Doc. JUDr. Pavel Vantuch, CSc.

Trestní zákon č. 140/1961 Sb. je v praxi užíván od 1. 1. 1962 a doznal bezmála 70 novelizací. Od 1. 1. 2010 jej po 47 letech účinnosti nahradí nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.), který výrazně mění a modernizuje české trestní právo.

Nový trestní zákoník je významnou změnou (rekodifikací) trestního práva hmotného, v níž se promítá zásadní změna hodnotového systému české společnosti po roce 1989. Protože nejde o pouhé shrnutí novel trestního zákona č. 140/1961 Sb., nýbrž o nový trestní zákoník s řadou změn oproti dřívější úpravě, připravila redakce Právního rádce sérii článků zabývajících se obecnou i zvláštní částí nového trestního zákoníku (zákona č. 40/2009 Sb), s důrazem na změny oproti dřívějšímu trestnímu zákonu.


1. K rekodifikaci trestního práva

Již v roce 1996 vypracovala komise pro rekodifikaci trestního práva hmotného1) podkladový materiál pro zpracování věcného záměru reformy trestního práva, ve kterém definovala základní cíl rekodifikace: "Zásadně nové legislativní zpracování trestního práva hmotného bude vycházet z tradiční ochranné funkce tohoto odvětví, jakož i z osvědčených trestněprávních zásad, charakteristických pro demokratický stát. Jde zejména o následující zásady: žádný trestný čin, žádný trest bez zákona, pomocná úloha trestní represe, neodvratitelnost trestu, zákaz retroaktivity k tíži pachatele, individuální trestní odpovědnost fyzických osob, trestní odpovědnost právnických osob, odpovědnost za zavinění, přiměřenost trestu. Novou kodifikací trestního práva hmotného by měly být vytvořeny i předpoklady pro zjednodušení a zefektivnění trestního řízení, při respektování jeho základních zásad."2)

Od roku 2003 byl na ministerstvu spravedlnosti dokončován návrh nového trestního zákoníku. Vládní návrh nového trestního zákoníku byl dne 21. 7. 2004 předložen poslanecké sněmovně,3) která však návrh neschválila. Po změnách a doplňcích byl návrh nového trestního zákoníku schválen na pomezí let 2008 až 2009 oběma komorami poslanecké sněmovny.4) Trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) nabude účinnosti od 1. 1. 2010.


2. Proč nový trestní zákoník?

Na zásadní otázku, proč nebyl ani po mnoha desítkách novelizací dostatečný trestní zákon č. 141/1961 Sb., nýbrž bylo třeba přijmout nový trestní zákoník, odpovídá důvodová zpráva k vládnímu návrhu nového trestního zákoníku, tj. k zákonu č. 40/2009 Sb. takto: "Hluboké ekonomické, politické a sociální změny, ke kterým došlo po pádu totalitního režimu koncem roku 1989, postupně významně ovlivnily všechny oblasti života společnosti. Nová kodifikace trestního práva hmotného vychází samozřejmě ze současné trestněprávní materie. Současný trestní kodex je výsledkem četných novelizací, mnohdy reagujících především na aktuální potřeby vyvolané dynamikou kriminality, hlubší zásahy do koncepčního pojetí našeho trestního práva byly provedeny jen okrajově. Výsledkem je trestní zákon, který jen obtížně reaguje na měnící se společenskou realitu, nedostatečně zajišťuje ochranu svobod a práv jednotlivce a jen v omezené míře přispívá ke stabilitě společnosti.

Nová kodifikace trestního zákoníku je založena na přesvědčení, že ochranu demokratického státního a společenského zřízení, práv a svobod jednotlivců a ochranu jejich života, zdraví a majetku je třeba dosahovat především mimotrestními prostředky. Na protiprávní jednání je třeba reagovat prostředky trestního práva až v krajních případech v souladu s pomocnou (subsidiární) úlohou trestního práva v právním řádu a ve společnosti. Kriminální politika, sledující kontrolu a potlačování kriminality, musí proto spočívat ve vhodném vyvažování prevence a represe."5)

Zde je formulován základní cíl rekodifikace v podstatě shodně jako byl uveden již v roce 1996 v materiálu komise pro rekodifikaci trestního práva hmotného a trestního práva procesního.

Česká republika směřuje k integraci do evropských hospodářských, politických, kulturních i bezpečnostních struktur. Trestní právo jako součást právního řádu odráží tyto integrační procesy. Proto rekodifikace trestního práva hmotného navazuje i na kodifikační snahy v evropském trestním právu.

Trestní právo hmotné, které je předmětem úpravy trestního zákoníku, se uplatňuje prostřednictvím trestního práva procesního, zejména trestního řádu, jehož normy upravují postup orgánů činných v trestním řízení o konkrétních spáchaných trestných činech tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni.6) Proto byly změny provedené v novém trestním zákoníku oproti dosavadnímu trestnímu zákonu promítnuty i do trestního řádu (a dalších právních předpisů), a to jeho novelizací zákonem č. 41/2009 Sb.

V roce 2005 jsem v časopisu Právní rádce uvedl: "Nepovažuji za optimální, aby nová kodifikace trestního zákona měla za důsledek dílčí novelizaci trestního řádu. Proto by zřejmě bylo vhodné projednávat v parlamentu zároveň obě základní trestní normy, tedy jak nový trestní zákon, tak nový trestní řád. Mj. by se zamezilo tomu, aby důsledkem rekodifikace trestního zákona byla novelizace ustanovení platného a účinného trestního řádu."7) Přesto došlo k rekodifikaci trestního kodexu vytvořením trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.) a současně k "pouhé" novelizaci trestního řádu, tj. zákona č. 141/1961 Sb., zákonem č. 41/2009 Sb. Nový trestní zákoník, jako rekodifikovaná základní norma trestního práva hmotného, se promítl do další novelizace základní trestněprocesní normy, a to trestního řádu, účinného od 1. 1. 1962. Faktem je, že na zcela nový trestní zákoník budou uplatňovány procesní postupy trestního řádu, účinného od 1. 1. 1962, který do současnosti doznal asi šedesát novelizací.

Trestní řád byl poplatný době svého vzniku stejně jako trestní zákon. Vzhledem k tomu lze výše uvedené argumenty, obsažené v důvodové zprávě k vládnímu návrhu nového trestního zákoníku, uvádět i ve vztahu k trestnímu řádu. Také trestní řád, stejně jako dosavadní trestní zákon, je výsledkem četných novelizací, mnohdy reagujících především na aktuální potřeby vyvolané dynamikou kriminality a hlubší zásahy do jeho koncepčního pojetí byly provedeny jen okrajově. Z toho lze dovodit vhodnost současné rekodifikace obou trestněprávních norem.

Cílem tohoto článku je informovat o obsahu nového trestního zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.), který nabude účinnosti od 1. 1. 2010, kdy začne být uplatňován v praxi. Proto v dalším textu nebudu zásadně uvádět kritické názory a zamýšlet se nad účelností, či odůvodněností změn provedených v trestním zákoníku oproti dosavadnímu trestnímu zákonu. Jen ve výjimečných případech uvedu diskusní, či alternativní názory.


3. Zásadní změny oproti zrušenému trestnímu zákonu č. 140/1961, Sb.

Nyní k základním změnám obsaženým v novém trestním zákoníku, tzn. v zákonu č. 40/2009 Sb., oproti dosavadnímu trestnímu zákon č. 140/1961, Sb., který je platný a účinný od 1. 1. 1962 a jehož platnost a účinnost končí 31. 12. 2009.

V obecné části trestního zákoníku jsou v § 1 až § 139 upraveny základy trestní odpovědnosti, trestní sankce (tresty a ochranná opatření), stejně jako další ustanovení, bez nichž nelze uplatňovat skutkové podstaty trestných činů, které jsou obsažené ve zvláštní části trestního zákoníku Všechny obecné znaky trestného činu jsou uvedené v obecné části trestního zákoníku (společenská škodlivost činu, věk pachatele a jeho příčetnost, účastenství na trestném činu atd.). Skutkové podstaty trestných činů jsou pak v § 140 až § 418 trestního zákoníku.

Obžalovaný může být soudem uznán vinným trestným činem a lze mu za něj uložit trestněprávní sankci jedině na základě zákona. Nový je § 1 trestního zákoníku, dle něhož "čin je trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem stanovena dříve, než byl spáchán." Podle § 110 se trestním zákonem rozumí trestní zákoník č. 40/2009 Sb. a podle povahy věci i zákon o soudnictví ve věcech mládeže č. 218/2003 Sb.

Podle § 2 odst. 1 "nový trestní zákon má zpětnou působnost pouze tehdy, jestliže jeho použití je pro pachatele příznivější". Pouze nový, pro pachatele příznivější zákon, působí zpětně.

Zakázána je zpětná působnost přísnějšího zákona (zákaz retroaktivity přísnějšího zákona), nepřípustné je i používání analogie k rozšiřování podmínek trestní odpovědnosti a při stanovení a ukládání trestů a ochranných opatření.

Trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) vychází z individuální trestní odpovědnost fyzických osob, které jsou odpovědné jen za vlastní jednání, tedy je vyloučena kolektivní odpovědnost. Trestní odpovědnost je založena na zavinění a ukládání a výkon sankcí vyjadřuje přiměřenost trestání ve vztahu k závažnosti trestného činu a osobě pachatele.

Pachateli lze podle § 3 trestního zákoníku uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. Také o ochranném opatření se rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se rozhoduje o ochranném opatření.

Trestní zákoník vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze za jejich spáchání uložit (§ 12 odst. 1 trestního zákoníku). Zde je obsažena zásada zákonnosti, která navazuje na princip žádný zločin bez zákona, žádná vina bez zákona (nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege).

Kromě toho se bude vycházet se zásady subsidiarity trestní represe, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, tedy především tam, kde jiné právní prostředky (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.) selhávají nebo nejsou efektivní. Trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za krajní prostředek (ultima ratio), který má význam z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot tam, kde jsou jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné.


4. Pojem trestného činu

Základem trestní odpovědnosti je spáchání trestného činu. Pouze v případě spáchání trestného činu může být podezřelý obviněn a obviněný obžalován z trestného činu a postaven před soud. Trestní právo určuje, které ze společensky škodlivých činů jsou trestné a stanoví tresty za jejich spáchání.

Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 trestního zákoníku). Zde je vymezena definice trestného činu jako činu, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně, v příslušné skutkové podstatě uvedené ve zvláštní části trestního zákona. Jedná se o nově vytvořené formální pojetí trestného činu, které má v praxi vést ke zvýšení jednotnosti při výkladu a aplikaci trestního zákoníku a k posílení rovnosti všech občanů před zákonem.8)

Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiných právních předpisů (§ 12 odst. 2 trestního zákoníku).9)

Trestný čin je třeba chápat nejen jako popis znaků charakterizujících trestný čin, nýbrž je třeba posuzovat jej také jako čin společensky škodlivý.

Nový trestní zákoník tedy vychází z formálního pojetí trestného činu, které však není pouhým popisem znaků charakterizujících trestný čin, neboť je třeba posuzovat jej jako čin společensky škodlivý.

Zavinění má i v trestním zákoníku nadále dvě formy - úmysl (§ 15) a nedbalost (§ 16). K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (§ 13 odst. 2 trestního zákoníku).

Znamená to, že pokud v konkrétní skutkové podstatě není o zavinění nic uvedeno, platí, že trestná je pouze úmyslná forma zavinění (ve formě přímého i nepřímého úmyslu). Pokud je trestná i nedbalostní forma, musí to být ve skutkové podstatě výslovně uvedeno (obvykle slovy "byť i z nedbalosti").


5. Přečiny a zločiny

V novém trestním zákoníku nebylo převzato dosavadní pojetí jednotného deliktu, neboli trestného činu.

Trestné činy se dle nového trestního zákoníku dělí na:

- přečiny a

- zločiny (§ 14 odst. 1 trestního zákoníku).

Vzhledem k tomuto členění trestných činů,10) je pojem trestný čin zachován jako nadřazený k přečinům a zločinům.

Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let (§ 14 odst. 2 trestního zákoníku).

Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny, tzn. všechny trestné činy na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby od pěti let.

Zvlášť závažné zločiny jsou úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let (§ 14 odst. 3 trestního zákoníku).

Tato kategorizace trestných činů na přečiny a zločiny by měla rozšířit prostor pro uplatnění alternativ a odklonů trestního řízení a pro diferenciaci trestních sankcí.

Trestný čin spáchaný mladistvým se nazývá provinění (§ 6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže).

Nestanoví-li tento zákon jinak, platí pro posouzení provinění spáchaného mladistvým trestní zákoník (§ 6 odst. 2 o soudnictví ve věcech mládeže).

Pojmovými znaky trestného činu jsou znaky uvedené v zákoně (v trestním zákoníku nebo v zákonu o soudnictví ve věcech mládeže), v němž jsou obsaženy:

- znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku trestného činu (formální znaky trestného činu),

- stanovený věk (dovršení patnáctého roku věku (§ 25 trestního zákoníku)] a příčetnost (§ 26 až § 27 trestního zákoníku).


6. Trestní odpovědnost od patnácti let

Kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný (§ 25 trestního zákoníku).

Hranice trestní odpovědnosti byla předmětem dlouhotrvajících diskusí a sporů mezi zastánci dosavadní hranice patnácti let a mezi těmi, kteří chtěli její snížení na čtrnáct roků. Rovněž v průběhu legislativního procesu došlo k několika zásadním změnám podle toho, zda převládly názory zastánců či odpůrců současné hranice trestní odpovědnosti. V návrhu nového trestního zákoníku byla uvedena hranice patnáct let trestní odpovědnosti, následně však došlo v parlamentu ke změně a snížení trestní odpovědnosti na hranici čtrnáct let, což bylo dokonce zakotveno v zákonu č. 40/2009 Sb. Dříve než trestní zákoník nabyl účinnosti, došlo na základě poslaneckého návrhu k urychlené novelizaci § 25 a ustanovení na něj navazujících. Hranice trestní odpovědnosti byla vrácena zpět na 15 let.

Zákon o soudnictví ve věcech mládeže č. 218/2003 Sb., platný a účinný již od 1. 1. 2005, umožňuje postavit pachatele, který je mladší patnácti let, před soud bez ohledu na jeho věk. Nezměněno zůstalo ustanovení § 89 odst. 1 o soudnictví ve věcech mládeže, dle něhož "Dítě mladší patnácti let není trestně odpovědné." Beze změn zůstal i § 89 odst. 2 o soudnictví ve věcech mládeže: "Dopustí-li se dítě mladší než patnáct let činu jinak trestného, učiní soud pro mládež opatření potřebná k jeho nápravě, která jsou uvedena v § 93)."

Dopustí-li se dítě mladší patnácti let činu jinak trestného, může mu soud pro mládež uložit, a to zpravidla na základě výsledků předchozího pedagogicko-psychologického vyšetření, tato opatření: a) dohled probačního úředníka, b) zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče, c) ochrannou výchovu (§ 93 odst. 1 o soudnictví ve věcech mládeže).

Ochrannou výchovu soud pro mládež uloží (tzn. musí uložit) dítěti, které spáchalo čin, za nějž trestní zákon ve zvláštní části dovoluje uložení výjimečného trestu, a které v době spáchání činu dovršilo dvanáctý rok svého věku a je mladší než patnáct let a výchovu (§ 93 odst. 2 o soudnictví ve věcech mládeže).

Ochranná výchova může být uložena též dítěti mladšímu patnácti let, odůvodňuje-li to povaha spáchaného činu jinak trestného a je-li to nezbytně nutné k zajištění jeho řádné výchovy výchovu (§ 93 odst. 3 o soudnictví ve věcech mládeže).

Zde jsou uvedeny právní následky činu jinak trestného, spáchaného dítětem ve věku do patnácti let. Zmíněná opatření ve vztahu k dětským pachatelům však v praxi nejsou vždy využívána a trestná činnost dětí je nesprávně odkládána s odůvodněním, že nejsou trestně odpovědné. Přitom již od 1. 1. 2005 zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, vymezuje, kdy soud dětskému pachateli může uložit opatření jako právní následek činu jinak trestného (§ 93 odst. 1, 3 o soudnictví ve věcech mládeže) a kdy jej uložit musí (§ 93 odst. 2 o soudnictví ve věcech mládeže). Dětský pachatel musí být pouze schopen chápat smysl soudního projednávání svého protiprávního činu, který by v případě trestně odpovědného pachatele byl trestným činem.


7. Znaky trestného činu

Trestným činem trestně odpovědného pachatele, tedy osoby starší patnácti let, je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§ 13 odst. 1 trestního zákoníku), a pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, tak i pokus a příprava trestného činu a účastenství na trestném činu ve formě organizátorství, návodu a pomoci [§ 20, § 21, § 24 odst. 1 písm. a), b), c) trestního zákoníku].

Důvodová zpráva k novému trestnímu zákoníku uvádí, že kodifikace trestního práva hmotného vychází z formálního pojetí trestného činu, které však neznamená, že trestný čin lze chápat jako pouhý popis znaků charakterizujících trestný čin, neboť z hlediska jeho legislativního vymezení i jeho interpretace je třeba posuzovat jej jako čin společensky škodlivý, což však nemá při jeho aplikaci význam materiálního znaku trestného činu, jako tomu bylo u materiálního pojetí. Aby se jednalo o trestný čin, musí čin (skutek) vykazovat znaky uvedené v trestním zákonu (formální podmínka) a zároveň musí jít o čin společensky škodlivý.

Formální znaky trestných činů jsou popsány v jednotlivých skutkových podstatách jedné ze třinácti hlav obsažených ve zvláštní části trestního zákona, tj. v § 140 až § 418 trestního zákoníku. Pokud zde určité jednání není uvedeno, nemá formální znaky trestného činu, a proto není trestné. Jinými slovy, trestný není ten čin, který nemá formální znaky uvedené v trestním zákoně.


Příklad:

Nevěra je jednáním škodlivým pro společnost. Ani v případě nevěry manžela, který je otcem více dětí, nejde o trestný čin, protože chybí formální znaky trestného činu. Skutková podstata trestného činu nevěry, či obdobně nazvaného trestného činu v trestním zákoníku není obsažena, a proto nejde o jednání trestné. To platí o dalších jednáních škodlivých pro společnost, která nejsou popsána v některé skutkové podstatě trestného činu ve zvláštní části trestního zákona.

Trestným činem není ani trestný čin, který má pouze formální znaky uvedené v trestním zákoně, není však společensky škodlivý.

Společenská škodlivost činu je určována zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Pokud je čin společensky škodlivý, avšak nejsou naplněny znaky některé skutkové podstaty, nejedná se o trestný čin. Pouze v případě, že zákonodárce provede novelu trestního zákoníku a určité jednání podřadí pod skutkovou podstatu nového trestného činu, je možné trestní stíhání osob pro takový trestný čin.

Orgány činné v trestním řízení především zjišťují:

- zda jsou naplněny formální znaky trestného činu, tedy zda dané jednání lze podřadit pod určitou skutkovou podstatu trestného činu. Pokud dojdou k závěru, že zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, potom zjišťují

- společenskou škodlivost daného jednání.


8. Příprava a pokus trestného činu

Příprava k trestnému činu je jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu. O přípravu k trestnému činu jde v případě, že to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu (§ 20 odst. 1 trestního zákoníku).

Trestnost přípravy je od 1. 1. 2010 možná jen u zvlášť závažných zločinů, tedy úmyslných trestných činů, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let, a to pouze v případech uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku. Příprava je trestná podle trestní sazby stanovené na zvlášť závažný zločin, k němuž směřovala, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného (§ 20 odst. 2 trestního zákoníku).

Trestní odpovědnost za přípravu k zvlášť závažnému zločinu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího ke spáchání zvlášť závažného zločinu a buď:

- odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, nebo

- učinil o přípravě k zvlášť závažnému zločinu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému (§ 20 odst. 3 trestního zákoníku).

Cílem zániku trestnosti přípravy je odradit pachatele od dokonání zvlášť závažného zločinu a zabránit vzniku škodlivého následku slibem beztrestnosti.

O dobrovolnost upuštění od přípravy jde tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání v dokončení zvlášť závažného zločinu, ani mu nehrozí žádné nebezpečí odhalení, tedy předpokládá, třeba i mylně, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná, a přesto se rozhodne od dokonání upustit a odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákoníkem.

O dobrovolnost upuštění od přípravy nejde, jestliže byl pachatel při přípravném jednání k zvlášť závažnému zločinu přistižen nebo od dalšího jednání upustil proto, že se bál odhalení, nebo pokud upustil od dalšího jednání pod vlivem překážky, o které se domníval, že ji nemůže překonat, nebo pokud uskutečnění svého záměru pouze odložil na pozdější dobu.

Pokus trestného činu je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo (§ 21 odst. 1 trestního zákoníku).

Jedná se o obecnou formou trestné činnosti a na rozdíl od přípravy, která je trestná jen u zvlášť závažných zločinů, pro pokus trestného činu je pachatel trestný ve vztahu ke všem trestným činům. Obecně lze uvést, že pachatel je trestně odpovědný za pokus, i když nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu.

Trestnost pokusu bude od 1. 1. 2010 zachována u všech kategorií trestných činů, tedy u všech zločinů (včetně zvlášť závažných) a také u přečinů.


9. Pachatel trestného činu

Pachatelem trestného činu je ten, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná (§ 22 odst. 1 trestního zákoníku).

Pachatelem je i ten, kdo k naplnění činu užil jiné osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, anebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně. Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil takovou osobu, která nejednala ve zvláštním úmyslu či z pohnutky předpokládané zákonem; v těchto případech není vyloučena trestní odpovědnost takové osoby za jiný trestný čin, který tímto jednáním spáchala (§ 22 odst. 2 trestního zákoníku).

Podle nového trestního zákoníku se "za pachatele se považuje i tzv. nepřímý pachatel, který trestný čin nespáchá "vlastnoručně", ale ke spáchání trestného činu užije jiné osoby, která je v rukou pachatele živým nástrojem.

Nepřímý pachatel je trestně odpovědný pro úmyslný trestný čin, který spáchal za pomoci živého nástroje, který použil ke spáchání svého trestného činu. Podstatným znakem nepřímého pachatelství je úmysl nepřímého pachatele spáchat trestný čin prostřednictvím jiné osoby. Úmysl nepřímého pachatele tu musí zahrnovat i tu okolnost, že druhá osoba sama nejedná, nebo nejedná zaviněně, nebo jedná z nedbalosti. Nesmí jít o úmysl osoby použité jako živý nástroj. Proto nezahrnuje-li úmysl domnělého nepřímého pachatele některou z těchto skutečností, nejedná se o nepřímé pachatelství, nýbrž o přípravu k trestnému činu.

Osoba, která je použita jako "živý nástroj", není trestně odpovědná (např. pro nepříčetnost, či nedostatek věku, proto, že jednala v krajní nouzi poté co byla k jednání donucena apod.), případně je odpovědná jen pro nedbalostní trestný čin.

Spolupachatelé jsou dvě osoby nebo více osob, které spáchaly trestný čin společným jednáním. Každý ze spolupachatelů odpovídá za spáchání trestného činu tak, jako by trestný čin spáchal sám (§ 23 trestního zákoníku). U spolupachatelství se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak sledování společného cíle, tak úmysl společného jednání. Spolupachatelství je tedy možné pouze ve vztahu k úmyslným trestným činům.

Jednání spolupachatelů se posuzuje tak, jakoby celý trestný čin spáchal každý z nich sám, i když jinak by např. konkrétně způsobená škoda odůvodnila u určitého spolupachatele jinou právní kvalifikaci, než má celkový delikt spáchaný všemi spolupachateli. Každému z nich se tedy přičte např. celá škoda jinak způsobená všemi spolupachateli společně.

Příklad:

Při krádeži v galerii způsobí pětice spolupachatelů škodu velkého rozsahu (přesahující pět milionů korun). Za způsobení této škody velkého rozsahu je odpovědný každý ze spolupachatelů, bez ohledu na osobní zisk z krádeže. Každý ze spolupachatelů bude uznán vinným z krádeže dle § 205 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákona a bude mu soudem uložen trest odnětí svobody v sazbě od pěti do deseti let. Tak je tomu bez ohledu na fakt, že každý ze spolupachatelů prokazatelně získal z krádeže obrazů např. jeden milion korun. Také v případě, že se obrazy nepodaří vůbec prodat, nebo jsou prodány za zlomek původní ceny (např. za 250 000 Kč) je každý ze spolupachatelů odpovědný za způsobení škody velkého rozsahu ve výši přesahující pět milionů korun.

Při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud u spolupachatelů též k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo ke spáchání trestného činu [§ 39 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku].

Tzv. exces z rámce spolupachatelství má za následek, že ten ze spolupachatelů, který se tohoto excesu, neboli vybočení dopustil, odpovídá v rozsahu tohoto excesu jako samostatný pachatel.

Příklad:

Tři spolupachatelé se domluví, že zbijí ženu, tzn. že jí ublíží na zdraví. Dva spolupachatelé způsobí ženě podle předchozí domluvy zranění, jež dle posudku znalce měla za důsledek nejvýše desetidenní pracovní neschopnost. Jeden ze spolupachatelé však způsobí poškozené smrt, a to v rozporu s předcházející domluvou spolupachatelů. Pouze ten, který tímto excesem způsobí smrt je trestně zodpovědný za vraždu dle § 140 odst. 1 trestního zákona, s trestní sazbou od deseti do osmnácti let odnětí svobody. Zbývající spolupachatelé jsou zodpovědní za ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákona, s trestní sazbou odnětí svobody na šest měsíců až tři roky, na jehož spáchání se domluvili.


10. ÚČASTNÍK NA TRESTNÉM ČINU

Účastenství jsou ty případy součinnosti, které jsou tak nebezpečné pro společnost, že se v podstatě vyrovnají nebezpečnosti trestného činu spáchaného pachatelem. Účastenství je kvalifikovaná forma součinnosti dvou i více osob.

Účastenství v širším smyslu zahrnuje tyto případy součinnosti uvedené v obecné části trestního zákoníku:

- spolupachatelství (§ 23),

- organizátorství [§ 24 odst. 1 písm. a)],

- návod [§ 24 odst. 1 písm. b)],

- pomoc [§ 24 odst. 1 písm. c)].

Účastenství v užším smyslu zahrnuje pouze organizátorství, návod a pomoc, tedy ty formy účastenství, které jsou uvedeny v § 24 trestního zákona.

Účastníkem v užším smyslu na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je nadále organizátor, návodce a pomocník. Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného [§ 24 odst. 2 trestního zákoníku).

Organizátorem trestného činu je ten, kdo spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil [§ 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku].

Příklad:

Organizátorem loupeže v bance je např. žena, která v době loupeže nebyla na místě činu, nýbrž v jiném městě, avšak loupež iniciovala a podrobně naplánovala jak mají tři muži, spolupachatelé loupeže vniknou do banky, odzbrojit a zneškodnit ostrahu, jak se dostat do tresoru a jak posléze uniknout s uloupenými penězi.

Návodcem je ten, kdo vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin [§ 24 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku). Návod je možný rozličnými prostředky, např. poučením, radou, rozkazem, pohrůžkou i jinak, pokud nejde o nepřímé pachatelství. Návod musí směřovat ke spáchání individuálně určitého trestného činu.

Příklad:

Návodce sdělí pachateli bytové krádeže kde si majitelé konkrétního bytu zanechávají klíč od bytu, nebo jak lze jinak vniknout do tohoto bytu a v kterou dobu majitelé odjíždějí z bytu, případně uvede, kde jsou v bytě ukryty šperky rodiny, která v něm bydlí.

Pomocníkem na trestném činu je ten, kdo umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v předsevzetí nebo slibem přispět po trestném činu [§ 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku].

Pomoc musí být ve vztahu k určitému trestnému činu konkrétního pachatele. K pomoci pachateli musí dojít před spácháním trestného činu nebo v jeho průběhu, kdykoliv do dokončení trestné činnosti. Pomoc může být jak fyzická, v podobě odstranění překážek činu, opatření prostředků k jeho spáchání, tak i psychická, a to radou, utvrzením pachatele v jeho úmyslu spáchat trestný čin.

Příklad:

Člen ostrahy firmy odemkne jím hlídanou tovární halu, aby pachatelům umožnil vniknutí do haly za účelem spáchání krádeže.

Ustanovení o účastenství rozšiřuje rozsah skutkových podstat trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákona.

Zánik trestní odpovědnosti účastníka je upraven obdobně jako u pokusu trestného činu. Půjde-li o účastenství více osob, musí dojít k odstranění nebezpečí nejen ve vztahu k nebezpečí, jež vzniklo z jeho vlastního jednání, ale i ve vztahu k nebezpečí, které vzniklo z jednání ostatních účastníků, a to bez ohledu na to, zda se o toto další nebezpečí přičinil [§ 24 odst. 3 trestního zákoníku).

U účastníků [organizátora, návodce a pomocníka) při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud k významu a povaze jejich účasti na spáchání trestného činu [§ 39 odst. 6 písm. b), trestního zákoníku].


11. Nepříčetnost a zmenšená příčetnost

V trestním zákoníku byl upřesněn pojem nepříčetnost. Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný (§ 26 trestního zákoníku).

Nově je pak v § 27 trestního zákoníku upravena zmenšená příčetnost: Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, je zmenšeně příčetný. Nesmí však jít o stav úplně vylučující některou z těchto schopností, protože by šlo o nepříčetnost.

Otázka nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti je otázkou právní, její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení ve vztahu k určitému trestnému činu pachatele. Posouzení nepříčetnosti a zmenšené příčetnosti musí být založeno na odborných znalostech, a proto se neobejde bez psychiatrického znaleckého posudku, v němž musí být co nejpřesněji stanoveno, do jaké míry z kvalitativního i z kvantitativního hlediska duševní porucha u pachatele ovlivnila jeho schopnosti rozpoznávací a ovládací, zda se tyto či alespoň jedna z nich již blížila stavu jejího vymizení, resp. v jakém směru a rozsahu zůstaly tyto schopnosti pachatele zachovány, což má pak rozhodující význam pro otázku, zda šlo o podstatně sníženou rozpoznávací nebo ovládací schopnost pachatele.

Duševní porucha může být způsobena rozdílnými příčinami, a to samotnou duševní chorobou nebo jinou nemocí, která má takovou poruchu za následek, anebo může být vyvolána požitím návykových látek, např. alkoholu nebo omamných látek. Duševní porucha, která je příčinou nepříčetnosti, může být přechodná a krátkodobá, a to od několika vteřin (např. porucha vědomí u řidiče auta, jako příčina dopravní nehody, při níž dojde k ublížení na zdraví) či minut (např. epileptický záchvat v rámci něhož dojde k ublížení na zdraví osobě poskytující pomoc nemocnému), ale může být také dlouhotrvající nebo trvalá (např. schizofrenie či mentální retardace). Proto je duševní poruchou nejen duševní choroba, ale i krátkodobá porucha psychických funkcí, hluboká porucha vědomí, slabomyslnost a jakákoli jiná těžká duševní odchylka, která je z hlediska ustanovení § 26 a § 27 trestního zákoníku významná, pokud měla za následek ztrátu nebo zmenšení rozpoznávacích či ovládacích schopností.


12. Okolnosti vylučující protiprávnost

Okolnostmi vylučujícími protiprávnost jsou takové okolnosti, které způsobují, že čin, který se svými rysy podobá trestnému činu, není pro společnost škodlivý, a proto není trestným činem. V zákoně č. 140/1961 Sb. byla upravena pouze nutná obrana, krajní nouze a oprávněného použití zbraně. K nim v zákoně č. 40/2009 Sb. nově přibyly další dvě, a to svolení poškozeného a přípustné riziko.

V trestním zákoníku jsou nyní tyto okolnosti vylučující protiprávnost: krajní nouze (§ 28), nutná obrana (§ 29), svolení poškozeného (§ 30), přípustné riziko (§ 31) a oprávněné použití zbraně (§ 32).

V ustanoveních § 28 až § 32 trestního zákoníku jsou vymezeny případy, kdy se již ze zákona vylučuje protiprávnost skutku. Jde o dovolené činy, které přesto, že jsou svými znaky podobné trestným činům, nenaplňují znaky skutkové podstaty trestného činu a nejsou pro společnost škodlivé. Tím, že trestní zákoník připouští jednání uvedená v ustanoveních § 28 až § 32 trestního zákoníku, projevuje souhlas s nutnou mírou nebezpečí, která je spojena s takovou činností. Tak je tomu i při provozování sportu, s nímž je někdy spojeno nebezpečí pro zdraví lidí (přípustné riziko). V trestním zákoníku jsou upraveny jen nejdůležitější a nejfrekventovanější typy těchto okolností.

Jednáním v krajní nouzi je spáchání činu jinak trestného, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem. Jednání v krajní nouzi není trestným činem (§ 28 odst. 1 trestního zákoníku ). Zde jsou nově formulovány podmínky pro krajní nouzi, což umožňuje, aby nebyly stíhány osoby, které vystupují na ochranu zájmů chráněných trestním zákonem. V krajní nouzi lze odvracet nebezpečí hrozící jak zájmům společnosti, tak jednotlivce, a to v případech ohrožení života, zdraví, svobody, majetku, důstojnosti. Je však vyloučeno použití krajní nouze u osob, které jsou povinny nebezpečí snášet, protože jim to ukládají zvláštní předpisy (např. lékař a ošetřovatel v nemocnici, policista, hasič, voják apod.).

V krajní nouzi lze chránit ohrožený zájem jen tím, že se obětuje jiný zájem. Stav krajní nouze vylučuje protiprávnost i nebezpečnost činu pro společnost. Jsou-li obranou zasaženy zájmy třetích osob, které nejsou útočníky, musejí být ve vztahu k nim splněny podmínky krajní nouze.

Příklad:

Při požáru majitel rodinného domu jedná v krajní nouzi, pokud strhne sousedovu starší střechu s minimální hodnotou, aby zabránil rozšíření požáru na střechy nově postavených řadových domků. Tak je zachována proporcionalita následků.

Podstata institutu krajní nouze je shodná jako u nutné obrany. Zatímco jednání v nutné obraně je zaměřeno vždy proti útočníkovi, jednání v krajní nouzi směřuje vždy proti někomu jinému než proti útočníkovi, tedy proti zájmům třetích osob, které stav krajní nouze nevyvolaly, ani na něm nenesly žádnou vinu. Jejich zájmy je třeba chránit více než zájmy útočníka, a proto jsou podmínky krajní nouze přísnější než u nutné obrany.

Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možné toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak, nebo je způsobený následek zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet (§ 28 odst. 2 trestního zákoníku).

Příklad:

Majitel rodinného domu nemůže při požáru strhnout sousedovu novou střechu jen proto, aby zabránil rozšíření požáru na střechu svého domku, zakoupenou téhož dne (ani před určitou dobou). Nebyla by zachována proporcionalita následků.

Jednání v nutné obraně je spáchání činu jinak trestného, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem. Jednání v nutné obraně není trestným činem (§ 29 odst. 1 trestního zákoníku).

Nutná obrana předpokládá odražení útoku, přímo hrozícího na zájem chráněný trestním zákonem, nebo trvá a obrana nesmí být zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Nutná obrana je přípustná proti útoku vedenému proti zájmům, které chrání trestní zákon. Proto lze v nutné obraně chránit život, zdraví, svobodu, majetek a další individuální zájmy, stejně jako celospolečenské nebo státní zájmy.

Osoba, která je napadena a jedná v nutné obraně, se musí bránit tak, aby byla způsobilá odvrátit útok. Proto intenzita nutné obrany musí být silnější než útok, jinak by obránce nebyl schopen se ubránit. Obránce může okamžitě jednat proti útočníkovi, aniž by byl povinen předtím zkoumat, zda lze útok odvrátit jinak než nutnou obranou, neboť to je mnohdy vzhledem k charakteru útoku vyloučeno. Útočník je nezřídka pečlivě připraven na svůj útok a zvolí si i vhodné prostředky, jimiž zaútočí. Obránce pak může použít pouze takový prostředek, který má po ruce.

Příklad:

Útočník napadne ženu tyčí a křičí na ni, že ji zmrzačí, protože s ním přestala chodit. Žena se brání a bodne útočníka nožem do hrudníku. Jednání ženy je nutnou obranou.

Nutná obrany bere v potaz složitou situaci obránce, který je mnohdy zaskočen nečekaným jednáním útočníka, a proto reaguje ve strachu, zmatku či leknutí, které se v praxi posuzují v rámci reakce obránce na způsob útoku často připraveného útočníka, na jeho neočekávanost či brutalitu. Nutná obrana je přípustná i proti domovní svobodě, tedy ze strany majitele, či uživatele bytu proti tomu, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo do bytu jiného, nebo tam neoprávněně setrvá (§ 178 trestního zákoníku).

Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (§ 29 odst. 2 trestního zákoníku). Nutná obrana není přípustná proti útoku, který již netrvá, tedy byl již ukončen.

Příklad:

Útočník napadne ženu, ublíží jí na zdraví, otočí se k ní zády a odchází. Po ukončení útoku žena bodne odcházejícího útočníka nožem do zad. Jednání ženy není nutnou obranou, a proto bude stíhána buď pro ublížení na zdraví dle § 146 trestního zákona nebo pro těžké ublížení na zdraví dle § 145 trestního zákona, podle způsobeného následku.

Podstatou nutné obrany je odvrácení útoku na zájmy chráněné trestním zákonem činem, který by jinak byl trestným činem namířeným proti útočníkovi. Ten, kdo odvrací nebezpečný útok, chrání tytéž zájmy jako trestní zákon sám, jedná tedy ve shodě s ním. Jeho čin nahrazuje vlastně zásah veřejných orgánů, je tedy uplatněním práva proti bezpráví.

K nutné obraně je oprávněn kdokoli, i když útok nesměřuje proti němu samotnému. Nutnou obranou lze hájit zájmy vlastní i zájmy jiného (tzv. pomoc v nutné obraně). Obrana musí směřovat vždy proti útočníkovi (tím se podstatně liší od krajní nouze). Pokud útočí více osob, je nutná obrana přípustná proti kterémukoliv z útočníků.

Neexistuje povinnost jednat v nutné obraně, obránce se může svobodně rozhodnout, zda tohoto svého práva využije a brání se, či před útokem uteče, nebo zavolá pomoc.

Protože útok musí být vždy protiprávní, nelze nutnou obranu použít proti jednáním dovoleným, např. proti jednání v nutné obraně nebo v krajní nouzi, případně proti jednáním, kterými někdo vykonával své právo či povinnost.

Příklad:

Zloděj, který chtěl vykrást domek, se nemůže dovolávat nutné obrany, jestliže poranil poškozeného, který se proti němu postavil a chránil svůj majetek před odcizením.

Podezřelý ze spáchání trestného činu nemůže použít nutnou obranu proti zadržení policejním orgánem, pokud byly pro zadržení splněny podmínky stanovené trestním řádem.

Obviněný, jehož vzal soudce v přípravném řízení do vazby, nemůže proti rozhodnutí o vzetí do vazby použít nutnou obranu, nýbrž stížnost.

Svolení poškozeného nebylo v dosud platném trestním zákonu upraveno, vycházelo jen z teorie trestního práva. V zákoně č. 40/2009 Sb. jde o novou okolnost vylučující protiprávnost činu. Podle § 30 odst. 1 trestního zákoníku trestný čin nespáchá ten, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny.

Svolením se stává čin, který by byl jinak nedovoleným zásahem do práv poškozeného, činem dovoleným. Svolení musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že osoba uvedená v odstavci 1 by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům (§ 30 odst. 2 trestního zákoníku).

Svolení poškozeného je právně významné, jde-li o zájem jednotlivce, o němž on sám může rozhodovat a jehož porušení se nedotýká zájmu společnosti, jde-li o svolení vážné, dobrovolné, určité a srozumitelné, je-li dáno osobou, která je schopna učinit závazný projev v tomto směru a je-li dáno před činem nebo současně s ním. V případě udělení dodatečného souhlasu poškozeným trestný čin byl spáchán, byť v důsledku dodatečného udělení souhlasu není trestný, ovšem jen za podmínky, že pachatel mohl předpokládat, že osoba, která nebyla při činu přítomna, by tento souhlas udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům.

Za svolení poškozeného se nepovažuje souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení. Výjimkou jsou pouze případy svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe (§ 30 odst. 3 trestního zákoníku).

Příklad:

Je možné svolení poškozeného s odběrem lidských orgánů a tkání pro účely transplantací ve smyslu transplantačního zákona č. 285/2002 Sb.

Za svolení poškozeného se považuje také souhlas k riskantnímu lékařskému zákroku, který je možné provést podle poznatků lékařské vědy i praxe a bez něhož by pacient zemřel.

Svolením nemocného není usmrcení nevyléčitelně nemocné a trpící osoby na její žádost (euthanasie), i když je svolení prokazatelné a srozumitelné. Citované ustanovení se na euthanasii nevztahuje. Návrh na úpravu skutkové podstaty usmrcení na vlastní žádost nevyléčitelně nemocného, který měl mnoho příznivců i odpůrců, nebyl parlamentem akceptován.

U trestných činů porušujících zájmy skupinové nebo společenské nemá svolení osoby, jíž byla svěřena ochrana těchto zájmů, význam. Naopak souhlas takové osoby je důvodem její trestní odpovědnosti.

Přípustné riziko je další novou okolností vylučující protiprávnost, nově upravenou v trestním zákoníku. Trestný čin nespáchá ten, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak (§ 31 odst. 1 trestního zákoníku).

Definice přípustného rizika v zásadě pokrývá všechny případy tohoto rizika, neboť stranou nezůstávají ani rizika např. v souvislosti s výkonem povolání (zejména lékařů, zdravotníků, vědců a výzkumníků vyvíjejících nové vznětlivé, výbušné, či jinak nebezpečné látky, zkušebních řidičů nových vozidel, zkušebních letců nových letadel, horských vůdců, lyžařských instruktorů a dalších profesí) a také se sportovními aktivitami. Přípustné riziko představuje samostatnou okolnost vylučující protiprávnost (trestní odpovědnost) proto, že při zavádění nové techniky, při zkoušení nových výrobků, při odvracení nebezpečí, které vzniklo ve výrobě a výzkumu, je třeba vystavit některé zájmy určitému nebezpečí. Zejména jde o riziko ve výrobě a výzkumu, riziko lékařské a hospodářské apod.

U dovoleného rizika musí jít o společensky prospěšný cíl, přičemž riziko je odůvodněno všestranným uvážením situace s přihlédnutím k současnému stavu vědeckých poznatků. Další podmínkou je podpůrnost (subsidiarita) riskantního jednání, tzn., že daného cíle nelze dosáhnout jinak.

Nejde o přípustné riziko, jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl k ní dán v souladu s jinými právními předpisy souhlas, nebo výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům jiných právních předpisů, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům (§ 31 odst. 2 trestního zákoníku).

Při zvažování míry rizika je třeba v rámci přiměřenosti posuzovat optimální relaci mezi rozhodujícími faktory, mezi něž patří zejména velikost zamýšleného pozitivního výsledku, velikost možného nechtěného negativního následku i stupně pravděpodobnosti, že tyto následky nastanou.

Oprávněné použití zbraně je dalším důvodem vylučujícím protiprávnost a nebezpečnost činu pro společnost. Když osoba použije zbraň v mezích zmocnění příslušných právních předpisů, jedná se o oprávněné použití zbraně (§ 32 trestního zákona). Vzhledem k tomu nespáchá trestný čin.

Důvody a rozsah možnosti použít zbraně jsou upraveny v zákonech, které upravují postavení určitých kategorií osob oprávněných nosit a užít zbraň. To se týká policistů, vojáků z povolání, příslušníků BIS, vězeňské služby atd., od nichž se vyžaduje, aby odvraceli útoky na právem chráněné zájmy, aby snášeli zvýšené nebezpečí. To je důvodem poskytnutí účinnější právní ochrany.

Trestní zákon nerozlišuje zbraň služební a soukromou, a proto je možné použít v oprávněných případech jak služební, tak i soukromé zbraně. Některé právní předpisy upravující použití zbraně však hovoří výslovně o služební zbrani. Oprávnění použít zbraň je v příslušných zákonných předpisech, na které trestní zákon odkazuje, vázáno na konkrétní a přesné podmínky.

Při oprávněném použití zbraně se vždy vyžaduje dodržení podpůrnosti (subsidiarity). Nejprve je tudíž třeba vyčerpat mírnější prostředky a teprve poté lze použít zbraň. Použití střelné zbraně je výslovně zakázáno např. proti těhotným ženám, dětem a starým osobám.

Osoby, kterým se poskytuje zbraň k osobním účelům a osobní ochraně vydáním zbrojního průkazu podle zákona o zbraních a střelivu, nemohou použít zbraň dle § 32 trestního zákoníku. Tyto osoby, včetně pracovníků bezpečnostních či detektivních agentur, nebo hlídacích služeb, mohou užít střelné zbraně pouze za splnění podmínek nutné obrany (§ 29 trestního zákoníku) nebo krajní nouze (§ 28 trestního zákoníku).

Oprávněné použití zbraně dle § 32 trestního zákoníku nelze zaměňovat za spáchání trestného činu se zbraní. Je-li spáchán trestný čin se zbraní, potom se zbraní rozumí nejen zbraň v technickém slova smyslu (např. střelná zbraň, sečná zbraň jako šavle, bodná zbraň jako kord apod.), nýbrž také jakýkoli předmět způsobilý přivodit zranění. V konkrétním případě to může být kámen, železná tyč, vidle, silný klacek, tzv. kasr (aerosolový rozprašovač se slzným plynem) nebo i motorové vozidlo, pokud jím pachatel najíždí na jinou osobu, použití elektrického proudu, jestliže je takto možné učinit útok proti tělu důraznější a za předpokladu, že z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného.


13. Zánik trestní odpovědnosti

V hlavě IV obecné části trestního zákoníku jsou upraveny dva důvody zániku trestní odpovědnosti, a to účinná lítost (§ 33) a promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin (§ 34). Po zavedení formálního pojetí trestného činu byl z trestního zákoníku vypuštěn "zánik nebezpečnosti činu pro společnost", dosud upravený v § 65 platného trestního zákona. Pojem zánik trestní odpovědnosti nahradil v trestním zákoníku pojem zánik trestnosti, dosud používaný v trestním zákoně.

Důvody zániku trestní odpovědnosti jsou okolnosti, které nastanou po spáchání trestného činu, avšak dříve než je o něm pravomocně rozhodnuto a které způsobují zánik práva státu na potrestání pachatele. Zaniká oprávnění státu uložit pachateli trestného činu přiměřený trest a odpovídající povinnost pachatele přiměřený trest strpět. Vůči pachateli tedy nemohou být vyvozovány důsledky, které jinak vyplývají ze spáchání trestného činu. Zánik trestní odpovědnosti je upraven v § 33 až § 35 trestního zákoníku.

Důvody zániku trestní odpovědnosti upravené v trestním zákoníku jsou účinná lítost (§ 33), promlčení trestní odpovědnosti (§ 34), zánik trestnosti přípravy (§ 20 odst. 3 a 4), zánik trestnosti pokusu (§ 21 odst. 3 a 4).

Mezi důvody zániku trestnosti patří také zánik trestnosti účastenství (v trestním zákoně není upraven), smrt pachatele [proti tomu, kdo zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého, nelze zahájit trestní stíhání dle § 11 odst. 1 písm. e) trestního řádu], zvláštní případy účinné lítosti (uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku za konkrétními skutkovými podstatami, např. v § 197, § 242, § 362), milost prezidenta republiky - dle čl. 63 odst. 1 písm. j) Ústavy má prezident republiky právo udělovat milosti hromadné (amnestie) i milost individuální v podobě agraciace (udělení milosti prominutím nebo zmírněním uloženého trestu), rehabilitace (prominutí nebo zmírnění následků odsouzení) a abolice (zastavení nebo nezahájení trestního stíhání)

Zánik trestní odpovědnosti účinnou lítostí nastává pouze u trestných činů taxativně uvedených v § 33 trestního zákoníku, jejich škodlivé následky jsou tak těžké, že jim je třeba zabránit i za cenu beztrestnosti pachatele. Účinná lítost zaručuje pachatelům zde uvedených trestných činů beztrestnost, avšak současně ochraňuje zájmy chráněné trestním zákonem před závažnými škodlivými následky některých trestných činů. Ochraně těchto zájmů dává zákonodárce přednost před zájmem na potrestání pachatele.

Účinná lítost spočívá v tom, že pachatel a) škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej napravil, nebo b) učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.

Zánik trestní odpovědnosti účinnou lítostí nastává u trestných činů neposkytnutí pomoci (§ 150), neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku (§ 151), šíření nakažlivé lidské nemoci (§ 152), šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti (§ 153), ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty (§ 156), ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z nedbalosti (§ 157), svěření dítěte do moci jiného (§ 169), zavlečení (§ 172), braní rukojmí (§ 174), opuštění dítěte nebo svěřené osoby (§ 195), porušení povinnosti při správě cizího majetku (§ 220), porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti (§ 221), porušení povinnosti v insolvenčním řízení (§ 225), porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku (§ 227), poškození cizí věci (§ 228), zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby (§ 240), nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení (§ 243), porušení zákazů v době nouzového stavu v devizovém hospodářství (§ 247), porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou (§ 261), porušení předpisů o kontrole vývozu zboží a technologií dvojího užití (§ 262), porušení povinností při vývozu zboží a technologií dvojího užití (§ 263), provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence (§ 265), porušení povinnosti v souvislosti s vydáním povolení a licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem (§ 266), obecného ohrožení (§ 272), obecného ohrožení z nedbalosti (§ 273), porušení povinnosti při hrozivé tísni (§ 275), poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení (§ 276), poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti (§ 277), poškození geodetického bodu (§ 278), poškození a ohrožení životního prostředí (§ 293), poškození a ohrožení životního prostředí z nedbalosti (§ 294), poškození lesa (§ 295), neoprávněného nakládání s odpady (§ 298), neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami [§ 299), neoprávněného nakládání s chráněnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami z nedbalosti (§ 300), šíření nakažlivé nemoci zvířat (§ 306), šíření nakažlivé nemoci a škůdce užitkových rostlin (§ 307), vlastizrady (§ 309), rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312), sabotáže (§ 314), zneužití zastupování státu a mezinárodní organizace (§ 315), vyzvědačství (§ 316), ohrožení utajované informace (§ 317), ohrožení utajované informace z nedbalosti (318), vzpoury vězňů (§ 344), šíření poplašné zprávy (§ 357), nepřekažení trestného činu (§ 367) a neoznámení trestného činu (§ 368).

Ochrana některých nejdůležitějších zájmů chráněných trestním zákoníkem si vyžádala rozšíření okruhu trestných činů u nichž dochází k zániku trestní odpovědnosti v důsledku účinné lítosti. V § 33 trestního zákoníku jsou uvedeny nově některé těžké zločiny, i další trestné činy ohrožující zvýšenou měrou chráněné zájmy anebo ty u nichž je z hlediska jejich povahy větší zájem na zabránění následkům než na potrestání pachatele.

O účinnou lítost nejde v případech, kde trestný čin byl odhalen nebo se pachatel domníval, že je prozrazen. Podmínkou účinné lítosti je, aby pachatel jednal dobrovolně.

Účinná lítost předpokládá spáchání dokonaného trestného činu. Musí zde však být ještě možnost napravit škodlivý následek, nebo zabránit škodlivému následku. Tomuto škodlivému následku musí pachatel zamezit nebo na napravit.

Příklad:

Trestný čin obecného ohrožení (§ 272 trestního zákoníku) ochraňuje život a zdraví individuálně neurčených osob a majetek před škodou velkého rozsahu. Má-li být pachatel, který způsobil obecné nebezpečí, beztrestný pro účinnou lítost, musí dobrovolně zamezit usmrcení, těžké újmě na zdraví nebo škodě velkého rozsahu na majetku.

K beztrestnosti je třeba škodlivému následku zamezit. Zamezením škodlivého následku se rozumí zabránění jeho vzniku. U ohrožovacích trestných činů musí pachatel odstranit další ohrožení uvedených objektů a odvrátit hrozící poruchu. Ohrožení, které již nastalo, už odstranit nelze, pachatel však musí napravit vzniklé poruchy, tj. alespoň v podstatných rysech uvést věci do původního stavu. Tam, kde věc nelze uvést do původního stavu, nepřichází účinná lítost v úvahu. Peněžitá náhrada způsobené škody sama o sobě nestačí.

Účinnou lítost dle § 33 trestního zákoníku nelze ztotožňovat se zvláštními případy účinné lítosti, které jsou uvedeny v § 197, § 242 a § 362 trestního zákoníku. Každé z těchto zvláštních ustanovení o účinné lítosti se vztahuje k přesně vymezenému trestnému činu.

Zvláštní ustanovení o účinné lítosti dle § 197 trestního zákoníku se užije ve vztahu k pachateli trestného činu zanedbání povinné výživy dle § 196 trestního zákoníku, pokud pachatel svou povinnost dodatečně splní dříve, než soud prvního stupně začne vyhlašovat rozsudek, za předpokladu, že trestný čin neměl trvale nepříznivých následků. Smyslem § 197 trestního zákoníku je přimět pachatele ke splnění zákonné povinnosti vyživovat a zaopatřovat jiného.

Zvláštní ustanovení o účinné lítosti dle § 242 trestního zákoníku se vztahuje k trestnému činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby dle § 241 trestního zákoníku. Základní podmínkou je, že pachatel dodatečně splní svou povinnost odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti v celém rozsahu. Povinností pachatele je uhradit všechny částky, které se vztahují k období vymezenému žalovaným skutkem, pro něž soud zjišťuje trestní odpovědnost pachatele. O účinnou lítost půjde nejen tehdy, když pachatel sám uvedené dlužné povinné platby uhradí, ale i tehdy, když jiným způsobem zařídí, aby za něho byly uhrazeny jinou osobou.

Zvláštní ustanovení o účinné lítosti dle § 362 trestního zákoníku se vztahuje k účasti na zločinném spolčení dle § 361 trestního zákoníku. Ustanovení § 362 trestního zákona o účinné lítosti lze využít po splnění dvou podmínek: a) Pachatel trestného činu učiní dobrovolně o zločinném spolčení oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, b) oznámení musí učinit v době, kdy nebezpečí z jiného činu zločinného spolčení pro zájem chráněný trestním zákonem může být ještě odstraněno. Z tohoto hlediska není důležité, v jakém stadiu se jiný trestný čin zločinného spolčení nachází. Pokud nebezpečí hrozící chráněnému zájmu nebylo odstraněno z důvodů na vůli pachatele nezávislých, i když v době oznámení se tak stát mohlo, podmínky účinné lítosti jsou splněny.

Zvláštní případ účinné lítosti u provinění mladistvých je obsažen v § 7 o soudnictví ve věcech mládeže. Trestnost činu, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, spáchaného mladistvým zaniká, jestliže mladistvý po spáchání činu a) dobrovolně odstranil nebo napravil způsobený následek, anebo se o to pokusil, zejména nahradil způsobenou škodu, učinil opatření potřebná k její náhradě nebo se jinak pokusil odčinit způsobené následky, b) svým chováním projevil účinnou snahu po nápravě a c)čin neměl trvale nepříznivých následků pro poškozeného nebo pro společnost.

Promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin je v § 34 trestního zákoníku upraveno proto, že uplynula-li delší doba od spáchání trestného činu a nebylo-li zahájeno trestní stíhání či v něm nebylo řádně pokračováno, ztrácí se vzhledem k uplynulé době zájem na trestním stíhání a potrestání pachatele. Okolnost, že se pachatel nedopustil stejně závažného nebo závažnějšího trestného činu pak nasvědčuje tomu, že nebezpečí, které od něho hrozí, již neexistuje nebo výrazně pokleslo. Plynutím času postupně slábne, až docela zaniká potřeba trestněprávní reakce na trestný čin. Je tomu jak z hlediska generální prevence, protože nebezpečnost činu se zmenšuje, tak z hlediska individuální prevence. U pachatele, který nespáchal další trestný čin stejně nebo přísněji trestný, se lze domnívat, že se v průběhu promlčecí doby napravil, a proto mu není třeba ukládat trest.

Trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí:

a) dvacet let, jde-li o trestný čin, za který trestní zákon dovoluje uložení výjimečného trestu, a trestný čin spáchaný při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle jiného právního předpisu,

b) patnáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let,

c) deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně pět let,

d) pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta,

e) tři roky u ostatních trestných činů (§ 34 odst. 1 trestního zákoníku).

Promlčecí doba počíná běžet:

- u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový účinek nastal,

- u ostatních trestných činů počíná běžet promlčecí doba od ukončení jednání,

- účastníkovi počíná běžet promlčecí doba od ukončení činu hlavního pachatele (§ 34 odst. 2 trestního zákoníku).

Do promlčecí doby se nezapočítává:

- doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku,

- doba, po kterou bylo trestní stíhání přerušeno, - doba, po kterou oběť trestného činu obchodování s lidmi (§ 168) nebo některého trestného činu uvedeného v hlavě třetí zvláštní části tohoto zákona o trestných činech proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti byla mladší osmnácti let,

- zkušební doba podmíněného zastavení trestního stíhání (§ 34 odst. 3 trestního zákoníku).

Příklad:

Za zákonnou překážkou se považuje překážka stanovená v zákoně. Takovou překážkou je např. diplomatická imunita (§ 10 odst. 1 trestního řádu) nebo přerušení trestního stíhání pro duševní chorobu obviněného [§ 173 odst. 1 písm. c) trestního řádu], okolnost, že o skutku bylo pravomocně rozhodnuto, neboť o takové věci nelze znovu jednat, pokud nebylo pravomocné rozhodnutí cestou mimořádného opravného prostředku zrušeno [zásada "ne bis in idem" § 11 odst. 1 písm. f), g), h) trestního řádu].

Promlčecí doba se přerušuje:

- zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, zatýkacího rozkazu nebo evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému, nebo

- spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější (§ 34 odst. 4 trestního zákoníku).

Přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová (§ 34 odst. 5 trestního zákoníku).

Za úkony směřující k trestnímu stíhání se považuje předvolání obviněného k výslechu, zastavení trestního stíhání proti obviněnému, postoupení věci příslušnému soudu, které učiní soud v předběžném projednání obžaloby nebo v hlavním líčení, usnesení o odnětí a přikázání věci, opatření k vypátrání pobytu apod.

Novým trestným činem, který se přerušuje promlčením, je jakýkoli další trestný čin spáchaný v promlčecí době, na který je stanoven trest stejný nebo přísnější.

Zvláštní ustanovení o promlčení trestního stíhání obsahuje zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu.

Vyloučení promlčení, neboli výjimky z jinak obecně platného institutu promlčení upravuje § 35 trestního zákoníku a zákon č. 184/1964 Sb., kterým se vylučuje promlčení trestního stíhání nejzávažnějších trestných činů proti míru, válečných trestných činů a trestných činů proti lidskosti, spáchaných ve prospěch nebo ve službách okupantů.

Uplynutím promlčecí doby nezaniká trestní odpovědnost:

- za trestné činy uvedené v hlavě třinácté zvláštní části tohoto zákona, s výjimkou trestných činů založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (§ 403), projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (§ 404), popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia (§ 405), a to i pokud byly v minulosti spáchány činy, které by nyní měly znaky těchto trestných činů,

- za trestné činy rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311) a teroru (§ 312), pokud byly spáchány za takových okolností, že zakládají válečný zločin nebo zločin proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva,

- za jiné trestné činy spáchané v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a které byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských (§ 35 trestního zákoníku).

Zákon č. 184/1964 Sb. vyloučil promlčení nejzávažnějších trestných činů proti míru, válečných trestných činů, trestných činů proti lidskosti a dalších trestných činů, spáchaných ve prospěch nebo ve službách okupantů válečnými zločinci nebo jejich pomahači v období od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946, které jsou zároveň trestnými činy podle trestního zákona č. 140/1961 Sb. i podle zákonů platných v době jejich spáchání a zákonů pozdějších, pokud by u nich mělo nastat promlčení trestního stíhání ke dni 9. května 1965 nebo později. Zákon se tedy netýká činů méně závažných, které k tomuto dni byly již promlčeny.


Poznámky:

1) V roce 1995 byla ministrem spravedlnosti vytvořena komise pro rekodifikaci trestního práva hmotného a trestního práva procesního. Komise reagovala na potřebu změn v oblasti trestního práva a odlišovala, které otázky jsou koncepčního charakteru, a proto je třeba pojmout je do rekodifikačních prací a které bylo třeba řešit operativně v podobě novelizace trestního zákona a trestního řádu. "Rekodifikační komise" ministra spravedlnosti pracovala po dobu osmi let, bez ohledu na to, že se ve funkci ministra spravedlnosti vystřídalo několik osob. Činnost komise ukončil 9. 6. 2003 tehdejší ministr spravedlnosti JUDr. Pavel Rychetský, v souvislosti s ukončením rekodifikačních prací na trestním zákoníku.

2) Rekodifikace trestního práva hmotného v ČR (podklad pro zpracování věcného záměru reformy trestního práva hmotného), Karlovy Vary, 8. 3. 1996, str. 1.

3) Vantuch, P.: Návrh nového trestního zákoníku, Právní rádce č. 4/2005, str. 46-52.

4) Vládní návrh nového trestního zákoníku byl schválen v poslanecké sněmovně 11. 11. 2008, v senátu 8. 1. 2009 a prezident nový zákon podepsal 27. 1. 2009.

5) Důvodová zpráva k vládnímu návrhu nového trestního zákoníku.

6) Tamtéž.

7) Srov. práci P. Vantucha cit. v pozn. č. 3.

8) V zákoně č. 140/1961 Sb. byl v § 3 odst. 1 definován trestný čin jako "pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně". Tato definice vycházela z materiálního (materiálně formálního) pojetí trestného činu. Aby se jednalo o trestný čin, musely být zároveň splněny dvě podmínky: čin musel být pro společnost nebezpečný (materiální podmínka) a současně musel vykazovat znaky uvedené v trestním zákoně (formální podmínka).

9) Pojem společenská škodlivost trestného činu nahradil v novém trestním zákoníku pojem společenská nebezpečnost používaný v zákoně č. 140/1961 Sb., ve znění novel.

10) Členění (tzn. kategorizace) trestných činů na přečiny a zločiny se odrazí i v trestním procesu (v novém trestním řádu, který se teprve připravuje) a bude základem pro vytvoření různých typů řízení, příslušnosti soudů, vymezení řízení před samosoudcem, používání odklonů a dalších institutů trestního řízení. Standardní trestní řízení bude konáno o zločinech, u přečinů budou převažovat zjednodušené formy řízení, odklony a alternativní řešení včetně širokého uplatnění prostředků probace a mediace.

11) Schválené snížením věku trestní odpovědnosti dětí na 14 let Parlamentem ČR v novém trestním zákoníku č. 40/2009 Sb., bylo kritizováno, zejména jeho spojení se snížením věkové hranice, kdy je dítě chráněno před pohlavním zneužíváním (§ 187 trestního zákoníku ) a dokonce i před týráním (§ 143 trestního zákoníku).

Obzvláště bylo kritizováno, že soulož s dětmi od 14 let věku by byla beztrestná, protože by po snížením věku trestní odpovědnosti dětí na 14 let došlo k legalizaci soulože pro osoby od 14 let.

Ve snížení věku trestní odpovědnosti a zejména ve snížení věku ochrany dítěte před pohlavním zneužíváním a týráním bylo spatřováno porušení Úmluvy o právech dítěte v odst. 3.1 (sdělení č.104/1991 Sb.) zní: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány."

Po novelizaci zákona č. 40/2009 Sb. ten kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije se od 1.1.2010 dopustí trestného činu pohlavního zneužití dle § 187 odst. 1 trestního zákoníku (nezměněna zůstala skutková podstata trestného činu upravená v ustanovení § 242odst. 2 tr. zákona účinného do 31. 12. 2009).

Novela trestního zákoníku týkající se 15 let trestní odpovědnosti, ke dni zařazení toho článku do tisku, nevyšla ve Sbírce zákonů.


(Tématem dalšího článku věnovaného novému trestnímu zákoníku, který zveřejníme v dalším čísle Právního rádce, budou tresty obsažené v zákoně č. 40/2009 Sb.)

Autoři: Pavel Vantuch