Dle platné právní úpravy je založení účasti manželky povinného, respektive manžela povinné (dále jen "manžel povinného") v exekučním řízení datován zpravidla k jeho počátku, i když tato praxe nemusí být absolutně platným pravidlem.

Zákonný podklad této problematiky je dán speciálně § 36 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v platném znění (dále také jen "exekuční řád"), obecně pak v § 255 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále také jen "občanský soudní řád").

Podle parametrů daných těmito normami platí, že manžel povinného je plnohodnotným účastníkem exekučního řízení za předpokladu, že jsou prováděnou exekucí postiženy věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů existujícího mezi nimi, to však pouze jde-li o tyto věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty.

Skutečnost, že povinný má manžela, exekutor zjišťuje z údajů obsažených ve výpisu z Centrální evidence obyvatel.

ÚČAST MANŽELA VZNIKÁ EX LEGE

Z citovaných ustanovení exekučního řádu a občanského soudního řádu je patrné, že účastenství manžela povinného v exekučním řízení vzniká automaticky (ex lege), ze strany soudního exekutora se tedy nevyžaduje vydání žádného, tím spíše ne konstitutivního rozhodnutí.

Na základě poznatků z praxe mohu konstatovat, že princip zakotvený zmíněnými zákonnými ustanoveními není u laické veřejnosti zcela známý, a proto je pro průběh řízení velmi účelné, aby exekutor vydal listinu (s účinky ryze deklaratorními), jíž povinného i jeho manžela a případně další účastníky exekučního řízení v zásadě upozorní na existenci a dopad těchto ustanovení. Řečeno jinými slovy, vydá listinu, ve které konstatuje, že se manžel povinného stal účastníkem probíhajícího řízení, a to, mimo jiné, za účelem poučení dalšího (nového) účastníka řízení o jeho zákonných právech a povinnostech. V okamžiku vzniku účasti manžela povinného v exekučním řízení totiž tento získává zásadně veškerá práva účastníka řízení, což dostatečně odůvodňuje nutnost jeho poučení o nich.

Procesní práva manžela povinného mají ve srovnání s právy samotného povinného poněkud užší rozsah, poněvadž jeho účastenství v exekučním řízení je založeno pouze ve vztahu k věcem, právům nebo jiným majetkovým hodnotám patřícím do společného jmění manželů.1)

Základním smyslem účasti manžela povinného v exekučním řízení je zajištění možnosti uspokojit pohledávku oprávněného za povinným, který má majetek, jenž tvoří součást společného jmění manželů (dále také jen "společné jmění manželů") - povinný např. ani nemá ve výlučném vlastnictví majetek, z něhož by bylo možné pohledávku uspokojit, respektive jeho výlučný majetek by k uspokojení pohledávky nepostačoval.

ROZSAH SPOLEČNÉHO JMĚNÍ MANŽELŮ

"Využitelnost" majetku spadajícího do společného jmění manželů pro potřeby exekuce vychází z hmotněprávní úpravy tohoto institutu, jež je dána v § 143 až § 151 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále také jen "občanský zákoník"). Zákonný rozsah společného jmění manželů vymezuje § 143 odst. 1. Na tuto hmotněprávní úpravu nutně navazuje úprava procesní, která stanoví, že a za jakých podmínek lze při výkonu rozhodnutí postihnout majetek i jiného subjektu než toho, kdo je z vykonávaného rozhodnutí povinným.2)

Přes zákonem danou velmi širokou možnost manželů disponovat s rozsahem jejich společného jmění (viz § 143a občanského zákoníku) se nařízení exekuce vztahuje na veškerý majetek, který jej podle zákonné úpravy tvoří. V tomto rozsahu také povinný po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí s majetkem tvořícím společné jmění manželů nakládat (viz § 44 odst. 7 exekučního řádu).3) K případnému zúžení zákonného rozsahu společného jmění manželů smlouvou, respektive ke smluvnímu vyhrazení vzniku společného jmění manželů ke dni zániku manželství, se pro účely nařízení exekuce přistupuje, jakoby k němu nedošlo (§ 42 odst. 1 exekučního řádu), a tudíž se za majetek patřící do společného jmění manželů považuje majetek, který je jeho součástí podle zákona.4), 5) Obdobně exekuční řád přistupuje i ke smlouvě, kterou došlo ke zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů o majetek, který do jeho rámce patřil v době vzniku vymáhané pohledávky,6) nebo rovněž ke smlouvě, kterou byl zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů rozšířen o majetek povinného, který do něj v době vzniku vymáhané pohledávky nepatřil.7)

Předpokladem exekučního postihování aktiv ve společném jmění manželů povinného a jeho manžela je správná a plnohodnotná interpretace pojmu společné jmění manželů, respektive vymezení veškerých druhů a forem majetku, které mohou do tohoto ekonomického společenství spadat.

Jak již bylo naznačeno, rozsah společného jmění manželů vymezuje občanský zákoník v § 143, který říká, že společné jmění manželů tvoří "majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství" (dále jsou v tomto ustanovení specifikovány právní skutečnosti vylučující majetek nabytý jejich prostřednictvím ze společného jmění manželů) a "závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství" (s uvedenými výjimkami).

Současně s vymezením zákonného rozsahu společného jmění manželů je třeba zmínit i znění § 144 občanského zákoníku, jenž formuluje vyvratitelnou právní domněnku, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů, pochopitelně pokud není prokázáno, že jeho součástí nejsou.

PROBLEMATICKÁ INTERPRETACE POJMU MAJETEK

Nepřesnosti a nejednoznačnost interpretace pojmu majetek jsou příčinou stávajícího přístupu exekučních soudů k postihování prostředků ve společném jmění manželů, který se v soudní praxi objevuje v průběhu několika minulých let a který výrazně negativně zasahuje do probíhajících exekučních řízení a zásadním způsobem tak ztěžuje exekuční vymáhání práva. Nejednotnost, či až rozpornost názorů na tuto problematiku se vyjevuje rovněž v odborné literatuře.

Polemika v souvislosti s exekučním postihováním majetku, který tvoří součást společného jmění manželů, se rozpoutala především ve vztahu k přípustnosti, respektive nepřípustnosti provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného a provedení exekuce srážkami ze mzdy manžela povinného. Klíčovou otázkou, jejíž zodpovězení je předpokladem vyřešení nastíněného sporu, je vymezení či určení postižitelného majetku ve společném jmění manželů, který může být exekučně využit k uspokojování pohledávky, jež vznikla jednomu z manželů za trvání manželství.

Pojem majetek není žádným právním předpisem v tomto konkrétním smyslu definován, a proto je při jeho výkladu nutné vyjít z poněkud širších souvislostí. Z charakteru institutu společného jmění manželů vyplývá (což bylo dle mého názoru i cílem zákonodárce při úpravě společného jmění manželů), že má být tvořeno veškerými majetkovými vztahy vznikajícími mezi manželi, samozřejmě se zákonnými výjimkami.

Na pomoc si v této souvislosti lze vzít § 118 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož jsou předmětem občanskoprávních vztahů věci, a pokud to jejich povaha připouští, i práva nebo jiné majetkové hodnoty.

Obdobně pak lze pojem majetek vyložit ve smyslu daňových předpisů, podle nichž, má-li poplatník k daňovému přiznání přikládat výkaz majetku, jsou jeho součástí údaje o právech, nárocích, osobních nárocích, prostředcích na účtech, cenných papírech, nárocích z nájmu, náhrady škody atp. Gramatickým výkladem lze pojem majetek interpretovat jako souhrn aktiv a pasiv, přičemž aktivy jsou, dle mého přesvědčení, též pohledávky, tedy např. i právo manžela na mzdu, pokud toto vzniká za trvání manželství a stává se tím součástí společného jmění manželů.

Ustanovení § 143a odst. 1 občanského zákoníku reguluje otázky související se zúžením zákonného rozsahu společného jmění manželů pomocí smlouvy uzavřené formou notářského zápisu, jejímž předmětem mohou být i jednotlivé majetkové hodnoty. Takovou majetkovou hodnotou je i právo manžela na mzdu, stejně tak mzda samotná, a to proto, že tento druh majetku není možné zařadit pod žádnou z položek taxativního výčtu právních skutečností uváděných v § 143 občanského zákoníku, specifikujícím majetkové hodnoty, které nespadají do společného jmění, a tudíž je prokazatelně součástí společného jmění manželů.

Tyto závěry jsou potvrzovány rovněž v odborné literatuře, jež se zabývá otázkami exekučního postihu pohledávek tvořících společné jmění manželů, které byly nabyty manželem povinného po účinnosti novely procesní úpravy společného jmění manželů.8) V této souvislosti je třeba znovu zdůraznit § 144 občanského zákoníku, který od 1. 8. 1998 zavedl vyvratitelnou právní domněnku o tom, že majetek (zahrnující i pohledávky a dluhy) nabytý za trvání manželství, tvoří společné jmění manželů, pokud není prokázán opak. Toto ustanovení tak vytváří hmotněprávní předpoklady pro exekuční postih pohledávek manžela povinného v případech, kdy věřitel získal exekuční titul jen proti povinnému. V jiném případě, tedy zejména kdy by exekuční titul k plnění stanovené povinnosti povolával výslovně i manžela povinného, mohlo by dojít k exekuci nejen na majetek spadající do společného jmění manželů, ale taktéž na majetek, jenž je ve výlučném vlastnictví manžela povinného. Z uvedeného vyplývá, že umožnění postihu majetkových hodnot ve společném jmění manželů bylo jedním z cílů uskutečněné novelizace jeho úpravy a její důsledky by měly být respektovány i soudně rozhodovací praxí.

Na novelizaci hmotněprávní úpravy společného jmění manželů navazuje zmíněná procesní úprava společného jmění manželů v § 255 odst. 2 občanského soudního řádu (§ 36 odst. 2 exekučního řádu). Do účinnosti této novely bylo možné exekučně postihovat pouze věci manžela povinného, protože ten byl účastníkem exekučního řízení pouze v tom rozsahu, v jakém byly exekučně postiženy věci ve společném jmění manželů. V nové úpravě tohoto ustanovení však dochází k rozšíření jeho dosahu a tím i k rozšíření okruhu objektů postižitelných v rámci společného jmění manželů. Výkonem rozhodnutí či exekucí tak mohou být postiženy věci a dále také majetkové hodnoty a práva patřící do společného jmění manželů.9)

Výše popsané argumenty potvrzuje i fakt, že podle § 145 odst. 3 občanského zákoníku jsou manželé společně a nerozdílně zavázáni k plnění závazků, které tvoří společné jmění manželů, tzn. které vznikly za trvání manželství a dále také fakt, že podle odst. 4 tohoto ustanovení jsou z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně. Lze-li tedy exekučním příkazem postihnout mzdu povinného, lze stejným způsobem postihovat i mzdu manžela, který je solidárně odpovědným za závazky povinného, jež jsou součástí společného jmění manželů, obdobně to platí i pro peněžní prostředky na bankovních účtech.

Otázkou k zamyšlení pak zůstává, do jaké míry v případě, kdy soud rozhoduje bez respektování těchto skutečností, popírá samotnou existenci institutu společného jmění manželů, protože činí manžela povinného v rozsahu jeho příjmu a prostředků na účtu za vymáhaný závazek neodpovědným přesto, že závazek vznikl v manželství.

LZE POSTIHNOUT MZDU MANŽELA NEBO JEHO POHLEDÁVKU Z ÚČTU?

Přestože je výše uvedená argumentace velmi přesvědčivá a zdá se, že předznamenává jednoznačné závěry, je možné setkat se v odborné literatuře s názory, které tato pojetí vyvracejí, případně modifikují směrem ke zúžení významu pojmu majetek. Například JUDr. Vladimír Kurka a JUDr. Ljubomír Drápal ve společně sepsané publikaci Výkon rozhodnutí v soudním řízení k probírané problematice doslova uvádějí: "Účastenství manžela povinného přichází v úvahu především ve výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí, prodejem nemovitostí a prodejem podniku, případně při zřízení soudcovského zástavního práva. Naopak, podle soudní praxe - s argumentem, že předmětem výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy je nárok na mzdu a přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu je nárok na odpovídající pohledávku, jež nejsou součástí společného jmění manželů - manžel povinného být účastníkem těchto exekučních řízení být nemůže."10)

K obdobnému závěru dochází JUDr. Jirmanová v komentáři k § 42 exekučního řádu, kdy jinými slovy konstatuje, že v souvislosti s postihem majetku ve společném jmění manželů se při provádění exekucí srážkami ze mzdy a přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu objevily snahy nařídit exekuci srážkami ze mzdy manžela povinného nebo přikázáním z účtu manžela povinného u peněžního ústavu, ačkoliv exekuce směřovala proti samotnému povinnému.

Zmíněné přístupy jsou shodně zdůvodňovány tvrzením, že předmětem exekuce srážkami ze mzdy je nárok na mzdu a předmětem exekuce přikázáním z účtu nárok na tuto pohledávku, proto tyto nároky nejsou ani po nové úpravě (provedené s účinností od 1. 8. 1998 zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů) součástí společného jmění manželů, a tudíž nelze vést exekuci ani jedním z uvedených způsobů, směřuje-li exekuce jen proti povinnému.11)

NEJEN ČÁST ODBORNÉ LITERATURY, ALE I JUDIKATURA ŘÍKÁ, ŽE NE

Citované názory jsou ve značné míře reakcí na judikatorní činnost tuzemských soudů. Lze uvést například usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 21 Cdo 1774/99 (R 4/2001), v němž je judikováno: "Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu podle ustanovení § 303 a násl. občanského soudního řádu může být nařízen a proveden jen u pohledávky z účtu, jehož majitelem je povinný. Jiná pohledávka na účtu není způsobilým předmětem tohoto výkonu rozhodnutí, i kdyby na účet byly vloženy peněžní prostředky povinného. Manžel majitele účtu není účastníkem řízení o výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z tohoto účtu."

Obdobný závěr vyplývá také z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 681/2001 (R 75/2002). Přestože toto rozhodnutí dopadá na oblast daňové exekuce, je možné jej principiálně aplikovat i na exekuční řízení vedené dle exekučního řádu. Nejvyšší soud ČR v něm konstatuje, že daňovou exekuci, byl-li exekuční příkaz vydán na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňového dlužníka na účtu vedeného u banky, lze provést jen u pohledávky z účtu, jehož majitelem je povinný (daňový dlužník). Pohledávka z jiného účtu není způsobilým předmětem této exekuce, i kdyby na účtu byly uloženy peněžní prostředky povinného (daňového dlužníka).

K otázkám výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy manžela povinného se pak vyjadřoval ve svém rozhodnutí sp. zn. 8 Co 558/65 (R 8/1966) Krajský soud v Brně, který stanovil, že pro peněžitou pohledávku vůči povinnému nelze nařídit výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy jeho manželky.

Důvod: Exekuce by nepostihovala přímo peněžní prostředky, ale pohledávku manžela povinného

Společným východiskem uvedených soudních rozhodnutí i zmíněných názorů publikovaných v odborné literatuře je přesvědčení, že těmito formami výkonu rozhodnutí nejsou postihovány přímo peněžní prostředky (které mohou pocházet z různých zdrojů) - konkrétně mzda manžela povinného nebo finance na jeho bankovním účtu - ale dochází k postižení pohledávky vyplývající ze smluvního vztahu mezi manželem povinného a jeho zaměstnavatelem nebo bankou.

Ohledně účtu u peněžního ústavu je toto dovozováno z ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"),12) z nichž podle výše uvedených autorů plyne, že je to výlučně majitel účtu, který jediný může svým úkonem způsobit vyplacení prostředků z účtu jemu nebo třetí osobě. Majiteli účtu může být i více osob současně, musí to být ovšem výslovně sjednáno.

Z uvedeného zmínění autoři dovozují, že i v případě existence společného jmění manželů má pohledávku na účtu u peněžního ústavu, jehož majitelem je manžel povinného, pouze manžel povinného, nikoli povinný (nejde tedy o "společnou" pohledávku). Obdobnými zásadami je podle těchto autorů ovládán i výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy.13)

JSOU I JINÉ NÁZORY

Proti výše popsaným názorům lze uvést jiné, které umožňují přijmout zcela odlišné závěry.

"Majetkem" ve smyslu § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku se vedle věcí (movitých a nemovitých) rozumí také práva, pohledávky a penězi ocenitelné jiné majetkové hodnoty (např. obchodní podíl).

Pohledávka zaměstnance za jeho zaměstnavatelem spočívající v nároku na vyplacení splatné mzdy není nic jiného než právo; to samé platí i pro pohledávku klienta banky na výplatu peněz uložených na bankovním účtu vedeném u tohoto peněžního ústavu. Nabytím, respektive získáním pohledávky, která je postihována, není okamžik, kdy jsou peněžní prostředky (v daném případě mzda nebo peníze z účtu) oprávněné osobě vyplaceny (tímto okamžikem nabývá oprávněná osoba nikoliv právo, nýbrž přímo peníze jako věc), ale již okamžik vzniku pohledávky za bankou nebo za zaměstnavatelem. Okamžik splatnosti pohledávky je pak důležitý z hlediska toho, kdy je pohledávku za třetí osobou v konkrétním případě skutečně možné postihnout exekucí, takto lze postihnout jen pohledávku splatnou. Mzda je tak splatná ve výplatním termínu stanoveném zaměstnavatelem, vyplacení peněz z bankovního účtu může majitel požadovat v zásadě kdykoliv.

Na mzdovou pohledávku ani na pohledávku za peněžním ústavem se za normálních okolností nevztahuje žádná ze zákonných výjimek uvedených v § 143 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku.14)

POSTIŽITELNOST MZDY MANŽELA

Jde-li o postižitelnost mzdy manžela povinného, je nutné prověřit zákonnou úpravu určující pravidla výplaty mzdy osobě odlišné od zaměstnance.

Tuto úpravu provádí zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "zákoník práce"), a to konkrétně v § 142 odst. 5, který stanoví, že jiné osobě než zaměstnanci je možné vyplatit mzdu nebo plat jen na základě písemné plné moci; to platí i pro manžela zaměstnance. Bez písemného zmocnění může být mzda nebo plat vyplacen jiné osobě než zaměstnanci, jen pokud to stanoví zákoník práce nebo zvláštní právní předpis. Zpřísněný režim možnosti výplaty mzdy jiné osobě však sám o sobě nic nemění na tom, že nárok na výplatu mzdy je právem, které je součástí společného jmění manželů; tento režim pouze znamená, že se mzda může jiné osobě než zaměstnanci fyzicky vyplatit jen za dodržení zpřísněných podmínek.

Podle § 146 písm. a) zákoníku práce je možné srážky ze mzdy provádět v případech stanovených tímto zákonem nebo zvláštním zákonem. Exekuční postih mzdy upravený exekučním řádem, který je ve smyslu citovaného ustanovení zvláštním zákonem, tak lze pokládat za jeden z relevantních důvodů srážek ze mzdy, který se odehrává bez souhlasu zaměstnance, přičemž zákoník práce v této souvislosti nestanoví nic v tom smyslu, že takové srážky mohou být prováděny pouze za předpokladu, že zaměstnancem je sám povinný.15)

EXEKUCE PROSTŘEDKŮ NA ÚČTU MANŽELA

Obdobnou argumentaci lze použít u exekuce prostředků na bankovním účtu manžela povinného. Jak bylo popsáno výše, odpůrci postihování prostředků na bankovním účtu manžela povinného dovozují zvláštní režim těchto prostředků z § 709 a násl. obchodního zákoníku. Tento přístup ovšem dostatečně přesvědčivě nevysvětluje, proč by úprava v obchodním zákoníku měla být ve vztahu k právní úpravě společného jmění manželů speciální úpravou - tedy že má být právní úpravou vylučující pro tyto případy použitelnost k tomu speciálně zavedeného ustanovení upravujícího postih majetku ve společném jmění manželů, čímž mám na mysli § 262a občanského soudního řádu či § 42 exekučního řádu.

Řetězec od obecného ke zvláštnímu předpisu je v těchto podmínkách nutné konstruovat tak, že § 709 odst. 1 a § 719 obchodního zákoníku jsou ve speciálním vztahu k obecným dispozičním oprávněním manželů stran majetku v jejich společném jmění manželů (zejména § 145 občanského zákoníku), ovšem § 262a občanského soudního řádu a § 42 exekučního řádu jsou speciálními k těmto ustanovením obchodního zákoníku v případech nuceného vymáhání pohledávek spadajících do rozsahu jejich definice (tj. jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů).

Na podporu názorů, že je v souladu s právními předpisy, když, samozřejmě při dodržení zákonných podmínek § 262a občanského soudního řádu, dochází k exekučnímu postihu mzdy, případně prostředků na bankovním účtu manžela povinného, lze využít i argumenty teleologického rázu, které ve své publikaci uvádí JUDr. Kasíková. Cílem zákonodárce bylo vytvořit majetkové společenství manželů, jež, až na taxativně jmenované výjimky, zahrnuje v případě aktiv veškeré majetkové hodnoty náležející manželům, bez ohledu na jejich formu. Tedy, jinými slovy, do společného jmění manželů náleží zásadně vše, co má penězi ocenitelnou hodnotu a bylo nabyto některým z manželů nebo jimi oběma za trvání manželského svazku (není zde tedy rozhodující forma majetkových aktiv, nýbrž jejich hodnota vyčíslitelná penězi).

Podobný trend se prosadil též v nové úpravě výkonu rozhodnutí a exekuce zavedením již několikrát zmiňovaného § 262a občanského soudního řádu a § 42 exekučního řádu, kdy dříve nepostižitelné majetkové hodnoty (např. i obchodní podíl) se stávají způsobilými předměty postihu. Na základě toho tak lze exekučně postihnout jakoukoliv majetkovou hodnotu povinného, respektive hodnotu společnou povinnému a jeho manželovi, bez ohledu na formu či povahu oné majetkové hodnoty.16)

Tento rozbor, který vychází z nejednotnosti názorů na výklad pojmu majetek použitý zákonodárcem při vymezení rozsahu společného jmění manželů v § 143 občanského zákoníku, bych rád uzavřel tím, s čímž se plně ztotožňuji: Bylo by zcela v rozporu se smyslem, účelem a celkovým posláním výkonu rozhodnutí i exekuce, aby na straně jedné bylo možné exekučně postihnout movité a nemovité věci patřící povinnému a jeho manželovi, jeho podíl v obchodní společnosti nebo družstvu či jeho různé pohledávky a majetková práva, jsou-li součástí společného jmění manželů, a na straně druhé by bylo vyloučené postihovat mzdu či peníze na účtu toho z manželů, který není přímým povinným - třebaže jde pouze o jinou formu majetku náležícího do jedné majetkové jednoty, kterou zákon mezi manžely konstruuje.

Na druhou stranu jsou zcela pochopitelné důvody, které, k nelibosti soudních exekutorů, ale hlavně věřitelů, směřují současnou právní praxi k tomu, že exekuci postihující finanční prostředky nebo mzdu manžela povinného nelze provést. Velmi často, dojde-li k postihu veškerého majetku povinného, stávají se totiž příjem a finanční prostředky manžela povinného jediným "zdrojem obživy" rodiny povinného, a mimo jiné také proto existuje snaha tyto prostředky z exekuce vyloučit.

Ojedinělé nejsou rovněž případy, kdy občané podceňují institut společného jmění manželů, které sňatkem založili, když se následně rozejdou, aniž by definitivně vypořádali společný majetek.

V takové situaci pak pravidelně dochází k tomu, že manžel nebo manželka, která se svým manželem (povinným) již léta nežije ani se nestýká, je volána k hmotné odpovědnosti za závazky manžela, aniž by se o jejich vzniku včas dověděla.


Poznámky:

1) Manžel povinného je tak například oprávněn nahlížet do příslušné části exekučního spisu, má právo být informován o dražbě, má právo na to, aby mu byly doručeny vydané exekuční příkazy postihující majetek ve společném jmění manželů, má dále právo podat opravné prostředky proti úkonům ve vztahu k tomuto majetku, pokud toto právo přísluší povinnému aj.

2) Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha, Linde Praha, a. s., 2004, str. 251.

3) Kasíková, M., Kučera, Z., Plášil, V., Šimka, K., Jirmanová, M., Hubáček, J., Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), komentář, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 138.

4) Cílem tohoto ustanovení je vytvoření právního rámce pro exekuční důsledky vzniku individuálního závazku jednoho z manželů, který je součástí společného jmění manželů; jestliže je totiž tento závazek součástí společného jmění manželů stejně jako společná věc, pak není důvod společné jmění chránit před pohledávkou věřitele, jež tomuto "společnému" závazku odpovídá, jinými slovy, jestliže druhý manžel odpovídá za dluh dlužníka, není důvod, aby ve výkonu rozhodnutí nebyl postižen i ten majetek, který je s dlužníkem společný tím, že tvoří jejich společné jmění (in Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha, Linde Praha, a.s., 2004, str. 252).

5) Fakt, že se k případné existenci smlouvy o zúžení společného jmění manželů nebo smlouvy vyhrazující vznik společného jmění manželů až ke dni zániku manželství nepřihlíží "pro účely nařízení exekuce", je zdůvodněn tím, že není dobře možné již při nařizování exekuce zkoumat, zda majetek, který má být exekučně postižen, není součástí společného jmění manželů, ale je ve výlučném majetku manžela povinného na základě smlouvy o zúžení společného jmění manželů, případně smlouvy vyhrazující vznik společného jmění manželů ke dni zániku manželství; tyto skutečnosti by musely být podrobeny dokazování, což by se mohlo dostat do rozporu s posláním exekučního řízení.

6) Cíl této úpravy je zřejmý - má předcházet účelovému zmenšení rozsahu majetku (tím, že povinný veškerá nebo mnohá svá aktiva přenechá manželovi), z něhož by po vzniku dluhu mohl být tento dluh exekučně uspokojován.

7) Zde naopak zákonná dikce před exekučním postihem chrání společný majetek, který se do společného jmění manželů (ovšem nad rámec jeho zákonné úpravy) dostal až po vzniku exekuovaného dluhu.

8) Zákon č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

9) Závěry uvedené v judikátech obsažených ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 42/72 a R 8/66, jež byly konstatovány ještě za účinnosti úpravy bezpodílového spoluvlastnicí manželů, a z nichž vyplývalo, že pro peněžitou pohledávku vůči povinnému nelze nařídit výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy jeho manžela, protože právo na mzdu není věcí a není tak součástí BSM, nemohou být s ohledem na aktuální znění úpravy společného jmění manželů použity; z úpravy společného jmění manželů v občanském zákoníku totiž nelze vyvodit, že by právo na mzdu nepatřilo do společného jmění manželů; jestliže v souladu s dříve platnou úpravou bezpodílového spoluvlastnictví manželů bylo možné jako věc postihnout mzdu manžela, lze podle dnešní úpravy společného jmění manželů nesporně exekučně postihovat i právo na její vyplacení.

10) Kurka, V., Drápal, L., Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Praha, Linde Praha, a.s., 2004, str. 254.

11) Kasíková, M., Kučera, Z., Plášil, V., Šimka, K., Jirmanová, M., Hubáček, J., Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), komentář, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 138.

12) Konkrétně § 709 až § 715 a § 716 až § 719a.

13) V této souvislosti je nutné znovu upozornit na judikát Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1774/99 (R 4/2001), podle něhož závěr o nemožnosti postihnout exekučně účet manžela povinného u peněžního ústavu ovšem nelze vykládat tak, že by tyto peněžení prostředky vůbec nebylo možné postihnout cestou výkonu rozhodnutí; v závislosti na tom, z jakého právního titulu byly na účet prostředky uloženy, se oprávněný může domáhat vůči majiteli účtu (jako poddlužníkovi) nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním tzv. jiné peněžité pohledávky povinného (§ 312 a násl. občanského soudního řádu), případně postižením tzv. jiného majetkového práva povinného (§ 320 občanského soudního řádu); předmětem výkonu rozhodnutí by tu byla pohledávka povinného nebo jeho jiné majetkové právo, na základě kterého má vůči majiteli účtu právo na prostředky vložené na účet.

14) Tzn. nejde o majetek získaný dědictvím nebo darem, majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož ani věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.

15) Kasíková, M., Kučera, Z., Plášil, V., Šimka, K., Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související, komentář, Praha, C. H. Beck, 2005, str. 223-224; po zapracování nové úpravy v zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb.).

16) Kasíková, M., Kučera, Z., Plášil, V., Šimka, K., Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a předpisy související, komentář, Praha, C. H. Beck, 2005, str. 224-225.


Jan Valenta
exekutorský koncipient, Exekutorský úřad Olomouc,
soudní exekutor Mgr. Ing. Radim Opletal

Autoři: Jan Valenta