku (§ 85 odst. 1 trestního zákoníku).

Podmíněně odsouzenému, nad kterým byl stanoven dohled, může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil (§ 85 odst. 2 trestního zákoníku).

Jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení nebo přiměřených povinností uvedených v § 48 odst. 4, též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé (§ 85 odst. 3 trestního zákoníku).

Rozhodnutí soudu o podmíněném odsouzení s dohledem je upraveno v § 86 trestního zákoníku.

Vedl-li podmíněně odsouzený v době dohledu řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to případně již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení s dohledem v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a:

- stanovit nad odsouzeným další povinnosti v rámci uloženého dohledu,

- přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dva roky, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v § 85 odst. 1, nebo

- stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život (§ 86 odst. 1 trestního zákoníku).

Má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil, neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil (§ 86 odst. 2 trestního zákoníku).

Zde je upravená zákonná fikce, že se podmíněně odsouzený, nad nímž byl vysloven dohled, osvědčil. Takto je nahrazeno rozhodnutí soudu o tom, že se podmíněně odsouzený osvědčil, protože vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám. Tato fikce se uplatňuje i v případech, kdy podmíněně odsouzený, nad nímž byl vysloven dohled, ve zkušební době nevedl řádný život a nevyhověl uloženým podmínkám, pokud na tom, že soud nerozhodl, nenese podmíněně odsouzený vinu.

Na podmíněně odsouzeného se hledí jako by nebyl odsouzen, vysloví-li soud, že se osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil (§ 86 odst. 3 trestního zákoníku).

Rozhodne-li soud podle odstavce 1, že se trest vykoná, rozhodne zároveň o způsobu výkonu trestu (§ 86 odst. 4 trestního zákoníku).

Pokud odsouzený porušil podmínky dohledu nebo přiměřená omezení či povinnosti, informuje probační úředník předsedu senátu soudu, který dohled uložil, bez zbytečného odkladu. Tento postup se uplatňuje při porušení podmínek závažnějšího nebo soustavnějšího charakteru. V jiných případech se může probační úředník omezit na upozornění pachatele na zjištěné nedostatky a poučit ho, že v případě opakování nebo závažnějšího porušení podmínek o tom bude informovat předsedu senátu. O průběhu výkonu dohledu nad pachatelem, o plnění přiměřených omezení a povinností a o poměrech pachatele, je předseda senátu informován rovněž prostřednictvím zprávy, kterou je probační úředník povinen zpracovat nejméně jednou za šest měsíců.

Podmíněné odsouzení s dohledem je typickou formou probace v užším právním smyslu. Probací se rozumí určitý typ rozhodnutí soudu, které je učiněno vůči pachateli, který byl shledán vinným ze spáchání trestného činu, spočívající v tom, že pachatel zůstává na svobodě, přičemž je podroben určitým podmínkám a dohledu probačního úředníka.

Probace v širším právním smyslu je nejen forma soudního opatření, ale i systém služeb a funkcí zajišťovaných a organizovaných probační službou. Z tohoto pojetí vychází vymezení probace v § 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže.

Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem bylo do trestního zákona č. 140/1961 Sb. začleněno zákonem č. 253/1997 Sb., s účinností od 1. 1. 1998. V posledních letech je ukládáno každoročně asi dvěma procentům z odsouzených osob, což je zcela nedostačující. Současná úprava obsažená v § 84 až § 87 trestního zákoníku vytváří předpoklady pro to, aby soudy ukládaly tento trest výrazně častěji než dosud. Na tuto právní úpravu by bylo žádoucí reagovat zvýšením počtu probačních úředníků. Náklady na ně by byly nepochybně nižší než prostředky vynakládané státem na výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, obzvláště pak v případech, kdy odsouzení ve věznici nepracují.


6. Domácí vězení

V trestním zákoníku je do systému sankcí začleněn nový trest domácího vězení, který je podrobně rozveden v § 60-§ 61. Účelem tohoto trestu, který nebyl součástí trestů v dřívějším trestním zákoně č. 140/1961 Sb., je především zachování pozitivních rodinných a pracovních vazeb odsouzeného a také dosažení značné úspory prostředků jinak vynakládaných na výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody ve věznici.

Soud může uložit trest domácího vězení až na dva roky, odsuzuje-li pachatele přečinu, jestliže:

- vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele lze mít důvodně za to, že postačí uložení tohoto trestu, a to případně i vedle jiného trestu, a

- pachatel dá písemný slib, že se ve stanovené době bude zdržovat v obydlí na určené adrese (§ 60 odst. 1 trestního zákoníku).

Trest domácího vězení lze uložit osobám odsuzovaným pro přečin, tzn. pro kterýkoliv nedbalostní trestný čin a úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Trest domácího vězení je od 1. 1. 2010 alternativou především k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a proto jej mohou soudy ukládat těm pachatelům přečinů, kterým lze s přihlédnutím k povaze a závažnosti činu, osobě pachatele i možnostem jeho resocializace uložit trest odnětí svobody, přesto však lze dospět k závěru, že vůči nim postačuje podstatně menší intenzita zásahu v podobě domácího vězení.

Trest domácího vězení nelze uložit osobám odsuzovaným pro zločin, tzn. za trestný čin, za který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby od pěti let výše.

Trest domácího vězení může být uložen jako samostatný trest, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba (§ 60 odst. 2 trestního zákoníku).

Nestanoví-li soud v rozsudku jinak, trest domácího vězení spočívá v povinnosti odsouzeného zdržovat se v určeném obydlí ve dnech pracovního klidu a pracovního volna po celý den a v ostatních dnech v době od 20.00 do 05.00 hodin, nebrání-li mu v tom důležité důvody, zejména výkon zaměstnání nebo povolání nebo poskytnutí zdravotní péče ve zdravotnickém zařízení v důsledku jeho onemocnění; zdravotnické zařízení je na vyžádání orgánu činného v trestním řízení povinno mu tuto skutečnost sdělit. Soud může odsouzenému povolit navštěvování pravidelných bohoslužeb nebo náboženských shromáždění i ve dnech pracovního klidu a pracovního volna (§ 60 odst. 3 trestního zákoníku).

Soud může uložit pachateli na dobu výkonu tohoto trestu přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil (§ 60 odst. 4 trestního zákoníku).

Jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povinností uvedených v § 48 odst. 4, též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé (§ 60 odst. 5 trestního zákoníku).

Ukládá-li soud trest domácího vězení, stanoví pro případ, že by výkon tohoto trestu byl zmařen, náhradní trest odnětí svobody až na jeden rok (§ 61 odst. 1 trestního zákoníku).

Zmařením trestu domácího vězení se rozumí nedodržení jeho podmínek stanovených v § 60 odst. 3 až 5; v takovém případě soud rozhodne o výkonu celého náhradního trestu odnětí svobody (nikoliv jeho poměrné části) a zároveň stanoví i způsob jeho výkonu (§ 61 odst. 2 trestního zákoníku).

Trest domácího vězení může přinést zákonem sledovaný účel pouze v případě, že bude zabezpečena důsledná kontrola, zda osoby jimž byl trest domácího vězení uložen, plní své povinnosti, zejména zda se zdržují v určeném obydlí v soudem stanovenou dobu (a plní povinnosti stanovené soudem). V důvodové zprávě k vládnímu návrhu obsaženém v § 60 trestního zákoníku se uvádí, že "kontrolu trestu domácího vězení budou zajišťovat probační úředníci nebo bude zavedeno elektronické sledování za použití tzv. náramků".

Dosud však nejsou v rozpočtu ministerstva spravedlnosti finanční prostředky na pořízení elektronických náramků k elektronickému sledování odsouzených k trestu domácího vězení, neuskutečnilo se ani výběrové řízení na firmu, která by provozovala elektronické sledování, není dořešeno, zda by odsouzení mohli platit za užívání náramku poplatek, ani v jaké výši.

Podmínkou ukládání trestu domácího vězení upraveného v § 60 trestního zákoníku není elektronické sledování odsouzených k trestu domácího vězení za pomoci náramku.

Problémy však lze očekávat se zabezpečováním výkonu trestu domácího vězení. Podle § 334b trestního řádu, ve znění zákona č. 41/2009 Sb., kontrolu výkonu trestu domácího vězení zajišťuje Probační a mediační služba ve spolupráci s provozovatelem elektronického kontrolního systému, který umožňuje detekci pohybu odsouzeného nebo namátkovou kontrolu prováděnou probačním úředníkem; za tímto účelem je odsouzený povinen probačnímu úředníkovi umožnit vstup do místa výkonu trestu.

Důsledky nedodržování podmínek výkonu trestu domácího vězení jsou upraveny v novelizovaném trestním řádu. Nedodržuje-li odsouzený stanovené podmínky domácího vězení a uložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti, sdělí tuto skutečnost provozovatel elektronického kontrolního systému nebo probační úředník vykonávající kontrolu bezodkladně soudu, který výkon trestu nařídil (§ 334c trestního řádu).

Zde je zřejmé, že zákonodárce počítal s tím, že v období od přijetí trestního zákoníku parlamentem dojde k zavedení elektronického kontrolního systému. Návrh trestního zákoníku byl v poslanecké sněmovně přijat 11. 11. 2008, v senátu 8. 1. 2009 a prezident nový zákon podepsal 27. 1. 2009. Přesto až do současnosti nebyl vybrán provozovatel elektronického kontrolního systému. Proto při kontrole výkonu trestu domácího vězení nemůže Probační a mediační služba spoléhat na spolupráci s provozovatelem elektronického kontrolního systému, a to zřejmě nejméně po dobu jednoho roku.8) Kontrolu odsouzených k trestu domácího vězení budou pracovníci probační a mediační služby zabezpečovat telefonicky a návštěvami.

Pokud v možnostech pracovníků probační a mediační služby, jejichž počet se má zvýšit o 90 osob, nebude zajistit průběžnou kontrolu odsouzených k trestu domácího vězení, může dojít v praxi k jednomu ze dvou negativních dopadů. Buď budou soudy za této situace ukládat trest domácího vězení od 1. 1. 2010 jen občas, což je v rozporu s potřebami společnosti, jednotlivých odsouzených i jejich rodin. Nebo budou soudy ukládat trest domácího vězení ve všech případech, kdy proto budou zákonné podmínky, avšak kontrola odsouzených nebude zabezpečena na potřebné úrovni a v takovém případě by tento trest neplnil svůj účel.9)

Trest domácího vězení mohou soudy ukládat od 1. 1. 2010, tedy ode dne účinnosti trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb.), protože novela trestního zákoníku se ukládání trestu domácího vězení nedotkla. Trest domácího vězení je jedním z trestů, které mohou soudy ukládat podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Pouze systém elektronického sledování odsouzených k trestu domácího vězení pomocí náramků nebyl vytvořen. Na možnosti, aby soudy ukládaly trest domácího vězení s účinností od 1. 1. 2010 však nic nemění ani problémy se zabezpečením a financováním elektronických náramků pro odsouzené, ani nedostatečné počty probačních úředníků. Přesto by to mohlo mít za důsledek, že by některé soudy mohly váhat, zda uložit trest domácího vězení obžalovaným za situace, kdy nelze vyloučit problémy s kontrolou výkonu tohoto trestu.

Podle mluvčí resortu ministerstva spravedlnosti má v praxi elektronický systém kontroly odsouzených k trestu domácího vězení vypadat takto: Po nasazení elektronického náramku bude do bydliště umístěn stacionární RFID přijímač, a to tak, aby s ním nebylo možné manipulovat (plomba, geografická kotva) a ve vymezeném čase (např. od 20.00 hod. do 05:00 hod.) bude detekovat přítomnost vysílače - náramku. Pokud náramek signál nezachytí, bude následovat kontrolní telefonát. Když ani ten nezjistí, že odsouzený k trestu domácího vězení je tam, kde má být, přijde na kontrolu probační úředník. Nezjistí-li přítomnost odsouzeného, vyrozumí o této skutečnosti příslušný soud, který rozhodne o dalším opatření.10)

Zavedení systému elektronického dohledu za pomoci náramků si vyžádá částku v řádu stovek milionů korun a roční provoz desítky milionů korun, v závislosti na počtu odsouzených k trestu domácího vězení. Roční náklady na kontrolu jednoho odsouzeného k trestu domácího vězení v systému elektronického dohledu by však byly desetkrát nižší než náklady na odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody.11)

Plánovaný projekt domácího vězení by měl fungovat s pomocí speciálních náramků monitorujících pohyb odsouzených. Současně bude těmto lidem v místě bydliště instalováno zařízení, které bude do centrálního snímače vysílat informace o pohybu této osoby. "Protože je to projekt finančně náročný, tak jsme vymysleli systém přenesení finanční zátěže na odsouzené," uvedla JUDr. Daniela Kovářová. Odsouzení k trestu domácího vězení by za každý den s náramkem na ruce zaplatili určitou sumu, která by ale byla nižší než za pobyt ve vazbě či výkonu trestu. Poplatek by mohl být kolem 4000 až 5000 korun měsíčně. Do projektu by mohlo být zapojeno až několik tisíc odsouzených. To by podle generálního ředitele Vězeňské služby generálmajora PhDr. Luďka Kuly vyřešilo problém českého vězeňství.12)

Vláda ČR na svém zasedání dne 12. 10. 2009 vzala na vědomí materiál ministerstva spravedlnosti o implementaci (doplnění) institutu trestu domácího vězení a elektronického monitoringu do trestního práva České republiky, který počítá se třemi časovými fázemi:

V I. fázi se bude uplatňovat pouze namátková kontrola trestu domácího vězení pracovníky Probační a mediační služby. Tato fáze potrvá od 1.1.2010 do zavedení elektronického kontrolního systému.

Ve II. fázi bude zaveden Elektronický monitoring odsouzených. Plánuje se výběrové řízení, ze kterého vzejde externí poskytovatel, který zajistí monitorovací systém (předpoklad je rok 2011).

Ve III. fázi, plánováné na období 2011 - 2013, se má dosáhnout úplného propojení aplikace trestu domácího vězení a elektronického monitorovacího systému s novými legislativními úpravami a komplexní implementace do praxe české justice.


7. Obecně prospěšné práce

Soud může uložit trest obecně prospěšných prací, odsuzuje-li pachatele za přečin; jako samostatný trest může být trest obecně prospěšných prací uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba (§ 62 odst. 1 trestního zákoníku).

Trest obecně prospěšných prací lze uložit pouze za přečiny, tzn. za všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let.

Trest obecně prospěšných prací nelze uložit za zločiny, tzn. za trestné činy, tedy za úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby od pěti let.

Trest obecně prospěšných prací přichází v úvahu v případech, kdy by jinak bylo namístě uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. To znamená, že trest obecně prospěšných prací je alternativou nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to v případech, v nichž by bylo potřebné uložit jen krátkodobý nepodmíněný trest odnětí svobody. Krátkodobým trestem odnětí svobody je trest ve výměře do několika měsíců.

Soud trest obecně prospěšných prací zpravidla neuloží, jde-li o pachatele, kterému byl trest obecně prospěšných prací v době tří let předcházejících uložení tohoto druhu trestu přeměněn na trest odnětí svobody podle § 65 odst. 2 (§ 62 odst. 2 trestního zákoníku).

Toto nové ustanovení bylo vytvořeno na základě zkušeností z praxe, protože trest obecně prospěšných prací soudy někdy ukládaly opakovaně bez ohledu na to, že odsouzený v předchozích případech tento trest mařil nebo jej řádně nevykonával. Ani toto ustanovení formulace však nevylučuje, aby v případech, ve kterých je to odůvodněno změnou postoje pachatele, byl znovu trest obecně prospěšných prací uložen.

Trest obecně prospěšných prací spočívá v povinnosti odsouzeného provést ve stanoveném rozsahu práce k obecně prospěšným účelům spočívající v údržbě veřejných prostranství, úklidu a údržbě veřejných budov a komunikací nebo jiných činnostech ve prospěch obcí, nebo ve prospěch státních nebo jiných obecně prospěšných institucí, které se zabývají vzděláním a vědou, kulturou, školstvím, ochranou zdraví, požární ochranou, ochranou životního prostředí, podporou a ochranou mládeže, ochranou zvířat, humanitární, sociální, charitativní, náboženskou, tělovýchovnou a sportovní činností. Práce nesmí sloužit výdělečným účelům odsouzeného (§ 62 odst. 3 trestního zákona).

Toto nově formulované ustanovení výrazně rozšiřuje okruh činností, které lze vykonávat v rámci trestu obecně prospěšných prací. Podstatné je, že odsouzení mohou od 1. 1. 2010 vykonávat také kvalifikované práce a nejen pouze práce obdobné pracím úklidovým a údržbářským. To má značný význam zejména u činností ve prospěch jiných institucí než obcí, např. institucí zabývajících se vzděláním, kulturou, školstvím, humanitární, sociální, charitativní, náboženskou, tělovýchovnou a sportovní činností.

Nová právní úprava trestu obecně prospěšných prací vymezuje podmínky pro jeho ukládání odlišně od dosavadní právní úpravy.

Výkon obecně prospěšných prací má spočívat ve spolupráci obecních úřadů a Probační a mediační služby (srov. zákon č. 257/2000 Sb.), která bude zajišťovat jejich výkon ve spolupráci s dalšími organizacemi, charitativními, církevními a dalšími subjekty.

Výměra trestu obecně prospěšných prací je uvedena v § 63 trestního zákoníku. Trest obecně prospěšných prací může soud uložit ve výměře od 50 do 300 hodin (§ 63 odst. 1 trestního zákoníku).

Nově došlo v trestním zákoníku ke snížení výměry trestu obecně prospěšných prací na rozsah od 50 do 300 hodin (podle dřívějšího trestního zákona od 50 do 400 hodin), která se přibližuje délce ukládaných trestů obecně prospěšných prací ve vyspělých evropských zemích.

Soud může uložit pachateli na dobu trestu i přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou přečinem způsobil (§ 63 odst. 2 trestního zákoníku).

Jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povinností uvedených v § 48 odst. 4, též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé (§ 63 odst. 3 trestního zákoníku).

Samostatně je upravena možnost využití trestů obecně prospěšných prací u pachatelů ve věku blízkém věku mladistvých, uložením některého z výchovných opatření uvedených v § 15 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, a to dohledu probačního úředníka, probačního programu, výchovných povinností, výchovných omezení nebo napomenutí s výstrahou.

Při ukládání trestu obecně prospěšných prací přihlédne soud ke stanovisku pachatele, k jeho zdravotnímu stavu a k možnosti uložení tohoto trestu. Trest obecně prospěšných prací neuloží, je-li pachatel zdravotně nezpůsobilý k soustavnému výkonu práce (§ 64 trestního zákoníku).

Vzhledem k tomu, že odsouzení mohou od 1. 1. 2010 vykonávat také kvalifikované práce, lze očekávat, že se jen ojediněle budou vyskytovat nesouhlasná stanoviska odsouzených v podobě odmítnutí určitého druhu legální nucené práce [srov. čl. 4 odst. 3 písm. a) evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 9 odst. 2 písm. a) LPS, § 62 odst. 3 a § 63 odst. 1 trestního zákoníku] prováděné k obecnému prospěchu. Zejména provádění úklidu a údržby veřejných prostranství a komunikací ve prospěch obcí považovali dosud někteří obžalovaní za tak významné zostuzení své osoby, že nesouhlasili s uložením tohoto trestu, který měl být prováděn na veřejnosti, před zraky jejich spoluobčanů a raději vykonali několikaměsíční nepodmíněný trest odnětí svobody uložený soudem místo trestu obecně prospěšných prací.

V trestním zákoníku však není stanoveno, že trest obecně prospěšných prací může soud uložit jen se souhlasem pachatele. Proto soud nemusí nesouhlasné stanovisko pachatele respektovat a je oprávněn mu i přesto uložit tento druh trestu, má-li k takovému rozhodnutí dostatečný podklad a v odůvodnění rozsudku se náležitě vypořádat s nesouhlasným stanoviskem pachatele.

S vyjádřením pachatele k tomu, zda mu má být tento druh trestu ukládán, případně za jakých podmínek (jaký druh prací, ve prospěch kterého subjektu) se má soud v odůvodnění rozsudku vypořádat, ať již mu vyhověl, či nikoli.

Ustanovení § 65 trestního zákoníku upravující vlastní výkon trestu obecně prospěšných prací bylo oproti dřívějšímu trestnímu zákonu zkvalitněno, a to v zájmu zefektivnění výkonu tohoto trestu.

Obecně prospěšné práce je odsouzený povinen vykonat osobně a bezplatně ve svém volném čase nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy soud nařídil výkon tohoto trestu. Do této doby se nezapočítává doba, po kterou odsouzený a) nemohl obecně prospěšné práce vykonávat pro zdravotní nebo zákonné překážky, nebo b) byl ve vazbě nebo vykonával trest odnětí svobody (§ 65 odst. 1 trestního zákoníku).

Možnost přeměny trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody je upravena v § 65 odst. 2 trestního zákoníku. Jestliže pachatel v době od odsouzení do skončení výkonu trestu obecně prospěšných prací nevede řádný život, vyhýbá se nástupu výkonu trestu, bez závažného důvodu poruší sjednané podmínky výkonu trestu obecně prospěšných prací, jinak maří výkon tohoto trestu nebo zaviněně nevykonává ve stanovené době uložený trest, může soud přeměnit, a to i během doby stanovené pro jeho výkon, trest obecně prospěšných prací nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodnout zároveň o způsobu jeho výkonu; přitom každá, i jen započatá jedna hodina nevykonaného trestu obecně prospěšných prací se počítá za jeden den odnětí svobody. Novou úpravou se zpřísňuje postih těch odsouzených, kteří obecně prospěšné práce nevykonávají řádně nebo nevedou řádný život.

Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat trest obecně prospěšných prací v platnosti nebo prodloužit dobu výkonu tohoto trestu až o šest měsíců, i když odsouzený zavdal příčinu k přeměně trestu podle odst. 2, a:

- stanovit nad odsouzeným na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku dohled,

- stanovit odsouzenému na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku dosud neuložená přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4, nebo

- stanovit odsouzenému na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku některé z výchovných opatření podle § 63 odst. 3, je-li ve věku blízkém věku mladistvých (§ 65 odst. 3 trestního zákoníku).

Zde jsou upraveny případy drobnějšího porušení režimu výkonu trestu obecně prospěšných prací, kdy soud nemusí pachateli přeměnit tento trest v nepodmíněný trest odnětí svobody, avšak může mu zpřísnit podmínky dalšího výkonu trestu obecně prospěšných prací.

Na pachatele, kterému byl uložen trest obecně prospěšných prací, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno (§ 65 odst. 4 trestního zákoníku).

Trest obecně prospěšných prací ukládaly soudy podle dřívějšího trestního zákona v posledních letech 15 až 20 procentům odsouzených. Jedná se o druhý nejčastěji ukládaný trest, při jehož využívání měly soudy značné rezervy. V době účinnosti trestního zákoníku by mohly soudy ukládat trest obecně prospěšných prací častěji.

Trest odnětí svobody ve všech třech formách (nepodmíněný, podmíněný a podmíněný s dohledem) společně s trestem obecně prospěšných prací ukládaly soudy za účinnosti trestního zákona každoročně 70 až 90 procentům odsouzených.


8. Propadnutí majetku

Soud může vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit trest propadnutí majetku, odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (§ 66 odst. 1 trestního zákoníku).

Trest propadnutí majetku lze uložit nejen v případech, v nichž se pachatel snažil získat prospěch pro sebe, ale i tam, kde se snažil získat majetkový prospěch pro jinou osobu. Proto byl v trestním zákoníku výrazně zúžen okruh případů, v nichž lze tento druh trestu uložit, a to kromě pachatelů odsouzených k výjimečným trestům pouze pachatelům odsuzovaným za zvlášť závažné zločiny, jimiž jsou úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let (§ 14 odst. 3 trestního zákoníku). Podle dřívějšího trestního zákona bylo možno uložit propadnutí majetku výrazně širšímu okruhu pachatelů odsuzovaných k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za závažný úmyslný trestný čin, jímž získali nebo se snažili získat majetkový prospěch.

Bez podmínek odst. 1 může soud uložit trest propadnutí majetku pouze v případě, že trestní zákon uložení tohoto trestu za spáchaný zločin dovoluje; jako samostatný trest může být trest propadnutí majetku uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a k osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba (§ 66 odst. 2 trestního zákoníku).

Propadnutí majetku postihuje celý majetek odsouzeného nebo tu jeho část, kterou soud určí; propadnutí se však nevztahuje na prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb odsouzeného, nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat (§ 66 odst. 3 trestního zákoníku).

Výrokem o propadnutí majetku zaniká společné jmění manželů (§ 66 odst. 4 trestního zákoníku). Společné jmění manželů, jestliže existuje ke dni právní moci rozsudku, jímž byl uložen trest propadnutí majetku, zaniká přímo ze zákona, a proto je vyloučena dohoda manželů o jeho zániku.

Propadlý majetek připadá státu (§ 66 odst. 1 trestního zákoníku).


9. Peněžitý trest

Peněžitý trest doznal v trestním zákoníku zásadních změn oproti dřívější úpravě obsažené v zákonu č. 140/1961 Sb. ve znění novel.

Peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (§ 67 odst. 1 trestního zákoníku).

Bez podmínek odst. 1 může soud uložit peněžitý trest pouze v případě, že:

- trestní zákon uložení tohoto trestu za spáchaný trestný čin dovoluje, nebo

- jej ukládá za přečin a vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele nepodmíněný trest odnětí svobody současně neukládá (§ 67 odst. 2 trestního zákoníku).

Jako samostatný trest může být peněžitý trest uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba (§ 67 odst. 3 trestního zákoníku).

Peněžitý trest se nově ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb. Denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč. Počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den (§ 68 odst. 1 až 3 trestního zákoníku).

Výměra peněžitého trestu obsažená v § 68 je zcela odlišná od dřívější právní úpravy, která umožňovala uložit peněžitý trest ve výměře od 2000 Kč do 5 000 000 Kč. Nově došlo k ukládání peněžitého trestu vytvořením tzv. denních pokut, jejichž podstatou je vyjádření povahy a závažnosti činu počtem denních sazeb. Za každý den musí být uhrazena určitá peněžní částka stanovená na základě pečlivého hodnocení majetkových poměrů pachatele. Systém denních sazeb a denních pokut dává soudu možnost, aby nejnižší částku peněžité pokuty stanovil dvaceti denními sazbami ve výši 100 Kč, což je celkem 2000 Kč, tedy stejně jako za dřívější úpravy platné do 31. 12. 2009. Nejvyšší částku peněžitého trestu pak může soud stanovit 730 denními sazbami ve výši 50 000 Kč, tzn. 36 500 000 Kč, což je více než sedminásobek horní hranice dosavadního nejvyššího peněžitého trestu. Systém denních sazeb a denních pokut dává soudu širší možnosti diferenciace peněžitého trestu podle osobních a majetkových poměrů konkrétního pachatele oproti dřívější úpravě.

Příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny odhadem soudu (§ 68 odst. 4 trestního zákoníku).

Toto ustanovení dává soudu možnost, aby příjmy pachatele, jeho majetek, výnosy z něj, i jiné podklady pro určení výše denní sazby stanovil soud odhadem. K tomu má docházet v případě, pokud pachatel v době ukládání trestu nepracuje, anebo vzhledem k negativnímu postoji k trestnímu řízení znemožňuje zjištění svého skutečného denního příjmu.

Soud v rozhodnutí uvede počet a výši denních sazeb. Nelze-li od pachatele podle jeho osobních a majetkových poměrů očekávat, že peněžitý trest ihned zaplatí, může stanovit, že peněžitý trest bude zaplacen v přiměřených měsíčních splátkách; přitom může určit, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže pachatel nezaplatí dílčí splátku včas (§ 68 odst. 5 trestního zákoníku).

Systém denních pokut je chápán jako způsob výpočtu celkové částky tvořící peněžitý trest, který má být zaplacen jako celek. Jeho placení může být případně rozděleno do řady jednotlivých termínovaných splátek.

Peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Zaplacené částky peněžitého trestu připadají státu (§ 68 odst. 6 a 7 trestního zákoníku).

Náhradní trest odnětí svobody za peněžitý trest je upraven v § 69 trestního zákoníku.

Ukládá-li soud peněžitý trest, stanoví pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody až na čtyři roky. Náhradní trest nesmí však ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby (§ 69 odst. 1 trestního zákoníku).

Na pachatele, kterému byl uložen peněžitý trest za přečin spáchaný z nedbalosti, se hledí jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno (§ 69 odst. 2 trestního zákoníku).


10. Propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty

Soud může uložit trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a) které bylo užito ke spáchání trestného činu, b) která byla ke spáchání trestného činu určena, c) kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, nebo d) kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou pod písmenem c), pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené pod písmenem c) není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná (§ 70 odst. 1 trestního zákoníku). Pouze v uvedených čtyřech případech je odůvodněno odnětí vlastnického práva pachatele k věci nebo jiné majetkové hodnotě.

Věc, která má propadnout, musí být přímo ve výroku rozsudku přesně označena, aby při výkonu rozhodnutí nemohla být zaměněna s jinou věcí. Prohlásí-li soud za propadlé peníze, musí je označit výší částky, případně i jiným způsobem, např. zda se propadlá peněžitá částka nachází v úschově soudu jako věc doličná, na vkladní knížce, na účtu u peněžitého ústavu apod.

Jiné majetkové hodnoty jsou majetková práva nebo jiné penězi ocenitelné hodnoty, které nejsou věcí, např. obchodní podíl, pohledávka apod. To je v souladu s požadavkem Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (č. 33/1997 Sb.), která ukládá zajišťovat a následně důsledně konfiskovat majetek, který je nástrojem, prostředkem nebo výnosem z trestné činnosti.

Trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty může soud uložit jen jde-li o věc nebo jinou majetkovou hodnotu náležející pachateli (§ 70 odst. 2 trestního zákoníku). Pachateli nenáleží věc vypůjčená, svěřená, pronajatá ani věc odcizená, zpronevěřená apod., a to ani v případě, že její vlastník není znám.

Drží-li pachatel v rozporu s jiným právním předpisem věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou v odstavcích 1 a 2 ve vztahu, k němuž je možné uložit propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, uloží mu soud vždy i tento trest (§ 70 odst. 3 trestního zákoníku).

Před právní mocí rozhodnutí platí zákaz zcizení propadlé věci nebo jiné majetkové hodnoty, který zahrnuje i zákaz jiných dispozic směřujících ke zmaření trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 70 odst. 4 trestního zákoníku). Toto ustanovení má za cíl znemožnit převedení (zcizení) propadlé věci nebo jiné majetkové hodnoty, stejně jako jiné majetkové dispozice. Jeho realizací v praxi má soud předcházet zmaření výkonu trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Propadlá věc nebo jiná majetková hodnota připadá státu (§ 70 odst. 3 trestního zákoníku).

Jestliže pachatel věc nebo jinou majetkovou hodnotu, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 odst. 1 a 2, před uložením trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její propadnutí zmaří, může mu soud uložit propadnutí náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci nebo jiné majetkové hodnoty. Hodnotu věci nebo jiné majetkové hodnoty, kterou soud mohl prohlásit za propadlou, může soud stanovit na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku (§ 71 odst. 1 trestního zákoníku).

Zde se upravuje zabrání náhradní hodnoty pro případ, že pachatel věc nebo jinou majetkovou hodnotu, kterou by jinak soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 odst. 1 a 2, ještě před rozhodnutím o propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, převede na jiného (zcizí), učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, anebo jestliže jinak propadnutí takové věci nebo jiné majetkové hodnoty zmaří. V takovém případě mu může soud uložit propadnutí peněžité částky, nebo jakékoliv jiné náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci nebo jiné majetkové hodnoty.

Vzhledem k tomu, že pachatel se zpravidla v takovém případě snaží znemožnit i zjištění hodnoty takové věci nebo jiné majetkové hodnoty, jejíž propadnutí zmařil, může soud stanovit její hodnotu na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku.

Je-li věc nebo jiná majetková hodnota, byť i jen zčásti, znehodnocena, učiněna neupotřebitelnou nebo odstraněna, může soud uložit propadnutí náhradní hodnoty vedle propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle § 70 odst. 1. Propadlá náhradní hodnota připadá státu (§ 71 odst. 2 a 3 trestního zákoníku).

Vzhledem k tomu, že věc nebo jiná majetková hodnota sice může být do značné míry znehodnocena nebo učiněna pro původní účel neupotřebitelnou, ale přitom si může zachovat i svou nebezpečnost, např. radioaktivní materiál, součásti zbraní nebo výbušnin apod., poskytuje citované ustanovení soudu možnost, aby v takovém případě uložil propadnutí náhradní hodnoty vedle propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle § 70 odst. 1.

Trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty může soud uložit jako trest samostatný pouze v případě, že trestní zákon uložení tohoto trestu dovoluje a jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba (§ 72 trestního zákoníku).


11. Zákaz činnosti

Soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností (§ 73 odst. 1 trestního zákoníku).

Trest zákazu činnosti nemusí být dle citovaného ustanovení nového trestního zákoníku uložen obligatorně, a to ani v případech, kdy za určité trestné činy musel být dle trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve znění novel uložen vždy.13) Doba trestu zákazu činnosti zůstala nezměněna. Nedodržování zákazu činnosti je postihováno jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle § 337 trestního zákoníku.

Trest zákazu činnosti jako trest samostatný může soud uložit pouze v případě, že trestní zákon uložení tohoto trestu za spáchaný trestný čin dovoluje a jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba (§ 73 odst. 2 trestního zákoníku).

Trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis (§ 73 odst. 3 trestního zákoníku).

Zde je obecně vymezen rozsah činností, které mohou být předmětem trestu zákazu činnosti. Zakázaná činnost musí být vždy vymezena tak, aby trest bylo možné vykonávat a jeho výkon náležitě kontrolovat. V době výkonu trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů, nesmí pachatel řídit žádné motorové vozidlo. Pokud poruší tento zákaz v rámci praktického výcviku k získání řidičského oprávnění v autoškole, a to i za situace, jestliže řídí motorové vozidlo pod dohledem instruktora, může být stíhán pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. f) trestního zákoníku. Samotná skutečnost, že zakázanou činnost (např. řízení motorového vozidla) vykonával pachatel pod kontrolou a pod vedením jiné osoby, byť odborně připravené, nic nemění na tom, že porušil omezení stanovená mu uloženým trestem a že vykonával zakázanou činnost.

Do doby výkonu trestu zákazu činnosti se nezapočítává doba výkonu trestu odnětí svobody; započítává se však doba, po kterou bylo pachateli před právní mocí rozsudku oprávnění k činnosti, která je předmětem zákazu, v souvislosti s trestným činem odňato podle jiného právního předpisu nebo na základě opatření orgánu veřejné moci nesměl již tuto činnost vykonávat. Byl-li trest zákazu činnosti vykonán, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen (§ 74 odst. 1 a 2 trestního zákoníku).


12. Zákaz pobytu

Soud může uložit trest zákazu pobytu na jeden rok až deset let za úmyslný trestný čin, vyžaduje-li to se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání činu ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku; trest zákazu pobytu se nesmí vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt (§ 75 odst. 1 trestního zákoníku).

Oproti dřívějšímu trestnímu zákonu zde došlo ke zpřísnění horní hranice trestu zákazu pobytu z pěti na deset let. Nově má soud pachateli zpravidla uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil (§ 75 odst. 3 trestního zákoníku). Jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povinností uvedených v § 48 odst. 4, též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé. To je nově uvedeno v § 75 odst. 4 trestního zákoníku. Jinak zůstal trest zákazu pobytu v novém trestním zákoníku beze změn.


13. Zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce

Jedním ze dvou nových trestů obsažených v trestním zákoníku je zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Tento trest nebyl součástí vládního návrhu zákona, nýbrž je výsledkem poslanecké iniciativy, která reagovala na agresivní jednání fotbalových fanoušků na prvoligových stadionech a rozličných typech jiných kulturních a společenských akcí.

Soud může uložit trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce až na deset let, dopustil-li se pachatel úmyslného trestného činu v souvislosti s návštěvou takové akce (§ 76 odst. 1 trestního zákoníku).

Tento trest může soud uložit pachateli kteréhokoliv úmyslného trestného činu (přečinu, nebo zločinu), který byl spáchán "v souvislosti s návštěvou takové akce," tzn. nejen na místě jejího konání (např. na fotbalovém stadionu, při vystoupení hudební skupiny), nýbrž také v průběhu cesty na tuto akci, ve vlaku, na trase z nádraží na stadion nebo do kulturního domu.

Trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce jako samostatný trest může být uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba (§ 76 odst. 2 trestního zákoníku).

Pokud se pachatel na sportovní, kulturní nebo jiné společenské akci dopustí přečinu (tzn. kteréhokoliv nedbalostního trestného činu a nebo úmyslného trestného činu, na který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let), může mu soud uložit trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce jako samostatný trest, jestliže uložení jiného trestu nevyžaduje povaha a závažnost spáchaného přečinu (např. napadáním fanoušků soupeřícího týmu na stadionu se dopustí výtržnictví podle § 358 trestního zákoníku), ani osoba a poměry pachatele.

Pokud se pachatel na sportovní, kulturní nebo jiné společenské akci dopustí zločinu, tzn. úmyslného trestného činu, na který trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nad pět let, uloží mu soud trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce vedle jiného trestu, např. vedle některé z forem trestu odnětí svobody (podmíněného, podmíněného s dohledem či nepodmíněného).

Trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje účast na stanovených sportovních, kulturních a jiných společenských akcích (§ 76 odst. 3 trestního zákoníku).

V § 77 trestního zákoníku je upraven výkon trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Odsouzený je při výkonu trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce povinen spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu stanoví postupovat zejména podle stanoveného probačního plánu, vykonávat stanovené programy sociálního výcviku a převýchovy, programy psychologického poradenství, a považuje-li to probační úředník za potřebné, dostavovat se podle jeho pokynů v období bezprostředně souvisejícím s konáním zakázané akce k určenému útvaru Policie České republiky (§ 77 odst. 1 trestního zákoníku).

Povinností spolupracovat s probačním úředníkem a postupovat podle jím stanoveného probačního plánu se usiluje o resocializační působení na odsouzeného k tomuto trestu, stejně jako o kontrolu dodržování zákazu stanovených akcí (např. zákazu návštěvy všech utkání konkrétního fotbalového klubu na domácím hřišti i na hřišti protihráčů). Proto může probační úředník odsouzenému uložit, aby se v období bezprostředně souvisejícím s konáním zakázané akce (tzn. i před jeho započetím, nebo po jeho skončení) dostavil k určenému útvaru Policie České republiky.

Do doby výkonu trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce se doba výkonu trestu odnětí svobody nezapočítává (§ 77 odst. 2 trestního zákoníku).

Odsouzení by mohli být motivování k řádnému výkonu trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce (i zákazu činnosti a zákazu pobytu) tím, že soud může po výkonu poloviny tohoto trestu podmíněně upustit od výkonu jeho zbytku, jestliže odsouzený v době výkonu trestu způsobem svého života prokázal, že dalšího výkonu tohoto trestu není třeba, anebo jestliže soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (§ 90 odst. 1 trestního zákoníku).


14. Ztráta čestných titulů nebo vyznamenání

Soud může uložit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, odsuzuje-li pachatele za úmyslný trestný čin spáchaný ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dva roky (§ 78 odst. 1 trestního zákoníku).

Ztráta čestných titulů nebo vyznamenání spočívá v tom, že odsouzený ztrácí vyznamenání, čestná uznání a jiné čestné tituly udělené podle vnitrostátních právních předpisů (§ 78 odst. 2 trestního zákoníku).

Zde nedošlo k obsahovým změnám oproti právní úpravě obsažené v trestním zákonu účinném do konce roku 2009.


15. Ztráta vojenské hodnosti

Soud může uložit trest ztráty vojenské hodnosti, odsuzuje-li pachatele za úmyslný trestný čin spáchaný ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dva roky (§ 79 odst. 1 trestního zákoníku).

Soud může uložit tento trest též vedle jiného trestu, jestliže to vzhledem k povaze spáchaného trestného činu vyžaduje kázeň a pořádek v ozbrojených silách. Ztráta vojenské hodnosti spočívá v tom, že se odsouzenému snižuje hodnost v ozbrojených silách na hodnost vojína (§ 79 odst. 2 a 3 trestního zákoníku).

Také tato úprava zůstala v novém trestním zákoníku bez obsahových změn oproti zákonu č. 140/1961 Sb. ve znění novel. Trest ztráty vojenské hodnosti se omezuje jen na ozbrojené síly (dříve vojsko), neboť v jiných ozbrojených sborech má hodnost zcela jiný charakter a hodnostní označení je odlišné od vojenských hodností v ozbrojených silách (srov. i zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů).


16. Vyhoštění

Soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba (§ 80 odst. 1 trestního zákoníku).

S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu, může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou (§ 80 odst. 2 trestního zákoníku).

Také úprava trestu vyhoštění vychází z dřívější právní úpravy, neboť podmínky a ukládání trestu vyhoštění i jeho výměra od jednoho roku do deseti let nebo na dobu neurčitou, se v praxi osvědčily.

(Tématem příštího článku věnovaného novému trestnímu zákoníku, který zveřejníme v dalším čísle Právního rádce, budou ochranná opatření obsažená v zákoně č. 40/2009 Sb.)


Poznámky:

1) Předpokladem výkonu víkendových trestů odnětí svobody jsou mnohamilionové investice na vytvoření speciálních věznic ve spádových obcích či městech zajišťujících tyto sankce. Právě výše uvedených investic byla a nadále je limitujícím faktorem pro jejich zavedení do trestního zákoníku. Víkendové tresty jako alternativní sankce k nepodmíněnému trestu odnětí svobody by mohly snížit zásahy do rodinných a pracovních vazeb osob.

2) Hořák, J.: Domácí vězení a elektronická kontrola odsouzených, Trestní právo, č. 12/2005, str. 8 an.

3) K prohloubení humanismu trestního zákona č. 140/1961 Sb. došlo při jeho novelizaci provedené zákonem č. 175/1990 Sb., jímž byl s účinností od 1. 7. 1990 zrušen trest smrti, který byl nahrazen dvěma novými formami výjimečného trestu, a to jednak trestem odnětí svobody nad 15 až do 25 let, jednak trestem odnětí svobody na doživotí (§ 29 trestního zákona).

4) Trestní zákoník již neobsahuje pojem zvláště nebezpečný recidivista, obsažený do 31. 12. 2009 v § 41 dřívějšího trestního zákona. V západoevropských zemích s kontinentálním systémem se tento institut nevyskytoval a nevyskytuje. V tomto duchu byl institut zvlášť nebezpečné recidivy kritizován i v rozhodnutích Ústavního soudu České republiky (srov. např. nález ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03, publikovaný pod č. 72 ve sv. 33 Sb. nálezů a usnesení ÚS ČR).

5) Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu trestního zákoníku může pachatel vykonávat bez přerušení více trestů odnětí svobody uložených po sobě soudy, i když součet jejich celkové doby převýší dvacet let. V těchto případech je několika rozsudky soudů uloženo po sobě více samostatných trestů odnětí svobody, z nichž žádný nepřevyšuje dvacet let odnětí svobody, což je v souladu s § 55 odst. 1 trestního zákoníku, dle něhož se nepodmíněný trest odnětí svobody ukládá nejvýše na dvacet let. Trestní zákoník neobsahuje ustanovení obdobné § 36 dřívějšího trestního zákona o ukládání dalšího trestu, proto součet neodpykaných trestů odnětí svobody uložených po sobě soudy smí dle zákona č. 40/2009 Sb. překročit hranici dvaceti let. Každý nepodmíněný trest odnětí svobody uložený samostatným rozsudkem soudu se podle zákona č. 40/2009 Sb. posuzuje zvlášť.

6) Vantuch, P.: Neodvratitelnost trestu, Právní rádce č. 1/2007, str. 1.

7) Věznice jsou přeplněné a hrozí kolaps, mohlo by se spát i v tělocvičnách, Lidové noviny, 8. 7. 2009.

http://www.lidovky.cz/veznice-jsou-preplnene-a-hrozi-kolaps-mohlo-by-se-spat-i-v-telocvicnach-1m5-/ln_domov.asp?c =A090708_115353_ln_domov_pks

8) Ve sdělovacích prostředcích se v souvislosti s problémy při zabezpečování elektronického sledování odsouzených pomocí náramku objevilo tvrzení, že to ohrozí "dlouho připravovaný projekt domácího vězení. Elektronické náramky budou pachatele hlídat až od roku 2011. Domácí vězení mělo začít fungovat už od příštího ledna....je ale jisté, že se odloží - buď o půl roku, nebo možná o celý rok." Srov.: Blažek, V.: Domácí vězení zaplatí sami odsouzení, HN iHNED.cz,12. 6. 2009, http://hn.ihned.cz/c1-37424580 -domaci-vezeni-zaplati-sami-odsouzeni

9) Ve Slovenské republice dochází k namátkové kontrole výkonu trestu domácího vězení probačními úředníky. To se odrazilo v soudní praxi. Soudy, které si jsou vědomy problémů s kontrolou trestů domácího vězení, ukládají tyto tresty jen omezenému počtu odsouzených.

10) Tyto informace někdejší mluvčí resortu spravedlnosti Veroniky Ludvíkové byly uveřejněny pod veřejnost matoucími titulky, z nichž plynulo, že domácí vězení bude až od roku 2011. Srov. blíže in: Suchá, V.: Domácí vězení se odkládá. Náramky budou až od roku 2011, aktuálně.cz, 5. 5. 2009. http://aktualne.centrum.cz/

domaci/soudy-a-pravo/clanek.phtml?id=636470, obdobně také Suchá, V.:Domácí vězení bude až od roku 2011, zaúřadovala krize, aktuálně.cz, 15. 6. 2009, http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek.phtml?id=637925

11) Podle důvodové zprávy k obecné části trestního zákoníku by zavedení systému elektronického dohledu (tzv. "náramků") pro zhruba sedm set osob si vyžádá na základě zahraničních poznatků (Electronic monitoring in practice, dle Home Office Research Study 177, 2001) v prvním roce pořízení částku asi 559 mil. Kč (pokud by se zařízení pořizovalo nově). Na počet předpokládaných zhruba sedmi set sledovaných osob by roční náklady činily přibližně 50 mil. Kč. Podle výroční zprávy Generálního ředitelství Vězeňské služby za rok 2006 činí roční průměrné náklady na jednoho odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody 318 280 Kč. Roční náklady na kontrolu (provozní) jednoho odsouzeného k trestu domácího vězení v systému elektronického dohledu by představovaly přibližně 28 572 Kč, tj. méně než jednu desetinu ročních nákladů na odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody.

Údaje z ministerstva spravedlnosti o úsporách jsou mírně odlišné: "Stát za každého vězně zaplatí více než devět set korun denně, u domácího vězení by to bylo jen dvě stě až tři sta korun denně. Podle propočtů by v Česku, až se sytém rozhýbe, mohly být až čtyři tisíce takových odsouzených." In: Suchá, V.: Domácí vězení bude až od roku 2011, zaúřadovala krize, aktuálně.cz., 15. 6. 2009,

Přes dílčí odlišnosti shoda panuje v tom, že roční náklady na kontrolu jednoho odsouzeného k trestu domácího vězení by v systému elektronického dohledu byly nejméně třikrát nižší než náklady na odsouzeného vykonávajícího nepodmíněný trest odnětí svobody ve věznici.

12) Srov. práci cit. v pozn. č. 7.

13) Podle § 49 odst. 1 věta druhá trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb. ve znění novel) musel soud uložit trest zákazu činnosti vždy, dopustil-li se pachatel trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 3, § 128b písm. c) nebo § 128c písm. c), přijímání úplatku podle § 160, podplácení podle § 161, nepřímého úplatkářství podle § 162 anebo pletich v insolvenčním řízení podle § 256b v souvislosti se svým postavením, funkcí nebo činností způsobilou ovlivnit řádný průběh nebo výsledek zadávacího, insolvenčního nebo koncesního řízení, veřejné soutěže nebo veřejné dražby, pokud povaha postavení, funkce nebo vykonávané činnosti umožňuje uložení takového trestu.

Související