Obvykle jde o případ, kdy jiná osoba způsobí při dopravní nehodě žalobci na vozidle škodu, která si vyžádá delší (i několikatýdenní) opravu. Škodu poté hradí pojišťovna, u níž má viník dopravní nehody uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla (tzv. povinné ručení). Pojišťovny vždy bez problémů zaplatí opravu poškozeného automobilu včetně náhradních dílů a případného odtahu, pokud je vozidlo nepojízdné. Uhradit poškozenému rovněž náklady vynaložené na vypůjčení náhradního vozu se však pojišťovny zdráhají s odůvodněním, že již nejde o škodu, která by vznikla v příčinné souvislosti s dopravní nehodou (poškozením vozidla).

Kdy a za jakých podmínek se tedy poškozený může domáhat pojistného plnění též za vypůjčení náhradního vozu? Odpověď není jednoduchá, platné předpisy totiž tuto problematiku výslovně neupravují. Při posouzení úspěšnosti takového nároku je proto třeba vycházet z ustálené soudní praxe.

PŘEDPOKLADY ÚSPĚCHU VE VĚCI

Soudy v řízení nejprve zkoumají, zda byla žalobci (poškozenému) skutečně způsobena škoda. Obecná úprava náhrady škody je obsažena v občanském zákoníku (§ 420 a násl.). V případě dopravní nehody se jedná o zvláštní odpovědnost za škodu, která se řídí § 427 až § 431 občanského zákoníku. Předpokladem odpovědnosti je zde událost vyplývající ze zvláštní povahy provozu dopravního prostředku, vznik škody a příčinná souvislost mezi prvními dvěma uvedenými předpoklady.

Škoda je chápána jako újma, která se projevuje v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tedy penězi.1) Podle § 442 odst. 1 občanského zákoníku se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Nejvyšší soud ČR v této souvislosti vyslovil právní názor, že "skutečnou škodou je i škoda spočívající v tom, že poškozený vynaložil vyšší náklady na vypůjčení věci, která má nahradit věc v důsledku poškození dočasně nepoužitelnou, ve srovnání s náklady na užití poškozené věci".2)

PŘÍČINNÁ SOUVISLOST

Dále je třeba zabývat se příčinnou souvislostí. Ta je obecně dána, pokud předmětná událost skutečně způsobila škodu, o jejíž náhradu jde. Musí tu existovat vztah příčiny a následku.

Soudní praxe dospěla k závěru, že újma může být důsledkem události vyplývající ze zvláštní povahy provozu i v případě, že nevznikla bezprostředně v době škodné události (střetu vozidel), ale k jejímu vzniku došlo později.3) Klasickým příkladem jsou právě náklady na vypůjčení náhradního vozidla, které poškozený vynakládá až s určitým časovým odstupem od nehody.

Z uvedeného plyne, že argument pojišťoven, podle něhož neexistuje příčinná souvislost mezi dopravní nehodou a náklady poškozeného za vypůjčení náhradního vozu, je mylný.

PODMÍNKY ZVLÁŠTNÍHO ZÁKONA

Soudy v civilním řízení dále zkoumají, zda nárok uplatněný poškozeným splňuje též podmínky zvláštního zákona. Speciálním předpisem je zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla"). Podle § 9 odst. 1 citovaného zákona může poškozený uplatnit nárok na náhradu škody u pojistitele automobilu, kterým mu byla způsobena škoda (jehož řidič zavinil dopravní nehodu, a odpovídá proto za škodu způsobenou provozem vozidla). Tento řidič je zde pojištěným a podle § 6 odst. 2 zákona má nárok, aby za něho pojistitel nahradil poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu:

a) škody na zdraví nebo usmrcením,

b) škody vzniklé poškozením, zničením nebo ztrátou věci, jakož i škody vzniklé odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba schopnost ji opatrovat (věcné škody),

c) škody mající povahu ušlého zisku a

d) účelně vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování nároků uvedených pod body a) až c).

Na základě výslovného odkazu v § 6 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla bude pojistitel poskytovat poškozenému náhradu v rozsahu a výši stanovené podle § 442 a násl. občanského zákoníku.

Jak je uvedeno výše, náklady na půjčovné za užívání náhradního vozidla považuje soudní praxe za skutečnou škodu. Ačkoliv speciální předpis používá odlišnou terminologii a o "skutečné škodě" přímo nehovoří, je zřejmé, že nárok poškozeného lze v souladu s citovanou judikaturou podřadit pod škody vzniklé poškozením věci (věcnou škodu) podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.

UPLATNĚNÍ NÁROKU U POJISTITELE

Náklady na vypůjčení náhradního automobilu jsou tedy součástí nároku poškozeného na náhradu škody. Poškozený coby žalobce v občanskoprávním řízení musí ovšem u soudu prokázat také okolnost, že svůj nárok nejdříve uplatnil podle § 9 odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla u pojistitele automobilu, jehož řidič odpovídal za škodu. Pokud pojistitel plnění odmítl, je třeba, aby poškozený uplatnil svůj nárok na náhradu škody u soudu ještě před uplynutím promlčecí doby (§ 106 občanského zákoníku).


Žaloba o náhradu škody, kterou se poškozený domáhá zaplacení půjčovného za užívání náhradního vozidla, má naději na úspěch. Žalobce však musí počítat s tím, že mu soud při splnění výše uvedených podmínek přizná náhradu pouze za nutně a účelně vynaložené náklady, a to jen v rozsahu částky, o kterou tyto náklady převýšily výdaje spojené s obvyklým užíváním vlastního (nepoškozeného) automobilu. U náhradního vozu bude proto soud především zkoumat, zda se jedná o automobil stejné třídy a obdobného vybavení, jaké má poškozený vůz. Dále se soud bude zabývat tím, zda délka užívání náhradního vozu byla přiměřená a odpovídala době opravy automobilu poškozeného. V této souvislosti může soud hodnotit i přiměřenost doby, po kterou trvala oprava poškozeného vozu žalobce, zejména s přihlédnutím k tomu, zda odpovídá době obvyklé pro opravu v autorizovaných servisech. V neposlední řadě bude soud řešit otázku, zda se půjčovné za náhradní vůz pohybovalo v cenové hladině, která je obvyklá v daném místě a čase.

Pokud bude některá z těchto okolností mezi účastníky řízení sporná, soud si v rámci dokazování vyžádá buď odborné vyjádření (např. od výrobce automobilů či autorizovaného servisu), nebo nařídí znalecký posudek (§ 127 občanského soudního řádu). V takovém případě je ovšem třeba počítat s vyššími náklady řízení, které se mezi účastníky sporu rozdělí podle poměru úspěchu ve věci.


Poznámky:

1) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSFR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/71.

2) Usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2744/2006.

3) Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod Rc 7/92.


Aleš Nezdařil
soudce, Praha

Autoři: Aleš Nezdařil