Listina základních práv a svobod zaručuje v čl. 38 odst. 2 každému právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (pro ČSFR, resp. ČR vstoupila v platnost dnem 18. 3. 1992) v čl. 6 odst. 1 zakotvila právo každého na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích či o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Článek 6 Evropské úmluvy vyžaduje, aby soudní řízení proběhlo rychle, ale současně zakotvuje obecnější princip řádného výkonu spravedlnosti. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je tedy integrální součástí práva na spravedlivý proces.1)

EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA

Klíčovým problémem bývá rozlišení, kdy je délka soudního řízení ještě "přiměřená" a po jaké době je tato hranice již překročena. Je zřejmé, že rychlost řízení nemůže být absolutní hodnotou. Také toto kritérium se musí podřídit vyššímu principu spravedlnosti, který by mohl být přílišnou uspěchaností řízení ohrožen. Z činnosti Evropské komise pro lidská práva a Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že pomalý výkon spravedlnosti je nejzávažnějším problémem justice ve většině členských států, zejména pak ve státech s kontinentálním procesem.

Více než čtvrtina stížností pocházejících ze států kontinentálního práva se týká překročení přiměřené lhůty řízení podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy.2)

Podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva se přiměřenost lhůty řízení před národními soudy posuzuje podle okolností případu, přičemž se bere ohled zejména na složitost věci, chování stěžovatele a příslušného orgánu. V posledním jmenovaném bodě bere Evropský soud pro lidská práva v úvahu, co je při sporu pro stěžovatele samotného "v sázce".3) Zohledňuje tedy důsledky, jaké by mohla mít přemrštěná lhůta řízení na postavení stěžovatele. Zde nejčastěji přihlíží ke zdravotnímu stavu stěžovatele (např. u nároku na náhradu škody na zdraví) nebo k jeho rodinným poměrům (statusové věci). Vše pak poměřuje mírou spolupráce (součinnosti) účastníka a chováním orgánu.4)

POSUZOVÁNÍ PŘIMĚŘENÉ DÉLKY SOUDNÍHO ŘÍZENÍ V ČR

Z podobných principů vychází také Ústavní soud České republiky. Rozhodování obecných soudů v nepřiměřených časových dimenzích hodnotí jako jiný zásah orgánu veřejné moci do ústavně garantovaného práva účastníka, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Rovněž Ústavní soud ČR dovodil, že kritérium "přiměřené lhůty" je subjektivním pojmem, který se může lišit podle povahy každého individuálního případu.5) Z poměrně bohaté judikatury lze (byť s nezbytnou dávkou nepřesnosti) vysledovat, co Ústavní soud ČR považuje za nepřiměřený průtah při současném zohlednění permanentní přetíženosti českých soudů. Jako mezní hranici lze uvést případ Krajského obchodního soudu v Praze, který po dobu delší čtyř let vůbec nenařídil jednání ve věci, z toho po dobu tří let nebyl soudem ve sporu učiněn jediný úkon. Zde Ústavní soud ČR jednoznačně konstatoval nepřiměřenost časové dimenze, v níž obecný soud jednal.6) Za nepřiměřený průtah považoval Ústavní soud ČR i dobu v délce trvání pěti let, po kterou Okresní soud v Ostravě neučinil ani jednotlivé dílčí úkony směřující k rozhodnutí o návrhu na náhradu škody, přičemž stěžovatel (žalobce) v tomto případě se soudem nespolupracoval. Ústavní soud ČR konstatoval, že nedostatek součinnosti účastníka zde neznamená sanaci obecné povinnosti soudu postupovat v řízení tak, aby věc byla co nejrychleji projednána a rozhodnuta.7)

Nepřiměřeného průtahu se podle judikatury Ústavního soudu ČR dopouští obecný soud také v případě, pokud ve věci, kde již bylo jednáno (čtena žaloba, vyslechnuti účastníci apod.), neučinil žádný úkon po dobu delší než dva a půl roku.8)

Ústavní soud ČR ve svých rozhodnutích obvykle připomíná objektivní přetíženost českých obecných soudů, zároveň však opakovaně uvádí, že tento stav justice nemůže být k tíži stěžovatelům a dovozuje, že je povinností státu přetíženosti soudů zabránit a za tím účelem přijímat příslušná opatření.

MOŽNOSTI OBRANY PROTI PRŮTAHŮM SOUDNÍHO ŘÍZENÍ

Průtahům v soudním řízení se účastník mohl dosud bránit pouze dvěma způsoby: stížností adresovanou orgánům státní správy soudů podle § 164 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, nebo podáním ústavní stížnosti proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ČR.

STÍŽNOST NA PRŮTAHY ADRESOVANÁ ORGÁNŮM STÁTNÍ SPRÁVY SOUDŮ

Podle § 164 zákona o soudech a soudcích se účastník soudního řízení může se stížností na průtahy obracet na orgány státní správy soudů. Státní správu soudů vykonávají příslušní předsedové a místopředsedové soudů a dále ministerstvo spravedlnosti. Základní "instancí" pro vyřizování stížnosti na postup okresního soudu je předseda tohoto soudu. Pokud se stěžovatel domnívá, že jím podanou stížnost předseda soudu nevyřídil řádně, může o přešetření požádat předsedu krajského soudu. Ministerstvo zase přešetřuje postup předsedů krajských soudů, vrchních soudů a případně Nejvyššího soudu ČR. Ministerstvo je dle § 167 písm. c) zákona o soudech a soudcích výslovně nadáno oprávněním vyhradit si vyřízení stížnosti, ke kterému by jinak byl příslušný jiný orgán státní správy soudu. Postup při vyřizování stížností je stanoven poměrně rigidně. Stížnost na průtahy se musí vyřídit do jednoho měsíce od doručení. Danou lhůtu lze překročit jen výjimečně (§ 173 odst. 2 zákona o soudech a soudcích.) a stěžovatel o tom musí být vyrozuměn. Jestliže orgán státní správy shledá stížnost (byť jen částečně) důvodnou, musí stěžovatele vyrozumět o přijatých opatřeních. Pokud zjistí zaviněné porušení povinnosti soudcem (tím je i průtah v řízení), má povinnost podat návrh na zahájení řízení o kárné odpovědnosti tohoto soudce.

ÚSTAVNÍ STÍŽNOST PROTI ZÁSAHU ORGÁNU VEŘEJNÉ MOCI

Řízení před Ústavním soudem ČR není zvlášť rychlé, zpravidla si vyžádá několik měsíců. Pokud Ústavní soud ČR shledá stížnost důvodnou, může obecnému soudu přímo uložit, aby v průtazích nepokračoval a ve věci neprodleně jednal. Při rozhodování o průtazích v řízení Ústavní soud ČR vyžaduje, aby stěžovatel prokázal, že před podáním ústavní stížnosti využil svého práva stěžovat si na domnělé průtahy v řízení u předsedy soudu. V opačném případě ústavní stížnost odmítá.9)

NOVÝ ZPŮSOB OBRANY - URČENÍ LHŮTY PRO PROVEDENÍ PROCESNÍHO ÚKONU

Další, zcela nový způsob obrany účastníka proti domnělým průtahům soudu přinesla novela zákona o soudech a soudcích, provedená zákonem č. 192/2003 Sb. S účinností od 1. 7. 2004 se účastníci mohou zvláštním návrhem u nadřízeného soudu domáhat, aby určil dotčenému soudu lhůtu pro provedení procesního úkonu. Jedná se o speciální žalobu, která je poměrně nešťastně upravena nikoli v procesních předpisech, ale v § 174a zákona o soudech a soudcích. Z důvodové zprávy k uvedené novele se podává, že zákonodárce k této úpravě vedla judikatura Evropského soudu pro lidská práva, který v případech nečinnosti soudu vyžaduje účinný prostředek nápravy. Podle zákonodárců takovému požadavku Evropského soudu pro lidská práva neodpovídala dosavadní česká úprava řešení stížností jen po správní linii.

Podmínkou návrhu je předchozí neúspěšné vyřízení stížnosti orgánem státní správy soudu. Žalobu podle § 174a zákona může podat pouze účastník řízení, který má za to, že jeho předchozí stížnost na průtahy nebyla orgánem státní správy soudu řádně vyřízena. Návrh se podává u soudu, proti němuž jsou průtahy namítány. Vyžadují se však určité náležitosti podání. Musí z něj být patrné, kdo jej podává, o jakou věc se jedná, v čem stěžovatel spatřuje průtahy v řízení a čeho (jakého úkonu soudu) se domáhá. Navrhovatel je povinen také označit soud, vůči němuž návrh směřuje. Podání musí být datováno a podepsáno.

Dotčený soud je povinen se k návrhu vyjádřit a do pěti pracovních dnů jej postoupit nadřízenému soudu. O postoupení je stěžovatel informován.

V podstatě jde o zvláštní druh řízení, jehož účastníkem je navrhovatel na straně jedné a dotčený soud na straně druhé. Pro řízení platí přiměřeně část první a třetí občanského soudního řádu.

Nadřízený soud si vyžádá spis dotčeného soudu, o návrhu však vede spis vlastní (pod vlastní spisovou značkou) a své rozhodnutí doručuje stěžovateli sám. O návrhu rozhoduje usnesením. Návrh stěžovatele může buď odmítnout (jestliže nemá stanovené náležitosti nebo jej podal někdo, kdo k tomu není oprávněn) nebo zamítnout (není-li důvodný), anebo může navrhovateli vyhovět. Pokud návrh neodmítá, je povinen rozhodnout do dvaceti pracovních dnů. V rozhodnutí určí podřízenému soudu lhůtu k provedení procesního úkonu, u něhož stěžovatel namítá průtahy. Soud, proti kterému návrh směřoval, je touto lhůtou vázán. Proti tomuto rozhodnutí nejsou přípustné žádné opravné prostředky.

PROČ NENÍ MOŽNOST ŽALOBY NA URČENÍ LHŮTY VYUŽÍVÁNA?

Je zřejmé, že zákonodárci zamýšleli zavedení jednoduchého instrumentu, který by účastníkům řízení zajistil objektivní a co možná nejrychlejší posouzení jejich stížnosti na průtahy v řízení. S odstupem více než dvou let od účinnosti novely je třeba konstatovat, že tento záměr zákonodárcům nevyšel. Účastníci řízení možnost podávat žalobu na určení lhůty příliš nevyužívají. (Přesné statistiky neexistují, ale například obvodnímu soudu, kde působím, došly za poslední rok pouze tři takové návrhy. Ve srovnání s několika tisíci projednávaných civilních i trestních věcí a s počtem stížností, řešených předsedou soudu, jde o zanedbatelné množství.)

Co je důvodem tak nízkého zájmu účastníků? Domnívám se, že příčiny jsou dvě. První spočívá v nevhodném zařazení této úpravy do zákona o soudech a soudcích, namísto do procesních předpisů. Procesní předpisy (občanský soudní řád, trestní řád a soudní řád správní) na tuto normu ani neodkazují. Účastník bez právního zastoupení se proto o možnosti podat návrh na určení lhůty nemusí vůbec dozvědět.

Druhou příčinou je jistá "nedotaženost" zákonné úpravy. Zákon prostě nepočítá se všemi případy, k nimž v řízení před soudem běžně dochází. Důsledkem je, že podání žaloby o určení lhůty často nevede ke zrychlení soudního řízení, ale naopak jej prodlužuje. Může se například stát, že účastník civilního řízení podá návrh, aby nadřízený soud uložil procesnímu soudu lhůtu k nařízení ústního jednání ve věci. Procesní soud přitom již tento úkon učinil, ale navrhovatel o tom v době podání návrhu ještě nevěděl (nebyl dosud obeslán, obsílku si nevyzvedl na poště apod.).

Soud, proti němuž návrh směřuje, musí v takovém případě ústní jednání odročit a spis spolu s návrhem předložit nadřízenému soudu k rozhodnutí. Paradoxně tím dojde k dalšímu prodlení v řádu přinejmenším několika týdnů.

Také může nastat případ, že se účastník domáhá určení procesní lhůty za situace, kdy je soudní spis u znalce nebo u dožádaného soudu na druhém konci republiky (například za účelem výslechu nemocného účastníka či svědka v místě bydliště). Nadřízený soud může sotva posoudit existenci průtahů bez znalosti procesního spisu. Dotčený soud proto musí svůj spis od znalce či dožádaného soudu vyžádat zpět, poté předložit nadřízenému soudu a po jeho rozhodnutí vrátit znalci k dokončení posudku nebo dožádanému soudu k provedení výslechu. To vše řízení značně prodlouží.

Další problematickou otázkou řízení o návrhu je doručování. Podle § 174a odst. 4 zákona soudech a soudcích je účastníkem řízení o žalobě na určení lhůty jen navrhovatel. Pouze navrhovatele (stěžovatele) informuje dotčený soud o postupu ve věci. Opomenuti však zůstávají další účastníci řízení ve věci samé. Ti se o návrhu stěžovatele nedozvědí a pokud budou mít pocit, že se ve věci po delší dobu nic neděje, mohou řízení zkomplikovat (a protáhnout) vlastním návrhem na určení lhůty k provedení téhož procesního úkonu. Procesní soud je povinen i jejich případný návrh znovu předkládat nadřízenému soudu, kterému nezbude, než jej po projednání zamítnout.

To vše si samozřejmě vyžádá určitý čas a nepůjde pouze o zákonem stanovených pět plus dvacet pracovních dnů. V těchto lhůtách není pochopitelně započten čas nutný pro doručení rozhodnutí nadřízeného soudu stěžovateli a čas pro dopravu spisu zpět procesnímu soudu.

Agenda spojená s rozhodováním o návrzích na určení lhůty ještě více zaměstnává již tak přetížené soudy, zejména odvolací. O těchto žalobách musejí totiž rozhodovat specializované senáty. Jen tak je vyloučena možnost, že o návrhu stěžovatele bude rozhodovat senát odvolacího soudu ve stejném obsazení jako o případném odvolání účastníků proti rozhodnutí ve věci samé. Pokud by v budoucnu došlo ke zvýšení počtu těchto žalob, měly by být personálně posíleny odvolací soudy. V opačném případě by se nárůst nové agendy projevil zpomalením jejich práce.

Z uvedených důvodů se domnívám, že žaloba o určení lhůty není účinným prostředkem proti průtahům v soudním řízení. Současná zákonná úprava má podstatné nedostatky. V jejich důsledku může v mnoha případech dojít k tomu, že se řízení před procesním soudem nezkrátí, ale naopak výrazně prodlouží.


Poznámky:

1) Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Boddaert proti Belgii ze dne 22. 10. 1992 (A č. 235-D).

2) Repík, B.: K otázce právního prostředku nápravy při překročení přiměřené lhůty řízení. Bulletin advokacie 6-7/2001, str. 9.

3) Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pailot proti Francii ze dne 22. 4. 1998 (32217/96. CODEX. 1998, č. 3, str. 55).

4) Viz např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Matter proti Slovensku ze dne 5. 7. 1999 (31534/96. CODEX. 1999, č. 9, str. 207).

5) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 22. 1. 2001 pod sp. zn. IV. ÚS 599/2000.

6) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 11. 1998 pod sp. zn. IV. ÚS 358/98.

7) Nález č. 50/2000 Sbírky nálezů a usnesení ÚS, sv. 18 (sp. zn. II. ÚS 342/99).

8) Nález č. 2/99 Sbírky nálezů a usnesení ÚS, sv. 13 (sp. zn. I. ÚS 209/98).

9) Usnesení č. 15/1996 Sbírky nálezů a usnesení ÚS, svazek 5 (sp. zn. III. ÚS 169/96).

Aleš Nezdařil
soudce, Praha
Autoři: Aleš Nezdařil